RYBA

Stanislav Kostka Neumann

RYBA
Chytil jsem rybu. V objetí ruky vzpíná se, dusí v objetí žhavém. O šupin stříbro nebeské luky křesají blesky na jasu plavém, jenž pojí zemi s oblohou vroucí, kde slunce klenbu blankytnou sžehá. Ty, rybo lesklá, ty, rybo mroucí, studených hlubin u tebe něha! Stříbrný svědku pohádky vodní, divoké řeky obyvateli, táž jsme přec hmota, bratři jsme rodní! Silnější já jen, krutý a smělý, šeru jsem vzal tě zelenavému, ze stínů rdestů kamenné skrýši. Pro radost srdci zpohanštělému svírám tě krutě, zdvihám tě k výši. Zahyneš, lekneš, hozena na zem, na půdě horké zadusíš se, hle! Anebo tebou mrštím tu rázem do trávy sluncem srpnovým sžehlé. Vzpínáš se, záříš; krůpěje kanou zpět v řeku divou, v proud sladce jasný... – – Ej, běž! Leť vodou rozezpívanou! Život je přece příšerně krásný! 189