KOMENTÁŘ

KOMENTÁŘ
Lokálku suchou četl jsem včera, slunce že jaksi ubývá nám. A že je všude nadbytek šera, v mlhách že jdeme, dívám se sám. Země se halí šlojířem hustým, nebesa věčně bez lesku jsou. Chodíme ve dne soumrakem pustým, chodíme v noci bezhvězdnou tmou. Vzduch náš je nedýchatelně ztuchlý. Sirotků máme tragický los. Zdá se, že země po někom truchlí zármutkem vdovím. Odešel kdos? Dívám se kolem. Co je ti, bratře? Co je ti, vlasti? Národe můj? Na naše syny malátné patře, na naší vlasti soumračnou slůj, příčinu hádám vdovího stesku, pro který země odmítá jas sluneční lásky, brání se lesku: Duch svatý, myslím, opustil nás. 382 EDIČNÍ POZNÁMKY
Obsahem třetího svazku kritického vydání Spisů Stanislava K. Neumanna, tj. druhého svazku jeho díla básnického, je veršovaná tvorba z let 1903–1914, autorem uspořádaná do pěti sbírek – Hrst květů z různých sezón (1907), České zpěvy (1910), Kniha lesů, vod a strání (1914), Bohyně, světice, ženy (1915), Horký van (1918) – a v našem vydání doplněná ještě básněmi z Knihy erotiky, vzniklými v tomto období, a oddílem Básní knižně nevydaných, které Neumann nepojal do žádné ze svých knih a jež proto zůstaly roztroušeny po různých časopisech. Lze-li se při stanovení počátku této fáze Neumannovy tvorby opřít o zřetelný vývojový předěl mezi Snem o zástupu zoufajících (1903) a Hrstí květů z různých sezón, cítěný ostatně i jím samým (viz jeho Vzpomínky, Praha 1931, str. 86, i vlastní rozvržení Spisů, jejichž první svazek, Knihu mládí a vzdoru, Praha 1920, uzavřel oddílem, obsahujícím verše ze Snu o zástupu zoufajících a označeném právě tak jako kdysi celá sbírka letopočtem 1897–1902, zatímco Hrst květů nesla již vročení 1903–1906), je určení její konečné hranice mnohem obtížnější. Klademe-li tu dělítko do roku 1914, jsme si přitom vědomi určité nepřesností, vyplývající z faktu, že Neumann v letech 1911 až 1914 dokončoval ještě Knihu lesů, vod a strání, větší část Bohyň, světic, žen a Horkého vanu a že současně v této době vznikaly už také Nové zpěvy (1918), které v roce 1914 měly v podstatě už svou konečnou podobu. Příčiny velkých časových diferencí mezi dokončením sbírek a datem jejich knižního vydání tkvěly jednak v básníkově tehdejší subjektivní situaci i v celkovém stavu literárního vývoje, jež básník objasnil později ve své stati Dva almanachy (knižně Ať žije život, Praha 1920, str. 110–135), jednak ve vnějších nepříznivých okolnostech, které mu bránily vydat knihu tehdy, když on sám ji pokládal za hotovou, ať už to byla u Knihy lesů, vod a strání několikaletá marná snaha nalézt pro ni nakladatele nebo později u Nových zpěvů a snad i u Horkého vanu válečné události a Neumannův odchod na frontu. Nepřekrývá se tu ovšem jen doba zrodu a dotváření jednotlivých básnických knih, ale i konec jedné tvůrčí etapy a počátek další, jejíž ozvy lze postřehnout sice ve všech jmenovaných sbírkách, kterou však plně reprezentuje až Neumannova účast na přípravě Almanachu na rok 1914, spjatá už cele s novými myšlenkovými i tvárnými principy jeho další tvorby, které dozrávají pak do definitivního tvaru v Nových zpěvech. Proto nám také Almanach na rok 1914 byl kritériem při uspořádání Básní knižně nevydaných. Posledním číslem tohoto oddílu je Komentář z února 1913, zatímco následující báseň Básník zpívá si mimo- 383 chodem z října téhož roku řadíme až do dalšího svazku; byla totiž původně určena pro Almanach, Neumann zaslal její rukopis Otokaru Fischerovi s názvem A básník jde... a teprve později ji zaměnil za Cirkus. Uplatněním historického hlediska jak v zachování původní podoby knižních celků, tak v jejich chronologickém řazení a přičleněním básní knižně netištěných rozchází se obraz tohoto období v naší edici s tím, který vytvořil Neumann svými Sebranými spisy. Autor do nich tehdy pojal jako celek pouze Knihu lesů, vod a strání a Bohyně, světice, ženy (obě proti prvnímu vydání rozšířené o další básně), zatímco z Hrsti květů z různých sezón a Horkého vanu zařadil jen menší část do Knihy erotiky (Praha 1922) jako její třetí a čtvrtý oddíl, označený vročením 1904–1906 a 1910–1914, ponechávaje ostatní verše z obou knih stranou, právě tak jako celou sbírku České zpěvy. Pořadím, jež svazkům určil, zasáhl do původní chronologie, zařadiv po Knize mládí a vzdoru, přinášející verše z let 1895–1902, jako druhý svazek Knihu lesů, vod a strání, obsahující tvorbu z rozmezí 1907 až 1914, a Knihu erotiky teprve jako svazek třetí, ačkoli zahrnuje milostnou poezii z let 1895–1914. Z veršů, které vznikly v období 1903–1914, chybí v našem uspořádání pouze báseň Syn člověka, otištěná v Lumíru (36, č. 7, str. 304–306, z 15. dubna 1908), kterou Neumann začlenil teprve později do Rudých zpěvů; tam ji ponecháváme také my. Rukopisy sbírek ani jednotlivých básní z tohoto období – kromě básně Malý naučný slovník, uložené v Literárním archívu Národního muzea – se nedochovaly. Výchozím textem naší edice jsou poslední znění básní, vydaná za autorova života, s výjimkou příležitostného časopiseckého otiskování jednotlivých básní, na němž neměl autor osobně účast. Při přípravě textu jsme se řídili všeobecně zásadami vyloženými v 1. svazku Spisů (Básně I, str. 299). Kromě pravopisných úprav, jakož i úprav dobového psaní (např. pamět, teprvé, zkvétat upravujeme na paměť, teprve, vzkvétat) neměníme znění, které jsme vzali za základ. Odůvodněné odchylky od výchozího textu uvádíme v různočteních; nezaznamenáváme zde ovšem diference, které jsme kvalifikovali jako tiskové chyby, z autorových úprav pak neregistrujeme změny v kvantitě u slov hvizdati na hvízdati, jizva na jízva, zdvihati na zdvíhati, hláskové změny číslovky všechno na všecko a nahrazování delších tvarů osobního zájmena mne, mně tvary krátkými mě, mi, které Neumann prováděl ne sice důsledně, avšak poměrně hojně a zcela mechanicky – většinou v prvních knižních vydáních na rozdíl od znění časopiseckého. V různočteních před hranatou závorkou za číslem označujícím verš následuje znění, které tiskneme (zpravidla výchozí text), za hranatou závorkou pak znění odchylná se zkratkou pramenu; pokud netiskneme výchozí text, označujeme odchylné znění před hranatou závorkou 384 rovněž zkratkou pramenu – výchozí text se svou značkou je pak zpravidla uváděn na prvním místě za hranatou závorkou: Vydavatelé děkují všem, kteří jim v práci pomáhali, zejména paní Boženě Neumannové, pracovníkům Literárního archívu a svým spolupracovníkům.
Str. 7 HRST KVĚTŮ Z RŮZNÝCH SEZÓN
Téměř čtyři roky uplynuly od vydání sbírky Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (leden 1903), než Moravský kraj z 29. prosince 1906 přinesl oznámení, že v lednu následujícího roku „vyjdou sebrané básně Stanislava K. Neumanna z let 1903–1906 pod názvem Hrst květů z různých sezón, a sice vlastním nákladem autorovým. Nenaleznuv dosud nakladatele na své Spisy, činí autor tímto vydáním svých nejnovějších veršovaných prací pokus, který, vydaří-li se, bude mu vzpruhou k tomu, aby také Spisy svým nákladem vydal. Kniha vyjde ve slušné úpravě a autor přijímá do konce ledna subskripční obnos 1,50 K. Po vydání bude kniha za 2 K. Adresa: Stanislav K. Neumann v Řečkovicích u Brna.“ Sbírka vyšla počátkem února 1907 v prosté úpravě, ve formátu 15,5 x 22,5 cm, v rozsahu 85 stran, s jednoduchou grafickou obálkou červené barvy, vyzdobena dekorativními krajinkami T. R. Chvojky (Zdeňka Kratochvíla) v textu na počátku jednotlivých oddílů knihy i na titulním listě, kde vedle jména autora a názvu sbírky bylo poznamenáno také rozmezí let, v němž básně vznikaly (1903–1906), jméno ilustrátora, běžné údaje o místě a roce vydání (Brno MCMVII), ceně (2 koruny) a sdělení, že kniha vyšla nákladem autorovým. Na rubu titulní strany byla uvedena tiskárna Antonína Odehnala v Brně a pak následoval patitul se vstupním slovem autorovým o charakteru knížky. Tón úvodní poznámky, obsahující přísný, až podcenivý soud o sbírce, nebyl jen záležitostí chvíle. Neumann jej opakoval i později, kdykoli o ní hovořil (viz např. dopis V. Dykovi, knižně Viktor Dyk–St. K. Neumann–bratři Čapkové, korespondence z let 1905–1918, Praha 1962, str. 22, dále KorDNČ), a vrátil se k němu znovu s odstupem let ještě ve své stati Básník a politika, otiskované od října 1929 do března 1930 v Rozpravách Aventina, knižně pak v Pamětech, Praha 1951, str. 49 (dále P). A dal mu konečně zřetelný výraz i tím, že z jejích 44 básní pouze 9 pojal do svých Sebraných spisů: do Bohyň, světic, žen Svatou Luisu Michelovou, do Knihy erotiky jako její třetí část, vymezenou léty 1904–1906, celý oddíl Renouveau 1904 (ve stejném pořadí, s názvy Renouveau, Libre amour, libre maternité, Jen pohleď, Pod verandou, Jen hlavu vzhůru), Vídeň 1905 (obě části pod společným titulem stejného znění), z oddílu Z -ické idyly pod stejným názvem báseň Pojď, milenko a ženo, v les a konečně báseň Cestou. 385 Přes jednoznačnou příkrost Neumannova odsudku, jejž přijala za svůj celá tehdejší literární kritika i sbor obecních starších města Prahy, který počátkem roku 1908 odmítl návrh poroty na odměnění této knihy cenou Turkovy nadace (Kor DNČ, 201), nelze přehlédnout, že Hrst květů z různých sezón je v podstatě literárním půdorysem Neumannova moravského období, obsahujícím již zárodky všech jeho dalších knih z těchto let: ať už jsou to České zpěvy, navazující na oddíl Epigramů a satir, nebo Kniha lesů, vod a strání, zcela programově se hlásící k přírodní lyrice Z -ické idyly – srv. korespondující básně Oh, dubiny, hymnu vám slibuji... (HK) a Prolog (KL); Svatou Luisu Michelovou přejímá autor jako ústřední báseň do prvního vydání Bohyň, světic, žen a také cyklus milostných veršů Renouveau 1905 má přímé pokračování v Horkém vanu. Pokud jde o uspořádání sbírky, bylo dáno především prudkým sledem básníkových životních osudů – napovídají to data a názvy jednotlivých oddílů i chronologické řazení básní uvnitř jich – a je svědectvím, že kniha byla komponována jako básníkův lyrický deník uplynulých let. Ve Vzpomínkách (Praha 1931, dále VZP) označil Neumann léta na přelomu století za „první oprošťovací etapu“ svého tvůrčího vývoje; měl tu na mysli především posun těžiště svých zájmů od problematiky převážně ideového a literárně uměleckého zaměření k praktické politické, publicistické a agitační práci v anarchistickém hnutí, ve své lyrice pak tendenci – charakterizující ostatně celou nastupující básnickou generaci Tomanovu, Gellnerovu a Šrámkovu –, směřující od obrazu rozpolceného nitra jedincova k přimknutí k objektivní skutečnosti, od symbolistického patosu k oproštěnému, až civilnímu výrazu. I když tato proměna je adekvátní celkovému vývoji české poezie, je u Neumanna dokumentována ještě některými důvody, danými specifickou situací básníkovou. Orientace na aktivní politickou práci a důraz, kladený na publicistickou a redaktorskou činnost, zatlačily načas do pozadí jeho tvorbu básnickou, zvláště tehdy, když se staly – za vídeňského pobytu a v moravských začátcích – vlastně jediným zdrojem Neumannova existenčního zabezpečení. Převaha publicistiky v jeho tehdejší tvorbě není ovšem jen vnější záležitostí, dokazatelnou jednoduchým srovnáním s autorovou produkcí básnickou, uveřejňovanou časopisecky (1903 – 8 básní, 1904 – 5 básní, 1905 – 2 básně, 1906 pouze epigramy a satirické básně). Odráží se i v tom, že proniká přímo a nezprostředkovaně do Neumannových veršů svou tematikou (nacházíme v nich často paralely s jeho novinářskými články, věnovanými nejrůznějším aktuálním otázkám, od zásadních programových statí až po drobné osobní invektivy) a zasahuje četnými žurnalismy i do jeho básnického slovníku, zdůrazňujíc tak sílící prozaizaci jeho verše. Tento proces, jehož počátek lze sledovat už v předcházejících sbírkách, postihl B. Polan ve své charakteristice Hrsti květů z různých sezón: „Logicky, vyvrženy rozmachem přepínaného intelektuálního chtění, vpadly hranaté prozaické fráze a všední příměry, do vzedmu- 386 tého proudu svítivého a smyslně tvárného verše. Sotva do rytmu vpravená hesla volné lásky, všeobecné stávky, socialistických nadějí a cílů zpřervala citově plnou harmonii společenských hymen. Vedle ódy překypující etikou šťastného pohanského snu našel své místo žánrový náčrtek, téměř jen grimasa ve verších. Trocha epigramů ražených ryze po havlíčkovsku přidružila se k milostnému cyklu... Kostrbatá próza veršů a výsměšná nehledanost některých motivů, pro něž byla kniha odmítána, jsou věrný výraz krize na tvůrčí i lidské cestě básníkově...“ (B. Polan, Se Stanislavem K. Neumannem, Praha 1919, str. 40 až 41). V naší edici vychází Hrst květů z různých sezón teprve podruhé, a to ve svém původním úplném složení. Z prvního vydání vycházíme i po stránce textové, pouze u devíti jmenovaných básní, které autor sám později zařadil do třetího a čtvrtého svazku svých Spisů, tj. do Knihy erotiky (KE) a Bohyň, světic, žen (BSŽ), řídíme se tímto jejich zněním konečným. Kromě vydání knižních přihlížíme v různočteních i k časopiseckým otiskům. Více než polovinu jich Neumann publikoval ve svých listech, Novém kultu (NK), Šibeničkách (Š), v Kalendáři revolucionářů na rok 1904 (KR), dále v jiném anarchistickém tisku, Omladině (O,) Práci (P), Obzorech (Oz), a konečně také v Moderní revui (MR).
Str. 11 ŠTĚSTÍ ŽIVOTA
Roku 1903 vydal František Gellner svou druhou knihu veršů Radosti života. Bolestná ironie, kterou Neumann postihl jak v názvu, tak v samotném smyslu veršů, jej vyprovokovala k básnické polemice s dvacetiletým autorem, který mu byl osobně i umělecky neobyčejně blízký a jehož tvůrčí vývoj sledoval od samých začátků. V Novém kultu debutoval totiž r. 1900 mladý Gellner jako básník i jako kreslíř, v jeho edici vydal o rok později svou prvotinu Po nás ať přijde potopa a v Neumannových časopisech (vedle Nového kultu také ve Výkřicích, Šibeničkách, Kalendáři revolucionářů) otiskl převážnou část svých prací. Gellner, byť ne přesvědčený anarchista – „jejich společenská kritika nebyla mu proti mysli, ale jejich svobodářským iluzím se smál“ (VZP, 103–104) –, patřil k Neumannově družině v olšanské vile a vzájemný mimořádně citlivý lidský vztah i spolupráce v časopisech nezůstaly bez vzájemného vlivu ani na jejich tvorbu. Jemu také Neumann věnoval ve svých Vzpomínkách jednu z nejvřelejších kapitol.
Str. 11 Štěstí života. Kalendář revolucionářů na rok 1904, str. 11 (KR). 3 úmyslné hroby ] mrtvoly a hroby KR.
387 Str. 13 PRAHA 1903–1904
Už sám název oddílu situuje vznik básní, které jsou sem zařazeny, do posledních dvou let Neumannova pobytu v pražské olšanské vile. Byla to pro básníka „doba přechodná“, již pociťoval jako bolestné, neklidné a nejisté provizórium, doprovázené častou skepsí, doba hledání nové životní i umělecké orientace. Naléhavost společenského zápasu podněcovala Neumanna stále k hlubšímu zájmu o politické dění a přivedla ho konečně k aktivnímu působení v anarchistickém hnutí, k navázání přímého kontaktu s jeho dělnickými skupinami v severních Čechách. Tato osobní zkušenost spoluvytvářela také předpoklady k postupné proměně básníkových názorů ideových – ve vývoji od anarchismu individualistického ke kolektivistickému (komunistickému), a ještě více prohloubila rozpor mezi ním a sociální demokracií, jejíž negativní působení poznal sám právě zde na severu. Sociální demokracie se tu zkompromitovala svou oportunní politikou v řadě konkrétních akcí (např. při generální stávce v r. 1900), především pak naprostou bezradností při řešení národnostního problému, který zde byl stále živý. Neschopností uplatňovat v praxi teoretické principy marxismu, nezájmem o myšlenkový ruch a podcenivým vztahem k teorii vůbec znevážila marxismus jako vědecké učení a ztratila i sympatie v podstatě všech významných tvůrčích osobností. „Není a nebude vědeckého a skutečně průbojného socialismu (= komunismu) bez Marxe a proti Marxovi, a my se mu z nevědomosti posmívali, pěstujíce maloměšťáckou a líbivou ideologii,“ píše Neumann později ve vzpomínkách na tuto dobu (VZP, 99) a na jiném místě mezi hlavními důvody uvádí, že to byla především „anarchistická předvýchova“, která mu „vštípila předsudek proti marxismu, žalostný stav předválečné sociální demokracie, která nepobízela k ničemu...“ (P, 55), a přece právě jen ona mohla být tehdy prostředníkem mezi básníkem a Marxovým a Engelsovým učením. Orientace na sociální problematiku musela nutně ovlivnit i Neumannův vztah ke skupině Moderní revue, s níž byly svázány jeho první sbírky. V konfrontaci s novým společenským poznáním mu ostře vyvstává neživotnost jejího ideálu osamělého a nezávislého tvůrce, distancujícího se svým dílem od společnosti, protože tento ideál ztratil už i svůj původní intelektuálně revoluční impuls a stal se jen vnějškovou pózou. Se znovu položenou otázkou po smyslu uměleckého díla dochází Neumann k přesvědčení, že „lidé, přecpaní literární slamou, nic nemohou dáti životu, otroci literatury, která je zmrzačuje do jediného směru, panáčkové, kteří pod jediným gestem oráče rozpadnou se v hromádku hadrů a kostí – ovšem aristokratických. Neboť všechna erudice zůstává slamou, dokud kladivo života nerozehřeje ji na své kovadlině. A že tedy i tito lidé přirozeně se bojí všech projevů individualit harmonicky rozložených do všech směrů jako košatá lípa.“ 388 (Tendence v umění, Nový kult 7, č. 1 str. 15–17, z 15. dubna 1904).
Str. 15 I (Polou ležím, polou sedím v posteli...). Nový kult 6, č. 2. (10. května 1903), str. 13, s názvem V dubnu 1903.
Str. 16 II (Juž se mně skoro odcizil svět...). Nový kult 6, č. 9 (10. října 1903), str. 67 (NK), nadepsáno třemi hvězdičkami. 6 zachytit ] chytit se NK.
Str. 17 III (Nepřicházím s písní míru já k vám...). Nový kult 6, č. 18 (26. března 1904), str. 148 (NK), s názvem Nepřicházím s písní míru... 20 růže a vem si je ] růže, však vem si je NK.
Str. 18 IV (Chtěl bych vám píseň zazpívat...). Nový kult 7, č. 3 (10. června 1904), str. 62–63, s názvem Chtěl bych zazpívat.
Str. 19 VĚZEŇSKÉ RAPSÓDIE
Motivickým podkladem těchto veršů byl básníkův čtrnáctidenní pobyt ve vězení okresního soudu na Žižkově na jaře 1904. Důvodem byly „přestupky tiskového zákona“, jak oznamoval Neumann čtenářům Nového kultu č. 2 z 10. května toho roku, omlouvaje současně nástupem trestu zpoždění následujícího čísla. Na „barbarské“ poměry v tomto vězení vzpomínal později ještě v Politické epizodě (VZP, 61).
Str. 21 I (Minulo skoro desetiletí...). Podnětem k básni byly reminiscence na dobu strávenou v borské trestnici, kde si básník odpykával od 25. dubna 1894 do 24. února 1895 trest za účast v omladinářském hnutí. 29 vysoké, ty ] vysoké ty HK.
Str. 27 RENOUVEAU 1907
Básníkovou láskou – a později druhou ženou –, jíž jsou věnovány verše tohoto oddílu, byla dvaadvacetiletá Moravanka Božena Hodačová. Její otec byl penzionovaný železniční úředník a ona sama měla v té době za sebou již kus nepříliš snadného života: po absolvování vyšší dívčí školy prošla několika místy v rodinách jako vychovatelka a domácí učitelka a nyní zajížděla občas z Brna, kde rodiče bydleli, do Prahy, aby pomohla své sestře, provdané za básníka Adolfa Racka, s výchovou dětí a s vedením domácnosti. S Neumannem se seznámila v září 1904, když ji Rackovi zavedli na schůzku Neumannových uměleckých přátel do olšanské vily (o tomto 389 setkání viz vzpomínkovou knihu B. Neumannové Mezi lidmi, Brno 1948).
Str. 29 I (Ve spadalé listí jsi hodila růži...). Moderní revue 11, sv. 16, č. 1 (říjen 1904), str. 40–41, s názvem Apostrofa; v KE s titulem Renouveau, shodným s označením oddílu, v němž je zařazena zde. 2 růži ] růží MR, HK, KE.
Str. 30 II (A takto ke mně mluvil...). Moderní revue 11, sv. 16, č. 1. (říjen 1904), str. 41–42 (MR), s názvem Libre amour, libre maternité; se stejným titulem také v KE. Autor tohoto hesla (Volná láska, volné mateřství), anarchista Paul Robin (1837–1912), jemuž je báseň dedikována, byl často citovanou autoritou Neumannových článků, věnovaných otázkám sociologickým, zejména problému hospodářské a morální emancipace ženy v soudobé společnosti. Byl to francouzský pedagog, stoupenec novomalthusismu, propagující zásadu omezené populace, založené na svobodném rozhodování jednotlivcově. Své názory vysvětlil ve studii Malthus a novomalthusisté, již Neumann vydal spolu se svou statí O prozřetelném plození dětí roku 1903 v Knihovně Nového kultu. 12 rve ] se MR; 24 onuce ] troska jen MR; 36 podobu konce se lesknoucího ] podobu konce, konce se lesknoucího HK, MR; 47–48 prodati se pro povinná rození dětí ] prodati se, to vdát se a rodit děti MR.
Str. 32 III (Jen pohleď...). V KE s názvem Jen pohleď...
Str. 33 IV (Pod verandou jsme seděli...). V KE a v BČ s názvem Pod verandou.
Str. 34 V (Jen hlavu vzhůru, milenko...). V KE s názvem Jen hlavu vzhůru...
Str. 35 VÍDEŇ 1905
„Když jsem na podzim 1904 unikal z Prahy za láskou a dobrodružstvím, dělo se to s bezstarostností, které neželím, a s odvahou, která mi často poté již chyběla,“ psal později básník o svém odjezdu do Vídně (P, 26). Dne 8. listopadu doprovodil Fráňa Šrámek Neumanna a Boženu Hodačovou k večernímu vídeňskému rychlíku a druhý den ráno zaklepali již oba milenci u Marie Majerové, k níž se hned po příjezdu obrátili o pomoc a radu. Majerová jim skutečně opatřila první provizorní ubytování v domě, kde sama bydlela, u své známé, sociální demokratky Krásné, která pocházela rovněž z Moravy, v pátém okrese na Gumpendorferstrasse. Neumann začal okamžitě navazovat spojení s vídeňskými anarchisty, Čechy, odběrateli Nového kultu, s nimiž byl 390 už dříve v písemném styku. Prostřednictvím jednoho z nich, ševce Havla Lince, získala mladá dvojice také definitivní byt v desátém okrese v Ettenreichgasse 4-II-27, kde zůstala až do konce svého vídeňského pobytu. Stav vídeňského anarchistického hnutí byl pro Neumanna nepochybně velkým zklamáním. Našel tu jen rozptýlené skupinky, dělníky, „kteří tu politicky hnili a občansky šosatěli, očekávajíce nějakého spasitele, který by obrodil mroucí sektu a vlil jim do žil místo špatného vermutu trochu pozdního ohně“ (P, 30). Z několika Neumannových zmínek ve stati Básník a politika, z jeho korespondence s první ženou Kamilou i z dosud nepublikovaného třetího dílu memoárové trilogie Boženy Neumannové vyplývá, jak těžko se jim ve Vídni žilo a jaká duševní deprese doléhala na Neumanna z neutěšené situace mezi tamějšími anarchisty, od nichž si mnoho sliboval, zejména pokud šlo o další existenci Nového kultu, která byla v posledním čase nebezpečně ohrožena nedostatkem finančních prostředků. Vždyť tato okolnost, záchrana Nového kultu, byla – vedle motivů ryze osobních – hlavním důvodem k přenesení redakce do Vídně, jak také Neumann oznamoval v 6. čísle Nového kultu v listopadu 1904 čtenářům: „V této kritické chvíli podávají naše vídeňské skupiny Novému kultu pomocnou ruku. Vyžádaly si vydavatele t. l. do Vídně, aby pomohl ve vídeňských skupinách roznítiti nový život...“ Přes neúspěchy, s nimiž se potkávaly i výzvy k peněžitým příspěvkům na tiskový fond, snažil se zde Neumann přečkat nejtěžší dobu. Nepřestává stále sledovat anarchistickou literaturu, již mu z Prahy posílá Kamila, pro její edici Knih dobrých autorů překládá Paula Adama Listy z Malajska (1905), Verhaerenovo Svítání (1906) a Zo d’Axu Z Mazasu do Jeruzaléma (vyšlo však až roku 1909 v Nové edici), sestavuje s Kamilou další program knižnice, každou neděli přednáší na dělnických schůzích a usilovně shromažďuje prostředky na další číslo Nového kultu pomocí několika obětavých přátel, mezi něž patřil především Havel Linc, kovosoustružník Arnošt Váňa, kočí Václav Krampera a zámečník Jan Tomeček. Avšak bylo-li na tiskárnu, nebylo zase už na expedici a navíc podle Kamiliných zpráv začal zájem o Nový kult v Čechách klesat. Osmé číslo mělo náklad už jen 100 kusů. Svízelné poměry existenční i politické vnucovaly mu otázku po další budoucnosti. Do Prahy se vrátit nechtěl, znechutily mu ji ostatně pokusy měšťáckého tisku rozvířit kolem jeho přesídlení trapné skandály, které měly diskreditovat jeho osobu i celé anarchistické, hnutí jak dosvědčuje citát z pamětí B. Neumannové: „Předák pražských anarchistů St. K. Neumann, stoupenec pařížských dekadentů v životě a práci, opustil tyto dny ženu a děti a odjel se svou milenkou B. Hodačovou do Vídně. K provádění podobných světáckých dobrodružství není ani třeba, aby člověk byl anarchistou.“ Další život ve Vídni 391 byl už však také nesnesitelný. „Ve Vídni nemohu zůstat,“ píše Kamile už počátkem roku 1905, „protiví se mi jako každé velké město a chci za každou cenu na venek.“ A zřejmě na její radu, kam má odjet, znovu opakuje: „Co bych dělal teď na Severu? Nebo co bych dělal v Paříži? Dostal bych se tam lehce, ale jel bych tam leda na týden na výlet, ale ustavičně být ve městě velkém nechci... Teď se nepostěhuju, půjdu odtud, až budu mít jistotu, že Kult může pořádně jako revue vycházet. Nenechám ho plavat za žádnou cenu.“ Vnější okolnosti však byly silnější než Neumannova snaha udržet Nový kult, a proto už po necelém půlroce opouští v prvních dnech dubna se svou družkou Vídeň a oba odjíždějí na Moravu do Řečkovic, kde se usídlují u Boženiných rodičů.
