Stokráte si řekneš, jak je sladko v klidu,
v němž si duch jak řeka na tišině hoví,
vzdálen velkých vášní bojovného lidu,
konejšící srdce rozumnými slovy;
v klidu rozkošné a moudré vzdálenosti,
v čistém vzduchu prostém zvířeného prachu,
kde jak zpěvné ptáče píseň blaženosti
jitřní mlze dáš a západnímu nachu,
ty blázne! –
neboť stokrát znovu vybuchneš a vzplaneš,
s nezkroceným srdcem rozletíš se k lidem,
zajásáš a zahřmíš, na tribuně staneš,
spálíš všecky mosty, jež tě pojí s klidem;
opět plamen jsi, jenž do krvava tryská,
rudý praporec, jenž obětí všech větrů,
bolesti, jež drásá, radosti, jež výská:
píseň odboje ti vzdorně srší ze rtů –
ty blázne!
Stokráte si řekneš, jak je blaze v boji,
když to v srdci kypí, v mozku rozpíná se,
za odvěké křivdy, když se divě hojí
děti běd a práce na ztučnělé rase;
stokrát za svou lásku v nerovnou jdeš půtku
s hmyzem nehodným i gesta pohrdání,
za svou pravdu, slovo bez mdloby a smutku
se světem se rváti chceš až do skonání,
ty blázne! –
neboť stokrát znovu zradíš pustou vřavu
oklamán a zhnusen, zmrazen v srdci rudém,
nenávidě sebe, nenávidě davů,
za protivníky se zardívaje studem;
stokrát ztratíš víru v lásku, která souží,
v úspěch, smysl bojů, v sílu, která svadla,
trosečník jsi, sketa, jenž se v úkryt plouží,
vlašťovka jsi, která cestou k jihu spadla –
ty blázne!