VI
My, dráty elektrické...!
My, dráty elektrické...!
Mluv, mluno, tajemná moci, jež se zmocňuješ hmoty,
jak veliká myšlenka, milostná vášeň, delirium tremens,
mluv, mluno, řinoucí se kovovou útrobou naší,
cože jsme učinily, hle, z tebe,
ze řvoucí šelmy tygří síly a ukrutnosti,
z nevinné nevěsty živlů,
z vražedné vrhatelky oštěpů ohnivých i neviditelných,
z cudné a mlčelivé síly,
když jsme tě zkrotily, zapřáhly, zotročily,
jako se sloni krotí
pro těžkou práci, dopravu, cirkusové kejkle
i pro chobotu opatrného něžné braní
cukrové kostky z dětinných dlaní!
My, dráty elektrické...!
Jak děcka si s tebou hrajeme,
jak racionelní ekonomové tě rozvádíme
širými regulacemi.
Jak dozorci šiky vězňů šedivé
na práci vodíme tě.
Byla jsi, sílo, svobodný pták, neznámý bůh,
jak dívka cudná a divoká jsi se rodila z venkovských rodičů,
tančilas kolem glóbu, bouřilas nepoznána –
až v maličkých šprýmech poznal tě člověk
a rozkázal, abychom jaly tě sítěmi svými,
abychom vedly tě
linkami souběžnými a křižujícími se,
a uloživše ti počet a míru,
k výkonům přesným tě zapřáhly na povel inženýrů.
My, dráty elektrické...!
Kdybychom pýchy schopny byly,
24
tvým zdoláním bychom se honosily,
když tě tak prostě za ruku vedeme
do ulic měst i dědin,
do domů, paláců, divadel,
do dílen, továren, ateliérů,
ba již i do mlýnů, do stodol, chlévů,
abys tu svítila k dílu a sama pomáhala,
vagóny obsazené a stroje nejúžasnější hnala,
slavnostem dávala lesk a kovům zlatý povlak,
abys tu léčila i popravovala
a čarodějnou mocí byla v rukách Edisonů –
když tě tak vedeme, služku civilizace,
do práce!
My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické,
jsme s tebou, mluno, obsadily život
a ze všech nejvíce pronikly jsme mu ledvím,
otvory provrtavše do všech stěn a zdiv.
Jsme nervový systém, hra svalů, vladař a uhlokop;
ze dvou stran sbíhajíce se, aby povstala jiskra,
ze všech stran táhneme, aby tryskal
života paroxysmus.
Do služeb člověka jsme zapřáhly okeán ukázněný,
člověku dobývajíce hromady zlata, požitků, změny.
A zatímco šílí, opájí se a hltá,
potomek loupežných rytířů, buržoa, kapitalista,
dávno již nevěda, co to je štěstí,
my, věrné po jeho boku, jsme chladny jak hadi
a chápavě usmíváme se,
když důvěrou sebevrah nás tu a tam poctí,
a někdy – pod mračny protínanými bleskem –
sen máme,
my, dráty elektrické, máme sen:
že z hlubin nad námi nasycených tebou, ó mluno,
tě vysáváme docela sosáky kovovými,
a že již nikde se nemůžeš objeviti,
abychom nejaly tě, nezkrotily svou sítí.
25