Str. 37 I (Z Alp větry řádí...). V KE jako první část básně Vídeň 1905.
Str. 38 II (Tak trochu exil...). V KE jako druhá část básně Vídeň 1905. 4 temnou, dalekou ] temnou dalekou HK; 7 ta noc po soumraku ] ta noc, noc po soumraku KE ] to noc, noc po soumraku HK.
Str. 39 SVATÁ LUISA MICHELOVÁ
Přímým podnětem ke vzniku básně bylo úmrtí Luisy Michelové (1830–1905), ale zmínka o této ženě v Neumannových pracích není ojedinělá. Osobnost Michelové, známá v celém anarchistickém hnutí, vzbuzovala sympatie svým životním osudem, který podřídila dobrovolné kázni profesionální revolucionářky. Neumann ji obdivoval nejen jako vzdělanou ženu, statečnou komunardku, bojující na pařížských barikádách, z níž se ve vyhnanství v Nové Kaledonii stává ze sociální republikánky přesvědčená anarchistka; spatřoval v ní – především pro tyto její vlastnosti – ideál ženy nového věku, osvícené, nezotročené, představující aktivní společenskou sílu a svobodně si volící svůj vlastní osud. Proto také, když připravoval k vydání svou knihu ženských postav Bohyně, světice, ženy (1915), zařadil sem tuto báseň jako ideové vyvrcholení celého cyklu. Pro tehdejší Neumannovu metodu je příznačný způsob zpracování tohoto tématu, pocty velké anarchistce, jehož dovedl využít ke spojení s otázkou, která byla tehdy v anarchistickém tisku na pořadu dne, s obžalobou církve, a že dovedl tuto panychidu vybudovat jako ostrý protináboženský pamflet, zcela se kryjící s tónem jeho antiklerikálních statí.
Str. 39 Svatá Luisa Michelová. Nový kult 7, č. 8 (únor 1905), str. 153–156 (NK). – Výchozí text BSŽ 2. 13 leta ] léta HK; 27 v tiché komnatě stmělé ] v tiché stmělé komna- 392 tě HK, BSŽ 1 ] v tiché, stmělé komnatě NK; 77 nepovšiml ] nepovšimnul NK, HK, BSŽ 1.
Str. 45 Z -ICKÉ IDYLY
Idylickým na oněch dvou letech, strávených v Řečkovicích, bylo básníkovo první setkání s přírodou. Miloval-li starou romantickou zahradu olšanské vily, tím více jej uchvátila řečkovická příroda, obrozující jeho tělo i duši, znamení šťastného začátku nového života. Rubem této idyly byla však „chudoba a buřičská krev“ básníkova, které mu znesnadňovaly život v novém působišti. „Řečkovice byly tehdy obec kormutlivá a neuvědomělá; mnohaletým vydrženým starostou byl tu jakýsi německý baron, v jeho hospodě žid prodával kořalku a v obecním úřadě rozhodovali klerikální sedláci“ (P, 35). Už pouhý příchod mladého básníka–anarchisty, žijícího v konkubinátě, bez pevné existence, vzbudil rozruch mezi obecními hlavami klerikální zpátečnické vesnice, a proto, jak vyplývá z policejních relací, uložených v brněnských a vídeňských archivech, byl Neumann od první chvíle pod stálým policejním dohledem. Brzo po příjezdu se mu však podařilo rychle se orientovat v nových podmínkách a pokračovat v přerušené práci; navazuje kontakt s pokrokovými brněnskými intelektuály a jeho byt se zanedlouho stává přitažlivým místem jejich přátelských schůzek. Objevují se tu známé osobnosti kulturního i politického světa – zajel sem i jeden z představitelů mezinárodního anarchistického hnutí Siegfried Nacht, unikající před vídeňskou policií, jemuž tu Neumannovi opatřili pas, znějící na jméno Františka Racka, bratra básníka Adolfa Racka, aby mohl znovu prchnout do ciziny. O stycích s pražským anarchistickým centrem svědčí policejní zpráva o průběhu I. kongresu České anarchistické federace, který se konal ve dnech 24.–26. prosince 1905 na Žižkově v Praze a kde byl Neumann pověřen, aby napsal s Fráňou Šrámkem vhodný divadelní kus pro dělnické scény, spolu s pojednáním o významu a cílech ochotnických představení. (Nelze prozatím zjistit, zda existuje nějaká spojitost mezi tímto úkolem a mezi Neumannovými dvěma dramatickými pokusy Žlutý plamen a Konec; jejich rukopisy jsou nezvěstné, ačkoli první z nich byl již zadán Národnímu divadlu v Brně a v Moravském kraji ze dne 23. 11. 1907 oznámeno jeho uvedení a druhý dán prostřednictvím Dykovým téhož roku k posouzení Jaroslavu Kamprovi, pozdějšímu dramaturgu pražského Vinohradského divadla. Srv. KorDNČ, 23.) Ani po zaniknutí Nového kultu nevzdal se však Neumann své představy samostatného a nezávislého časopisu, jímž by mohl zasahovat do kulturního a politického dění: a tak již v srpnu 1905 vychází s finanční podporou Boženina otce první číslo Anarchistické revue a následujícího roku začíná Neumann vydávat satirický týdeník Šibeničky. Později, v letech 1906–1907, snaže se vybřednout z hmotných 393 starostí, které mladou dvojici neopustily ani po odjezdu z Vídně, stal se spolupracovníkem Moravského kraje. Tam také uveřejnil v červenci 1906 sérii článků Jak žijeme s podtitulem Řečkovická idyla (viz Spisy, Stati a projevy II), kde pranýřoval na příkladu řečkovických klerikálů zpátečnictví, pokrytectví a intriky moravského venkova. Tyto stati se staly signálem k tažení proti Neumannovi, které konečně vyvrcholilo rozhodnutím obecního výboru v Řečkovicích o vypovězení básníka z území obce podle paragrafu 11 obecního zákona pro Markrabství moravské ze dne 15. března 1864 z. z. číslo 4. Důvody? „1. Pozbyl bezúhonnosti života poměrem svým k Boženě Hodačové, s níž v konkubinátě žije, kterýž poměr veřejného pohoršení vzbuzuje. 2. V čísle 77 časopisu Moravského kraje sám o sobě praví, že jest anarchistou, bez boha a náboženské víry, že žije v konkubinátě uvědomělém a nezměnitelném, protože nestojí o požehnání kněze, ni sankci hejtmana. Prohlášením tímto, jakož i výhružkou, že v obci naší zanechá po sobě památku nepříjemnější, než jest sám, vzbudil v obci veřejné pohoršení (a tím též povahy bezúhonnosti pozbyl). 3. Šířením zásad anarchistických v obci naší, zvláště mezi mládeží, ohrožuje pokoj a pořádek v obci naší. Z těchto příčin se anarchista St. Neumann, bydlící v Řečkovicích v domě č. 205, vyzývá, aby do čtrnácti dnů po dodání této výpovědi z obce zdejší se vystěhoval.“ Pokroková česká i moravská veřejnost, jednotlivci, anarchistické skupiny a vzdělávací spolky, opřela se tomuto rozhodnutí v tisku a také na řečkovické návsi byl uspořádán veřejný tábor lidu, na němž proti rozhodnutí obecní rady promluvil redaktor brněnské Rovnosti Vlastimil Tusar a vydavatel Moravského kraje Josef Svozil. Zrušení rozhodnutí bylo sice dosaženo, ale postavení Neumannových v Řečkovicích se ještě zhoršilo, zejména poté, když byl Neumann v únoru 1907 po komickém incidentu na sokolské akademii, jejž popisuje ve stati Básník a politika (P, 35–37), obžalován z urážky císaře. I když po týdenním vězení na Cejlu byl pomocí svědků a svého obhájce dr. Adolfa Stránského osvobozen, odešel z Řečkovic sám. Na jaře, v květnu 1907, přestěhovali se Neumannovi do blízkých Bílovic nad Svitavou.
Str. 47 I (Lajdák trochu otlučený...). Práce 1, č. 20 (14. října 1905), str. 3, s názvem ...ická idyla.
Str. 48 II (Chléb a svobodu!...). Obzory 1, č. 4 (1. února 1906), str. 78 (O), s názvem Z ...ické idyly, II. Mladé proudy 10, č. 9 (1. května 1911), str. 11 (MP), s názvem Chléb a svoboda. – Výchozí text MP. 1 svobodu. ...liter. ] svobodu! ...liter! O, HK; 2 Ach ] Oh O, HK; 5 chtít ] chtíti O; 6 její ] jejich O; 10 rozuměli. ] rozuměli... O; 11–12 snilo, náš ] snilo. Náš O, HL; 12 věčně ] vždycky O.
394 Str. 49 III (Je krásný les...). Obzory 1, č. 4 (1. února 1906), str. 78, s názvem Z ...ické idyly, I.
Str. 50 IV (Noc temná je...). Práce 2, příloha Klíčení, č. 1 (8. února 1906), str. 1 (PK), s názvem Z ...ické idyly, II. 7 Světýlko ] Světýlka PK; už ] již PK.
Str. 51 V (Šlo jaro...). Práce 2, příloha Klíčení, č. 1 (8. února 1906), str. 1 (PK), s názvem Z ...ické idyly, I. 1 zima; ] zima PK; 3 štkání ] štkaní PK; 4 procitání ] procítání PK.
Str. 58 XII (Oh, dubiny, hymnu vám slibuji...). Obzory 1, č. 8–10 (10. října 1906), str. 196–198 (O), s názvem Z ...ické idyly, I. 1 dubiny, hymnu ] dubiny! Hymnu O; 16–17 spolu, hleděl ] spolu. Hleděl O; 20 k večeři, k obědu ] k obědu, k večeři O; 21 děkuji. ] děkuji! O.
Str. 59 XIII (Pomalu se vleču, vleču...). Obzory 1, č. 8–10 (10. října 1906), str. 196–198 (O), a názvem Z ...ické idyly, II. 5 umí, ] umí! O; 14 pták ] kos O; 16 trávou ] travou O; 17 člověk ] poutník O; 22 nebi ] nebi, O; 26 nadějemi, ] nadějemi O.
Str. 61 Z KNIHY SOCIÁLNÍ HYMNY
Z veršů tohoto oddílu zaznívá nejzřetelněji Neumannovo anarchistické krédo revolty proti soudobému řádu, inspirované přesvědčením, že jen osvobozením jednotlivce lze dospět k svobodné společnosti. Odtud i myšlenkové rozpětí básní, směřující od obhajoby volné lásky proti pokrytecké buržoazní morálce až k manifestační výzvě všeobecné stávky, chápané tehdy jako historické vyvrcholení společenského zápasu, jímž bude uskutečněna sociální revoluce. Svými verši, v nichž se objevovala v přímých citacích aktuální hesla převzatá rovnou z programových novinářských článků a statí, vytvářel tu Neumann vědomě jednu z forem propagace anarchistických zásad, k nimž se v té době soustřeďovala i pozornost představitelů mezinárodního anarchistického hnutí a s nimiž Neumann také chtěl seznamovat čtenáře ve svých časopisech (viz např. stať P. Robina Volná láska, volné mateřství v Novém kultu 4, č. 6, str. 174–182, z 15. června 1901, informativní článek Všeobecná stávka o názorech S. Nachta rovněž v Novém kultu 6, č. 7, str. 49–53, z 25. července 1903, Neumannovu brožuru O prozřetelném plození dětí z r. 1903 ap.).
Str. 63 I (Oh, lásko...) Šibeničky 2, č. 5 (1. května 1906), str. 4, s názvem Oh, lásko pohlaví...
395 Str. 66 II (Buď, válko, zdráva!...) Práce 2, příloha Klíčení, č. 9 (15. listopadu 1906), str. 1 (PK), s pozn. Z knihy Sociální hymny. 4 odvěká. ] odvěká! PK; 6 smolnicích ] pochodních PK; 8 blyští. ] blyští! PK; 19 plamen, ] plamen – PK; v PK verš 23 rozdělen do dvou: a každá cifra v nich/ je blasfemický smích/; 33 jisti. ] jisti! PK; 34 Buď zdráva, válko! ] Buď, válko, zdráva! PK; 35 nepřetekl, ] nepřetekl; PK; 36 stojí, ] stojí PK; 39 mává, ] mává: PK; 42 sláva, ] sláva: PK.
Str. 68 III (Neseme žhnoucí smolnice...). Omladina 3, č. 37 (14. září 1905), nestránkováno (O), s názvem Pochod všeobecné stávky. 1 žhnoucí ] žhoucí O; 7 veršem Teď hřímá naše píseň... začíná v O nová strofa; 12 bílých ] z bílých O; 17 v O začíná novou sloku.
Str. 69 FRANTIŠKU KUPKOVI
V letech 1905–1906 uspořádal František Kupka (1871–1957), žijící už tehdy v Paříži, výstavu svých kreseb, leptů, ilustrací a olejů, která byla postupně instalována v různých českých a moravských městech. Výstava vzbudila mimořádný rozruch a diskuse o ní přerostly brzo rámec výtvarných časopisů. Zatímco ilustrace k dílu francouzského geografa anarchisty Elisée Recluse Člověk a země byly přijaty se zájmem, soustředila se negativní kritika na Kupkovy první abstraktní kompozice a na soubor útočných sociálně politických satirických kreseb a karikatur, především na cykly Peníze, Mír a Náboženstva, odmítajíc je pro jejich prý „přehnanou a nevkusnou tendenci“, která „bývala vždy nepřítelkou umění“ (Volné směry 10, 1906, str. 142). V červenci 1906 se výstava přestěhovala do Brna. Tamní Klub přátel umění jí však odmítl poskytnout místnosti, a proto byla uspořádána v Dělnickém domě pod záštitou spolku Volných myslitelů. Pobouřeně odmítavý postoj značné části veřejnosti, motivovaný jejími provincionálními měřítky výtvarnými i politickými, vyprovokoval Neumanna vedle této básně ještě ke dvěma polemickým statím, Kupka kreslíř a Kupka myslitel, uveřejněným nedlouho po pražské výstavě v Moravském kraji (11, č. 70 a 71 z 21. a 23. června 1906). Neumann se v nich znovu; tentokrát na příkladu tvorby Kupkovy, vrátil k některým otázkám, jako je vztah umělce ke skutečnosti, umění a lidu a problém popularizace umění, které řešil v té době také v jiných souvislostech.
Str. 69 Františku Kupkovi. Práce 2, příloha Klíčení, č. 7 (20. září 1906), str. 1 (PK). 12 jeho ] jako PK; 16 přisaháme ] přísaháme PK.
396 Str. 73 Cestou. Šibeničky 3, č. 4 (1. prosince 1906), str. 11; se stejným titulem v KE.
Str. 77 EPIGRAMY A SATIRY
Výběr epigramů pro poslední oddíl sbírky (větší část nechal Neumann stranou) byl víceméně náhodný a také uspořádání bez zvláštního kompozičního záměru. Jednotlivé epigramy, pokud vyšly časopisecky, byly otištěny vesměs v básníkových Šibeničkách, které začaly vycházet od 1. ledna 1906 samostatně (do té doby byly přílohou Nového kultu). Neumann z nich chtěl vytvořit nezávislý, útočný časopis, neomezující se jen na satiru a humor, ale shromažďující „ideově silnou beletrii a umění vůbec“, list tedy zcela odlišný ode všech dosavadních českých a blížící se typu vídeňského Simplicissimu nebo pařížského L’Assiette au beurre; odtud také vysoká kritéria, která Neumann stanovil v programové stati časopisu: chápat vtip a satiru jako zbraň, a proto z nich vytvořit „revolučního činitele sociálního, mravního a kulturního“ (Šibeničky 3, č. 5, str. 11, 15. prosince 1906). Ač se Neumann na tuto práci těšil (viz dopis Dykovi, KorDNČ, 22), nepodařilo se mu soustředit kolem listu větší okruh spisovatelů, kteří by byli schopní tak náročný program realizovat, ostatně ani příspěvky Neumannovy tento cíl nesplňovaly; pointovaly spíše jen básníkův postoj k denním politickým problémům, rozváděným současně v jeho statích časopiseckých (otázka všeobecného hlasovacího práva, mladočeská politika apod.), nebo byly reakcí na drobná osobní střetnutí (podle svědectví B. Neumannové z třetího dílu jejích pamětí bylo např. podnětem k básni IV Jsem anarchista... seznámení s brněnským advokátem dr. Koželuhou, švagrem bratří Čapků). Musel si proto po letech přiznat, že výtvarná stránka Šibeniček, do níž přispívali V. H. Brunner, F. Gellner, Zd. Kratochvíl, předčila slovesnou, která „byla slabá a zůstala slabá až do konce jejich života...“ (P, 34).
Str. 79 I (Ať žije všeobecné hlasovací právo!...) Neumann přistupoval k této otázce z anarchistických pozic; odmítal účast ve volbách jako formu spolupráce s parlamentem, přehlížeje, že jej dělnická třída může využít k prosazování svých požadavků.
Str. 80 II (Českou duši, český rozum chceš-li...). Nový kult 7, č. 2 (10. května 1904), str. 48, s názvem Epigram. Podepsáno N.
K básni je připojena karikatura Františka Gellnera, nazvaná Miláčkové otce Herbena, která zobrazuje Jana Herbena, vedoucího za ruce představitele protestantského a židovského vyznání. Neumann tu ironizoval protestanský moralismus realistů a zároveň jejich snahu získat sympatie pokrokářského židovského hnutí, demonstrovanou 397 v té době např. Herbenovým vystoupením na sjezdu českých pokrokových Židů v Pardubicích 10. 4. 1904.
Str. 81–83 III (Doba velká, lidé malí...), IV (Že mladočechům slábnou ruce...) a V (Český nimrod...). Šibeničky 2, č. 1 (1. ledna 1906), str. 8, pod společným názvem K politické situaci. Podepsáno Kozonoh. Posledním epigramem postihoval Neumann nízkou úroveň tehdejší české žurnalistiky, redukující politický zápas na skandalizování jednotlivých politických představitelů. První narážka se týká mravnostní aféry, kterou v roce 1901 vyvolali proti vedoucímu činiteli národních socialistů Václavu Klofáčovi jeho političtí odpůrci, sociální demokraté, realisté a mladočeši, protože prý objal ve vinárně číšnici. Neumann reagoval na celý případ bezprostředně básní Poprava (Nový kult 4, č. 9–10, str. 267, 2. listopadu 1901; knižně Básně I, Praha 1962, str. 248) a několika články (např. Slepí, což neprohlédnete? Matice svobody 2, č. 29, str. 2, 18. září 1901; knižně Stati a projevy I, Praha 1964, str. 334–335). V druhé narážce jde o konflikt hraběte Vojtěcha ze Šternberka, zvoleného počátkem roku 1904 na Královéhradecku v doplňovacích volbách do říšské rady, s císařským radou Josefem Penížkem; Penížek odsoudil v Národních listech ze 16. února 1905 Šternberkovu parlamentní řeč o úplatnosti českého tisku a týž den mu dal Šternberk v parlamentní dvoraně políček (srv. Neumannův článek Parlamentní politika v Anarchistické revui 1, č. 1, str. 21, srpen 1905). Neumannův postoj k oběma aférám nechtěl být obhajobou toho či onoho politika, ale demonstrací „proti slídivým politickým a žurnalistickým psům, kteří ho štvali“ (srv. poznámku Občan A. P. Kalina..., Nový kult 5, č. 6, 4. strana obálky, 15. března 1902, knižně Stati a projevy I, Praha 1964, str. 446–447).
Str. 84 VI (Jsem anarchista...). Šibeničky 2, č. 1 (1. ledna 1906), str. 3, s názvem Krátký dialog. Podepsáno Kozonoh.
Str.89 ČESKÉ ZPĚVY
Patnáct číslovaných básní této sbírky s Prologem a Epilogem vzniklo v rozmezí necelého půldruhého roku (první báseň přinesly Lidové noviny 4. dubna 1908, poslední pak 18. září 1909) a Neumann je otiskoval v časopisech porůznu; převážná část jich vyšla v Lidových novinách (LN), tři v Moravskoslezské revui (MSR) a po jedné v Zádruze (Z) a Humoristických listech (HL). Na rozdíl od knihy předcházející měl zde Neumann od samého začátku vcelku definitivní představu konečné podoby sbírky. Svědčí o tom také okolnost, že už všechny časopisecké otisky básní kromě označení římskou číslicí (pořadí se 398 v konečném uspořádání leckde změnilo) měly vždy společný název České zpěvy, případně Z Českých zpěvů. Knížka byla vytištěna v pražské tiskárně Al. Lapáčka v Žatecké ulici č. 53 (jak znělo oznámení na rubu titulního listu) a vyšla v roce 1910 jako sedmý svazek edice Vlny u dr. Rud. Brože, v úpravě Konůpkově, v šedivé obálce, o formátu 11,5 x 15,5 cm a v rozsahu 32 stran. Údaj o vydavateli nesl rub předsádky graficky střídmě vyzdobené právě tak jako titulní list, na němž bylo uvedeno jméno autora a název knihy. Také druhá moravská sbírka Neumannova vznikala spíše jen na okraji básníkovy vlastní práce žurnalistické a ji také sledovala v tématu i ve formulaci základních myšlenek. Poslední roky prvního desetiletí u nás byly charakterizovány orientací českých politických stran na parlamentní fórum, které mělo být rozhodujícím místem zápasu o další budoucnost národa. Praktickým důsledkem této orientace, jež znamenala postupné oslabování kontaktu socialistických politiků s dělnickým hnutím, rezignaci na jeho iniciativu a ztrátu revolučních perspektiv, byla stagnace českého politického života. Místo nových burcujících myšlenek ovládal jej ideál měšťáckého pokrokářství. Krizi prožívalo také anarchistické hnutí. Spory o jednotnou taktiku boje ve vedení i mezi jednotlivými skupinami stále častěji přecházely v osobní půtky, v nichž se pozvolna rozpadávala celková koncepce práce na jednotlivé izolované akce. Hlavní pozornost byla soustředěna v této době na protiklerikální a protimilitaristickou propagandu, ale i když početně byli čeští anarchisté stále ještě nejsilnější složkou hnutí v rámci rakouské monarchie, jejich společenský vliv viditelně slábl. Neumann sledoval tento proces už od svého návratu z Vídně ve svých statích, otiskovaných po nuceném odchodu z Moravského kraje v olomouckém listu Pozor, Moravskoslezské revui a anarchistické Zádruze. V maloměstském prostředí poněmčelého Brna vyvstával obraz celkového úpadku české politiky zvlášť ostře, zejména pokud šlo o národnostní otázku. Neumann se s ní setkal už dříve na českém severu, kam zajížděl jako anarchistický agitátor. Zatímco tehdy si jí všímal jen okrajově, nyní poznával formy národnostního útisku z bezprostřední blízkosti, v konkrétních projevech. Zneklidňovalo ho především ono „obojživelnictví“, jímž Brno působilo dojmem vídeňského předměstí a jehož příčinou bylo postavení Čechů ve městě, kde hospodářství i kultura byly pod německým vlivem, „ostatní byli Powideltschechen aus der Prowinz Mähren a přílivem českých pracovních sil pro Vídeň“ (H. Čapková, Moji milí bratři, Praha 1962, str. 258), a dále způsob, s jakým české politické strany přistupovaly – nejen zde – k této otázce: se snahou přesunout její řešení na parlamentní půdu a bez schopnosti spojovat problémy národnostní se sociálními. Celou tuto atmosféru, v níž vznikaly České zpěvy, charakterizoval 399 Neumann později takto: „Tehdy jsem žil na Moravě a nastupoval jsem pomalu a těžce svou pouť z ideologické mlhoviny ke skutečnosti... Bloudil jsem tudíž přitom a v českých zemích nebylo tehdy už života, který by ponoukal člověka k vyšším cílům vědění i akce. V Českých zpěvech, knížečce politické lyriky hodně konvenční, možno najíti ovšem stopu jakéhosi primitivního vlastenectví...“ Výchozím textem Českých zpěvů (ČZ) je první knižní vydání sbírky z roku 1910.
Str. 91 Prolog. Moravskoslezská revue 4, č. 8 (květen 1908), str. 281–282 (MSR), s názvem České zpěvy, I. 19 na čelo ] pod čelo MSR.
Str. 93 I (Politická píseň...). Večerní Lidové noviny 16, č. 221 (14. srpna 1908), str. 9 (VLN), s názvem České zpěvy, X. 5 síní, ] síní (VLN).
Str. 94 II (Jsme jako stádo někdy...). Večerní Lidové noviny 16, č. 108 (18. dubna 1908), str. 17 (VLN), s názvem České zpěvy, IV. 1 stádo někdy, nevím čeho, ] stádo, věru, nevím čeho, VLN.
Str. 95 III (Jak ozvěna v skalách zasněných...). Večerní Lidové noviny 16, č. 108 (18. dubna 1908), str. 17, s názvem České zpěvy, III. 15–16 zabíjí, za urážku ] zabíjí za urážku ČZ.
Str. 96 IV (Zvykli jsme všemu již...). Večerní Lidové noviny 16, č. 94 (4. dubna 1908), str. 9, s názvem České zpěvy, I.
Str. 97 V (Naše barva červená a bílá...). Večerní Lidové noviny 16, č. 94 (4. dubna 1908), str. 9, s názvem České zpěvy, II.
Str. 98 VI (Silná vůně táhla vzduchem...). Večerní Lidové noviny 16, č. 194 (18. července 1908), str. 9 (VLN), s názvem České zpěvy, VIII (1848); Mladé proudy 11, č. 9 (25. dubna 1912), str. 5, (MP) s názvem Havlíček a Bakunin. Podnětem k básni bylo střetnutí Havlíčkovy a Bakuninovy politické koncepce v roce 1848. Havlíček spolu s Palackým se tehdy ostře vyslovili proti Bakuninovu programu, počítajícímu se zničením Rakouska-Uherska a s vytvořením všeobecné federace evropských republik za účasti Slovanů. Ještě po prozrazení Bakuninova spojení s českými radikály v květnu 1849 a po odsouzení účastníků obvinil nepřímo Havlíček Bakunina ze „zlomyslnosti“, na niž doplatila česká skupina. 6 zdál být skutkem ] zdál již skutkem VLN; 49 nezaplatil: ] nezaplatil... VLN; 18 a 19 v MP vynechány.
400 Str. 100 VII (Šedesát let jsme se postili věrně...). Večerní Lidové noviny 16, č. 194 (18. července 1908), str. 9, s názvem České zpěvy, IX (1908); Mladé proudy 9, č. 18 (26. srpna 1910), str. 4 (MP), s názvem 2. prosinec 1908 a s poznámkou: Otištěno z interpelace posl. dr. Ant. Hajna, podané 1. července na říšské radě. 2. prosince 1908, v den šedesátého výročí panování císaře Františka Josefa I., bylo vyhlášeno v Praze a okolí stanné právo vzhledem k národnostním bouřím, vyprovokovaným zostřenou germanizační politikou nového Bienerthova kabinetu. I když v té době byla připomínána věrolomná politika císaře vůči Čechům, kořenící už v nesplnění známého korunovačního slibu, byla opoziční aktivita poslanců české menšiny ochromena jejich vstupem do vlády, kde podléhali Bienerthovu taktizování. 7 ručky! ] ručky. MP; 8 moudrého. ] moudrého! MP.
Str. 101 VIII (Hlava je nemocná...). Zádruha 1, č. 21 (23. ledna 1909), str. 1 (Z), s názvem Vánoce 1908. Z Českých zpěvů. Viz pozn. ke str. 100 4 kramářů ] Kramářů Z; 25 širém ] šírém Z.
Str. 103 IX (My s právy nezadatelnými...). Lidové noviny 17, č. 257 (18. září 1909), str. 9, s názvem Z Českých zpěvů, XVII.
Str. 104 X (Naši duši holubičí...). Večerní Lidové noviny 16, č 127 (9. května 1908), str. 9, s názvem České zpěvy, V.
Str. 106 XI („Rozpusťte armády...“). Moravskoslezská revue 4, č. 8 (květen 1908), str. 282 (MSR), s názvem České zpěvy, III; Mladé proudy 11, č. 9 (25. dubna 1912), str. 2 (MP), s názvem Rozpusťte armády a s poznámkou: Interpelováno posl. dr. Hajnem 1. července 1909. 7 jichž ] jich MP.
Str. 108 XII (Té naděje vzíti si nedáme...). Večerní Lidové noviny 16, č. 167 (20. června 1908), str. 9 (VLN), s názvem České zpěvy, VI; Mladé proudy 9, č. 17 (12. srpna 1910), str. 6 (MP). 2 všelijakých ] ledajakých VLN; 4 přes hlavu ] přes hlavy VLN, MP; 4–5 svých. To ] svých, to VLN; 6 volni ] volní MP; 7 velikých přerodů ] velkého přerodu VLN; 12 pout. ] pout...! VLN; 16 jen. ] jen! VLN.
