SAIGJÓ HÓŠI, BÁSNÍK
I
Byl mlád a zdráv, měl štěstí, talent, ženu,
jež lásku dala mu a dítě dala,
měl přízeň dvora, vlast ho milovala,
ba poznal, jakou přátelství má cenu,
měl druha... Všecko měl... Jak zrádnou pěnu
však zřel to pojednou. To když mu vzala
smrt náhlá přítele. A hrůza jala
jej v hloubi nitra. Zlaté listí klenu
noc jedna střásla. Holý již se viděl,
své štěstí plané náhle nenáviděl.
Prch ženě, dvoru, zmizel do kláštera.
Pak bloudil světem na východ i západ,
Buddhova slova naučil se chápat,
lesk ráje vidět z pozemského šera.
307
II
Lhostejně luna hledí na tvé boly,
lhostejně na svět. A tím srdci mému
se podobá. Jáť všemu pozemskému
jsem dal již výhost. S poutnickou jda holí
jen s květy ještě cítím a s jich stvoly.
Když sklánějí se vadnouce v cest lemu,
ten hořký odchod hořem srdci mému.
Je rád mám ještě v lukách, v lese, v poli,
neb často příliš na ně jsem se díval.
A na jaře, kdy květů vzniká příval,
při svitu luny chtěl bych umírati.
Když ticho květy líbeznými voní
a luna k temným stínům hor se kloní,
s ní srdci svému dal bych zapadati.
308