I

My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické,
abychom neměly dlouhou chvíli, zpíváme si zmrazeným hlasem, lhostejny ke všemu, co jest lidské, tu mezi domy a paláci, tu mezi poli a lesy, mezi a nad nimi, podle silnic a tratí bzučíme monotónně, neznajíce touhy ni chtíče, studené, kovové, neschopny nenáviděti, milovati, napjaty mezi kandelábry, sloupy a tyče k otroctví paralelnímu, aniž cítiti můžeme je, vedeny do dálek nesmírných, křížem a krážem hnány přes všecko, co strmí, i přes všecko, co zeje, k stanicím, úřadovnám, elektrárnám pevně připoutány, zpíváme zpěvy mechanického ze sebe vykoupení do větru, který neslyší, a do světla, jež jest hluché, docela pohříženy do snění, jež sněním není, jak rákosu dozrálého stéblo mrtvé a suché bzučíme nad životem, jenž se nás nedotýká, ač pro něj jsme tu, jím prostupujeme, mu sloužíme dokonale, zpíváme zpěvy, v nichž všechno se vším se stýká, den ze dne stejné, a přece den ze dne jiné stále. *
My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, pavouka civilizace necitelné tvoříme sítě nad centry horečné práce i myšlenky gigantické, z nichž pavouk tuční a nadýmá se, vládna jimi lítě, 11 svíráme, spoutáváme střediska souzvuků, sporů přímými svazky svými, protínajícími se kříži, černými paprsky temných, mlčících reflektorů, jež obstouply metropole a přikryly je svou mříží, valem se šíří ty naše sítě jako na vodách kruhy, od centra k centru si podávají kovové ruce, od obzorů k obzorům napínají slepé své duhy, chapadly drnčícími venkov uchvacujíce prudce; my, z ohnisek Západu rodem a vyšlé z jeho dílen, na Východ táhneme neodvratně a směle, a dokud kraj bude na glóbu, jenž pod nás není schýlen, a všecky kontinenty nespočinou cele v studené náruči naší jak v čeřenu obrovitém, nám není dáno stanouti: táhneme délkou, táhneme šíří k tropickým pralesům, k džunglím, za ledů polárních svitem, táhneme tiše a vytrvale, nebozezy, pionýři! *
My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické, jsme kovové ruce moderní souvislosti, věrné a spolehlivé, rychlé a energické, lhostejně řadíme ke zlu dobro a k neřestem ctnosti, k činžáku palác, klášter k bordelu, věznici k dílně, ke městům města, venkov k metropolím, lid k lidu; dní horečně pracujících a nocí okoušejících vilně stíráme rozdíly a zabraňujeme klidu; ve vteřinu každou bleskem pojíme s národem národ, mozky a srdce jejich, burzy a ministerstva, všechno, co země lidskému rodu a lidský si posílá rod, se slepou objektivností neseme zčerstva; 12 v jedinou hymnu velebnou spojujeme křiky, jásoty, jeky, řevy, otázky, odpovědi, v jediný chorál vítězný harmonizujeme ryky, rázy a rachoty práce, řinčení zlata i mědi, a hřmějící internacionálou abychom spojily světy, když nad mořem zvítěziti se ukázalo radno, v kabelech, sdruženy a do kaučuku vklety, mlčky jsme sestoupily okeánem až na dno. 13

II

V dálku se zavrtáváme bzučíce V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku sestry své silnice, jak ona kameny bílými my tyčemi ovětralými jsme rozděleny a změřeny, ciframi značeny; táhneme po sterých kilometrech dnem, nocí, v mlhách, deštích a větrech, táhneme jasem, temnotou, mrazem, žárem, dojaty nejsouce barvou ni tvarem, táhneme přímo, oklikami, vzhůru i dolem, lhostejny k tomu, co děje se kolem, a naše tyče, vegetace geometrická, kordónem stonků s chocholy zvonků směr značí, kudy nadlidská touha a žízeň si razí cestu od města k městu. Jak ještěr znavený šedinami, dobrácký, ospalý, líný, se strupy bláta a hlíny, silnice plazí se pod námi, s námi, silnice, sestra starosvětská, pijící deště, kámen žeroucí, dušinka trpělivá, selská, dětská, ráda má dědiny kolem rostoucí, vroubená příkopy zelenými chlubí se hlídači svými, topoly, jeřáby, lipami, hrušněmi, jabloněmi, slívami, zelení jejich lupení i zralých plodů nachem, a rodem z venkova, nelení je krmiti prachem. 14 Silnice svítí polednem, když zpěv náš vesele zní, silnice bělá se nočním snem, když hlas náš zdá se pohřební: kdybychom lásky schopny byly, silnici bychom si oblíbily, silnici, sestru, a poutníky její a všechny věci, které se dějí na ní a kolem ní i u nebes, všechno, co míjí po jejím hřbetě, co kolem pracuje v zimě i v létě, a nad ní skřivana ples; silnici s národem chudáků, chasníků, tuláků, žebráků, kteří se plouží, si vykračují prachem a blátem a sněhem, ať mrazy praštějí, ať větry dují, mřežovím dešťů a slunce žehem pro osud hubený jdou a jdou v dálku snad známou, snad neznámou; silnici, po níž sedláci táhnou v košilích režných, v plátěných hadrech – sedláci hnědí, jimž hrdla prahnou, děvčice brunátné o strmých ňadrech, pacholci s kravami, volky a koni a rozcházejí se letos jak loni – sedláci s kosami, vozy a stroji a s pachem po horkém hnoji, a svážejíce pak úrody plavé, řepy a brambory, vonící sena, jde-li tu mimo ně žena, pohyby mají opilé, dravé v poledním jasu, večerním tichu za zpěvu, klení a smíchu; 15 silnici v noci, jíž kdosi jde sám vstříc neznámým světlům, neznámým tmám, silnici v noci, kterou se plouží vůz jako přízrak naříkající, s koly, jež ospale ve sníh se hrouží či do bláta, po němž tesknící lucerny kalné se míhá svit, lucerny pod ojí mrtvě se klátící žlutý a nemocný kmit; a silnici bílou, jíž konce není, jež v blankyt se hrouží jak v zapomnění a po níž hranatý, pouštěje větry a požíraje kilometry, hned jako by jásal, hned jak by se zlobil, řítí se automobil... 16