Str. 109 XIII (Bůh, jenž dal růsti železu...). Humoristické listy 51, č. 20 (8. května 1908) str. 236 (HL) s názvem Z Českých zpěvů. 15 trpěliví ] trpělivi HL.
Str. 110 XIV (Kdybychom měli...). Večerní Lidové noviny 16, č. 167 (20. června 1908), str. 9 (VLN), s názvem České zpěvy, VII. 14 zdvihli, ] zdvihli; VLN.
401 Str. 111 XV (Kdo prudká křídla má...). Moravskoslezská revue 4, č. 8 (květen 1908), str. 282 (MSR), s názvem České zpěvy, II. 4 oceán: ] oceán; MSR; 22 slasti, ] slasti; MSR.
Str. 113 Epilog. Lidové noviny 17, č. 100 (10. dubna 1909), str. 9 (LN), s názvem Z Českých zpěvů, XVI. 10 nelítostně ] nelitostně LN; 22 ve šťastném ] v šťavnatém LN; 29 Snad cíl nám velký ] Cíl veliký nám LN.
Str.115 KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ
Kniha lesů, vod a strání vyšla na sklonku jara 1914. Následovala za předcházející až po čtyřleté přestávce, i když její první variantu měl Neumann připravenu v rukopise už počátkem roku 1909, tedy ještě dříve, než byly dokončeny a vydány České zpěvy (1910). Třebaže sbírka obdržela na jaře 1909 čestné uznání České akademie císaře Františka Josefa, když ji Neumann na Dykovu radu podal prostřednictvím Hilbertovým do konkursu o výroční ceny (KorDNČ, 24, 26), a byla odměněna také druhou cenou (800 K) z moravské zemské dotace na rok 1910 (KorDNČ, 206), přinesla Neumannovi řadu trpkých a pokořujících zkušeností. Šlo především o aféru, příznačnou pro tehdejší moravské kulturní poměry a separatistické sklony tamních literátů, která se strhla kolem udělení moravské ceny. Podstatou sporu, jejž vyprovokovala brněnská klerikální revue Hlídka, nebylo vlastně ani samo ocenění knihy; to bylo jen záminkou k útoku na osobu básníka, jehož pokrokové působení v moravském kulturním a politickém životě dráždilo zpátečnickou opozici neméně než kdysi Neumannova přítomnost řečkovické obecní tatíky. Oponenti, kteří upírali Neumannovi právo na cenu proto, že není Moravanem „rodem ani duchem“, a ironizovali jeho anarchistické přesvědčení, které se prý dovede neobyčejně lehce vyrovnat s přijetím oficiální pocty, dosáhli nakonec změny pátého bodu stanov, podle něhož se mohli napříště ucházet o tuto cenu jen literáti s moravským domovským listem. Vleklá diskuse, do níž postupně zasáhli i V. Dyk, M. Hýsek, J. Holý aj., skončila nakonec trapnými osobními invektivami. Mnohem tíže než tyto útoky, které se Neumanna dotýkaly bolestně ne proto, že tu šlo o jeho osobu, ale spíše tím, že mu svým způsobem symbolizovaly přízemnost a zpátečnictví zdejší kulturní atmosféry (srv. fejeton Prostý komentář, S městem za zády, Praha 1923, str. 55–62), nesl básník skutečnost, že nemohl po léta najít pro knihu nakladatele. Ohlížel se po něm už od konce roku 1908 (KorDNČ, 23), avšak postupně selhávali všichni, o nichž uvažoval. A třebaže se stále vracel k úmyslu vydat ji vlastním nákladem, vždy byl nucen od něj upustit z obavy před velkým finančním zatížením. Konečně na jaře 1913 přijal sbírku Mánes, ale i tam 402 práce Jaroslava Bendy na výtvarné výzdobě prodloužila výrobu knihy na dobu delší než rok. Kniha lesů, vod a strání je už od první časopisecky tištěné básně spjata s básníkovým pobytem v Bílovicích, kam se Neumannovi přestěhovali na jaře 1907 a kde začala také „druhá kapitola“ jeho moravské idyly. Po prvních letech vyčerpávajícího existenčního zápasu znamenalo pro Neumanna navázání pravidelné spolupráce s Lidovými novinami v roce 1910 zajištění klidnější práce a tím i možnost odpoutat se od každodenních povinností žurnalisty a soustředit se na vlastní literární tvorbu; navíc pak jména majitele listu dr. Adolfa Stránského, pokrokového brněnského právníka, i šéfredaktora Arnošta Heinricha byla zárukou poměrné volnosti názorové i seriózní literární úrovně listu. Urovnání hmotných poměrů oživilo znovu básníkovy ediční plány: tak v dopise Josefa Čapka (KorDNČ, 49) z roku 1910 nacházíme zmínku o povídce, kterou oba bratři poslali Neumannovi pro jeho Kvítí, což měl být patrně časopis nebo spíše literární sborník, o němž Neumann už delší dobu uvažoval, k jehož realizaci však nakonec nedošlo. Jinou zamýšlenou publikací byla sbírka próz Smyslná píseň, nazvaná podle jedné z povídek, otištěné už dříve v Lumíru (36, č. 10, str. 433 až 439; z 15. července 1908); o jejím vydání radil se básník s Viktorem Dykem v r. 1912 (KorDNČ, 35–36) a ještě o tři roky později, nedlouho před básníkovým odchodem na vojnu, žádal ho o její rukopis nakladatel Borový. Osud knihy není rovněž znám. Také bibliofilské zájmy inspirovaly Neumanna k několika vydavatelským nápadům, které chtěl uskutečnit především bibliofilskou edicí Knihy Června, již měl provázet čtvrtletní literární sborník Červen. Po prvním svazku Ch. Alberta Volná láska vydal v ní Sešit erotický, jehož jediné číslo vyšlo koncem roku 1910 jako mapa 12 listů (byly zde práce J. a K. Čapka, Koblihy, Kysely, Brunnera, Kratochvíla, z cizích autorů především F. Ropse, a Beardsleye), později Koblihovu Mstivou kantilénu (14 dřevorytů ke sbírce Karla Hlaváčka) a Mladého Flauberta Zápisky z cest ve vlastním překladu a s Váchalovými ilustracemi. A konečně to byl bibliofilský časopis Philobiblon, jejž chtěl Neumann věnovat knihám, výtvarnému umění i obecnějším kulturním problémům, který však zase pro finanční nesnáze zanikl po dvou číslech, vydaných v červnu a září 1912. Neuspokojení z vlastní literární tvorby posledních let i zklamání z výsledků mnohaleté práce v anarchistickém hnutí vedly Neumanna k hledání nových cest. Odtud ona neustálá konfrontace anarchistických zásad se skutečností, jak ji nacházíme v této době v jeho statích, úsilí oprostit se od iluzívních představ této ideologie, bránících plnému kontaktu s reálným světem, ale také snaha nezatratit její ideál svobodného člověka a najít spojnici mezi ním a současností. V této době, kdy vlivem subjektivních i objektivních příčin přechází Neumann z pozic přímé politické angažovanosti na stanovisko komentátora života a doby „zpovzdálí“, jak je on sám charakterizoval ve svých fe- 403 jetonech z let 1910–1915, sebraných po válce do knihy S městem za zády, a kdy se jeho zájem orientuje převážně na oblast otázek uměleckých, zapůsobilo na něho velmi silně přátelství s mladými Čapky. Znal je už z dřívějších let z Bílovic, kam oba bratři zajížděli každoročně na letní byt. Později, když přijal jejich pozváni k účasti na Almanachu na rok 1914, se tento vztah ještě více upevnil sblížením osobním, příbuznými tvůrčími záměry i společnými literárními plány. V této oblasti – svědčí o tom výmluvně listy obou bratrů Neumannovi – měli Čapci nemalý podíl na získání Neumannových sympatií pro rodící se nové umění, jak je básník v letech 1913–1914 manifestoval ve svých „volných úvahách o novém umění“, podtitulu knihy fejetonů Ať žije život, i svou sbírkou Nové zpěvy. Neumann pak dal výraz ocenění příznivé tvůrčí atmosféře, která vznikla mezi ním a Čapky, tím, že požádal Karla o předmluvu k prvnímu vydání Knihy lesů, vod a strání, i když vzájemné diskuse a konec konců i sama předmluva, již otiskujeme závěrem této poznámky, směřovaly už k další etapě básníkovy tvorby, k civilizační poezii Nových zpěvů, a Josefa přizval později k výzdobě několika svých knih. Velké časové rozpětí mezi první časopisecky publikovanou básní (Září, Moderní revue 14, sv. 20, č. 1 z 8. října 1907, knižně pod názvem Ocúny) a poslední (Maková kytice, Lidové noviny 22, č. 169 z 21. června 1914) nutilo básníka, aby se ke sbírce neustále vracel, a proto i její definitivní podoba vznikala celkem ve třech etapách; jádro sbírky a její větší část z let 1907–1909 (35 básní, činíme-li rozmezím květen roku 1909, kdy Neumann odesílá její rukopis do soutěže o cenu Akademie) doplnil pro první knižní vydání v roce 1914 dalšími devatenácti básněmi, napsanými po tomto datu, a pro druhé vydání v roce 1921 ještě devíti, otištěnými porůznu v letech 1908–1914. Doba sedmi let neovlivnila konečnou podobu sbírky jen po stránce kompoziční. Odrazila se v ní jednak skutečnost, že souběžně s ní vznikaly ještě další sbírky, České zpěvy, Bohyně, světice, ženy, cyklus japonik Třešňový sníh, básně Horkého vanu a Nové zpěvy – odtud příbuznost některých motivů např. s japonikami či s civilizační poezií Nových zpěvů –, jednak tvůrčí vývoj básníkův, jak se nám jeví především v proměně svého vztahu ke skutečnosti. Neumannova Kniha lesů, vod a strání nebyla „návratem k přírodě“ v romantickém smyslu popření kultury a civilizace vůbec. Avšak bylo-li první setkání s přírodou pro básníka přímo zjevením, pociťovaným jako blahodárný protiklad k prostředí města, symbolu fyzického i morálního ochuzování a spoutání člověka (Tam, kde město počíná, zde str. 124), pak v pozdějších básních můžeme sledovat proměnu tohoto postoje až k poznání neoddělitelné a harmonické jednoty světa, k chápání přírody a civilizace jako dvou různých, stejně velkolepých a okouzlujících projevů jediné objektivní reality. „Tohoto básníka příroda tekoucích, rybnatých vod, větrů nad lesy, žárných sečí, květů a ptactva přiblížila jen druhé přírodě: přírodě lidské práce 404 a lidského díla.“ (J. Hora, v předmluvě v antologii Básně, Praha 1928, str. 16). A v tomto bodě stýkají se také pozdní verše Knihy lesů, vod a strání s přírodní lyrikou Nových zpěvů. Naše vydání přináší sbírku Kniha lesů, vod a strání v podobě, kterou jí dal básník v jejím druhém vydání v roce 1921, kdy vyšla jako druhý svazek jeho Spisů u nakladatele Aloise Srdce. Za výchozí text pak bereme její třetí vydání z roku 1938 (druhé vydání Spisů u F. Borového, s kresbami Josefa Čapka), u básní Listopad mezi buky, U Děravé skály, Kukaččino volání, Strašidla v kraji, Chvála nahoty, Vzpomínka v den šerý, Továrna a Křehké štěstí přihlížíme ke znění básníkovy vlastní antologie Básně, připravené roku 1920 pro edici Června (BČ), v níž tvoří druhý oddíl 1907–1913, u básní Září, Tam, kde město počíná, Se složenými vesly, Listopad mezi buky, Improvizace, Píseň světlušek, Vzpomínka v den šerý, Maková kytice, Ryba a Andante ke znění z antologie Básně, kterou uspořádal J. Hora a J. Seifert v roce 1928 pro Družstevní práci (BDP), u básně Vzpomínka v den šerý ke znění z Jedenácti nejmilejších básní z r. 1939 (JNB) a u básně Kukaččino volání ještě ke znění z publikace Sedm vybraných básní z r. 1946 (SVB). V různočteních uvádíme také odchylky mezi textem základním a textem jejich původních otisků v Lidových novinách (LN), Večerních Lidových novinách (VLN) a jejich beletristické příloze Večery (V) – kde vyšla převážná většina těchto veršů, ojediněle ještě v Moderní revui (MR), Moravskoslezské revui (MSR), s níž básník načas spolupracoval, Lumíru (L), Mladých proudech (MP), Květech (K), Zlaté Praze (ZP), Národním obzoru (NO), Almanachu na rok 1914 (A) a v Mladém socialistovi (MS).
KAREL ČAPEK: PŘEDMLUVA K PRVNÍMU VYDÁNÍ KNIHY LESŮ, VOD A STRÁNÍ
Cítil-li básník Knihy lesů, vod a strání potřebu, aby jeho nové sbírce předcházela předmluva spojující jeho minulost s jeho dneškem, nechtěl v ní míti řečeno více, než co by mohl říci každý, kdo s pozorností a láskou sleduje vývoj jeho díla; a zvolil-li k vyslovení těchto několika poznámek mne, ač mohl se ohlédnouti po někom významnějším a zběhlejším, jsem mu za to povinen díkem, neboť připravil mi tím radost míti těsnější účast na knize, jejíž jméno a ráz se pojí k lesům a horám, ve kterých přiblížila mne k básníkovi osobní vážnost. Málokdo z čtenářů připomene si již básně autorova mládí, tak silně označené životní a uměleckou krizí, v níž počala tehdejší literární generace. Ale onen historický okamžik byl právě krizí či spíše problémem: následující vývoj musil nutně vésti k luštěním této problematiky, a je známo, kolik těch osobních luštění bylo a jak daleko se dnes od sebe odchylují. Také někdejší autor Satanovy slávy našel svůj vlastní klíč. Skoro už jen náhodou se dovídáme, jaké to byly těžké a neklidné osudy života, jež uvedly ho konečně do přírody, aby v ní nalezl nový 405 život: zde tedy došel svého renouveau, a zde urodila se pomalu Kniha lesů, zralý plod Hrsti květů z různých sezón. Zde byl by se mohl zastaviti obdařen jménem naturalista a s tímto názvem byl by mohl vstoupiti do historie; bez konce mohlo se opakovati, že je básníkem pohanské radosti z přírody, poetou familiárního života, pěvcem citového primitivismu a nevím co ještě; každý byl by mohl býti rád, že stojí-li už dalece a cize k tomuto básnickému životu, má pro něj aspoň jméno. Literární kritika neměla dosud svého Huma, který by zchladil její důvěru ve jména. Dovede se ošiditi tím, že básníka pojmenuje jako květinu, jež je obsažena ve svém latinském názvu se všemi svými plátky i korunkou, se všemi nepravidelnými rytmy svých vroubkovaných listů a se svou sezónou. Nejsme-li však takovými botaniky, máme asi říci: je s podivením, že tento kus života, či kritickou latinou básník naturalista, mohl vydati tolik květů v půdě tak neplodné, s podivením proto, že v tomto světě neroste nic samo sebou, že vše je tu vypracováno, s námahou stvořeno a vždy znovu vydobýváno. Každý pěkný list je tu přímo vyroněn tou statečnou vůlí, neboť ani básníku naturistovi nedává příroda nic zadarmo a nesype mu hotové básně. Avšak více s podivením je, že toto básnické úsilí nezastavuje se u forem jednou uskutečněných; má něco v sobě, co je pohání a nabádá dál, a to je pravé jádro a pravý motiv této poezie. Takové básnění musí býti měřeno něčím jiným než hojným seberozmnožením. Pouhá hojnost je slepá: vývoj spotřebuje více vniterného úsilí než plodnost, neboť neděje se sám sebou a neroztáčí se automaticky jako pružné pero. Býti statečný a houževnatý na svém jednom místě je příliš bez rizika a příliš pohodlné proti tomu, uvésti se pouhým vnitřním tlakem ve svobodný pohyb, jehož každé příští místo je problémem a v němž každá příští báseň je zcela novým úkolem. Zde jde stále o něco rozhodnějšího než o větší dokonalost, plnější krásu a rostoucí zralost; tento trýznivý komparativní ideál většiny básníků přeměňuje se tu v úkol ještě krutější, tvořiti každou báseň jako počátek, vydobýti ji z nezdarů a z nesčetných úsilí na rozdíl od slavičí zpěvnosti, jež vydá prostě svou píseň, když přišla její chvíle. Taková řada počátků jde z nitra Knihy lesů, a vlastně již ze Snu o zástupu zoufajících, k novým autorovým básním, jež spojeny jednou v knize budou znamenati etapu nové poezie české. Tato přítomná kniha je kus po kuse definitivní a přesná; není v ní nic polovičatého a měkkého, a přece je jen průchodní chvílí dlouhého procesu, který se zdvihá a klesá od prudkého morálního subjektivismu mladistvých básní k plné objektivitě básní posledních. Ale tato chvíle je jedna z nejšťastnějších: v ní básník se zpevnil a zvroucněl a zbavil se posledních zbytků verbalismu, jehož se „generace let devadesátých“ namnoze nedovedla zhostiti. Od nynějška vše je tu mužské, konkrétní a vskutku naplněné přírodou. Ale příroda je tu něčím více než daným tématem: toto přírodní a fyzické, toto vitalistické, toto dechnutí života do věcí a obrazů 406 je tu tím novým dílem, jež není nikde dáno; zde, smím-li se tak neobratně vyjádřiti, přestává poezie života žitého, subjektivního a rodí se poezie života živého. Života brutálního a smyslného, řekne snad někdo z jemných; avšak zkuste jen, zda vaše smysly se dovedou dostati až k životu živému a zda neměli byste k tomu zapotřebí nesrovnatelně více imaginace, nepoměrně více soustředění než ke krásným abstrakcím. Nenáleží mi šířiti se o těchto básních, jež samy za sebe mluví plněji a významněji, než bych dovedl. Ale rád bych řekl ještě tolik: předchozí perorace k tomuto básnickému dílu týkají se ho jenom, pokud existuje samo pro sebe v životní linii básníka osamoceného; avšak jsem přesvědčen, že toto pokračující umělecké dílo je důležitě vetkáno do širší souvislosti moderní vznikající poezie. Kdyby ta nová poezie se příště nenarodila, kdyby různé ty pokusy o ni byly jen marné a nešťastné, toto dílo a roztroušené nové básně, jež po něm následují, obstojí samy o sobě; avšak není-li marna víra naše ve skutečný přerod moderní poezie, pak náleží jim nový význam, jenž jest ještě cennější než jejich přirozená krása.
Str. 117 Vstupní modlitba. Lidové noviny 18, č. 241, (3. září 1910), str. 9 (LN), s názvem Modlitba. 27 širé ] šíré LN; 27–28 tvé! My ] tvé; my LN, KL 1.
Str. 119 Prolog. Lidové noviny 17, č. 181 (3. července 1909), str. 9 (LN), s názvem Prolog ke knize. 9 sled chvílí ] let chvílí LN, KL 1, KL 2; 13 z radostí ] z radosti LN; 15 z města ] z Města LN, KL 1.
Str. 120 Ocúny. Moderní revue 14, sv. 20, č. 1 (říjen 1907), str. 32, s názvem Září.
Str. 121 Září. Moravskoslezská revue 4, č. 1 (říjen 1907), str. 17 (MSR), s názvem Podzim, I; BDP. 6 žlutí, ] žlutí; MSR, KL 1, KL 2, BDP; 8 o novém jaru ] v novém jasu MSR.
Str. 122 Oběť poděkovací. Moravskoslezská revue 4, č. 1 (říjen 1907), str. 17 (MSR), s názvem Podzim, II. 9 komu ] konce MSR; 11 znovu ] znova KL 1; 14 horách ] vrchách MSR.
Str. 123 Dubisko padlo. Lumír 36, č. 2 (18. listopadu 1907), str. 50 (L), s dedikací Autoru Adamovských lesů [básníku Josefu Holému]. 14 vísky, ] vísky L, KL 1; 21 katolický pan kníže ] překatolický kníže L.
407 Str. 124 Tam, kde město počíná. Lumír 37, č. 7 (17. dubna 1909), str. 289 (L); BDP. 2 řeky ] vody L; 11 soumrakem, ] soumrakem L, KL 1; 17 na ] pro L; 20 létu ] štěstí L; 20–21 sní a ] sní. A KL 4; 28 oprýskaná zeď, jež ční jak ] oprýskané zdi jak šedý, L.
Str. 126 Na podzimním slunci. Lidové noviny 20, č. 289 (20. října 1912), str. 1 (LN). Knižně poprvé v KL 2. 1 opožděně ] opozděně LN; 7 oč tu vlastně běží ] oč se vlastně jedná LN; 9 proč bolest v nitru nevrle se ježí ] proč tupý mozek, bolest neposedná LN; 10 a smutek plíží se jak polem svlak, ] se plíží mnou, jak po záhonu svlak, LN.
Str. 127 Pytláci. Lumír 36, č. 2 (18. listopadu 1907), str. 49–50 (L). 3 kolkolem ] kol po všem L, KL 1, KL 2; 9 vesla, mlha se válí, vrána ] vesla. Mlha se válí. Kavka L ] vesla. Mlha se válí. Vrána KL 1, KL 2; 12 hlubin... ] hlubin. L; 15 stráně ] strání L; 20 jako by zazněly ] jako by vítězně zazněly L.
Str. 128 Se složenými vesly. Moderní revue 14, sv. 20, č. 3 (leden 1908), str. 194–195 (MR), s názvem Složil jsem vesla...; BDP. 4 houštin ] houští MR; 5 podzimní ] podzimních MR; 6 upíjejí ] ubíjejí MR; 7 stěží, ] stěží; MR; 9 jsou, kde květin všechna semena leží. ] jsou a kde as všechna semena květin leží! MR ] jsou, kde květin všechna semena leží! KL 1; 12 lesy, jako bych ] lesy! Jako bych MR; 13 parma vousatá ] vousatá parma MR; 14 bratr s vyschlýma rtoma. ] soudruh s vyschlýma rtoma! – MR; 15 sklidí ] sklídí KL 1, KL 2, KL 3; 16 šílených měst ] zešílených Měst MR; 17 učím teď chápati ] naučil chápati MR; 21 cesta ] cesta, MR; 22 zvěří, s ] zvěří a MR; 23 chvílí: ] chvílí, MR; 26 Složil jsem vesla. Stíny se stýkají. Jak je všechno krásné! ] Stíny se stýkají. Loďka se kolébá. Tak je všechno krásné! MR; 28 širých ploch, ] ploch svých a plání MR; 29 čeří... vánek. ] vlní... vánek... MR ] čeří... vánek; KL 2 ] čeří... vánek: BDP; 30 není, zde ] není. Zde MR, KL 1, KL 2, BDP.
Str. 130 Listopad mezi buky. Večerní Lidové noviny 15, č. 355 (24. prosince 1907), Vánoční příloha, str. 3 (VLN); Mladé proudy 8, č. 23 (26. listopadu 1909), str. 3 (MP); BČ, BDP. 1 se již ] již se VLN, MP, KL 1, KL 2, BČ, BDP; 4 po vrších ] po vrchách MP; 6 vrcholky ] vrcholy MP; 22 bod: ] bod; BČ; 23 píšťalou ] pišťalou VLN.
Str. 132 Vločky jdou. Večerní Lidové noviny 15, č. 355 (24. prosince 1907), Vánoční příloha, str. 3 (VLN), s názvem Prosinec; Mladé 408 proudy 10, č. 1 (6. ledna 1911), str. 5 (MP), rovněž s názvem Prosinec. 5 Radosti své ] Radost svoji VLN, MP, KL 1; 6 na horách ] na vrchách VLN, MP; 8 světélka ] světélko KL 3, KL 4; 12 a širý klid ] a v širý klid VLN, MP, KL 1; 21 ulicích ] v ulicích VLN, MP, KL 1.
Str. 133 Vysoko uprostřed lesů. Lumír 36, č. 5 (19. února 1908), str. 213–214 (L). 10 snách ] v snách L, KL 1; 13 pomněnkově kvete ] oddaně modrý kvete L; 14 nahoře v lesích jej opatruji a vlastní mou krví je ] nahoru do lesů chodím jej zalévat, je vlastní mou krví L; 18 vyňaté ] vzňaté L; líchu; ] líchu: L.
Str. 134 Leden. Lumír 36, č. 5 (19. února 1908), str. 214 (L), s věnováním moravskému básníku Františku Taufrovi. 4 poutník když ] poutník, když L, KL 1, KL 2, KL 3, KL 4; 10 hedvábnou ] hedbávnou L; 11 náhlá ] náhla KL 1, KL 2.
Str. 135 Zimní noc. Lumír 37, č. 7 (17. dubna 1909), str. 290 (L). 10 nekonečnosti. Já ] nekonečnosti; já L; 12 mraznou věčností. ] chladnou věčností... L.
Str. 136 Prosté sloky. Květy 32, kn. 64, č. 2 (únor 1910) str. 156 (K). Str. 136 I (Miluji hvězdná nebesa...). – 8 bohů a ] bohů, bez KL 1, KL 2. Str. 137 II (Nevíme kam a nevíme proč...) – 7 zrání – ] zrání K.
Str. 138 Ojíněly lesy. Květy 32, kn. 64, č. 2 (únor 1910), str. 157 (K). 2 zkřehle ] zkřehlé KL 2; 2 své, ] své K, KL 1; 12 hedvábnými ] hedbávnými K; 13 trochu... trochu ] trocha... trocha K, KL 1; 15–16 jdoucí, ale ] jdoucí. Ale K, KL 1; 16 vřelý: ] vřelý, K, KL 1; 20 v hlubině zní píseň pohody ] v hlubinách zní píseň důvěry K.
Str. 139 Spánek únorový. Lidové noviny 17, č. 51 (20. února 1909), str. 9 (LN), s názvem Únorový den. 1 únorový, ] únorový; LN; 2 spadl ] padl LN; 6 rozpadají se, ] rozpadají se; LN; 7 utají ] utají, LN; mezi verši 12 a 13 v LN řádka pomlček; 14 větrů šílení! ] písně šílené! LN; 15 náhle, ] náhle; LN; 16 zelení ] zelené LN.
Str. 140 Noc přípravy. Lidové noviny 20, č. 47 (18. února 1912), str. 1.
409 Str. 141 Březen. Lidové noviny 21, č. 67 (9. března 1913), str. 1 (LN). Knižně poprvé v KL 2. 7–8 otčenáš, ale ] otčenáš. Ale LN.
Str. 142 U Děravé skály. Zlatá Praha 25, č. 42 (10. července 1908), str. 463 (ZP), s názvem Jarní melodie. BČ. 5–6 vody, mé ] vody mé KL 4; 7 nové ] nové, ZP; 15 věrny... věrny ] věrni... věrni ZP, KL 1, KL 2, KL 3; 21 kvésti ] kvést ZP, KL 1, BČ; 32 jemně... ] jemně! ZP.
Str. 144 Jarní zvěstování. Zlatá Praha 26, č. 37 (4. června 1909), str. 435 (ZP). 5 vzedmula se ] zvednula se KL 1; 41 jitří ] jítří KL 3; 42 snubní ] sňatků KL 1, KL 2; 51 člověk! ] člověk. KL 1, KL 2.
Str. 146 Jiné renouveau. Večerní Lidové noviny 16, č. 80 (21. března 1908), str. 9 (VLN), s názvem Renouveau. 10 v městě ] v Městě VLN ] ve městě KL 1.
Str. 147 Na Skalkách. Lidové noviny 20, č. 68 (10. března 1912), str. 1, s názvem Skalky.
Str. 148 Jarní kvítí. Lidové noviny 17, č. 113 (24. dubna 1909), str. 9 (LN). Knižně poprvé v KL 2. 4 a 44 plicník ] plícník LN, KL 2.
Str. 150 V dubnu. Lidové noviny 18, č. 124 (7. května 1910), str. 9 (LN). 6 míč, ] míč LN; 15 hola ] holá LN.
Str. 151 Hučí Plaz. Lidové noviny 18, č. 131 (14. května 1910), str. 9 (LN), s názvem Vítr duje...
Str. 152 Dubnové scherzo. Lidové noviny 22, č. 107 (19. dubna 1914), str. 1 (LN). Knižně poprvé v KL 2. 2–3 sedí. Vrzající ] sedí, vrzající LN.
Str. 153 Stesk na jaře. Zlatá Praha 26, č. 34 (14. května 1909), str. 402 (ZP), s názvem Jarní melodie. 5 babočka ] babočky ZP; 6–7 slunečná. Šel ] slunečná; šel ZP; 11 Smutku ] Smutků ZP; 12 šerem celý svět se zdál být zalitý ] šerem ztichlý svět byl celý zalitý ZP.
