LETNÍ ROZHOVOR ŽENY S MUŽEM
– Tu sedím, vyšívám a nevidím než stromů
uzrálé lupení a skvrny slunečné,
jež svítí na trávě, a u zšedlé zdi domu
spícího kocoura... Však v dáli sopečné
jsou hory u nebes, tam bouří vodopády,
a města hučí tam jak moře zvlněná,
a moře zpívá tam své měníc slané vnady.
Oh, tam i jablka jsou jinak růměnná!
– Tu sedíš, vyšíváš
a šíji jak broskev brunátnou máš,
a ruce tvé měkké, sametové
jak roztančení běláskové
nad hedvábí se sklánějí a vzlétají,
že vidím náš sad
plničký vnad
a slyším v něm hudbu šalmají.
Jsi krásná v jeho zeleni
s rukama těma, jež nelení,
jak bohatá kněžna,
a kdyby ses tu rozepjala
a reflexům sladkým vpospas dala
svá ňadra sněžná,
jak dávná bohyně byla bys
a med by u tebe hledal hmyz.
280
Jsi krásná, vznešená v našem sadě
tak jako královna v pyšném hradě,
však ve světě... ve světě byla bys list,
jejž srazí a ohluší větrů svist,
bezcitně šel by svět
přes pošlapaný vznět.
– A přece chtěla bych ty dálky navštíviti,
hor bílá temena a moří příboje,
a v davy veleměst se lačně ponořiti,
až do opojení pít jejich nápoje.
Tam jistě slunečno je zcela jinou lázní,
tam hluk je velebný a barvy bez šedi,
vše intenzívnější, že zrak se zavře bázní,
a přece šťastný jest, dřív než se zahledí.
– Tam, oh, tam,
toť věčný klam
jen těch, kdož marně touží.
Kdo vína dálek dosyta pil,
dne jednoho se navrátil
jat steskem po rodné louži.
A to byl snad básník, snad dobrodruh,
ty však jsi pouze žena.
To byl snad básník, snad dobrodruh,
jímž promluvit přál si nějaký bůh
o dálkách slova, jež posvěcena
jsou teprve skutečnost.
Ty však jsi pouze žena,
tvá jest jen roznícena
zvědavost.
281
Půjdeš-li světem hltajíc všecko,
zůstaneš tím, čím jsi, oh, děcko,
propadnou věci se v mysl tvou
jak ve hlubinu bezednou,
jež nevrací nic,
či nad život skloníš se znavena,
pro pravou radost ztracena,
vším zhrdajíc.
Půjdeš-li světem však pohlcována,
lidem a věcem napospas dána,
ty důvěřivá a naivní
ve smyčce zahyneš lascívní.
Jen muž je stvořen pro dálek svod,
žena je zrozena pro pevný bod.
– A přece v dálkách jen, jen v dálkách možno cele
štěp žití obrati o zralé ovoce;
a přece v dálkách jen, jen v dálkách může směle
se probuditi vše, co spalo hluboce.
Kde dálky pro tance si podávají ruce,
tam život hoden snad jen jména život jest...
Někam se rozběhnout, oh rozběhnout se prudce!
Byť smrti za cenu! Byť bez návratu z cest!
– Někam se rozběhnout!
Zlézati Alpy, po mořích plout,
slyšeti Niagaru,
choditi Paříží, Kahýrou, východním po bazaru,
hltati zemi a tvorstvo jako alkohol –
toť jedno jen z mnoha opojení,
bloudění střelky, než nalezne pól,
však život to není!
282
Život je velebný, vnitřní děj
za pestrou oponou věcí.
Řekl bych: ten si horoucně přej!
však toliko tvůrci a reci
mohou ho dosíci přerozujíce se,
z kukly se měníce v bytost, již nese
pár křídel jak chvála prosté existence,
jež protrhnouc oponu uzřela věnce
nejvyšší radosti.
Život jest veliké blahoslavenství,
k němuž se kráčí přes ženství.
Vše ostatní pouze stan,
v němž velebný děj ten jest hrán.
Vše ostatní střecha, zdi a pilíře
neb cetky hloupé k nevíře.
Tu žena má pouze smysl,
když pilířů má ctnost
i tělo její i mysl
i práce i oddanost,
a na svém místě
stojí-li pevně a jistě
věříc a nesouc...
Tu sedíš, vyšíváš
a myšlenky v daleku máš,
zatímco u tebe docela blízko,
má touhou šelestějící břízko,
snad život plný božských vnad
byl započat...
283