Chytil jsem rybu. V objetí ruky
vzpíná se, dusí v objetí žhavém.
O šupin stříbro nebeské luky
křesají blesky na jasu plavém,
jenž pojí zemi s oblohou vroucí,
kde slunce klenbu blankytnou sžehá.
Ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí,
studených hlubin u tebe něha!
Stříbrný svědku pohádky vodní,
divoké řeky obyvateli,
táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní!
Silnější já jen, krutý a smělý,
šeru jsem vzal tě zelenavému,
ze stínů rdestů kamenné skrýši.
Pro radost srdci zpohanštělému
svírám tě krutě, zdvihám tě k výši.
Zahyneš, lekneš, hozena na zem,
na půdě horké zadusíš se, hle!
Anebo tebou mrštím tu rázem
do trávy sluncem srpnovým sžehlé.
Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou
zpět v řeku divou, v proud sladce jasný...
– – Ej, běž! Leť vodou rozezpívanou!
Život je přece příšerně krásný!