Str. 154 V den větrný. Lidové noviny 20, č. 115 (28. dubna 1912), str. 1.
410 Str. 155 Zpěv země. Lumír 37, č. 4 (18. ledna 1909), str. 149 (L), s názvem Jarní zpěv země. 2–3 plíží. Kdes ] plíží, kdes L; 17 Však ] Leč L, KL 1, KL 2; 19 stále víc ] víc a víc L; 22 padla ] spadla KL 1, KL 2, KL 3; 29 vody, ] vody; L; 36 mechu ] v mechu L, KL 1, KL 2.
Str. 157 Lamači. Lumír 36, č. 9 (19. června 1908), str. 408–409 (L). 9 hučí ] hučící L, KL 1; 17 trnkových křů ] hlohových křů L.
Str. 158 Bouře. Lidové noviny 17, č. 153 (5. června 1909), str. 9 (LN). 2 včera; ] včera, LN; 10 chmurnou ] chmůrnou LN; 12 vzpurnou ] vzpůrnou LN; 24 zpíjí! ] zpíjí. LN.
Str. 159 V modřínech. Lidové noviny 22, č. 121 (3. května 1914), str. 1. Knižně poprvé v KL 2. V LN navíc jedna strofa (v. 21–25): Vytlačil touhy, hněvy, stesk, / rozlil mnou stejnoměrný lesk, / jistota vzrostlá v mém snění: / že aspoň s filistry křížem se nežehnám, / když na světě něco se mění.
Str. 160 Kaštan. Národní obzor 2, č. 48 (14. listopadu 1908), Zábavná a poučná příloha, str. 7 (NO), spolu s básněmi Lípa a Dub pod společným názvem Tři stromy. Knižně poprvé v KL 2. 10 vlažným vzduchem ] světlušky jak NO.
Str. 161 Kukaččino volání. Večery, č. 21 (25. května 1912), str. 161 (V); BČ, SVB. 3 hlesů ] hlesů, SVB; 10 neúnavných ] neunavných V, KL 1, KL 2; 15 žlebu nejhlubším ] nejhlubším žlebu SVB.
Str. 162 Poledne v seči. Lumír 36, č. 9 (19. června 1908), str. 409 (L). 3 v zeleně proudech ] ve proudech zeleni L, KL 1, KL 2; 24 se milovati ] milovati se L, KL 1, KL 2.
Str. 163 Strašidla v kraji. Lumír 36, č. 9 (19. června 1908), str. 407–408 (L); Lidové noviny 17, č. 16 (16. ledna 1909), str. 9 (LN), s názvem V kraji; BČ. Název a první strofa v L zabaveny a nejsou v žádném z ostatních otisků; báseň začíná v L touto strofou: Však tragického tu cos vzruší mě co chvíli / a krásný okamžik mně často hyne proto. / Vy, kteří chodíte, by zemí jste se zpili, / hle, smutek pochopte, jejž v srdce vlévá toto: – tato 2. strofa rovněž nepřešla do žádného z dalších otisků; 2 vlnky ] vlny L, LN; 5 tmí se, ] tmí se L, LN; verše 17–36 v L zabaveny; 22 se tyčí kameny a chmurné kusy kovu ] se tyčí kameny a chmurná rámě z kovu LN ] se týčí kameny a chmurné kusy 411 kovu KL 1, KL 2, BČ; 29 Tak ve kraj ] Tož ve kraj LN; 34 jen smutek vnášejí a souzvuk věcí plaší, ] jen disharmonii a krutý smutek vnáší, LN.
Str. 165 Střevlíci. Almanach na rok 1914, září 1913, str. 36 až 38 (A). 15 Hola ] Holá A; 20 zdobném ] ozdobném KL 1; 21 hola ] holá A; 21 střevlíci, ] střevlíci A, KL 1, KL 2; 23 hola ] holá A; 36 jim ] jich A, KL 1, KL 2; 38 jak by to ] jako by se KL 4; 50 Tak ] Teď KL 1; 50 potkávám ] potkávám i A; 53 zeleném, ] zeleném A; 54 člověčenstvím, ] člověčenstvím A; 57–58 křiky! stříbrným ] křiky; stříbrným A, KL 1, KL 2.
Str. 168 Dedikace. Lumír 37, č. 1 (15. října 1908), str. 15 (L). 4 šťávy: ] šťávy. L, KL 1; 5 hedvábným ] hedbávným L, KL 1.
Str. 169 Chvála nahoty. Lumír 37, č. 1 (15. října 1908), str. 14–15 (L); BČ. 3 paví ] páví KL 1, KL 2, BČ; 12 čirý ] ryzí L, KL 1, KL 2, BČ; 18 lačná ] lačna L, KL 1, KL 2; 20 skvělý... ] skvělý. L; v L mezi veršem 20 a 21 řádka pomlček; 38–39 stínů! S ] stínů; s L, KL 1, KL 2, BČ; 42 hedvábným ] hedbávným L, KL 1; 44 když kolem... sněží – – – ] když kolem... sněží. L ] kol něhož... sněží – – – KL 1, KL 2 ] kol něhož... sněží – BČ; v L mezi veršem 44 a 45 řádka pomlček.
Str. 171 Lípa. Národní obzor 2, č. 48 (14. listopadu 1908), Zábavná a poučná příloha, str. 7, spolu s básněmi Kaštan a Dub pod společným názvem Tři stromy. Knižně poprvé v KL 2. 13 lip ] líp KL 2, KL 3.
Str. 172 Autoportrét v červnu. Lumír 37, č. 5 (18. února 1909); str. 210 (L), s názvem Vlastní portrét v červnu. 5 nahý a smědý ] smědý a nahý L; 10 hlínou ] hlinou L; 12 obelstěné ] obestřené KL 1; 15 spící ] tkvící L, KL 1.
Str. 173 Polemika. Lumír 36, č. 5 (19. února 1908), str. 213 (L), s názvem Nepůjdu do Říma... Báseň byla součástí Neumannovy diskuse s J. S. Macharem o jeho knize Řím (1907). Na rozdíl od Macharových básnických sbírek V záři helénského slunce a Jed z Judey (obě z roku 1906), jichž si Neumann vážil pro jejich akcentování pozitivního vztahu antiky k životu, vytýkal Římu především povrchní antiklerikalismus, označiv jej za „nedomyšlený a slepý pamflet“ (srv. např. články Vraťme si Hélia v Lidových novinách 12, č. 21, str. 1, 21. února 1907 a Ještě k diskusi 412 o antice v Pozoru 15, č. 18, str. 1, 24. března 1908. Obojí též v knize Přede dveřmi Pantheonu). 7 šťavách ] šťávách KL 1, KL 2, KL 3.
Str. 174 Improvizace. Lidové noviny 18, č. 207 (30. července 1910), str. 9; BDP. 2 na mezi ] na zemi KL 4.
Str. 175 Genesis. Moravskoslezská revue 5, č. 1 (říjen 1908), str. 7 (MSR), spolu s básněmi Vzpomínka v den šerý a Ryba pod společným názvem Z Knihy lesů, vod a strání. 1 Městě ] městě KL 3, KL 4; 2 miluji, ] miluji; MSR, KL 1; 17 zoři ] zoře MSR; 18 jež mízou voněla od lesů vanoucí; ] co říjí voněla od lesů táhnoucí; MSR; 19 zelené vlny sladkovodních moří ] zelených vrchů sladkovodní moře MSR; 20 šuměly ] šumělo MSR.
Str.176 Stezka. 6 se vine ] vine se KL 1, KL 2; 20 se druží ] druží se KL 1, KL 2.
Str. 177 Píseň světlušek. Večery, č. 42 (18. listopadu 1911), str. 329 (V); BDP. 3 žhoucích ] žhnoucích V, KL 1, KL 2; 9 Slavičí ] Slavíčí V.
Str. 178 Ke chvále země. Lidové noviny 18, č. 186 (9. července 1910), str. 9. Str. 179 II (Dnes beránci se pasou na blankytu...). – 15 stálá ] stála LN.
Str. 180 Vzpomínka v den šerý. Moravskoslezská revue 5, č. 1 (říjen 1908), str. 6 (MSR), spolu s básněmi Ryba a Genesis pod společným názvem Z Knihy lesů, vod a strání; BČ; BDP; JNB. 14 dav? ] dav. MSR, KL 1, BČ; 18 luny ] lůny MSR; JNB.
Str. 182 V seči. Večerní Lidové noviny 16, č. 353 (24. prosince 1908), str. 59.
Str. 184 Letní apostrofa. Večery, č. 24 (15. července 1911), str. 185 (V). 14 jasu ještě ] jestě jasu V, KL 1.
Str. 185 Dub. Národní obzor 2, č. 48 (14. listopadu 1908), Zábavná a poučná příloha, str. 7, spolu s básněmi Kaštan a Lípa pod společným názvem Tři stromy. Knižně poprvé v KL 2.
413 Str. 186 Villegiatura. Moravskoslezská revue 8, č. 1 (říjen 1911), str. 10–11 (MSR). 16 oáze ] oáze, MSR, KL 1; 19 líně ] líně, MSR, KL 1; 21 dědině; ] dědině: KL 1; 40 rek. ] rek... MSR.
Str. 188 Maková kytice. Lidové noviny 22, č. 169 (21. června 1914), str. 1 (LN); BDP. Knižně poprvé v KL 2. 14 dělníci jdoucí do práce ] jdoucí do práce dělníci LN.
Str. 189 Ryba. Moravskoslezská revue 5, č. 1 (říjen 1908), str. 6–7 (MSR), spolu s básněmi Vzpomínka v den šerý a Genesis pod společným názvem Z Knihy lesů, vod a strání; BDP. 14 stínů ] stínu MSR; 23 Ej ] Eh MSR, KL 1, KL 2.
Str. 190 Továrna. Národní obzor 2, č. 40 (19. září 1908), Zábavná a poučná příloha, str. 7 (NO); Mladý socialista 2, č. 32 (1. května 1919), str. 254; s dedikací A. Heinrichovi; BČ. 2 městě ] Městě NO; 22 šedým ] černým NO; 47 vyzbrojena ] vyzbrojená NO.
Str. 192 Andante. Lumír 38, č. 1 (16. října 1909), str. 10–11 (L); BDP. 7 lesů, ] lesů L; 24 velkých ] velikých KL 1; v L také v. 15, 19 a 22 se zarážkou.
Str. 194 Stesk na konci léta. Večerní Lidové noviny 16, č. 353 (24. prosince 1908), str. 59 (VLN). 1 nízko ] nízko, VLN; 6 poraní –; ] poraní – VLN; 10 polštářů, ] polštářů; VLN; 14 zmučeno ] zmučeno, VLN; 17 Já, zdá se ] Já, myslím VLN; 18 Teď vzpíná za Městem své ruce bláhové: ] Své ruce za Městem teď vzpíná bláhové. VLN ] Teď vzpíná za městem své ruce bláhové: KL 3, KL 4.
Str. 195 Sloky nepojmenované. Večery, č. 20 (17. června 1911), str. 153 (V). 5 mražení ] mrazení V; 18 nastřádaly. ] nastřádaly: V; 28 spřádám ] spřádán V, KL 1, KL 2; 32 těsně ] věrně V, KL 1, KL 2.
Str. 197 Křehké štěstí. Zlatá Praha 27, č. 20 (4. února 1910), str. 231 (ZP), s názvem O jednom štěstí; BČ. 8 úroda, ] úroda; ZP; 14 rekonvalescence tichý ] rekonvalescenta křehký ZP.
Str. 198 Epilog. Večerní Lidové noviny 16, č. 353 (24. prosince 1908), str. 59 (VLN). 414 4 půda ] vůně VLN; 5 Sklizeno ] Sklízeno KL 1, KL 2; 12 spát! ] spát. VLN.
Str. 199 BOHYNĚ, SVĚTICE, ŽENY
Vydání sbírky Bohyně, světice, ženy v červenci 1915 zastihlo už Neumanna na frontě. Odchod do války zhatil mnohé slibné plány, které vznikly v posledních letech v souvislosti s jeho spoluprací na Almanachu na rok 1914 a s novými vztahy k pražskému kulturnímu životu, jež navázal prostřednictvím bratří Čapků. Již se také zdálo, že v osobě mladého Františka Borového získal básník nakladatele, jehož ctižádostí je vytvořit předpoklady pro publicitu moderní literatury i pro její výtvarnou krásu. Nová Neumannova sbírka vyšla v tomto nakladatelství jako druhý svazek jeho nové bibliofilské edice Zlatokvět v nákladu 1200 výtisků, ve formátu 12 x 20,5, o 88 stranách. Výzdoba knihy, velmi podrobně prodiskutovaná již předem v dopisech mezi Neumannem a Borovým, byla dílem J. Čapka (frontispis), V. Hofmana (vazba) a M. Kalába (typografie). Jedinou střídmou ozdobou bílé vazby bylo zlaté písmo na hřbetě (jméno autora a název) a zlatý ornamentální znak knižnice na přední desce vazby; titulní list uváděl pod názvem knihy ještě podtitul Torzo. V předmluvě, která následovala, neváhal Neumann vyjádřit s upřímností neobvyklou při takové příležitosti – jako kdysi u Hrsti květů z různých sezón – svůj kritický vztah k době i dílu, které v ní vzniklo. Naznačil tu stručně, co podrobněji vylíčil už dříve v eseji Dva almanachy (Lidové noviny 21, č. 288 a 297 z 21. a 30. října 1913, knižně Ať žije život, str. 110–135) a co se rýsuje i z básníkovy korespondence s Borovým: že spíše než uvědomělým programovým činem byly Bohyně, světice, ženy výrazem tvůrčí bezradnosti, charakterizující ostatně celou tehdejší literární situaci, v níž se básník ocitl po dokončení Knihy lesů, vod a strání. Tehdy na konci jedné a na začátku další etapy, na předělu doby a s vědomím její přechodnosti, zaujala ho myšlenka historického tématu „epopeje ženy“. Svým materiálem i formou, směřující k epickému útvaru – u Neumanna zcela ojedinělému –, usiloval o překonání pocitu závislosti na náladové a intimní lyrice, již cítil v tuto chvíli ještě příliš svázanou „s etapou symbolistickou, dekadentní a falešně aristokratickou“, a o uskutečnění onoho objektivizačního gesta, kterým se snažil dostat se „od sebe, od lyriky příliš osobní“. Odhlédneme-li od dvou starších básní, které Neumann začlenil do tohoto cyklu ze svých starších sbírek, od Salome ze Snu o zástupu zoufajících (1903, časopisecky v roce 1899) a od Svaté Luisy Michelové z Hrsti květů z různých sezón (1907, časopisecky v roce 1905), nacházíme tu dvě básně z roku 1909, Amateras’-o-mikami a Juditu, a jednu báseň, Kane, z roku 1910; ostatních sedm otiskuje pak v poměrně krátkém rozmezí 415 od října 1912 do března 1913. Vysvětlení rychlého sledu, v němž vznikala poslední skupina básní, podává básníkův dopis Viktoru Dykovi z listopadu 1912 (srv. KorDNČ, 35), kde Neumann píše, že spěchá s dokončením nové knihy Bohyně, světice, ženy, aby ji už v květnu 1913 „mohl zadat k paní Akademii“, rozumí se do soutěže o výroční cenu. Okolnost, že tento plán nerealizoval, že navíc nedlouho po otištění poslední básně Vdova z Efesu (březen 1913) se ve zmíněném eseji z října 1913 od celého díla distancuje a s kritickým odstupem je hodnotí jako záležitost patřící už zcela minulosti, „příliš nečasovou, ba protičasovou“, než aby pro ni mohl „uzavřít oči pro přítomnost“, svědčí o přímé souvislosti mezi ukončením práce na cyklu a mezi Neumannovou angažovaností v novém uměleckém hnutí. Od chvíle, kdy přijal pozvání bratří Čapků ke spolupráci na Almanachu na rok 1914 (počátkem roku 1913, srv. KorDNČ) a kdy se začal aktivně podílet na činnosti mladé literární a výtvarné generace především svými fejetony otiskovanými od června 1913 v Lidových novinách a sebranými později do knihy Ať žije život (1920), přestává se interesovat o svůj cyklus. Ještě o rok později, když jej Borový naléhavě žádal o rukopis Bohyň, světic, žen, dlouho se rozmýšlel, má-li dát svolení k jejich vydání; upozorňoval nakladatele, že čas války je málo vhodný pro poezii tohoto typu, a že nelze proto počítat s příliš velkým čtenářským zájmem. V této chvíli chápal už celý cyklus jako jistý anachronismus vzhledem ke svým současným uměleckým snahám a pokládal za mnohem důležitější prosadit především brzké vydání Nových zpěvů, které měly toto úsilí reprezentovat, využít ochoty Borového k vydání svých přírodních fejetonů a také prvního svazku Spisů, Knihy mládí a vzdoru. Pokud šlo o širší zájem celé generace, byl tu plán dalšího ročníku Almanachu a konečně myšlenka nové revue – v korespondenci s Borovým se setkáváme už s jejím titulem Nové Čechy –, jejíž podobu známe jen z Neumannovy korespondence s Čapky (KorDNČ, 123 až 132) a z níž mnohé Neumann realizoval po válce ve svém Červnu. Optimistické předpoklady o brzkém konci války, z nichž všechny tyto záměry vycházely, se však nesplnily. Dne 28. března 1915 uzavřeli Stanislav K. Neumann a Božena Hodačová sňatek, aby učinili „ústupek lidské zpozdilosti a dali se oddati také podle zákona“, jak pravilo svatební oznámení, spíše však proto, aby básníkovým odchodem na vojnu byla alespoň minimálně zajištěna existence ženy a dítěte. Nedlouho poté, 27. dubna, byl Neumann po mladších generačních druzích odveden a již 15. května narukoval do pohořeleckých kasáren v Praze k 18. pochodové setnině 28. pluku. Ve shodě se zásadami naší edice přinášíme sbírku Bohyně, světice, ženy v jejím původním celku z prvního vydání z roku 1915, s tím, že jsme v textu neotiskli báseň Salome, již básník zařadil jako třetí číslo sbírky za Juditu, a báseň Svatá Luisa Michelová, která jako poslední dvanáctá báseň sbírky byla i jejím vyvrcholením. Obě jsou, jak již 416 bylo řečeno, staršího data: Salome vyšla knižně poprvé už v básníkově páté sbírce Sen o zástupu zoufajících a jiné básně (1903, časopisecky v Almanachu na rok MCM, 1899), kde jsme ji ponechali i my (srv. Spisy Stanislava K. Neumanna, Básně I, Praha 1962, str. 209), Svatou Luisu Michelovou zařadil pak Neumann do sbírky Hrst květů z různých sezón (1907, časopisecky Nový kult 7, č. 8, str. 153–156 z února 1905) a čtenář ji najde v našem svazku na str. 39. V druhém vydání knihy, které vyšlo roku 1925 jako 4. svazek jeho Spisů u Borového opět v úpravě J. Čapka, vypustil básník předmluvu a rozšířil je o dalších pět básní, vzniklých v rozmezí let 1921–1924. Konečné pořadí uváděl obsah takto: Amateras’-o-mikami (1909), Milatk (1924), Judita (1909), Salome (1898), Lubuša (1912), Mechtilda z Magdeburku (1912), Vdova z Efesu (1913), Saskia van Uylenburgh (1912), Ženský portrét Gainsboroughův (1913), Markýza de Pompadour (1913), Kane (1910), Černoška z Bismarckova souostroví (1924), Mabruka (1924), Měšťačka (1922), Mici (1924), Svatá Luisa Michelová (leden 1905) a Rosa Luxemburgová (1921). Protože pět básní z počátku 20. let vzniklo již ve zcela jiném literárním i společenském kontextu, zařazujeme jejich okomentovaný text spolu s ostatní tvorbou tohoto období do svazku Básně III. Aby však čtenář měl představu o definitivní podobě sbírky, otiskujeme v závěru této poznámky všechny básně Bohyň, světic, žen, vzniklé mimo časové rozmezí tohoto svazku, ať už dříve nebo později. Výchozím textem naší edice je znění básní z druhého vydání sbírky (BSŽ 2). V různočteních přihlížíme také k otiskům jednotlivých básní v Moravskoslezské revui (MSR), Lidových novinách (LN) a ve Večerech (V).
MILATK
Ostrovy na vlnách se kolébaly jako plné mísy, dávno, dávno tomu, lidé s vůlí praobrů si zahrávali v stínu tučných stromů. Bujnost, vzdor a lehká mysl vyrůstaly ze šťavnatých dnů nad představy rozmařilých snů, lidé zpychli; staré řády, staré mravy pohozeny byly, zapomenuty, jako haldy vyjedených škeblí zasuty, kázeň zmizela – kalitové, pramoc obří, rozhněvali se.
417 Milatk, léty, zkušenostmi obtěžkaná jako banán plody, moudrostí a ctnostmi ozdobená jako ryba šupinami, z lidí jediná duchům prasíly se kořila, z minulosti jako z věčné perlorodky pravá zrna lovila, lidmi oslyšána, kality však byla milována z lidí jediná.
A tak přišla noc, jako vichr listím střechy harašila přísná slova, kalit děl jí:
„Za příštího úplňku trestat počneme, za příštího úplňku vody zdvihneme, za příštího úplňku vystavíš si vor.
Až pak lidé pohynou, vody vrátíme, až pak lidé pohynou, tebe spasíme, až pak lidé pohynou, počneš nový rod.“
Tak se stalo.
Ostrovy zbity vlnami a s řevem do vod klesly, zašly pod vodami, lidé jako hrsti červů byli rozhozeni pro žraločí tlamy.
Milatk vůli praobrů se podrobila. Připevněna k svému voru, tu se zahoupala a tu zavířila, 418 hmyzem na lupenu byla, dolů letěla a vzhůru byla nesena, zazoufala, uvěřila, uvěřila, zazoufala, vlny uléhaly, vody stoupaly, už jen vrcholky se nad ně zdvihaly, Milatk, jata strachem z vodní dálky, potopené ostrovy se bojíc opustiti, vor svůj přivázala k poslednímu stromu, duch z ní potom prchl.
Vody ještě stoupaly, a než kalitové svýma dlaněma je zastavili, svýma dlaněma je obrátili, zmizel také strom a žena s vorem, Milatk utonula. – – – – – – – – – – –
Vody vrátily se, ostrovy se podobaly vyjedené míse, nekřičel tu op a nevolal tu pták, nesvítil tu květný kalich, nevoněl tu med, Milatk na nejvyšším svahu, černý, zvadlý, mrtvý květ, ležela.
Rada kalitů se sešla. Trest je dokonán, nechť noví lidé žijí. Usneseno, aby kalit-žena vešla v utonulou Milatk.
Na nejvyšším svahu, pod nejvyšším stromem náhle tělo bezduché se pozachvělo, údy napínaly se, tvary kynuly, proudem krve zardělo se tělo, prsy poprvé se mocně pohnuly, ruce zatápaly, Milatk procitla, zatímco se kalitové usmívali, 419 v novém klidu, v novém jasu Milatk oči otevřela v žalu, pozdvihla se, vyskočila, stanula, z vyjedené mísy na ni hrůza vanula, ale v nitru ženy kypěl život smělý, jako by v něm skrývala roj včelí, pudem vedena, Milatk na své tělo zadívala se.
Viděla svá ňadra zahrocená vpřed, viděla své tuhé, oblé údy, viděla své břicho vykroužené, život byl v tom, krev v tom bila, nevědouc nic pocítila touhu divokou, protáhla se, vypjala se, vzlykla, ruce vzhůru vztýčila a vzkřikla růjným výkřikem.
Vzápětí však: jaký děs!
Jako kdyby ostrov celý odpovídal ozvěnou jí ze všech stran, smích se rozetřásl kolem ní jako prudký harašivý van, duchů hlasy naplnily prostor nadzemní. A pak naráz Milatkin zrak vytřeštěný spatřil kality.
Byli tu a seběhli se kolem ženy udivené, do svého ji středu vzali, dolů se svahu se hnali s povykem.
Uvadlé a zpustošené bylo místo ono, kde se kdysi tančívaly bujné tance kmene, uvadlé a zpustošené lesy kolem byly, do nichž z kola mizívaly páry roztoužené. 420 Na to místo kalitové Milatk zavedli si, na tom místě zatančila snubní tanec praobrům. – – – – – – – – – – – – – –
Ostrovy již se zase zelenaly, již se zase kolébaly, na vlnách se kolébaly jako plné mísy, silná Milatk patero tu synů porodila, patero tu rodů založila: Aremolungi, Eimeliik, Korrjor, Ngabiul, Molegojok. (Pověst palavská)
SALOME
Tanči! Až žhoucí vlny tvého zardělého vlasu hodovní síní rozlejí svou vůni, ať radost jejich dráždivého jasu, jak hříšné světlo hvězd a novoluní, u krále, knížat, ba i u otroků chuť vzbudí vášnivou po číších plamenného moku, po číších vína, po číších rtů, po mladých ženách v rozkvětu.
Tanči! Ať poskoky ňader pyšných, že zvítězí vždycky, zhypnotizují pohledy, v nichž těkavou nejistotu rozlila proroků slova, tak málo znějící lidsky, hrobová, smutná až k smrti, tak smutná, že ve hrudi drtí kořání síly a pýchy a květ jeho – radost.
Tanči! Dej vyrůst nad koberců barvami zašlými bílému zázraku těla jak bizarní květině s tvary vzácnými, jež stále je nová a skvělá s tisícem vděků, s tisícem tvarů, s tisícem milostných vášnivých darů vždy jiná.
421 Tanči! Svůj osud čeká v tmách sklepení stařecká hlava.
Tanči! V ty zraky nesmí již vniknout slunce ohnivá sláva.
Tanči! Až krev se rozpění v mužích a vůně poteče síní, v tmách sklepení umlknou ústa, jež ze hříchu viní, na zlaté míse ti přinesou hlavu starce. A to bude odměna tvá.
Tvé tělo nahé, ňadra mladistvá, svatozář vlasu, oka propastnou hloub té asketické hlavy zraky vyčítavé, než obrátí se v sloup, naposled zachytí v sebe a nevrátí nikdy více, nesouce tvoji mladost, tvou krásu, tvé štěstí a rozkoš, která tak mohla jen v tobě kvésti, nesouce obraz ženy, bílý a rozechvěný, na věčnost.
Tanči!
ČERNOŠKA Z BISMARCKOVA SOUOSTROVÍ
Protože mám ráda banán, tak jsem přišla za tebou, protože mám ráda banán, probudil jsi touhu mou.
Za truhlici kup si ženu, která ovoce tvé chce. Tam, co ústí potok Moiro, máte přece truhlice.
Protože se banánu chce, na náves jsem přišla k vám, u pohlavárova plotu s touhou na tě čekávám.
Za náramky kup si ženu, máte je přec s mušlemi dole na ústí, kde lidé vystupují na zemi.
422 MABRUKA
Mabruka je velbloudice, takový má štíhlý krk, Mabruka je za tisíce, za sta bys ji nekoupil. Zuby má jak ze zlata, ruce má jak ze zlata, prsten zlatý, paži útlou má jak hůl.
Mabruka má nos jak růži, obličej jak zrcadlo, na sametové své kůži nosí z heny růměnec. Střevíce má ze zlata, šáteček má ze zlata, zlatou korunu z vlasů stolička jí tvoří na hlavě.
Mabruka má v očích hvězdy, když se vine rákosím, prsy její, pevné vezdy, jsou dvě mísy stříbrné. Samé stříbro zástěra, samé stříbro košile, hedvábné má načechrané kalhoty.
Ghadámes a Alžír projdi, abys našel Mabruku, Bonu, Trables, Egypt projdi, Mabruku tu nenajdeš. Naší země je to květ, maso srdce našeho, naše dcera, za níž marně putuješ.
Mabruka je velbloudice, na trh pošli velbloudy, Mabruka je za tisíce, prodej ovce, chlapce své, pane půdy, pane stád, bys ji mohl milovat – naše srdce bude tajně naříkat.
423 MĚŠŤAČKA
Soše se podobá. Nic křehkého tu není z panenky feudální, napudrované. Solidních věcí měšťák především si cení. Dech silné přírody tě náhle ovane.
Leč její příroda je domácí a tučná a krotce zardělá jak zralé ovoce; sousedi říkají, že bývá někdy hlučná, a její milenci, že líbá divoce.
Na Hlavní ulici se tout le monde jí baví, když jako dreadnought pluje třídou polední, velebná ňadra nesouc nohy pevně staví o stehnech olympských po slunném dláždění.
Je hezká, nebo krásná? Smědá, nebo plavá? Toť celkem lhostejno. Je monumentální, dovede chovati se, zdá se zcela zdravá a toalety, šperky nemá banální.
