V SEČI

V SEČI
Sedím v seči nad potokem, temný pahýl bezhlesý, poceluji vše jen okem, život se mne neděsí. Mouchy, cikády a ptáci bzučí, zvoní, pískají; dým z mé lulky v křích se ztrácí, nejsem v cestě mumraji, který tančí slunnou chvíli v červencové poledne, vášnivý a rozpustilý jako ty, můj věčný sne o radosti lidských párů vteřinou svou opilých, o člověka sladkém jaru po všech našich bludech zlých... Sedím v seči. Život hoví pudům, jež se k slunci pnou. Černopláštník sametový třepotá se nade mnou. Třepotá se, krouží, těká, na nahou mi ruku sed; jako pocel křídla měkká dotkla se mne: hledá med. 182 Odletí, však pak se vrátí na mou ruku zas a zas... Nemohu mu pranic dáti, drsný dotek můj i hlas. Jeho něha hledá kvítí, já jsem hrubý člověk jen: nemohu mu nastaviti rtů svých jako retům žen. 183