BÁSNÍK

Stanislav Kostka Neumann

BÁSNÍK
Stokráte si řekneš, jak je sladko v klidu, v němž si duch jak řeka na tišině hoví, vzdálen velkých vášní bojovného lidu, konejšící srdce rozumnými slovy; v klidu rozkošné a moudré vzdálenosti, v čistém vzduchu prostém zvířeného prachu, kde jak zpěvné ptáče píseň blaženosti jitřní mlze dáš a západnímu nachu, ty blázne! – neboť stokrát znovu vybuchneš a vzplaneš, s nezkroceným srdcem rozletíš se k lidem, zajásáš a zahřmíš, na tribuně staneš, spálíš všecky mosty, jež tě pojí s klidem; opět plamen jsi, jenž do krvava tryská, rudý praporec, jenž obětí všech větrů, bolesti, jež drásá, radosti, jež výská: píseň odboje ti vzdorně srší ze rtů – ty blázne! Stokráte si řekneš, jak je blaze v boji, když to v srdci kypí, v mozku rozpíná se, za odvěké křivdy, když se divě hojí děti běd a práce na ztučnělé rase; stokrát za svou lásku v nerovnou jdeš půtku s hmyzem nehodným i gesta pohrdání, za svou pravdu, slovo bez mdloby a smutku se světem se rváti chceš až do skonání, ty blázne! – 275 neboť stokrát znovu zradíš pustou vřavu oklamán a zhnusen, zmrazen v srdci rudém, nenávidě sebe, nenávidě davů, za protivníky se zardívaje studem; stokrát ztratíš víru v lásku, která souží, v úspěch, smysl bojů, v sílu, která svadla, trosečník jsi, sketa, jenž se v úkryt plouží, vlašťovka jsi, která cestou k jihu spadla – ty blázne! 276