Toť žena fabrikanta, rady nebo kupce, ornament kanceláře nebo titulu, reklamní tabule a pyšná chlouba trubce, poselství měšťákovo do vestibulu.
Srdce v ní nehledej, jen mechaniku svalu, cítění bez citu a mysl bez ducha, jež nejraděj se dívá do zrcadel sálů, kde filantropie se jako ropucha nadouvá.
Ó černý dělníče, ty, jehož mysl necouvá a jehož svaly v ocel ztuhly, že kuješ železo a kopeš uhlí a živíš jejich lenost pro chtíče,
sám zdravě žádostiv po boku ženy ustarané, vrásčité, vysáté, zříš provokaci tu, ten masa div, jejž vykrmils pro pány proklínané,
424 ó revoluční černý pařáte, jak bělost ta v tvém objetí by zrudla a socha ta se rozetřásla divě, jak měšťačka by před tvým zrakem zchudla a zasténala možná žádostivě,
až s úsměvem bys odcházel a soucit už jen pro ni měl.
MICI
Co je s vámi? Sám, tak hezkej? To si tedy přisednu. Dal mi jednu cigaretu. Pivo? Ne, tak pro jednu
ňákou fajnovou bych byla – Prachy? A jak zčervenal! To sem si hned pomyslela, když mě očima tak žral.
Nevadí. To ví přec: obchod. To já jen tak ze zvyku. Deset let sem u řemesla, nedělám už cavyků.
Deset let sem u řemesla zatra zatracenýho. Ale čistá, tvrdá, s hicem, jenže ne pro každýho.
Dal sem ruku. Semhle. Zmačknul! Že jo: furt jak panenka. Hošíčku můj, jehně moje! Teď sem zase Mařenka.
Zaplať. Deme do pokoje. Proč se třeseš? Nechci nic, jenom cigaretu eště a pak – – – – – – – – – – –
A teď pusinku tvou jako u nás jahody. Dybys nebyl velkej klacek, nesla bych tě přes schody...
425 Teď si tady pěkně sedni. Chvilku dej mi pokoj s tím. Zmačkni mě a tiše hačej. Nebo se ti rozbrečím.
ROSA LUXEMBURGOVÁ
Ozbrojenými čely jako ohromní železní býci narážely na sebe imperialismy, kulomety, bombami a děly oheň chrlíce, mezi ocelovými čelistmi hromady drtíce námezdných otroků.
Jménem sebeurčení, demokracie, pokroku!
Leč ti, kdož pochopili – vzácní – a šalbou hesel k smyslu sestoupili vraždění, pozdvihnuvše hlas a pěst proti zločinu, proti buržoazii a jejím králům a presidentům
červení –
plnili žaláře a vězení, a na prsa jim jako lupič klekla vlast, jež se vztekla.
Ať, žalář, to není trest ni místo pokání a z bab jen dělá oportunisty. Žalář ticho jest, v němž roste k dozrání láska i nenávist.
Žalář je laskavé přístřeší, když venku tančí svět, jak píská generál; jsi svoboden jak tulák v ořeší a krásné máš myšlenky.
426 Ty, Roso, krvavý pokrm tisíců za pozadí majíc a denně z něho dostávajíc nezbytný hořký krajíc, nad ptákem, stromem vroucně jsi snila, abys lásku svou zachránila, ze čtverečního sáhu zahrádky dovedlas vyčísti nejlepší pohádky země.
Jak sladko bylo by žíti, nebýti nenasytných lidských bestií, jež, nemohouce letící myšlenky zabít, těla zotročují, těla zabíjí.
Jak sladko bylo by žíti, kdyby byl dobojován ten zápas o zralé lidství, o lidství bez bohů, bez pánů, bez tříd, a s novou rozkoší se život mohl pestřit na troskách zpátečnictví.
Jak sladko bylo by žíti, kdyby tvá práce, oddanost, láska, zápal tak často nedívaly se choře, do krve denně práskány tam venku, jako ten tichý bůvol na vězeňském dvoře, na nějž se soldát sápal.
Jen kniha přírody ti dává zapomenout a tu a tam i kniha básníka: ta slova slunečná a tvoje slzy něhy dovedou nad vším krátkou duhu sklenout – posílit odhodlání...
Umlkla děla. S rozbitými čely ustoupili býci. Revoluce se rozehřměla. Prchali králové. Měšťáctvo se chvělo. Z bran žalářů se rudé hejno rozletělo, Spartakus vztýčil prapor.
Leč ze stínu se k moci drali zrádci, záškodníci.
427 Ebert a Noske a Scheidemann vztýčili zrady hlavní stan, o záda otroků voděných za nos opřeli lží svých a podvodů nános, hráz proti revoluci; buržuj si oddechl, postavil poznovu prolhaných zákonů svalené desky – Liebknechta, Luxemburgovou zničil vztek opilé soldatesky...
Ty, Roso, kterás bývala doma u ptáků, květin spíše než u lidí, tisíckrát zraněna v rudém srdci svém sobeckou zbabělostí, planým hlomozem, tisíckrát uražena v snu svém o člověku zvířátkem bez myšlenky, citu, vděku, tys věděla dobře, že ti pomoci není, že pro toho člověka umřeš na dláždění, že opustíš ptáky, louky a sad, protože musíš bojovat.
Protože lidé jsou tupí a zlí, k přírodě před nimi prcháme; ale protože jsou i oběť a kořist, život svůj za ně dáváme.
Tak dalas, nehezká Židovko malá, zdolána vlastí vlastníků, tak jsi se krasavicí stala všech revolučních dělníků.
Nebyvši zrozena štíhlá pro jednoho milence štíhlého, stala ses věčnou milenkou zástupu nekonečného,
světice, Roso!
Str. 203 Amateras’-o-mikami. Moravskoslezská revue 6, č. 3 (listopad 1909), str. 69–72 (MSR). 22 Susanoo, ] Susano hrubý MSR; 41 byliny ] byliny, MSR; 51 měli nebesům ] museli nebesům MSR; 52 vylákat, usmířiti ] vylákati a usmířit MSR.
428 Str. 207 Judita. Lidové noviny 17, č. 353 (24. prosince 1909), str. 24 (LN). 11 jej ] ho LN; v LN tvoří verše 27–46 jeden odstavec; 43 přece ] přec LN; 51 v mém nitru nerozlily ] v mé nitro nevylévá LN; 53 otupily ] otupěly BSŽ 1; 106 svá, ] svá; LN; 146 chvástal ] chvástal, LN.
Str. 213 Lubuša. Večery, č. 46 (16. listopadu 1912), str. 362–363 (V); věnováno Mikoláši Alšovi. 1 širým ] šírým V; 32 již ] jíž V, BSŽ 1; 39 dala povolat lidu radou, ] nechala povolat lidu radou BSŽ 1; 44 horoucněji, ] horoucně BSŽ 1; 51 sen ten ] ten sen V; 81 v pohledech žhavých ] ve zraku žhavém V, BSŽ 1; 83 se třpytí jí ve vlasech plavých ] třpytí se ve vlasu jejím plavém V, BSŽ 1.
Str. 217 Mechtilda z Magdeburku. Večery, č. 41 (12. října 1912), str. 321–322 (V). Podnětem k básni byla vidění jeptišky Mechtildy z Magdeburku (žila asi v letech 1210–1283), zachycená bohatým básnickým jazykem, připomínajícím díla minnesängrů, v knize Das fliessende Licht der Gottheit. III (Nejsem k ničemu již...). – 27 pln chvatu ] ve chvatu V, BSŽ 1.
Str. 223 Vdova z Efesu. Večery, č. 13 (22. března 1913), str. 110 až 111 (V), s podtitulem Stará povídka. V básni je zpracován motiv známý z antiky, který se do evropských literatur dostal prostřednictvím Petroniovy novely z jeho románu Saturae. 181 Číhající ] Čihající V; 204 jej ] ho V.
Str. 231 Jane Seymourová. Večery, č. 11 (8. března 1913), str. 89. 11 Kateřina, ] Kateřina BSŽ 1, BSŽ 2.
Str. 233 Saskia van Uylenburgh. Večery, č. 48 (30. listopadu 1912), str. 377–378 (V). 31 jediné ] jedné V, BSŽ 1; 68 křižují ] křížují V, BSŽ 1; ve V tvoří verše 79–84 jeden odstavec; 89 jak ] jest V.
Str. 237 Ženský portrét Gainsboroughův. Lidové noviny 21, č. 74 (16. března 1913), str. 1 (LN). verš 18 v LN chybí.
Str. 238 Markýza de Pompadour. Večery, č. 5 (25. ledna 1913), str. 41–42 (V). I (Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou...). – 6 větévka ] větevka V, BSŽ 1.
429 II (Psi lovčí štěkají...). – 8 zámečku ] d’Etioles V. V (Tož touho, marna jsi...). – 11 věčný, ] věčný V, BSŽ 1; 13 chvíti ] chvíti, V; 24 drtící vše svými ] hrající si s lidstva V; 25 sahá ] sáhá V. VI (Vše prohráno...). – 3 noc, v níž zle se svíjí ] noci, v nichž se svíjí V; 17 chvilku ] chvílku V, BSŽ 1.
Str. 246 Kane. Lidové noviny 18, č. 165 (18. června 1910), str. 9, s názvem Šinžu.
Str.249 HORKÝ VAN A JINÉ BÁSNĚ
Koncem roku 1918 vydal Neumann u pražského nakladatele Ludvíka Bradáče knihu Horký van a jiné básně. Vyšla opět za výtvarné spolupráce Josefa Čapka, který byl autorem linoleorytu na obálce a předsádce a dvoubarevné litografie, přiložené jako frontispis. Zatímco obálka nesla jméno autora se zkráceným názvem sbírky Horký van, s podtitulem Básně, titulní list, kde byl již název úplný, obsahoval ještě rozmezí let, kdy básně vznikaly, 1910–1914, a místo a rok vydání, Královské Vinohrady 1918. Kniha vyšla ve formátu 16 x 24,5 cm a měla 44 stran. Obsahovala milostnou a intimní lyriku, jež vznikla na okraji ostatních básníkových knih v předválečných letech. Přesto však časové vymezení nebylo zcela přesné: nejranější báseň sbírky Co by to bylo za život otiskl Neumann pod názvem Ženě v Moravskoslezské revui v roce 1906 a také další dvě, Vyznání a U gotické trosky, vyšly časopisecky už v roce 1909, první v Lidových novinách, druhá v Lumíru. Dedikace, kde básník hovoří o dvojité kytici svých básní, již knihou Horký van složil nakladateli, i léta vzniku veršů 1910 až 1914 nabízejí srovnání s údaji o jiné Neumannově sbírce, o níž nacházíme zmínku v básníkově dopise V. Dykovi ze dne 7. 3. 1915 (Kor DNČ, 39–40). Neumann byl tehdy vyzván znovu k účasti o cenu Akademie; s Knihou lesů, vod a strání do soutěže jíti nemohl, protože ta zde dostala čestné uznání už v roce 1909, a o Nových zpěvech se jednak domníval, že by s nimi neuspěl, a jednak už v této době vyjednával s Borovým o jejich vydání. Protože se však konkursu chtěl zúčastnit („...vždyť u Akademie jde nám přece o peníze, a nikoli o čest...“), oznamoval příteli Dykovi, jehož žádal o zprostředkování, že sestavil „extra pro Akademii sbírku básní Prostá kytice. Je to třicet věcí původních a deset přeložených, většinou starší drobná lyrika“. Sbírka byla přijata – její definitivní titul zněl Prosté kytice –, a jak oznámil Věstník České akademie téhož roku v čísle 8–9, str. 439 (listopad–prosinec 1915), obdržela třetí cenu (500 K), s vyloučením třetího oddílu překladů. V té době byl již Neumann na frontě, a proto nemohl vyhovět ani žádosti, aby podal o sbírce pro Věstník stručnou zprávu. 430 O rukopise není zpráv, ale v básníkově pozůstalosti v Literárním archívu Národního muzea je uložen rukopis jejího titulního listu:
Stanislav K. Neumann PROSTÉ KYTICE Básně 1910–1914
Lze se tedy domnívat, že alespoň část těchto básní převzal Neumann později do poválečné sbírky Horký van a jiné básně. Vznikla-li myšlenka sbírky Prosté kytice jen z podnětů ryze vnějších a patrně bez hlubšího kompozičního záměru, pak tento charakter provizornosti a jisté náhodnosti má i Horký van a jiné básně. To byl nejspíš jeden z důvodů, proč jej Neumann nepojal jako celek ani později do svých Spisů. Pouze jeho první část, Horký van, zařadil roku 1922 do Knihy erotiky jako její čtvrtý, předposlední oddíl, označený léty 1910–1914, jen s tím rozdílem, že báseň Květy lásky posunul v pořadí na předposlední místo a před ni vložil ještě další báseň Smutný milenec, jejíž první časopisecký otisk pochází však až z roku 1918, a že u dvou básní pozměnil titul z původního Úsměv a Noci na Tvůj úsměv a Moje noci. Kromě toho báseň Vetřelcem zařadil roku 1927 do pátého svazku svých spisů 1914–1918. Také do své antologie Básně z roku 1920 přijal do její první části, předznamenané vročením 1896–1911, básně Zpěv na hoře, Elegie, U gotické trosky a Básník a do třetí části k veršům z let 1911–1918 pak báseň Letní rozhovor ženy s mužem. V naší edici vychází Horký van a jiné básně v původním a úplném složení teprve podruhé. U desíti básní pojatých do Knihy erotiky (KE) řídíme se zněním tohoto třetího svazku Neumannových spisů a u dalších pěti jmenovaných jejich zněním z antologie Básně (BČ), zachovávajíce u básně Zpěv na hoře i její grafickou úpravu; byla tištěna na osu jak v časopise, tak v obou knižních vydáních. U ostatních čtyř básní (Vyznání, Záříjová iluze, Po mnoha cestách, Praha), které Neumann ponechal mimo rámec svých Spisů, vycházíme z textu původní sbírky Horký van a jiné básně (HV). V různočteních přihlížíme jak ke znění jednotlivých básní v uvedených knižních vydáních a v antologii Básně z r. 1928 (BDP), tak i k časopiseckým otiskům v Lidových novinách (LN), Večerech (V), v Lumíru (L) a ve Zlaté Praze (ZP).
Str. 253 HORKÝ VAN
Str. 255 Jak plavá broskev... Večery, č. 15 (13. května 1911), str. 113 (V); KE, BDP. 9 dráždí, HV ] dráždí V, KE, BDP; 10 sladce ] jemně HV; 12 ženo. ] ženo! HV.
431 Str. 256 Tvůj úsměv. Večery, č. 23 (8. července 1911), str. 177 (V); v HV s názvem Úsměv; KE. 3 jež hude ] jež hude, V, HV; 7 který mne ] jako když HV; 16 řehot, cval ] řehot a cval HV; 23 svítí a zpívá ] svítí i zpívá HV; 26 tak brzičko ] jen tak brzy HV.
Str. 257 Píseň poutníkova. Lidové noviny 21, č. 86 (30. března 1913), str. 1 (LN); KE, BDP. 7 jsem div nezešílil ] div jsem nezešílil LN; 14 znovu ] znova LN; 22 kamen ] kámen HV; v LN každý čtvrtý a osmý verš sloky se zarážkou.
Str. 258 Moje noci. Lidové noviny 18, č. 124 (7. května 1910), str. 9; v HV s názvem Noci; KE. 8 bázlivě ] bojácně HV.
Str. 259 Nezemru-li někde v mechu... KE, BDP. 9 stínu ] stínu, HV.
Str. 260 Květy lásky. Lidové noviny 18, č. 131 (14. května 1910), str. 9, s názvem Naše květy; KE.
Str. 261 Kdyby to naše slunce... Zlatá Praha 27, č. 20 (4. února 1910), str. 231 (ZP), s názvem Kdyby...; KE. 4 dnem; ] dnem, HV; 7 já ] tu HV; 9 ještě jednu krůpěj světla ] malou krůpěj svého světla ZP; 11 do nitra vložil tobě, sladká ženo ] do duše vložil jedné sladké ženě ZP; 13 paškvil ] paskvil HV; v ZP verše 13–16 v závorce; 18 nikdy ] nikde HV; 19 v duši ] v nitru HV.
Str. 262 Až zase... Večery, č. 18 (4. května 1912), str. 137 (V); KE. 13 blesku ] blesků HV; 14 jinačím ] jinakém HV; 20 krůpějí... ] krůpějí. HV; 21 pročistěno ] pročištěno V, HV.
Str. 263 Co by to bylo za život... Moravskoslezská revue 3, č. 10 (červenec 1907), Beletristická příloha, str. 78 (MSR), s názvem Ženě; KE. 5 kdyby ] kdybychom HV; 6 my měli vše, co mohou dáti ] vše měli, co dát mohou HV; 12 nikdy ] nikdo MSR; 15 co sobě jsme a co jsme světu ] čím sobě jsme a čím jsme světu HV; 16 vzteklých ] vzteklých, HV; 18–19 tvrdí: platíme ] tvrdí. Platíme HV.
Str. 264 Připomenutí. Lidové noviny 21, č. 300 (2. listopadu 1913), str. 1 (LN); KE. 432 4 celou tváří ] svou tváří celou LN ] celou tváří svou HV; 7 venku neroste-li ] venku-li neroste LN.
Str.265 JINÉ BÁSNĚ
Str. 267 Elegie. Lidové noviny 18, č. 283 (15. října 1910), str. 9 (LN); BČ. 4 od věků stejné; ] od věku stejné, HV; 8 starým; – ] starým – HV; 12 výši; ] výši, HV; 16 pláštěm; – ] pláštěm – HV; 18 příčin ] přímo HV; 24 vítěz; – ] vítěz – HV; 26 zapsal kdysi ] zapisuje HV; 28 duší ] myslí HV; 30 žitím ] žítím LN.
Str. 269 U gotické trosky. Lumír 38, č. 3 (16. prosince 1909), str. 113–114; BČ. 27 lysé ] lysé, HV; 30 vínko ] víno HV; 40 tam ] tu HV; 42 odvrací; ] odvrací, HV; 55 odrazí ] odhalí HV; 57 jež ] jichž HV; 58 kříž... ] kříž, HV.
Str. 272 Zpěv na hoře. Lumír 38, č. 8 (19. května 1910), str. 351 až 352 (L); BČ. 4 vlahá; ] vlahá – HV; 7 hvězdy ] lesy L, HV; 9 zachvěje ] zasměje HV; 12–13 veselost. Ostatní ] veselost, ostatní HV; 15–16 ejaja! Vesmír ] ejaja, vesmír HV; 16 slavnost. ] slavnost! HV; 19 Že jsi ] Že si L, HV, BČ; 39 není to zmar ] nikoli zmar HV; 43 zapalující ] spalující HV; 44 s ní... ] s ní – HV; 56 tancoval. ] tancoval! HV.
Str. 275 Básník. Večery, č. 47 (23. prosince 1911), str. 389 (V); BČ. 4 slovy; ] slovy: HV; 8 a západnímu nachu, ] i západnímu nachu – HV; 10 neboť ] Neboť HV; 11 rozletíš ] rozběhneš HV; 13 klidem; ] klidem: HV; 25 smutku ] smutku, V; 26 skonání, ] skonání – HV; 28 neboť ] Neboť HV; znovu ] znova V; 35 vlašťovka ] vlaštovka HV.
Str. 277 Vyznání. Lidové noviny 17, č. 100 (10. dubna 1909), str. 9 (LN). 2 se hněvem zřím ] nenávidím LN; 3 vzteky ] hněvy LN; 4 myšlenek ] myšlének LN; 10 hlín, ] hlín; LN; 12 dán, ] dán; LN; 14 smyslnou lstí ] smyslností LN; 15 božího syna ] „božího syna“ LN; 19 gestem ] před gestem LN; 21 za nimi ] pod nimi LN.
Str. 278 Záříjová iluze. Lumír 39, č. 2 (18. listopadu 1910), str. 59 (L). 2 čedičových ] modrošedých L; 3 římsy ] řimsy L; 10 topornou, ] topornou; L; 11 tré schodů ] pár schodů L; 14 girlandy, ] girlandy; L; 18 mém, ] mém; L; 23 buků ] buku L.
433 Str. 279 Po mnoha cestách. Lidové noviny 22, č. 149 (31. května 1914), str. 1 (LN). 2–3 podávají měkké ] podávají. Měkké LN; 10–11 dechem. Nemohu ] dechem; nemohu LN; 12 ve dně ] na dně LN; 13 jiní: ] jiní; LN; 15 podávati ] podati LN; 22 poněvadž ] protože LN.
Str. 280 Letní rozhovor ženy s mužem. Večery, č. 34 (16. srpna 1913), str. 281–282 (V); BČ, BDP. 32 příboje ] příboje, HV; verše 31–38 tvoří ve V jeden odstavec; 38 šťastný ] šťasten HV; verše 45–53 tvoří ve V jeden odstavec; 58 nic, ] nic; V; 59 či nad ] nad V; 64 důvěřivá a ] důvěřivá, HV; 69 žití ] žítí V; ovoce; ] ovoce, V, HV; 72 tance ] tanec HV; 73 jest... ] jest. HV; 81 opojení ] opájení HV; velebný, ] velebný HV; 86 přej! ] přej, HV; 93 jest ] je HV; 95 ostatní ] ostatní je HV; 96 děj ten ] ten děj HV.
Str. 284 Vetřelcem. Lidové noviny 22, č. 142 (24. května 1914), str. 1; 1914–1918 (Výchozí text). 13 se všemi sterými věcmi ostatními ] se všemi ostatními sterými věcmi HV.
Str. 285. Praha. Lidové noviny 22, č. 45 (15. února 1914), str. 1 (LN); v HV za básní datace 1914. 6 jména. ] jména LN; 8 zvuku, ] zvuku; LN; 12 špatný ] vládní LN; veršem 17 začíná v LN nová sloka; 22 i zlatou nad chátru... ] mi zlatou nad chátru. LN; 26 s černou Táňou popíjí ] s černovláskou svou popíjí LN.
Str. 287 Z KNIHY EROTIKY
Už z programu Spisů Stanislava K. Neumanna, otištěném v Červnu 3, 1920–21, str. 504, bylo patrné, že jejich druhým svazkem, jímž byl výběr milostné lyriky z celé jeho předválečné tvorby, nazvaný Kniha erotiky, zamýšlí Neumann vytvořit milostný pandán k ostatním knihám z tohoto období, aby tak podal jeho ucelený obraz. Kniha erotiky vyšla na sklonku roku 1922 v pražském nakladatelství Aloise Srdce v nákladu 2000 výtisků, ve formátu 13,5 x 21,5 cm, s jednoduchou obálkou, tedy v podobě – až na barvu obálky, tentokráte terakotové –, jakou měly už oba předcházející svazky básníkových Spisů. Vročení 1895–1914, uvedené na titulním listě hned za názvem, označovalo časové rozpětí, kdy básně vznikaly, a vročením byly předznamenány i jednotlivé oddíly, podobně jako u předcházející Knihy mládí a vzdoru. Ani tentokrát si Neumann neodpustil kritické slovo úvodem na adresu vlastní tvorby; v básni Epilog z 1922, uvádějící celý výbor, 434 charakterizoval trochu nostalgickým, trochu sebeironizujícím tónem svůj vztah k ranějším veršům i své současné životní stanovisko:
My žili a se lopotili tvar lyrický dát prožitému. Leč to, co nejprudčej jsme žili, teď rovno kvítí sušenému.
Jen divíš se, že to vše kdysi na slunci svítilo a vřelo, že k hodům plnilo to mísy a srdce že tím krvácelo.
Již nebudeme strun svých ladit k milostným písním. Vyvětrají. A srdce? Dává se jen hladit, skeptické srdce po mumraji.
První dva oddíly knihy, označené léty 1895–1897 a 1898–1902, obsahovaly milostné verše z básníkových mladistvých knížek (Jsem apoštol nového žití, 1896, Apostrofy hrdé a vášnivé, 1896, Satanova sláva mezi námi, 1897, Sen o zástupu zoufajících a jiné básně, 1893) a souvisely tak přímo s prvním svazkem Spisů, Knihou mládí a vzdoru (1920), jež shrnovala básně z týchž sbírek, ovšem v širším tematickém záběru. Do dalších oddílů Knihy erotiky zařadil Neumann už verše z doby svého moravského pobytu: do třetího, 1904–1906, básně z Hrsti květů z různých sezón (1907) a do čtvrtého, 1910–1914, verše z Horkého vanu (1918) a báseň Smutný milenec, jejíž jediný otisk, časopisecký, pochází však až z roku 1918; závěr sbírky tvořil cyklus japonik Třešňový sníh s vročením 1911. V souhlase se zásadou chronologického řazení vrátili jsme v naší edici verše prvních čtyř oddílů do celků původních sbírek, v nichž vyšly knižně poprvé, a v poznámkách k nim také registrujeme všechny změny, k nimž došlo od časopiseckého uveřejnění až po konečné znění v Knize erotiky. Do tohoto oddílu pak zařazujeme jen ty básně, které byly v Knize erotiky tištěny knižně poprvé, to jest Smutný milenec a japonika Třešňový sníh.
Str. 289 Smutný milenec. Z oddílu 1910–1914 (KE). Cesta 1, č. 10 (2. srpna 1918), str. 253.
Str.291 TŘEŠŇOVÝ SNÍH
Japonské umění začalo pronikat do povědomí evropského publika už od druhé poloviny 19. stol. a jeho vliv zejména na moderní malíř- 435 ství, například na vznik plakátu (Toulouse-Lautrec), je nepochybný. Zájem o Japonsko ještě stoupl v letech rusko-japonské války (1904 až 1905), kdy se přestal omezovat jen na okruh umělecké problematiky a rozšířil se na oblast celého japonského životního stylu, sociálních vztahů ap. V té době, přesněji od roku 1907, setkáváme se s touto tematikou také u Neumanna. Už z jeho první stati Všelicos o výtvarném umění (Pozor 14, č. 248, str. 2–3, 21. prosince 1907), zařazené později do knihy Přede dveřmi Pantheonu (1911) pod názvem O umění japonském a západním, je zřejmé, že básníka zaujala zpočátku především společenská funkce japonského umění, přestavujícího nedílnou, neodmyslitelnou součást japonského života. Toto pojetí bylo Neumannovi blízké, protože také on sám se stále znovu vracel k problému popularizace umění, vzájemného vztahu umělce a společnosti, k otázce aktivního podílu umění při „zestetizování lidu“. Odtud také jeho propagace grafiky a užitého výtvarného umění i krásných tisků, které jako věci běžné denní potřeby mohou neustále kultivovat smysly moderního člověka. O intenzívnosti básníkova zájmu svědčí okolnost, že japonské ohlasy nacházíme v celé jeho tvorbě; jednak ve statích, zabývajících se často až s překvapující detailnosti nejrůznějšími specifickými otázkami japonského umění (série článků o japonském divadle, malířství a literatuře) i společenského života (o sociálním postavení japonských žen), jednak jako drobné reminiscence v prózách, vybavujících ve čtenáři někdy jen názvem vzpomínku na tradiční motivy japonského malířství (Píseň ke chvále rybářů, Píseň ke chvále vody ap.), nebo konečně – vedle uceleného cyklu Třešňový sníh – také jednotlivými básněmi ve sbírkách, na nichž v té době pracoval (Vzpomínka v den šerý, Amateras’-o-mikami, Kane, zde str. 180, 203, a 246). Všechny tyto stopy v Neumannově díle spolu s citovanými prameny a připojovanými seznamy cizojazyčných publikací jsou důkazem, že tu nešlo jen o náhodnou pozornost, ale že básník s horlivým zaujetím jemu vlastním pečlivě sledoval nejnovější edice odborné literatury, bibliofilie a reprodukce předních evropských nakladatelství, i když tu nadšení sběratele značně přesahovalo finanční možnosti básníkovy. Zde také nalezl inspirační zdroj svých básnických japonerií. Ukazuje na to jeho korespondence s přáteli bibliofily (srv. nedatovaný dopis A. Lhotovi: „...píšeš, že Tě ta japonika z Hamelangova nakladatelství zklamala... Tož mi je pošli, potřebuji jich z literárních důvodů a objednal bych si je později stejně...“) i jiná, průkaznější okolnost: že totiž některých konkrétních fakt ze svých speciálních statí či uváděné pramenné literatury využil později jako motivického podkladu k jednotlivým básním. Jednu takovou paralelu nacházíme například mezi stručnou zmínkou v článku Umění japonské. I. Malířství (Český bibliofil, č. 2–3, str. 32–37 ze srpna–září 1910) o smyslu Japonců pro neporušenou krásu přírody, který je vede k tomu, že „kupují za drahé peníze balvany z řeky Širakawy, poněvadž vidí, co žádný dospělý Evropan – děti snad ano – by nepostřehl: jejich krásu“, 436 a mezi sonetem Kámen z Třešňového sněhu (zde str. 309), vystavěném na stejném motivu. Jinou analogií je příběh o potrestané marnotratnosti malíře Ogaty Korina, jejž připomněl Arnošt Hofbauer ve své studii Žaponské umění, otištěné v posledním čísle Volných směrů 12, 1908–1909, str. 281–356. Neumann toto číslo recenzoval (Volné směry žaponskému umění, Lidové noviny 17, č. 66, str. 5 ze 7. března 1909) a onen drobný příběh mu dal později podnět k básni Ogata Korin (zde str. 329). Vracel-li se pak Neumann nejčastěji ke dvěma jménům, k Ogatu Korinovi, mistru japonského laku, proslulému hlavně svými rostlinnými a krajinnými stylizacemi, a k Utamarovi, jenž do centra své tvorby postavil ženu, a to především ženu-kurtizánu, vzdělanou a kultivovanou oiran, zasvěcenou do všech jemností ženské svůdnosti, bylo to proto, že u nich nalézal onu „hlubokou smyslnost v širokém smyslu“, v níž spatřoval „základ tvůrčí schopnosti japonských umělců“ a která charakterizovala i jeho sbírky z těchto let. Neumann pomýšlel nepochybně při svých básnických japonikách již od počátku na samostatný celek; otiskoval je v Lidových novinách (LN), Moravskoslezské revui (MSR) a Večerech (V) v letech 1909–1911 (jejich jádro, 12 básní, vzniká v roce 1910, kdy Neumann uveřejňuje také většinu svých statí o japonském umění), nejčastěji po skupinách a pod společnými názvy Japonika, Ohlasy japonské erotiky nebo přímo pod titulem Z knihy Třešňový sníh. Základem našeho vydání, pokud jde o uspořádání a výchozí text, je jeho podoba z prvního knižního vydání Knihy erotiky z roku 1922 (KE), s přihlédnutím k otiskům v uvedených časopisech.
Str. 293 Zlý kohout. Moravskoslezská revue 6, č. 9–10 (únor 1910), str. 261 (MSR), s názvem Ohlasy japonské erotiky, I. 5 rozechvělou, ] rozechvělou MSR; věta, ] věta MSR.
Str. 294 Jak rybník v Curugi... Moravskoslezská revue 6, č. 9–10 (únor 1910), str. 261 (MSR), s názvem Ohlasy japonské erotiky, II; Dějiny ženy II, str. 190–191, bez názvu. 7 jeřáb MSR, KE ] jestřáb DŽ.
Str. 295 Na mijakeské pláni. Moravskoslezská revue 6, č. 9–10 (únor 1910), str. 262 (MSR), s názvem Ohlasy japonské erotiky, III. 4 jeho... kolébání. ] její... kolébání? MSR; 10 a vlas má černý jako černé ledví ] a vlasy černé má jak černé ledví KE; 14 běží! ] běží. MSR.
Str. 296 Lidské řeči. Moravskoslezská revue 6, č. 9–10 (únor 1910), str. 262–263 (MSR), s názvem Ohlasy japonské erotiky, IV. 6 v divoké ] ve prudké MSR.
437 Str. 297 Támana ze Suje. Moravskoslezská revue 6, č. 9–10 (únor 1910), str. 263 (MSR), s názvem Ohlasy japonské erotiky, V. 1 Líbezná dívka ] Oh, slíčná dívka MSR; 6 neb ] či MSR; 12 sličná ] slíčná MSR.
Str. 298 Touha. Lidové noviny 18, č. 84 (26. března 1910), str. 9 (LN). 13 připoutám ] připoutám, LN.
Str. 299 Ofuži. Večery, č. 4 (25. února 1911), str. 25 (V), spolu s básní Cukaki pod názvem Z knihy Třešňový sníh. 13 dýmčičky své ] dýmky něžně V; 14 umělec ] umělci V.
Str. 300 Oklamaná. Lidové noviny 18, č. 96 (9. dubna 1910) str. 9 (LN). 2 jehnědu, ] jehnědu; LN; 4 něžných ] vřelých LN.
Str. 301 Cukaki. Večery, č. 4 (25. února 1911), str. 25 (V), spolu s básní Ofuži pod společným názvem Z knihy Třešňový sníh. 5 samuraj ] rytíř V; 7 však ještě nezlíbal ] dnes ještě nelíbal V; 11 dí ] děl V.
Str. 302 Po hostině. Lidové noviny 17, č. 271 (2. října 1909), str. 9 (LN), spolu s básněmi Halucinace a Kancléř Mičizane v Kjúšú pod společným názvem Japonika. 1 Dozněla kota ] Dozněly koto LN; 2 géše ] gejše LN; 9 Noc mléčná vějířem svým něžně mává ] Je mléčná noc. A vějířem svým mává LN; 10 čela, ] čela. LN; 11 noc sladká... Ale sladší ] Je sladká noc... Však sladší LN; 12 hedbáv ] hedváb LN.
Str. 303 Útěcha. Lidové noviny 18, č. 84 (26. března 1910), str. 9 (LN). 4 zbledlé květy ] květy zbledlé LN.
Str. 304 Zrcadlo. Lidové noviny 18, č. 56 (26. února 1910), str. 9 (LN). I (Obraze luny...). – 9 nejvíce jsa spřátelený ] nejvíce ty, spřátelený LN; 12 nachu. ] nachu... LN; II (Když samuraj navrátil se...). – 3 cukrovinky, ] cukrovinky LN; 8 je to ] je ten LN; III (V Haketě...). – 4 v dešti krásná ve svém přísném ] v dešti bouří krásná v přísném LN.
Str. 307 Saigjó Hóši, básník. Lidové noviny 18, č. 269 (1. října 1910), str. 9 (LN). 2 dala, ] dala; LN; 3 milovala ] znala LN.
438 Str. 309 Kámen. Lidové noviny 18, č. 84 (26. března 1910), str. 9 (LN). 2–3 mnoha. Skrznaskrz ] mnoha: skrznaskrz LN; 4 nebyla, ] nebyla; LN; 13 prostinkou ] prostičkou LN.
Str. 310 Kancléř Mičizane v Kjúšú. Lidové noviny 17, č. 271 (2. října 1909), str. 9 (LN), spolu s básněmi Po hostině a Halucinace pod společným názvem Japonika. 2–3 neosvítí. Jak ] neosvítí; jak LN; 4 proraziti ] prolomiti LN; 6 jíní, ] jíní; LN; 8 stanovišti! ] stanovišti. LN; 9–10 Žil v nádheře jsem, v lesku, v krásných šatech. Teď ] Já v nádheře žil, v lesku, v krásném šatu; teď LN.
Str. 311 Halucinace. Lidové noviny 17, č. 271 (2. října 1909), str. 9 (LN), spolu s básněmi Po hostině a Kancléř Mičizane v Kjúšú pod společným názvem Japonika. 1 mnohý dojat ] mnohý, dojat, LN; 5 sova, ] sova LN; 8 snad větrem ] od větru LN; 11 jak ] jež LN.
Str. 312 Výlet. Lidové noviny 18, č. 96 (9. dubna 1910), str. 9 (LN). 2 kochati: ] kochati; LN; 8 půvabů, jež ] půvabu, jenž LN; takřka ] skoro LN.
Str. 313 BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
Do závěrečného oddílu svazku jsme zařadili verše, které Neumann otiskoval v tomto období v různých časopisech a nepojal je ani později do žádné ze svých knih. Rozčlenili jsme je podobně jako v Básních I bez ohledu na časovou či tematickou příbuznost s jednotlivými sbírkami na vlastní lyriku a na epigramy a verše satirické. Většinu druhé části tvoří drobná tříšť, která zůstala stranou, když básník pořádal oddíl Epigramů a satir své knihy Hrst květů z různých sezón. Také zde jde většinou o verše, jimiž Neumann vyplňoval časopis Šibeničky v době, kdy jej redigoval.
I
Str. 317 Písně. Moderní život 2, č. 2 (únor 1903), str. 34–35. Podepsáno Theodor Lokalides. Str. 317 I (Kreténkové hlavy sestrčili...) Str. 318 II (Žluté listí žárlivosti...)
Str. 319 Nad zločinem! Moderní život 2, č. 4 (duben 1903), str. 105–106. Podepsáno Theodor Lokalides. 439 Str. 319 I (Dvé andělů jde v zápas o mou duši...) Str. 320 II (Oh, kdybych dovedl odejít...) Str. 321 III (O bílý prapor sladké anarchie...)
Str. 322 Verše. Moderní život 2, č. 8 (říjen 1903), str. 201–202. Str. 322 I (Kdo mnoho viděl, mnoho trpí...) Str. 323 II (Nerozumím počestným ženám...)
Str. 324 Bílý a perverzní květ. Šibeničky 3, č. 7 (1. února 1907), str. 3. S kresbou V. H. Brunnera.
Str. 325 Ve skleníku. Lidové noviny 18, č. 207 (30. července 1910), str. 9.
Str. 327 Zelený pták. Lidové noviny 18, č. 353 (24. prosince 1910), příloha Dětem, str. 2 (LN); Rudé právo 2, č. 302 (25. prosince 1921), Dělnická besídka, str. 2 (RP); Kohoutek 1, č. 1 (15. října 1922), str. 1 (K); Kalendář komunistický na rok 1924, str. 100. – Výchozí text LN. 4 povídám! ] povídám. K; 22 nám ] k nám RP, K.
Str. 328 Váza z Damašku. Večery, č. 30 (26. srpna 1911), str. 233. Podepsáno SKN.
Str. 329 Ogata Korin. Večery, č. 8 (24. února 1912), str. 57–58. Ogata Korin (1640–1716), zakladatel malířské školy, proslavené hlavně pracemi lakovými a kovoryteckými, je jedno z jmen japonských umělců, s nímž se u Neumanna setkáváme nejčastěji. Básníka okouzloval tento rokokový malíř především proto, že v jeho tvorbě nacházel bohatý obraz tehdejšího života, že se v ní obrážely názory i životní požadavky současného japonského světa. „V tomto orientálně marnotratném a divokém mistru je vše a jím vše se stává svérázným...“, napsal o něm ve stati Umění japonské. I. Malířství (Český biblofil, č. 2–3, str. 32–37, ze srpna–září 1910).
Str. 334 Impertinence. Lidové noviny 20, č. 82 (24. března 1912), str. 1.
Str. 335 V dešti. Lidové noviny 20, č. 101 (14. dubna 1912), str. 1.
Str. 337 Podzimní stesk. Lidové noviny 20, č. 268 (29. září 1912), str. 1.
Str. 339 Hořké sloky. Lidové noviny 20, č. 295 (26. října 1912), str. 1 (LN) s názvem Říjnová vzpomínka; Matice svobody 16, č. 12 440 (8. října 1919), str. 89 (MS). Druhý otisk k 10. výročí Ferrerova zavraždění. Výchozí text MS. Francisco Ferrer y Guardía (1859–1909), španělský pedagog, byl známou postavou revolučního hnutí. Učil v Paříži a v Barceloně, kde roku 1901 založil školu Escuela Moderna, budovanou na progresívních vyučovacích metodách; byl propagátorem Volné myšlenky, jejíhož kongresu v Praze se zúčastnil. Pracoval v anarchistickém hnutí, byl podezřelý z účasti na atentátu na španělského krále Alfonsa XIII. v roce 1906 a nakonec 13. října 1909 popraven jako domnělý osnovatel protiklerikálního vzbouření v Barceloně, 5 čas: ] čas; LN; 6 nevěří snad ni ten, kdo jím byl ponížen, ] nevěří ani ten, kdo v něm byl ponížen. LN; 7 neb tichou legendu ] A tichou legendu LN; 8 Francisco ] Francesco LN; 17 Sen ] sen LN.
Str. 340 Hořký den. Lidové noviny 20, č. 357 (29. prosince 1912), str. 1.
Str. 341 Přiznání. Večery, č. 2 (4. ledna 1913), str. 17.
Str. 343 Sloky. Lidové noviny 21, č. 18 (19. ledna 1913), str. 1.
II
Str. 347 Vzdechy konzervativního. Výkřiky 1, č. 2 (5. prosince 1903), str. 1. Podepsáno Kozonoh.
Str. 349 Co je komu po tom? Výkřiky 1, č. 3 (12. prosince 1903), str. 1. Báseň doprovází kresba F. Gellnera. Národní politika se na konci roku 1903 podrobně zabývala dvěma aristokratickými procesy: podrobně komentovala po dva měsíce trvající berlínský proces mezi větvemi polského šlechtického rodu Kwileckých, v němž šlo o údajné podvržení syna – dědice rodového majetku. Neumann ale asi spíše naráží na druhý proces, zahájený pozůstalými po hraběti Harbuval-Clamaré, jenž po automobilové havárii uzavřel na smrtelné posteli sňatek se zpěvačkou Vandou Blomsteinovou, herečkou divadla Na Vídeňce, a učinil ji univerzální dědičkou.
Str. 350 Zelení a černožlutí. Šibeničky 2, č. 2 (1. února 1906), str. 5. Podepsáno Kozonoh. Neumann svou básní komentoval polemické články Josefa Laichtra a Arnošta Procházky o společenském působení literatury a o spisovatelově odpovědnosti, otiskované na stránkách Naší doby a Moderní revue, k nimž se později připojil také mj. Jindřich Vodák v Čase a F. X. Šalda ve Volných směrech. Impuls k diskusi dal Laichter svou 441 recenzí nových knih (Naše doba 13, č. 1, str. 65, 20. října 1905); varoval tu před negativním vlivem domácí i překládané dekadentní literatury, která ohrožuje „duchovní zdraví národa“ a jejímž produktem je i „moderní pohlavní rozháranost“. Postavil zde Wildovu Salome a Obraz Doriana Graye jako „eminentní projevy chorobného umění“ do protikladu s knihou Moje království nebeské rakouského spisovatele-autodidakta Petra Roseggera (1843–1918), jež byla náboženským vyznáním tohoto autora moralizujících románů, psaných v duchu lidových vyprávění, hluboce věřícího katolíka, obracejícího se však pro výklad evangelia k protestantismu; Laichter v ní spatřoval – byla ostatně jako Roseggerovy názory vůbec často citována v realistickém tisku – projev „silně cítěné potřeby opravdového, a tudíž i vyššího života.“ Ve dvou obsáhlých článcích, Hlasatelé prostřednosti (Moderní revue, sv. 17, č. 3, str. 55–63, 8. listopadu 1905) a Sexuelní problém a moralistní mor (tamtéž, č. 4, str. 94–98, 8. prosince 1905), odmítl Arnošt Procházka Laichtrovu snahu uplatňovat na literaturu jiná kritéria – ať už politická nebo morální – než umělecká, háje právo na svobodu zobrazování všech oblastí lidské zkušenosti, i oblasti sexuální. Druhého Procházkova článku se týká Neumannova narážka na Krafft-Ebinga (1840–1902), vídeňského profesora psychiatrie a autora knih z oboru sexuální psychopatologie.
Str. 351 Leda. Šibeničky 2, č. 2 (1. února 1906), str. 6. Podepsáno Kozonoh. Leda byl pseudonym královéhradeckého advokáta Eduarda Lederera (1859–1944), spisovatele a satirika. Neumann uveřejnil v Anarchistické revui (1, č. 2, str. 42–44, srpen 1905) článek Parlamentní politika, obsahující kritiku jeho fejetonů Pražské polemiky, otištěných téhož roku v Osvětě. Označil ho tu za typ, ztělesňující prostřednost soudobého pokrokářství, které je překážkou skutečným výbojům, kterému stačí jen osvojit si „snůšku běžných pokrokových hesel... a přistoupí-li k tomu žurnalistická pohotovost, jest pokroková veličina mit Sack und Pack vypravena pro kariéru v provincionální žurnalistice“. Báseň je součástí polemiky, která poté proběhla na stránkách časopisů Anarchistická revue a Jiskra.
Str. 352 Naše tisková svoboda. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 2. Podepsáno S.
Str. 353 Časový epigram. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 2. Podepsáno S.
Str. 354 České zábavy. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 2. Podepsáno S. Jde o starší kampaň Katolických listů z roku 1900, obnovenou 442 Národními listy roku 1906. Bylo to širší nacionalistické a klerikální tažení proti Masarykovi, který byl mimo jiné viněn ze změny českého jména Masařík (jak bylo uvedeno v matrice) na poněmčelé Masaryk (jak zní v křestním listě). Srv. Národní listy a Čas z března 1906.
Str. 355 Zase jiný ortel. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 2. Podepsáno Kozonoh. Báseň se vztahuje k aféře kolem básnické sbírky Adamovské lesy (1905) moravského spisovatele Josefa Holého. Sbírka vzbudila svým obsahem nelibost zemské školní rady, která zavedla s básníkem disciplinární řízení pro závadnost knihy z hlediska mravního a náboženského (Holý byl tehdy profesorem na dívčím ústavu Vesna); průhledné narážky na spisovatelku Růženu Svobodovou, které byly v Holého sbírce, vedly současně k prohlášení skupiny spisovatelů (Jaroslava Kvapila, F. V. Krejčího, J. S. Machara, Antonína Sovy a F. X. Šaldy), otištěném v Čase z 23. února 1906 (knižně F. X. Šalda, Kritické projevy 7, str. 443), v němž byla kniha odsouzena jako „triviální zboží na senzaci vypočtené“, zároveň však v něm byl odmítnut postup úřadů proti Holému, který jako „literárně činný učitel má právo na volný projev svého talentu a nemá být volán k zodpovídání nadřízenými úřady“. Neumann, do jehož časopisů Holý také přispíval, zasáhl do diskuse několika články, odhalujícími pozadí tohoto maloměstského skandálu (srv. např. Nový zápach z Moravy, Nová Omladina 1, č. 8, str. 1, 24. února 1906).
Str. 356 Úsudek. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 6. Podepsáno Šibeničky. Neumann básní reagoval jednak na částečnou konfiskaci předcházejícího čísla Šibeniček, jednak vůbec na útoky české měšťácké veřejnosti, jimž byl list vystaven.
Str. 357 Poslanec z markrabství. Šibeničky 2, č. 4 (1. dubna 1906), str. 8. Podepsáno Sigma. Neumann měl patrně na mysli článek o skandálním poměru hodonínského starosty Ammera s jakousi slečnou Herronovou, o němž 9. března 1906 psala brněnská Rovnost. Byl to zřejmě široce známý skandál, rozdmychávaný navíc proto, že šlo o zuřivého německého nacionalistu.
Str. 358 Proč jen vlády z nahé pravdy... Šibeničky 2, č. 5 (1. května 1906), str. 4, bez názvu. Podepsáno S.
Str. 359 Nedělej mně dětí...! Šibeničky 2, č. 5 (1. května 1906), str. 2. Podepsáno Sigma.
443 Str. 360 U dveří mně žebrák skuhral... Šibeničky 2, č. 6 (15. května 1906), str. 6, bez názvu. Podepsáno S.
Str. 361 Svatba. Šibeničky 2, č. 7 (15. června 1906), str. 4. Podepsáno Kozonoh. Epigram se vztahuje ke svatbě dvacetiletého španělského krále Alfonse XIII. s anglickou princeznou Viktorií Evženií 31. května 1906, při níž došlo k atentátu na Alfonse. Pokus se nezdařil – a k tomu zřejmě míří slova 10. a 21. verše.
Str. 362 Koncentrace. Šibeničky 3, č. 1 (15. října 1906), str. 11. Podepsáno Sigma.
Str. 363 Rovnost. Šibeničky 3, č. 5 (15. prosince 1906), str. 12. Pod podpisem Sigma je v závorce poznamenáno: „Dle francouzského“.
Str. 364 Depeše a glosy. Moravskoslezská revue 4, č. 6 (březen 1908), str. 239. Podepsáno St. K. Impulsem k prvnímu epigramu byla poznámka Arnošta Procházky Co nejhlouběji dole... v Moderní revui (sv. 20, č. 5, str. 321, leden 1908), v níž přiřadil Neumannův článek Poznámky k literární činnosti F. V. Krejčího z Moravskoslezské revue (4, č. 4, str. 155–157, leden 1908) „k výkonům naší literární, nejčernější Afriky“, když se v něm Neumann v souvislosti s celkovým hodnocením české literární esejistiky zmínil několika kritickými slovy také o autorech Moderní revue, Karáskovi, Martenovi a Procházkovi. Neumann odpověděl vedle tohoto epigramu ještě článkem Tribuna (Moravskoslezská revue 4, č. 5, str. 200, únor 1908), v němž se distancoval od současných tendencí Moderní revue, s odůvodněním, že nyní již „jeho zájem, ať pozitivního, ať negativního rázu, hledí jinam“; diskuse poté ještě pokračovala v dalších číslech obou časopisů. – Druhým epigramem reagoval Neumann na článek Literární centralizace, otištěný v Novině v rubrice Naše literární bolesti (1, č. 3, str. 81–84, 14. února 1908; knižně Kritické projevy 7, str. 24–28), v němž se Šalda zamýšlel nad nezdravou koncentrací literárního života do Čech a zvláště do Prahy. Upozorňoval, že vhodným korektivem by tu mohli být moravští spisovatelé, kdyby v jejich dílech, jak se to jeví například v prózách bratří Mrštíků, nepřevládala stále ještě „pražská kavární inspirace“ nad usilím postihnout specifický charakter svého kraje.
Str. 365 Epigramy. Moravskoslezská revue 4, č. 7 (duben 1908), str. 280. Podepsáno SKN. Mottem prvního epigramu je název dramatu Jaroslava Marii (1870–1942), uvedeného v roce 1908; hlavní postavou chaotického 444 děje z doby nedávné ruské revoluce je mladá anarchistka, dcera státního zástupce. V druhém epigramu ironizuje Neumann Macharovu prózu „Řím“, v níž vystupuje ruská anarchistka Sofie Petrovna jako básníkova průvodkyně po římských památkách; viz též pozn. ke str. 173.
Str. 366 Žofín. Humoristické listy 51, č. 21 (15. května 1908), str. 243. Podepsáno Apostata. Celkovým smyslem je báseň zaměřena proti českým pozitivním politikům, kteří se snažili vyvážit svůj umírněný postoj vůči Vídni deklarativními prohlášeními a protesty, k nimž svolávali schůze a tábory lidu obvykle na Žofín, středisko pražského společenského života. Neumann tu jmenovitě připomíná Hlinkovy žofínské projevy na obranu Slováků po krvavém masakru 27. října 1907 v Černové, k nimž dal podnět maďarský biskup Sándor Párvy (1848–1919), neblaze proslulý pronásledováním slovenských kněží, dále delší polemiku o vztahu moderního člověka k náboženství, kterou vedl katolický kněz Alois Jemelka (1862–1917), náboženský spisovatel a misijní kazatel, s T. G. Masarykem (1850–1937) a jež probíhala jak v tisku (srv. např. Masarykův spisek V boji o náboženství, Praha 1904, a Jemelkovu odpověď Masarykův boj o náboženství, Praha 1905), tak na veřejných schůzích.
Str. 368 Muziky, muziky... Humoristické listy 51, č. 29 (10. července 1908), str. 343. Podepsáno Apostata.
Str. 370 Tendence v dramatu. Humoristické listy 51, č. 29 (10. července 1908), str. 343. Podepsáno Apostata. Od května do srpna r. 1908 probíhala v Praze výstava Pražské živnostenské a obchodní komory, na níž byly pravidelně pořádány různé zábavní podniky.
Str. 371 Myšlenka. Humoristické listy 51, č. 29 (10. července 1908), str. 343. Podepsáno Apostata.
Str. 372 Krčma. Humoristické listy 51, č. 31 (24. července 1908), str. 372. Podepsáno Kozonoh.
Str. 374 Malý naučný slovník. Večerní Lidové noviny 16, č. 250 (12. září 1908), str. 10; č. 257 (19. září 1908), str. 10; č. 271 (3. října 1908), str. 10 (VLN). Podepsáno Kozonoh. – Výchozí text VLN. Malý naučný slovník. ] Malý slovníček naučný R; třetí sloka rukopisu ve VLN chybí: Abnormální. V toto slovo shrne / filistr své opovržení. / Přitom hrůzou o své děti trne. / Má to, chudák, v světě soužení. 9 byla ] bylo R; 10 proti otrokářům velká výprava ] velké hnutí proti otrokářům R; 11 nezměnila, ] nezměnilo. R; 12–13 kdyžtě světu 445 politika zbyla, / jež i celý národ klidně prodává. ] Otročíme Rotschildům a tmářům. R; 14 Abonent, oh, velmi často chybí ] Abonent je člověk, který chybí R; 17 systém Roskopf nebo ] zlaté hodinky a R; 19 však by ] by však R; 18–21 v R škrtnuto; 22 je; ] je. R; 23 v R původní znění Francouzi se kvůli němu vraz škrtnuto a vepsáno znění z VLN; 24 mu, ] mu: R; 27 chytil; bylo ] chytil. Bylo R; 34 dobrý ] dobrý, R; 39 sílu svoji ] svoji sílu R; 41 nepili. ] nepili! R; za 41 následuje v R sloka, která v LN chybí: Absurdní je všecko, co nutno jen věřit; / k bázni tu máme příčinu. / Ostatní vše možno ohmatat a změřit / pro lásky sladkou vteřinu. 43 dobrá, bibli ] dobrá. Bibli R; 47 kdybys na ni patent přiměřený měl ] kdyby člověk na ni vhodný patent měl R; za 49 následují v R tři sloky, které v LN chybějí: Advent často smutná doba bývá / v rodinách, jež nemívají dosti. / Celá literatura už vyšla / o následcích – neprozřetelnosti. / Advokáti lidé rozšafní jsou zvlášť. / S člověkem by rádi rozdělili plášť. / Jedni v obchodech se znamenitě tuží. / Druzí politiku obrodí a vzpruží. / Jiní geniálně spojí věci obě: / z politiky obchod udělají sobě. / Aféry jsou naší době / solí, pepřem, paprikou. / Nakonec však přece skončí / zácpou nebo kolikou. 50–51 je, úlohu ] je. Úlohu R; 52–53 uchem, veš ] uchem. Veš R; 54 lidé zvolna dají říci: ] dají lidé zvolna říci. R; zde fotokopie rukopisu končí. Sloky jsou očíslovány 1–18, po vyškrtnutí šesté sloky (Abraham...) autor číslování opravil.
Str. 382 Komentář. Lidové noviny 21, č. 39 (9. února 1913), str. 1.
446 VYSVĚTLIVKY
15, 2 robím nové číslo – Neumann redigoval tehdy svůj časopis Nový kult. 21, 7 co naposled týdny jsem trávil v celi – reminiscence na uvěznění v plzeňské trestnici na Borech (od 25. dubna 1894 do 24. února 1895), kde si básník odpykával trest za účast v tzv. omladinářském hnutí. 22 k mé ženě mi přibylo ještě dvé dětí – Kamila a Stanislav, básníkovy děti z prvního manželství s ženou Kamilou, roz. Krémovou. 26, 10 „Rudý prapor“ – polská píseň, kterou do našich zemí přinesli z Krakova čeští pokrokoví studenti roku 1891, v překladu Věry Krapkové-Raichlové a Josefa Škáby se u nás rychle rozšířila, ale už v lednu 1892 byla úředně zakázána; 29 „Bože, cara“ – tehdejší ruská carská hymna, začínající slovy Bože, cara chraň. 33, 5 četlas mi Andrejeva – Leonid Nikolajevič Andrejev (1871 až 1919), prozaik a dramatik. Svými prózami z počátečního období své tvorby, nesenými sociálním soucitem, hlásil se ke kruhu spisovatelů kolem Maxima Gorkého. Protesty proti sociálním zlům, válce a teroru byly v jeho díle později převáženy nevírou v člověka a strachem z ničivých pudů v jeho bytosti, jejichž projev spatřoval i v revoluci. Jeho Červený smích (1904) vydala Kamila Neumannová jako 6. svazek edice Knihy dobrých autorů. 41, 7 Oreglio di Santo Stefano – italský kardinál (1828 – 1913); 9 Mastai Ferreti vulgo Pius Devátý – zastával papežský úřad v letech 1846–1878 a proslul třemi citovanými činy: prohlášením neposkvrněného početí Panny Marie za článek víry 8. prosince 1854, vyhlášením Syllabu, tj. seznamu osmdesáti „bludných názorů“, vydaného 8. prosince 1864, namířeného proti moderním myšlenkovým směrům, a potvrzením dogmatu o papežské neomylnosti, schváleného 18. července 1870; 20 Merry de Val – kardinál a státní sekretář Vatikánu (1865 až 1930); občana Sarta – Giuseppe Sarto, Pius X., papežem v letech 1903–1914. 43, 66 Galliffet – Gaston Alexandre August Galliffet (1830–1909) byl velitelem jezdecké brigády, určené k potření Komuny. 54, 1 Anemone nemorosa – sasanka hajní. 57, 1 Pane barone z B. – panství Jehnice u Řečkovic patřilo na počátku století Brunonu a Adéle šl. z Bauerů. 75, 4 jedenáctý listopad – narážka na vítězství klerikálů na Moravě 11. listopadu 1906 ve volbách do všeobecné kurie. 81, 3 hlasovací právo – viz pozn. ke str. 79 84, 8 Čas i Čech – český realistický a klerikální list. 93, 1 Politická píseň ošklivá je píseň – parafráze výroku studenta 447 Brandera z pijácké scény v Auerbachově sklepě z prvního dílu Goethovy tragédie Faust, často mylně vykládaného jako postoj samotného básníka. 96, 20 frivolní nevěstka Berlína – narážka na spojenectví Rakouska-Uherska s vilémovským Německem. 102, 25 Nevěřme nikomu na světě širém – první verš básně Nevěřme nikomu z Čechových Jitřních písní (1887). 128 Hugo von Hofmannsthal – rakouský symbolistický básník, dramatik, povídkář a esejista. Jako motta básně použil Neumann jeho veršů z dramatu Gestern (Včera), 1891: ...prochvívá mnou poznání, jak nekonečné jsou dálky, které dělí lidi, jak strašně osaměle žijí naše duše. 149, 28 Korin Ogata – viz pozn. ke str. 329 154, 2 píseň o Heřmanu z Bubna – viz báseň Karla Simeona Macháčka Heřman z Bubna (Drobnější básně, 1846). 175 Genesis – (z řeč.) vznik, zrození. 180, 7 oiran – kurtizána 181, 36 ze Zeleného domu – z nevěstince; 38 Utamaro – Utamaro Kitagawa, japonský malíř a dřevorytec (1753–1806); v počátečním období své tvorby se inspiroval zejména přírodou, později se stala ústředním motivem jeho díla japonská žena (vydal dvousvazkovou kroniku Zelených domů). Patří ke klasikům japonského barevného dřevorytu. 231 Jane Seymourová – (žila asi v letech 1510–1537), byla po Kateřině Aragonské a Anně Boleynové třetí ženou anglického krále Jindřicha VIII. z rodu Tudorovců; porodila mu syna, budoucího krále Eduarda VI., jediného mužského potomka z Jindřichových šesti manželství. 237 portrét Gainsboroughův – Thomas Gainsborough, anglický malíř (1727–1788), zakladatel anglické krajinářské školy, který proslul také ženskými podobiznami. 238, 1 Mademoiselle Poisson – Jeanne Antoinette Poisson, dívčí jméno markýzy de Pompadour (1721–1764); 13 madame d’Etioles – roku 1741 se Jeanne Antoinette Poisson provdala za bohatého nájemce Lenormanda d’Etioles. 239, 14 hraběnky z Châteauroux – Marie-Anne de Mailly-Nesle markýza de la Tournelle (1717–1744) obdržela od Ludvíka XV. titul hraběnky z Châteauroux poté, kdy se stala jeho milenkou. 240, 16 à la marquise de Pompadour – po rozvodu s prvním mužem udělil jí Ludvík XV. titul markýzy de Pompadour podle zámku v Pompadour-Arnac, který jí také daroval; 19 Marii Leszczynskou – Marie Leszczynská (1703–1768), dcera polského krále, žena Ludvíka XV. 241, 5 dauphin jazyk plazí – když se roku 1757 během králova léčení po atentátu načas ujal vlády dauphin Ludvík, musela markýza opustit dvůr; 6 zuří Maurepas – Jean-Frédéric Phélypeau Maurepas 448 (1701–1781), ministr za vlády Ludvíka XV. a Ludvíka XVI.; roku 1749 byl sesazen a poslán do exilu pro jízlivý epigram proti markýze de Pompadour; teprve Ludvík XVI. ho povolal zpět. 243, 20 Sèvres – město Sèvres proslulo známou továrnou na porcelán, která sem byla přenesena roku 1756 z Vincennes a nad níž převzala záštitu markýza de Pompadour. 244, 28 spolek s Rakouskem – polichocena pozorností Marie Terezie a přízní rakouského ministra hraběte Kounice, získala markýza de Pompadour Ludvíka XV. pro spojenectví s Rakouskem; na jeho straně bojovala Francie také v sedmileté válce, v níž utrpěla řadu porážek. 247, 2 meido – čti médo, podsvětí; 6 žoro – nevěstka. 251 Ludvíku Bradáčovi – Ludvík Bradáč (1885–1947), knihař, nakladatel a autor několika odborných knih; průkopník rukodílné práce v knihařství, propagující krásnou knihu. 302, 1 kota... šámizeny – staré japonské hudební nástroje: koto je druh cimbálu, šámizen třístrunná kytara; 4 sake – alkoholický nápoj z kvašené rýže. 303, 10 k světlům Jošiwary – Jošiwara, jedská čtvrť čajoven a nevěstinců. 305, 1 z Jeda – Jedo, roku 1868, kdy se stalo hlavním městem Japonska a sídlem císaře, přejmenováno na Tokio. 328 Klingsor – Tristan Klingsor, vl. jm. T. Leclère (nar. 1874), francouzský symbolický básník bohaté obraznosti, inspirující se fantastickým světem pohádek a exotických krajin Orientu. 329, 8 V Kyotu – Kyoto na ostrově Honda, do roku 1868 hlavní město Japonska; 9 Fužiwara – vlivný japonský rod, který si osvojil dědičný úřad kvampaku, tj. regentství nezletilých císařů. 335, 9 říkám si s Heinem – předchozí čtyřverší je první slokou básně Světa běh (Weltlauf) z druhého oddílu Romanzera, nazvaného Lamentationen. Báseň otiskl Neumann už v roce 1904 ve svém prvém básnickém letáku nazvaném Výbor z Heina (Knihovna revolucionářů, sv. 4), kde překlad zní: Kdo má mnoho, bude mít / ještě mnohem více na to. / Tomu, kdo jen málo má / i to málo bude vzato. 343, 13 jak kdys Seneca – Lucius Annaeus Seneca (4 př.n.l.–65 n.l.) římský filosof; byl pro podezření z účasti na spiknutí proti Neronovi donucen spáchat sebevraždu.
449 KE KNIZE LESŮ, VOD A STRÁNÍ
Sbírky Hrst květů z různých sezón, České zpěvy, Kniha lesů, vod a strání, Bohyně, světice, ženy, Horký van a jiné básně a konečně cyklus veršů Třešňový sníh, spolu s verši knižně nepublikovanými, jež v tomto souboru dostává čtenář do ruky, představují značně různorodou žeň Neumannova básnického vývoje z let 1903–1914. Nepochybně jí schází ona výrazná jednota a vývojová logika, které charakterizovaly básníkovo dílo v údobí symbolismu, vrcholící v knize Sen o zástupu zoufajících, kde se Neumann nejen rozešel s aristokratickým individualismem a ztotožnil se zástupem zoufalých, ale své sblížení s prostým životem vyjádřil i v řadě básnicky silných veršů. Nyní jako by se Neumann zprvu vracel až před tuto sbírku a znovu hledal společenskou i osobní základnu pro novou tvorbu. Svůj podíl na tom nese sama doba, která oproti vzrušeným devadesátým letům, poznamenaným na všech frontách radikalismem mládeže, přináší zvláště po nesplněných nadějích roku 1905 všestrannou stagnaci. Ta až na malé výjimky zasahuje prostředností i tehdejší českou poezii. A tak krátce po přelomu století se i St. K. Neumann ocitá v světonázorové i tvůrčí krizi. Světonázorové proto, že poznatky z anarchistického hnutí mu postupně odhalovaly rozdíl mezi ideologií anarchokomunismu a skutečností, tvůrčí pak proto, že po etapě symbolistní lyriky básník nenacházel snadno kolem sebe životní matérii k nové tvorbě. Tehdy Neumann radikálně změnil dosavadní prostředí i způsob života. Nejdříve nový milostný prožitek ho odvedl do Vídně, kde se stal bezděčným svědkem vnitřního rozkladu anarchistického hnutí a kde zápasil o každý groš na živobytí. Jako východisko se náhle vynořila Morava, Řečkovice, domov Neumannovy milé, kam se odebral následujícího roku 1905. Tu se však Neumann dostal s obecními tatíky do konfliktu, jenž vyústil ve vypověze- 450 ní z obce, údajně pro konkubinát, který prý vzbuzuje pohoršení. Řečkovice tak vystřídaly Bílovice nad Svitavou, kam básník jednou zabloudil na svých toulkách moravskými lesy a našel v nich zalíbení. Celkem deset let strávil Neumann na moravském venkově uprostřed přírody, od níž ho odvedla teprve roku 1915 světová válka. To už však byl trochu jiný Neumann než ten, který jednoho podzimního dne roku 1904 ujížděl z Prahy vídeňským vlakem. „Morava byla pro mne tedy léčivou lázní, která mi vystřebala z těla mnoho jedu. Nebyl to přerod, bylo to obrození. Uvolnila můj pud k materialismu, odstranila překážky mému pudu k socialismu, nehledíc k tomu, jak prospěla mé literatuře.“ Tak charakterizuje básník své moravské renouveau, jehož nejzralejšími plody jsou sbírka Kniha lesů, vod a strání a její prozaický pandán S městem za zády; díla, která i v celkovém kontextu Neumannovy tvorby patří k nejcennějším. Všechny tyto vnější i vnitřní proměny, kterými básník procházel, bychom mohli nejlépe sledovat v jeho práci publicistické, v knížkách Socialismus a svoboda, Přede dveřmi Pantheonu až k souboru fejetonů S městem za zády, vydanému teprve po válce; v nich všech se odráží napjatý vztah, který se vytvářel mezi básníkem a anarchistickou doktrínou. Stejně tak bychom mohli Neumannův vývoj sledovat na časopisech a novinách, kam přispíval nebo jež sám vydával. Byl by to dosti obsáhlý výčet, počínající ještě posledními čísly Nového kultu, redigovaného z Vídně, přes Anarchistickou revui, Zádruhu a moravské pokrokářské časopisy a noviny, z nichž nejplodnější byla Neumannova spolupráce s Lidovými novinami, výčet, jenž by končil někde u básníkových pokusů vydávat časopis českých bibliofilů. Ale nám tu jde o Neumannovo básnické dílo a jeho vývoj. První ze sbírek tohoto svazku, Hrst květů z různých sezón, je sbírka příležitostně seskupená, bez cílevědomé kompozice. Neumann sem zahrnul verše, které vznikaly v letech 1903–1906, tedy v době, kdy v jeho životě vnější 451 podněty, vyvolané změnou prostředí, převažovaly nad soustředěným tvůrčím úsilím. Tím se Hrst květů z různých sezón stala básnickým glosářem, v němž se krok za krokem obrážejí téměř všechny proměny básníkova životního osudu. První část sbírky vznikla ještě před básníkovým odchodem do Vídně. Vynořuje se v ní znovu protiklad básníka a světa, který se zdál již ve sbírce Sen o zástupu zoufajících překonán. Dokonce se vrací i ve staré podobě individualistického gesta apoštola, který přichází lidstvo burcovat, zvěstovat mu pomstu, a setkává se jen s tmou v srdcích i mozcích, s prázdnotou, s nedostatkem skutečné síly. Průvodním jevem tohoto stanoviska je na jedné straně určité zcivilnění dřívějšího patosu, na druhé však zúžení základny tvorby, básník se odcizuje světu „soch, obrazů a básní“, poslání poezie se mu redukuje na píseň vzpoury. Zároveň napjatě vyostřený vztah ke společnosti vrhá svůj stín i na básníkovy nálady, dostavuje se neklid, skepse, neuspokojení světem i sebou samým, a to i navzdory úvodní programové básni věnované Františku Gellnerovi, kde v protikladu k jeho pesimismu Neumann vyslovuje své optimistické krédo o největší radosti, nalezené ve velikém zápase doby. Ten však nepřichází, a proto Neumannovi zbývají ve Vězenských rapsódiích, motivovaných pobytem v žižkovské věznici, jen reminiscence na mužné zápasy devadesátých let. V této situaci nový milostný cit znamená uvolnění staženého hrdla, vnitřní zpevnění básníkovo a především rozšíření dosavadní úzké básnické škály. Ne nadarmo nazval Neumann oddíl nové milostné lyriky Renouveau. Ten spolu s verši Z -ické idyly tvoří také básnické jádro sbírky. Láska a později i prožitek přírody zatlačují básníkovy ponuré nálady a nejen je. Spolu s nimi jako by Neumann pohřbíval všechno nepřirozené, co si odnášel z jednostranného způsobu života v pražském prostředí, a ponechal si jen svůj starý ideál:
452 Pak ve snách naše statečnost vykope v mechu vlhký hrob, kam uložíme minulost a bolest hořkých dob, a všemi květy, jež má háj, jej skryjem... A mně vrátí máj tebe a život a sen.
Zároveň se zmírňuje i sám dříve vyostřený protiklad mezi básníkem a světem. Zmírňuje se, ale stále trvá a chvílemi se ostře zableskne, a to zejména tehdy, kdy okolní svět překáží milostnému štěstí nebo narušuje splynutí s přírodou. Jestliže všechno to svědčí o výrazné obrodě básníkova životního postoje, nelze to tak jednoznačně říci o jeho způsobu vyjádření. Neumann svádí stále ještě tuhý zápas s lumírovsko-symbolistickou konvencí, která, dříve navzájem protikladná, se tu najednou objevuje ve zvláštní symbióze, vysvětlitelné básníkovým vřelým vztahem k dílu Jaroslava Vrchlického, vztahem nenarušeným negací Vrchlického tvorby, již i za Neumanna vykonala jen o něco starší generace devadesátých let. Tato konvence není ani tak patrná v obou oddílech milostné lyriky, jako v dalších částech sbírky. Neumannova poezie se zde štěpí na dva proudy. Trvají tu patetické, rétorické rytmy, filosofující z anarchistického stanoviska o lásce, společnosti a revoltě proti ní, v nichž dominuje básníkův racionalismus, intelektuální přístup k životním jevům. Vedle toho se objevují verše, v nichž převládá bezprostřední smyslový dojem, konkrétní detail, který je s to vytvořit ostře výrazný profil básně, ať už jde o lyriku milostnou nebo přírodní. Ne náhodou právě zde Neumann tíhne k písni, popěvku, často ještě různě uměle zastíranému buď narušením pravidelného rytmu, nebo zrušením očekávaného rýmu apod., v každém případě však k pravidelnému, melodicky výraznému verši. Právě tady, v oblasti intimního zážitku, se definitivně uskutečňuje Neumannův 453 rozchod se symbolismem, který příklonem k písňovosti nabývá obecnější platnost, uvědomíme-li si, že to byla jedna z nejfrekventovanějších forem, kterou se celá mladá generace Tomana a Šrámka bránila sugestivnímu vlivu symbolistické poetiky. I kdybychom neznali Neumannův další vývoj, vyplývá z toho, že dvě poetiky, které se v Hrsti květů z různých sezón sešly, nebyly stejně vývojově plodné, nýbrž že tu šlo o střetávání dožívajícího způsobu vyjádření s novým, jenž je výsledkem počínající se obrody básníkových smyslů. Už tu je zřejmé, že Neumann směřuje ke Knize lesů, vod a strání. Ostatní verše pak tvoří více či méně výrazný doplněk sbírky. Platí to jak o sarkastickém pamfletu na vatikánský koncil Svatá Luisa Michelová, jenž je poplatný tehdejší macharovské historické poezii s antiklerikální tendencí, ale s výrazným sociálně revolučním prvkem, tak o příležitostných a ve sbírku dosti neorganicky začleněných Epigramech a satirách, zasvěcených většinou dobovým politickým otázkám, jež tvořily převážně výplň Neumannových Šibeniček. Avšak na cestě ke Knize lesů, vod a strání Neumann ještě jednou odbočil, a to směrem ke své paralelně se rozvíjející publicistice, v níž – zvláště v knize Socialismus a svoboda – se pokusil v odporu k doktrínám sociální demokracie, národních socialistů, ale i sektářsky pojímaného anarchismu vyslovit svou představu českého socialismu poznamenanou anarchokomunistickými idejemi. I když tato Neumannova představa byla utopická, závažnou skutečností zůstává básníkův probuzený zájem o otázky národní, na němž jistě nese svůj podíl národnostně ostře rozhraničené Brněnsko. Výsledkem tohoto zájmu jsou České zpěvy, patnáct veršovaných promluv s prologem a epilogem. České zpěvy by bylo možné začlenit do dlouhé vývojové řady veršů všímajících si národního osudu, v posledních výhoncích vedoucích od Svatopluka Čecha přes Machara až k Bezručovi a k současně vznikajícím Dykovým Pohádkám z naší vesnice. Stopy předchůdců tu také můžeme 454 nalézt. Vedle nich, zvláště pak vedle politické lyriky Macharovy a sociální poezie Bezručovy, knížka může působit jako opakování věcí již básnicky účinněji vyslovených. Ostatně sám Neumann o ní později mluvil jako o „knížce politické lyriky hodně konvenční...“. Byla asi diktována potřebou vyrovnat se s otázkami, které na básníka v odstupu od politického života metropolí doléhaly, a tak se od nich osvobodit. Také pro České zpěvy, jako už pro jejich předchůdce, Macharovy Tristium Vindobona I–XX a Golgatu, je příznačný protiklad „světlé vidiny“ svobodného člověka ve volné zemi a neutěšené přítomnosti. Nejenže v nich Neumann označuje trpnost a pasivitu jako rys národní povahy, ale promítá tyto vlastnosti i do minulosti, když značně jednostranně konfrontuje dvě postavy, které se sešly v roce 1848, Havlíčka a Bakunina. Tu i mnohde jinde se autor snaží o ironický, často až pamfletický obraz situace. Jestliže však u Machara ironie a sarkasmus představují poslední slovo z iluzí vystřízlivělého skeptika, za nímž se už nemohla rýsovat žádná perspektiva, protože by byla falešná, u Neumanna přes všechnu útočnou ironii kmitá v pozadí rozporu ideálu a skutečnosti nezvratitelná víra v budoucí sbratření lidstva. Ani ta však nemohla přispět k výraznější emocionalitě těchto veršů, protože nebyla s to vyvolat nový básníkův pohled na společenskou skutečnost. Vliv nového prostředí ve vší blahodárnosti se tak naplno projevil až v Knize lesů, vod a strání. Ve srovnání s předcházející tvorbou by se ovšem tato sbírka obrazů přírody a jejích proměn v průběhu čtyř ročních období mohla jevit jako podstatné zúžení básníkova obzoru. Přes všechnu chválu vyjádřil to např. F. V. Krejčí, který sice konstatuje, že „anarchistické ideje zmizely jako zevní slupky, ale vlastní jádro jeho (rozuměj Neumannovy) bytosti... sílilo a rostlo...“, ale přece jen na závěr se ptá, zda básník vystačí s tím, aby se z fiaska českého anarchismu zachraňoval na ňadrech přírody: „Osmnácté století si také nakonec 455 musilo své otázky rozřešit jinak nežli rousseauovskou iluzí o návratu do přírody: a několik kilometrů od bílovických lesů nepřestávají dýmat brněnské komíny.“1 Krejčí tu vychází z úzce tematického pojetí sbírky, bez zřetele k jejímu smyslu i tvaru. Neboť ty svědčí o tom, že ve skutečnosti právě tady básník přispívá k „řešení otázek 20. století“ mnohem podstatněji než např. v předcházející politicky vyhraněné lyrice. Projevuje se to především v samotném přístupu ke skutečnosti, v básnickém vidění. Neumann se přibližuje k přírodě s neskrývaným obdivem městského člověka, jemuž probudila smysly, obrodila otupělou vnímavost, vznítila citlivost pro její nesčetné drobné děje a proměny. Sbírka je tak na prvém místě záležitostí smyslů. Navazuje v tom na přírodní lyriku Vrchlického, avšak na novém stupni. Jestliže tam bohatá smyslovost nakonec sloužila k vyhledávání analogií mezi přírodou a životem člověka, k vyjádření básníkových ideálů, přičemž příroda tu vystupovala jako prostředek jejich vyslovení, jako jejich ilustrace, u Neumanna již neexistuje žádný apriorismus. Stojí s úctou před přírodním děním, dychtivě je vnímá všemi smysly, ale nic neorganického v ně nevnáší. Jeho největší touhou je splynout s tímto děním, stát se neodtržitelnou součástí přírodního koloběhu. Rozumí si s přírodou mnohem lépe než s lidmi:
Od člověka k člověku nesmírná cesta a ještě nedojdeš k cíli; se stromy a balvany, s travou a řekou, se zvěří, s hmyzem jsem jedno. Chci, aby hory, louky a vody voněly z dnů mých a chvílí: Jsem zde teď, haluzka domácí půdy, hrouda a já jsme jedno, pro sebe jsme se narodili, abychom sobě žili...
1) K., Kniha lesů, vod a strání. Právo lidu 23, č. 190, 12. 7. 1914.
456 Nejčistším výrazem snahy po bezvýhradném ztotožnění se s přírodou je její erotizace. Příroda je pojímána jako milenka, zdroj věčné něhy:
S rukama v tvé hlíně chvěji se jak panna, kterou muž jal pevně, strhl na hruď svou; miluji tě, jak chceš být milována: zrakem, čichem, hmatem, láskou smyslnou.
Neznamená to však narušení její jevové podoby, nýbrž je to jen jeden z prostředků nejtěsnějšího přilnutí k ní. Není proto divu, že občas poměr k přírodě básníkovi splývá s vlastním milostným vztahem. Zdálo by se tedy, že F. V. Krejčí měl pravdu, že toto smyslové opojení z rousseauovského návratu k přírodě, místy ještě zdůrazňující rozchod s městem a s jeho způsobem života, nemůže vystačit modernímu básníku 20. století, nemůže se stát životním a básnickým programem. Bylo by tomu tak, kdyby se tímto naturismem obsah Knihy lesů, vod a strání vyčerpal. Avšak smyslové okouzlení a touha splynout s přírodou má ve sbírce i svůj vyvažující pól, a tím je vědomí odlišnosti člověka a přírody. Básník ani v okamžicích vrcholného rozechvění smyslů nezříká se svého intelektu, ani na chvíli se nestává hříčkou přírody, jeho pocity a nálady se nemění podle jejích proměn. Přítomnost intelektu místy sice pociťuje jako rušivý element, proti němuž je však zbytečné se bouřit (Listopad mezi buky, Zimní noc), ale jinak se intelekt vedle smyslů a spolu s nimi stává významným nástrojem, který básníkovi umožňuje proniknout i k podstatě přírodních jevů:
Stanul jsem v noci lednové uprostřed nesmírných sněhů: velebnost hmoty chápal jsem a v srdci pocítil něhu.
Toto čtyřverší z nerudovských Prostých slok není jen dokladem jedinečné harmonie intelektu, smyslů a citů, jíž 457 jsme v Knize lesů, vod a strání svědky, ale odhaluje čtenáři i způsob básníkova zmocňování se přírody. V něm intelekt vždy provází smysly, vstřebává a zobecňuje jejich poznatky. Neumann proto může přírodu obdivovat, může toužit po splynutí s ní, ale nikdy se nestane přírodním primitivem, senzualistickým prosťáčkem, protože ví, že nemůže zrušit disparátnost přírody a člověka. Proto také zejména v přírodní lyrice hojně užívaný básnický příměr, paralelismus mezi přírodou a člověkem, nabývá u Neumanna jiného rázu než u Vrchlického. Tam první z členů vystupuje jen jako pomocný prostředek k osvětlení a zvýraznění druhého, hlavního, a proto ona shoda přírodního jevu a člověkových nálad, neboť jedno je přizpůsobováno druhému. U Neumanna naopak oba členy paralelismu vystupují jako rovnocenní partneři, a proto také se stává běžnou rozdílnost přírodní atmosféry a básníkových nálad. Neumann se přírodě nepřizpůsobuje, ale snaží se z jejího poznání vyvodit pravidla pro vlastní život. Neboť seznal, že věrnost přírodě znamená zároveň věrnost sobě samému, nebo řečeno jeho slovy z básně Genesis: „se zemí srůstaje, svým žiji životem“. Neumannova přírodní lyrika tak nabývá až filosofického rázu, ne sice ve smyslu reflexívnosti nebo meditativnosti, nýbrž v tom, že poznávání přírody přetváří a dotváří básníkův světový názor, a to ve směru upevňování materialistického pojetí reality. V tomto materialismu, ústrojně prostupujícím celé básníkovo vidění přírody, spočívá také odpověď na otázku, čím Neumann přispěl v této sbírce k „řešení otázek 20. století“. A nejen v tom. Tento materialismus pak básník vědomě klade jako nesmiřitelný protiklad ke všemu idealismu, zejména pak k idealismu náboženskému. Odtud ve Vstupní modlitbě, v Jarním zvěstování i v řadě dalších básní parafráze modlitby, parafráze, jež se proměňuje často i s blasfemickým nádechem v oslavu země, slunce a hmoty, v jásavý hymnus na život, radost a krásu. Odtud však také básnická polemika s Macharovou fetišizací antiky v knížce fejtonů Řím, proti níž Neumann znovu klade pohanský život uprostřed přírody. 458 Rovnováha intelektu a smyslů, jíž jsme v Knize lesů, vod a strání svědky, se pak promítá i do tvaru básní. Kupodivu zde téměř mizí sklon k písňovosti, který byl patrně jen prvním nejradikálnějším stadiem rozchodu s přežívající symbolistickou poetikou a znovu se vrací dřívější hymnický verš. I když rétorický patos dosavadní Neumannovy poezie dochází tu výrazného obrození pod přívalem smyslových dojmů, neznamená to, že by zcela zmizel. Trvá i zde a projevuje se nejen četnými exklamacemi, apostrofami, ale i samotnou syntaxí, která si stále uchovává složitost vyvolanou inverzemi a zejména četnými vztažnými větami prostupujícími věty hlavní a která zpomaluje a často přímo narušuje tok myšlenky a prostřednictvím přesahů i pevnou, rytmicky spádnou a téměř vždy pravidelnou kostru verše. Tím spolu s pozůstatky lumírovských klišé, od užívání instrumentálu srovnávacího, zcela již ojedinělého v tehdejší poezii, až ke krácení adjektiv a složeným adjektivům, básník komplikuje svou poezii; dochází tu k její výrazné intelektualizaci, a to i přes bohatství bezprostředních smyslových obrazů. Tuto intelektualizaci a přímo racionalizaci poezie zesiluje časté, snad ještě jako dědictví symbolismu trvající užívání cizích slov, od jevové podoby abstrahujících epitet (anemické kvítí) a vůbec kloubení smyslově názorných dojmů s představami a abstrakcemi, které ryze dojmovou cestou nelze z přírodního dění vyvodit:
Ojíněla stébla trávy v sněžnou vegetaci, jež se láme pod kročeji, neduživě praská...
Důsledkem těchto postupů je jednak ztížené vnímání veršů, jednak však i myšlenková jednoznačnost, negace vší neurčité náladovosti, náznakovosti a ovšem i hudebnosti; jejich negace byla ostatně příznačná už pro symbolistické stadium Neumannovy poezie. Tyto rysy Neumannovy lyriky také odpovídají básníkově základní tendenci v pojetí přírodních dějů – nesetrvávat jen u jevové podoby přírody, proniknout přes ni až k jejím skrytým dějům. Po symbolist- 459 ním období tak teprve zde vykrystalizovala Neumannova poezie v nový, výrazný básnický tvar, který rovnováhou intelektu a smyslů neznamenal jen obrodu básníkových tvůrčích sil, ale představuje nové stadium i ve srovnání s dosavadní přírodní lyrikou Vrchlického, náladovou lyrikou Sovovou i symbolistní poezií Hlaváčkovou. To už nelze říci o ostatních verších, které vznikaly vedle této knížky do první světové války a jež tvoří tento svazek. Jsou to sbírky, které se zrodily na vývojovém švu mezi Knihou lesů, vod a strání a novým básníkovým tvůrčím rozmachem v duchu civilismu, spjatým s úsilím mladé generace kolem Almanachu na rok 1914. Tyto sbírky nesou všechny stopy přechodu, rysy básnického hledání, které někdy přechází až v tápání a bezradnost. Sbírka Bohyně, světice, ženy ve své podobě z prvního vydání představuje pokus o novou epopej lidstva, jež navazuje na Vrchlického a Machara, avšak sleduje ji z vyhraněného hlediska osudu žen v jednotlivých historických epochách. V článku Dva almanachy z roku 1913 Neumann vysvětluje, co ho přivedlo k této myšlence, naznačuje přechodnost svého zájmu, který vyvěral z nejasnosti, jakou cestou se dále ubírat. Říká tam, že po Knize lesů, vod a strání pociťoval, jak mu „vysýchá lyrický pramínek“ a jak se dostavila jistá intelektuální krize a s ní otázka, jak dále psát a co psát. Potřeba zbavit se přílišné subjektivity intimní lyriky ho přivedla k epice, k plánu cyklu ženských postav, ke snu, který byl podle jeho slov „trochu naivní od starého buřiče a předem marný, poněvadž také příliš nečasový, ba protičasový“. Neumann své tehdejší zaujetí vysvětluje tím, že by asi na tuto myšlenku nebyl připadl, kdyby „byl nežil odcizen značně literárnímu životu světovému, takové bloudění bylo a jest možno jen u těch, kteří žijí v českém ústraní a nevšímají si toho, co se děje ve světě“. A vskutku, první setkání s podněty světové literatury v podobě civilizační poezie ho také záhy a snadno od epopeje ženy odvádějí. Sbírka Bohyně, světice, ženy zůstala tak torzem, kam 460 básník zahrnul i některé starší básně – Salome z knihy Sen o zástupu zoufajících a Luisu Michelovou z Hrsti květů z různých sezón. Portréty žen z údobí mýtů i z historie netvoří zde jednotný celek. Snad tímto jednotícím prvkem by se mohlo stát úsilí o psychologické vykreslení jednotlivých postav, o rozlišení jednotlivých ženských typů. Právě to však způsobuje, že ve většině příběhů je nakonec postihováno jen „věčné ženství“, zatímco sám historismus tu tvoří jen kulisu. Neumanna tak potkalo to, co v posledních částech cyklu Svědomím věků se přihodilo i Macharovi: ilustrativnost pozastřela vlastní smysl historického traktování tématu. Ostatně závislost cyklu na Macharovi je více než zřetelná. Také Neumann například užívá v hojné míře monologů, které zintimňují reprodukovaný příběh, také tu se setkáváme s četnými apostrofami, exklamacemi, tázacími větami, se složitou větnou stavbou a bohatstvím inverzí, které svým archaizujícím zabarvením mají dodat příběhu nádech minulosti, jenž je ovšem u Machara mnohem průkaznější. Avšak ani v době práce nad epopejí ženy Neumann neodsunul lyriku zcela stranou. Milostný cit, který provázel básníkovu obrodu uprostřed přírody, byl silnější než vědomá snaha rozejít se s lyrikou. A tak souběžně s knížkou Bohyně, světice, ženy vznikla sbírka erotických veršů Horký van a jiné básně, vydaná až r. 1918, a cyklus japonik Třešňový sníh, otištěný po letech až v Knize erotiky. Jestliže v Knize lesů, vod a strání příroda vystupovala jednoznačně v roli obroditelky a jako zdroj radosti, neplatí to zcela o lásce, jak je pojímána v Horkém vanu. Láska tu má dva póly – je pramenem vrcholného štěstí a zároveň hořkých trýznivých chvil. Z této polarizace („Oh, jak jsi sladká, moje hořká ženo!“) vzniká napětí, jež dramatizuje tuto milostnou lyriku a vytváří dojem upřímné zpovědi. Vstupní partie Horkého vanu mají tak charakter milostného deníku, v němž se nic neskrývá z dramatu, jež vytváří milostný cit. V tom Neumann vytvořil nový typ erotické poezie, lyriky smyslově opojné, ale zároveň vnitřně rozpol- 461 cené. Právě zde, ve verších jako Jak plavá broskev, Noci, Nezemru-li někde v mechu, Květy lásky, Kdyby to naše slunce, Připomenutí, dosahuje básník největší intenzity. Mnohem méně uspívá v druhé části sbírky, tam, kde opouští ryze smyslovou rovinu a snaží se vyjádřit své životní krédo, vnést do svého pojetí lásky filosofický aspekt, stanovit její místo v hierarchii hodnot. V takových momentech tím, že jeden aspekt je povýšen na nejvyšší hodnotu, dochází básník k zjednodušení života, k jeho redukci na holou smyslovost, jak se mu to stalo už v některých z veršů sbírky Bohyně, světice, ženy. Nerozhoduje, děje-li se to s pomocí hedonistických gest (Zpěv na hoře) nebo moralizátorské didaxe (Letní rozhovor ženy s mužem). Při této redukci se ovšem nelze příliš divit, že se dostavují opět pocity osamělosti, nepřeklenutelné vzdálenosti mezi básníkem a ostatními lidmi, opovržení dobou, zklamání z pokusů o společenskou aktivitu. Stále se tu rozevírá starý rozpor mezi básníkem a společností, postaru je na něj reagováno individualistickým gestem, které naznačuje, že básník přes některé silné verše se ocitl na slepé koleji, že se namnoze opakuje myšlenkově a ještě patrněji v básnickém tvaru, z něhož nezřídka se vytratila všechna osobitost a zbyla jen suchá rétorika a konvence lumírovské poetiky. Svým způsobem je výrazem uměleckého hledání i znělkový cyklus japonik Třešňový sníh, neboť Neumann se tu neinspiruje životem, který ho obklopuje, ale zprostředkovaně literaturou a zejména výtvarným uměním, a vytváří poezii silně stylizovanou, umělou. Nicméně volba samého japonského umění jako inspiračního zdroje není náhodná a jeho cyklus má přímý vztah k ostatní tvorbě, zvláště ke Knize lesů, vod a strání a Horkému vanu. Japonika u Neumanna souvisí s širším zájmem, který na začátku století vyvolal japonský životní styl. Jeho vpád do Evropy ovlivnil architekturu interiéru i exteriéru, operu a operetu, výtvarné umění, zapůsobil i na ženskou módu. Zvláště silné bylo pak působení výtvarného umění, umění 462 dřevorytu a barevných kreseb s přírodní tematikou nebo žánrovým obrázkem. Tento vliv zapůsobil i na Neumanna, který tehdy s houževnatostí jemu vlastní se ponořoval do studia japonského světa. Svědčí o tom řada statí z té doby, v nichž si všímá nejrůznějších otázek, od postavení ženy v japonské společnosti až po projevy malířů. Tento všeobecný zájem pak vykrystalizoval v konkrétní inspirační zdroj, a to v duchu tehdejšího básníkova životního slohu, jejž vytvářela příroda a milostný vztah. A tak i na japonském umění tehdy zaujímají Neumanna především přírodní motivy spjaté s osudem ženy a vůbec s erotickým životem. K tomu přistupuje ještě smysl pro řád, který si vypěstovalo ve svém vývoji japonské umění, který Neumann tehdy úsilovně hledal a jemuž dal výraz ve formálně vybroušených znělkách. Třešňový sníh je tak jakýmsi bezděčným shrnutím tehdejšího Neumannova básnického usilování, jehož projevem byly Kniha lesů, vod a strání a Horký van. Erotika se tu proplétá a splývá s přírodou v řadě metafor, přirovnání i paralelismů, příroda tvoří pozadí milostné hry a vystupuje tu ovšem také jako symbol krásy a lásky k zemi. I zde svazek uzavírají básně knižně nevydané. Jsou to jednak satiry a epigramy, žeň básníkovy činnosti především z Šibeniček, pokud nebyly zařazeny do sbírky Hrst květů z různých sezón, jednak verše, které vznikaly na okraji jednotlivých sbírek a vížící se k jejich problematice. S japonikami souvisí rokokový příběh umělce potrestaného za svou pýchu, s Knihou lesů, vod a strání několik přírodních motivů. Závěrečné verše jsou předzvěstí Nových zpěvů. Až na tyto poslední, v nichž zaznívá kus básníkova přechodného skepticismu, jsou to vesměs verše, které nepřispívají k prohloubenému obrazu básníkova složitého a rozporuplného vývoje a které také umělecky nijak výrazně neobohacují jeho tvorbu z té doby. To ostatně platí i o satirách a epigramech, které glosují situaci doma i ve světě a které se dotýkají nejrůznějších významných i méně významných událostí. Ovšem i tyto 463 verše je třeba chápat jako součást tvůrčího zápasu o nalezení nových společenských jistot i nového uměleckého vidění, kterým se vyznačuje toto životně přebohaté a umělecky nakonec přece jen plodné období básníkova vývoje, neboť vydalo jednu z nejvýznamnějších hodnot novodobé české poezie – Knihu lesů, vod a strání.
Zdeněk Pešat
464 SEZNAM BÁSNÍ podle prvního verše
A či alfa vede abecedu 374 Anemone nemorosa 54 A takto ke mně mluvil šedý ochránce lásky 30 Ať žije všeobecné hlasovací právo 79 Až zase, lásko má, mne ponížíš až k smrti 262
Ba, pravda nesmí do světa 352 Bílý a perverzní květ 324 Bláznivý větře z tohoto dubna 154 Buď, válko, zdráva! Nechť hřímají děla 66 Buď zdráv mi, barbare ty kučeravý 185 Bůh, jenž dal růsti železu 109 Byl mlád a zdráv, měl štěstí, talent, ženu 307
Co by to bylo za život, kdyby hloupé štěstí 263
Čas míjí. Bolestná ta pravda včerejší 339 Časy smutné jsou, ba smutné 347 Českou duši, český rozum chceš-li 80 Český nimrod – nadávka a klení 83 Češi že jsou národ muzikantů 368
Dech síly jaksi neuvědoměné 171 Devětadevadesát pálených děvčisek 86 Dnes beránci se pasou na blankytu 179 Doba velká, lidé malí. Rakousku je nanic 81 Dobré mravy, dobrý tón 353 Dozněla kota, ztichly šámizeny 302 Drolí se smutný deštíček 335 Dvé andělů jde v zápas o mou duši 319
Ej, ticho 184
Františku Kupko, život chceme 71
Hlava je nemocná ze všeho toho 101 Hle, dárce stínu velmi shovívavý 160 Hledím oknem zimomřivě 337 Hoj, zvony, rozkývejte hlahol slavnostní 361
Chléb a svobodu! To je dvanáct liter 48 Chtěl bych vám píseň zazpívat 18 Chvíli se v nás doufá 364 Chytil jsem rybu. V objetí ruky 189
Já, zdá se, narodil se v Městě krutém 175 Jahody první, hle, nesu ti, ženo 168 Jak jasné zrcadlo se měsíc blyští 310 Jak je ti, ženo, které králův svod 231 Jak mnohý dojat v paměti své chová 311 Jak ozvěna v skalách zasněných 95 Jak plavá broskev, zdá se mi, že voníš 255 Jak vlhké, rudé listí javorové 303 465 Jaká rozkoš, země, do tvé vlahé hlíny 178 Jakýsi šedý omrzelý svit 343 Jde chuďas cestou necestou 363 Jdu podle vody do šera 155 Jdu první jarní den tiše světit k lesu 52 Jdu z města lesům vstříc a upomínka se mnou 163 Je blankyt hluboký a oblaka jsou nízko 194 Je krásný les ve hnědé, žluté, rudé 49 Je letní večer. Stmívá se. Hasne i moje cela 26 Je velevhodná doba právě nyní 355 Jeden hlas jde naší vlastí 356 Jen hlavu vzhůru, milenko jako červen krásná 34 Jen pohleď na blesky očí závistných 32 Jest velkou rozkoší, když kvetou slívy 312 Ještě chvilku jen! A moje vděčnost 141 Již měsíc bílé noci vyšel v sad 301 Jsem anarchista 84 Jsem starý kozák a jsem zvyklý mrazu 87 Jsme jako stádo někdy, nevím čeho 94 Juž se mně skoro odcizil svět 16
Kam přijdete, tam ji máte 362 Kaneme se smrků, kaneme s dubů 177 Kdo mnoho viděl, mnoho trpí 322 Kdo prudká křídla má, ať letí 111 Kdo v Asakuse, jedské čtvrti, nezná 299 Kdes na kopci, jejž nová tráva kryje 269 Kdybych někdy snad zapomněl 264 Kdybychom měli to, co vy 110 Kdyby to naše drahé slunce žhavé 261 Když člověk příliš hluboko zřel v život 197 Když hněvy, starostmi, náladou špatnou 284 Ke kamnům se krčím zimomřivě 340 Kreténkové hlavy sestrčili 317 Kukaččino volání do květnových lesů 161 Kvetly u nás rudé růže 260
Lajdák trochu otlučený 47 Letní nocí temná mračna 223 Líbezná dívka, Támana ze Suje 297 Lokálku suchou četl jsem včera 382
Má smutné myšlenky – větvoví lysé 289 Mademoiselle Poisson má oči, které zmatou 238 Mám plná ústa pryskyřic 162 Máme v Čechách dobrý zvyk 354 Máš-li myšlenky, autore dramatický 371 Mateřídouškou ruce mi voní 174 Miláčku! Jaké blaho! Břečťan stromu 247 „Miluješ, pane, dívku izraelskou?“ 207 Miluji hvězdná nebesa 136 Miluji všechny lidi, miluji každého zvláště 277 Minulo skoro desetiletí 21 Mlhavý den únorový, hnědá převládá 139 Mlhy jsou v kotlinách a bez lesků sivé je nebe 131 Mně ovšem zakázala moje máti 294 Mnoho se mluví o jakés Ledě 351 466 Modrých zvonců koniklece 53 Moje noci po tvém boku 258 My s právy nezadatelnými 103 Mystikové, metafyzikové 334
Na balvan nejvyšší stoupni si nahá 272 Na ctnosti chce míti rabat 357 Na improvizované pryčně 325 Na letním slunci mocnou touhou hoří 298 Na lukách dole řinčely kosy 188 Na moravské půdě ještě. Vlak uhání k Svitavám 75 Na Skalkách jsem stanul po bloudění 147 Na šedém balvanu Děravé skály 142 Na všech vrcholcích vysokých stromů 152 Na zeleném předhoří sídlo vystavím si 278 Nad lesy blankyt zapálen, stráněmi táhne dech boří 172 Nad lesy červen plá a nebe safírové 169 Nad sněhovými plochami spí černých koster lesy 134 Nad širým krajem červnovým spícím v divoké vůni 213 Nad vlastí tesknící kdes vysoko jsem snil 91 Nahoře mezi lesy po vrších stezka se vine 176 Naše barva červená a bílá 97 Naši duši holubičí 104 Nehledím oknem. Zdá se mi, že málo mám času 23 Největší radost najít ve velikém zápasu doby 11 Nepřicházím s písní míru já k vám 17 Ne, nepůjdu do Říma dotknout se antik svou neuctivou rukou 173 Nejsem z těch básníků plodných a pilných 341 Nerozumím počestným ženám 323 Neseme žhnoucí smolnice 68 Nesmrtelnou hymnu slíbil jsem kdys lesům 119 Nesu ti vázu ze syrské země 328 Nevíme kam a nevíme proč 137 Nezemru-li někde v mechu 259 Noc temná je. Poslední domky města 50
O bílý prapor sladké anarchie 321 Obelstěn sluncem, vzešlým opožděně 126 Oblaka bílá temné své stíny 150 Obraze luny ztuhlý v spěži hladké 304 Ocúny na lukách, žluté skvrny v lesích 120 Oh, dubiny, hymnu vám slibuji 58 Oh, kdybych dovedl odejít 320 Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů 63 Oh, měla osmkrát pravdu plavá Amaterasu 203 Oh, není těžko o pel oloupiti 300 Oh, první májová bouře 158 Oh, smutná vlasti má, kde tolik toho vadne 113 Ojíněly husté smrky, dlouhé borovice 138
Pane barone z B., vy jste troup 57 Pod mraky stůně dnes večer srpnový 192 Pod verandou jsme seděli skoro sami 33 Pohlaví, srdce, mozek a svaly 85 Pojď, milenko a ženo, v les 56 Polibek růže hebké a rudé 256 Politická píseň ošklivá je píseň 93 467 Polou ležím, polou sedím v posteli 15 Pomalu se vleču, vleču 59 Praha patří Čechům, to je jisto 366 Pro všechno dovedu se ještě nadchnouti 195 – Proč jen vlády z nahé pravdy 358
Rozhučela se Svitava kalná a rozvodněná 146 „– Rozpusťte armády, přelomte pušky 106
Řekněte mu, sestry, až ho potkáte 217 Říjnové ráno dozrává již v mlze, tichu a chladu 127
Sám se svou prací. Daleko jaksi. Vyhnanec na ostrově 24 Se starých topolů tu prší srdce sivá 124 Se svou láskou k milostné ženě, vzrostlé 267 Sedím v seči nad potokem 182 Sedmikrásy, jaterníky 148 Silná vůně táhla vzduchem 98 Složil jsem vesla. Po vodě loďka kolébá se a plyne 128 Sofie Petrovno, oh, to byl nápad 365 Srdce, slyšíš? Duní to a ječí 140 Stane-li se tenhle kravál 349 Stokráte si řekneš, jak je sladko v klidu 275
Šedesát let jsme se postili věrně 100 Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima 51
Tak dlouho čekali jsme rozechvěni touhou 144 Tak trochu exil, trochu stará vlast 38 Té naděje vzíti si nedáme 108 Tendenci chceš-li vložit ve svůj kus 370 Těch ohňů podzimních a jejich namodralých kouřů 122 Těžké domy s frontami přeozdobenými 233 To bylo v čas, kdy dlouho spočíval 329 To není země, to je sen 135 Trochu jsme pili, trochu debatovali 190 – Tu sedím, vyšívám a nevidím než stromů 280 Ty, sladký září! Jak je modré nebe 121
U dveří mně žebrák skuhral 360 „U zlatého bajonetu“ 372 Uprostřed dědiny mrazem ztuhlé a zasněžené 285 Už čtvero sedí nás kol stolu 359
V aleji lesní kdesi na vrších 180 V květnovou zeleň modřínů 159 V rozkošném soumraku hudba ztlumená chválí 237 Vám z nejčernější pozdrav Afriky 364 Ve jménu života i radosti i krásy 117 Ve spadalé listí jsi hodila růži 29 Ve stráni u Svitavy, ve světlé jízvě lomu 157 Ve Vatikáně v komnatě stmělé zimním odpolednem 41 Vítr duje do smrků a dubů 151 Vodopády zlatých lesů 198 Všechny jízvy strání se již obnažily 130 Všichni ptáci dnes mne pozdravili 153 468 Vysoko uprostřed lesů stojím o šedé dubisko opřen 133
Z Alp větry řádí ulicemi a dvory 37 Z ruské revoluce dramatický kus 365 Z řečiště Širakawy vyzvedli mě 309 Z vonného krystalu sněhu 55 Za kým to asi mijakeskou plání 295 Za mostem u Myší díry jednoho rána v září 123 Zatáhla se nebesa těžkou šedí sněhovou 132 Zelené větve, kvetoucí stvoly, ptačí písně 279 Zelení a černožlutí 350 Zelený pták, zelený pták 327 Zlý kohoute! Dnes v noci s myslí smělou 293 Zmolinou lesní úzkou, příval vypral ji včera 165 Zvykli jsme všemu již. Lhostejný lokaj 96
Žár vedra zlatého po stráních stéká k řece 186 Že bránu jsi mi otevřela 257 Že milujeme se a láska stálá 296 Že mladočechům slábnou ruce 82 Žluté listí žárlivosti 318
[469] SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH
Frontispis: Stanislav K. Neumann v roce 1905
1. Bílovice 2. Frontispis Josefa Čapka k 1. vydání sbírky Bohyně, světice, ženy 3. Božena Neumannová, roz. Hodačová; svatební fotografie z roku 1915 4. S. K. N. ve své bílovické pracovně 5. S. K. N. na břehu Svitavy 6. S dcerou Soňou 7. S. K. N. v pracovně svého brněnského přítele Mojmíra Helceleta 8. Frontispis Josefa Čapka ke knize Horký van a jiné básně
[470] OBSAH
HRST KVĚTŮ Z RŮZNÝCH SEZÓN
Štěstí života11
Praha 1903–1904
I (Polou ležím, polou sedím v posteli...)15 II (Juž se mně skoro odcizil svět...)16 III (Nepřicházím s písní míru já k vám...)17 IV (Chtěl bych vám píseň zazpívat...)18
Vězenské rapsódie
I (Minulo skoro desetiletí...)21 II (Nehledím oknem...)23 III (Sám se svou prací...)24 IV (Je letní večer...)26
Renouveau 1904
I (Ve spadalé listí jsi hodila růži...)29 II (A takto ke mně mluvil šedý ochránce lásky...)30 III (Jen pohleď na blesky očí závistných...)32 IV (Pod verandou jsme seděli skoro sami...)33 V (Jen hlavu vzhůru, milenko jako červen krásná...)34
Vídeň 1905
I (Z Alp větry řádí...)37 II (Tak trochu exil, trochu stará vlast...)38
Svatá Luisa Michelová
Ve Vatikáně v komnatě stmělé...41
[471] Z -ické idyly
I (Lajdák trochu otlučený...)47 II (Chléb a svobodu...)48 III (Je krásný les...)49 IV (Noc temná je...)50 V (Šlo jaro, léto, podzim šel, jde zima...)51 VI (Jdu první jarní den tiše světit k lesu...)52 VII (Modrých zvonců koniklece...)53 VIII (Anemone nemorosa...)54 IX (Z vonného krystalu sněhu...)55 X (Pojď, milenko a ženo, v les...)56 XI (Pane barone z B., vy jste troup...)57 XII (Oh, dubiny, hymnu vám slibuji...)58 XIII (Pomalu se vleču, vleču...)59
Z knihy Sociální hymny
I (Oh, lásko, nad pokrčení ramen drobných pesimistů...)63 II (Buď, válko, zdráva!...)66 III (Neseme žhnoucí smolnice...)68
Františku Kupkovi
Františku Kupko, život chceme...71
Cestou
Na moravské půdě ještě...75
Epigramy a satiry
I (Ať žije všeobecné hlasovací právo!...)79 II (Českou duši, český rozum chceš-li...)80 III (Doba velká, lidé malí...)81 IV (Že mladočechům slábnou ruce...)82 V (Český nimrod – nadávka a klení...)83 VI (– Jsem anarchista...)84 VII (Pohlaví, srdce, mozek a svaly...)85 [472] VIII (Devětadevadesát pálených děvčisek...)86 IX (Jsem starý kozák...)87
ČESKÉ ZPĚVY
Prolog91 I (Politická píseň...)93 II (Jsme jako stádo někdy...)94 III (Jak ozvěna v skalách zasněných...)95 IV (Zvykli jsme všemu již...)96 V (Naše barva červená a bílá...)97 VI (Silná vůně táhla vzduchem...)98 VII (Šedesát let jsme se postili věrně...)100 VIII (Hlava je nemocná ze všeho toho...)101 IX (My s právy nezadatelnými...)103 X (Naši duši holubičí...)104 XI („– Rozpusťte armády...)106 XII (Té naděje vzíti si nedáme...)108 XIII (Bůh, jenž dal růsti železu...)109 XIV (Kdybychom měli to, co vy...)110 XV (Kdo prudká křídla má...)111 Epilog113
KNIHA LESŮ, VOD A STRÁNÍ
Vstupní modlitba117 Prolog119 Ocúny120 Září121 Oběť poděkovací122 Dubisko padlo123 Tam, kde město počíná124 Na podzimním slunci126 Pytláci127 Se složenými vesly128 Listopad mezi buky130 Doma131 Vločky jdou132 Vysoko uprostřed lesů133 Leden134 Zimní noc135 Prosté sloky I (Miluji hvězdná nebesa...)136 II (Nevíme kam a nevíme proč...)137 Ojíněly lesy138 [473] Spánek únorový139 Noc přípravy140 Březen141 U Děravé skály142 Jarní zvěstování144 Jiné renouveau146 Na Skalkách147 Jarní kvítí148 V dubnu150 Hučí Plaz151 Dubnové scherzo152 Stesk na jaře153 V den větrný154 Zpěv země155 Lamači157 Bouře158 V modřínech159 Kaštan160 Kukaččino volání161 Poledne v seči162 Strašidla v kraji163 Střevlíci165 Dedikace168 Chvála nahoty169 Lípa171 Autoportrét v červnu172 Polemika173 Improvizace174 Genesis175 Stezka176 Píseň světlušek177 Ke chvále země I (Jaká rozkoš, země...)178 II (Dnes beránci se pasou na blankytu...)179 Vzpomínka v den šerý180 V seči182 Letní apostrofa184 Dub185 Villegiatura186 Maková kytice188 Ryba189 Továrna190 Andante192 Stesk na konci léta194 Sloky nepojmenované195 [474] Křehké štěstí197 Epilog198
BOHYNĚ, SVĚTICE, ŽENY
Amateras’-o-mikami202 Judita207 Lubuša213 Mechtilda z Magdeburku217 Vdova z Efesu223 Jane Seymourová231 Saskia van Uylenburgh233 Ženský portrét Gainsboroughův237 Markýza de Pompadour238 Kane246
HORKÝ VAN A JINÉ BÁSNĚ
Horký van
Jak plavá broskev...255 Tvůj úsměv256 Píseň poutníkova257 Moje noci258 Nezemru-li někde v mechu259 Květy lásky260 Kdyby to naše slunce...261 Až zase...262 Co by to bylo za život263 Připomenutí264
Jiné básně
Elegie267 U gotické trosky269 Zpěv na hoře272 Básník275 Vyznání277 Záříjová iluze278 Po mnoha cestách279 Letní rozhovor ženy s mužem280 Vetřelcem284 Praha285
[475] Z KNIHY EROTIKY
1910–1914
Smutný milenec289
Třešňový sníh
Zlý kohout293 Jak rybník v Curugi...294 Na mijakeské pláni295 Lidské řeči296 Támana ze Suje297 Touha298 Ofuži299 Oklamaná300 Cukaki301 Po hostině302 Útěcha303 Zrcadlo304 Saigjó Hóši, básník307 Kámen309 Kancléř Mičizane v Kjúšú310 Halucinace311 Výlet312
BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
I
Písně I (Kreténkové hlavy sestrčili...)317 II (Žluté listí žárlivosti...)318 Nad zločinem I (Dvé andělů jde v zápas o mou duši...)319 II (Oh, kdybych dovedl odejít...)320 III (O bílý prapor sladké anarchie...)321 Verše I (Kdo mnoho viděl, mnoho trpí...)322 II (Nerozumím počestným ženám...)323 Bílý a perverzní květ324 Ve skleníku325 Zelený pták327 [476] Váza z Damašku328 Ogata Korin329 Impertinence334 V dešti335 Podzimní stesk337 Hořké sloky339 Hořký den340 Přiznání341 Sloky343
II
Vzdechy konzervativního347 Co je komu po tom?349 Zelení a černožlutí350 Leda351 Naše tisková svoboda352 Časový epigram353 České zábavy354 Zase jiný ortel355 Úsudek356 Poslanec z markrabství357 Proč jen vlády z nahé pravdy...358 Nedělej mně dětí...!359 U dveří mně žebrák skuhral360 Svatba361 Koncentrace362 Rovnost363 Depeše a glosy364 Epigramy365 Žofín366 Muziky, muziky...368 Tendence v dramatu370 Myšlenka371 Krčma372 Malý naučný slovník374 Komentář382
*
Ediční poznámky383 Hrst květů z různých sezón385 České zpěvy389 Kniha lesů, vod a strání402 [477] Bohyně, světice, ženy415 Horký van a jiné básně430 Z Knihy erotiky434 Básně knižně nevydané439 Vysvětlivky447 Zdeněk Pešat: Ke Knize lesů, vod a strání450 Seznam básní podle prvního verše465 Seznam obrazových příloh470
[478] KNIHOVNA KLASIKŮ SPISY STANISLAVA K. NEUMANNA Svazek třetí
BÁSNĚ II
K vydání připravili Josef Vohryzek a Milada Chlíbcová, doslov napsal Zdeněk Pešat. Graficky upravil František Muzika
Spisy Stanislava K. Neumanna řídí Ústav pro českou literaturu Československé akademie věd. Redakční rada: František Buriánek, Milada Chlíbcová, František Kautman, Jaroslav Kladiva, A. M. Píša, Jan Řezáč, Eva Strohsová, Jiří Taufer. Výkonní redaktoři Milada Chlíbcová a Břetislav Štorek
Vydalo Státní nakladatelství krásné literatury a umění, n, p., jako svou 1809. publikaci v redakci krásné literatury. Praha 1965. Odpovědný redaktor Vladimír Reis
Vytisklo Rudé právo, tiskárna vydavatelství ÚV KSČ, Praha 1. – 15,80 autorských archů (text 15,23 autorských archů, ilustrace 0,57 autorských archů), 16,36 vydavatelských archů – D 11*40085. Vydání první – Náklad 1 000 výtisků
01–088–65 13/13 – Vázané 22,50 Kčs – 63/VIII-1
E: jf; 2004 [479]