III

V dálku se zavrtáváme bzučíce V dálku se zavrtáváme bzučíce
po boku dobyvatelských tratí, shlížíme na kolejnice, jež blesky železných hlatí vrhají do kraje, rozpalujíce se, když vlaky míjejí a všechno se třese jich těžkým letem a rachotem, to hadi jsou temní, potměšilí, ke pražcům očazeným přibití, ze štěrku by se rádi vymrštili, a v trávě náspů ukryti, za krvežíznivým jakýmsi snem se odplazili někam ke kovovým podzemním řekám; jich paralelní zotročení, jež našeho hroznější jest, jim naplňuje noční snění jak spící ohaře čekaný lov řevem a během a zoufalstvím gest, hromy a lomozy katastrof. Shlížíme na ně měsíce, léta, než prasknou hněvem či bolestí, lhostejny k jejich nevědomosti, s níž dobývají světa, a nasloucháme ze zvyku šíleným rytmům rychlíků i těžkopádnému lomozu členěných nákladních soumarů, již nemají citu ni rozmaru, a v intervalech provozu již vyhlížíme zdaleka jich lokomotiv oblaka černá a šedá a bílá. 17 Tisíce vlaků jsme spatřily, tisíce vlaků spatříme, nás lidé s tratěmi sbratřili, aniž se my však bratříme s čímkoli v duši své cizí, ať stojí to, nebo mizí; míjejí mimo nás milióny krásných i ohyzdných tváří, slýcháme jásoty, slýcháme stony, slýcháme pocely, smíchy a křiky, vídáme bláznivé kapesníky veslovat sluneční září; míjejí mimo nás hromady zboží, železa, prken, uhlí a koží, obilí, dobytek, stroje, míjejí lidé, míjejí věci, nahoru dolů vidíme téci za tajným osudem tajemné roje, bohatství světa odkryté, bohatství živé a movité, a jeho pány árijské, semitské na plyši dvorních a salónních vlaků, i jeho otroky evropské, africké, kramáře, dělníky, vojska a zřízence v útrobách uhánějících draků, jichž dunící, řinčící pletence soptíce sunou se jako bouře a zanechávají oblaka kouře černá a šedá a bílá. 18

IV

My, dráty vyslané do kolonií a tropů My, dráty vyslané do kolonií a tropů
k posledním výspám civilizace jak reci, na samém kraji stojíce v požáru světelných snopů či v nesmírných dešťů širé, zavodněné kleci, urputně hledíme před sebe v hrůzy cizího světa, jenž vstříc nám, aniž nás děsí, své skřeky a ticho své metá. Nás nepovraždí domorodců oštěpy a luky, ni zimnice, která šílenství v mozku bělochů nítí, bez děsu nasloucháme, jak pralesů tajemné zvuky a šelem řev noční se plíží, když veliký měsíc svítí na našich horkých nebesích; my z dlouhé chvíle pouze se chvějeme zpívajíce si monotónně a dlouze. Víme, že před námi leží svět, jenž dosud nebyl dobyt, za námi táž však země již dobytá, námi spjatá; vítězství neodvratné hlásá již pouhý náš pobyt nad půdou sloni, kaučuku, diamantů a zlata. Transvaalem vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou tratí! Až v srdce africké pánve! Tu chceme si zazpívati! Zatím však shlížíme na boje, půtky, vídáme visatce, slýcháme důtky, do lidských terčů svištící kule, veliká zbabělství, veliké vůle, krok dobyvatelů, a po jich boku v plantážích, na řekách, v dolech, pralesích ryk nástrojů a povelů, pochodem pochod do kolonizace, krok práce. 19 Shlížíme na setby, úrody, na kořist lovců a na plody ztepilých kokosovníků, na kupy banánů, hromady sloni, na věci svítící i na to, co voní hýřící přírodou rovníku; z povrchu sklízeny, z útrob rvány stále jen pryč jsou posílány do světa nadevše lačného, a my, jimž není nic tajného, bezděky přitom vzpomínáme si na první pušky třesk a zář, na první hrdinnou bílou tvář, jež vnikla v pralesy. Víme, že za ní přišly jiné do země žhnoucí, pohostinné a úděsné zároveň; vrahové smělí se vzpurnou tváří, kořalka, syfilis, misionáři zakořeňovali evropský peň. Svět nikde pacifikován není, všechno se v proudy krve mění, co kročej lidstva znamená; ať kdo chce co chce však o tom praví, nám lhostejny jsou lidské mravy, my rozpínáme jen ramena. Na temně svítící záda černochů, tropické uniformy bělochů dnem nocí shlížíme klidně; lomozem práce a bojů povyky táhneme zvolna k srdci Afriky, tu staneme očividně. Křížem a krážem s tisíci tisíce spojíme bělochy, černochy, mulaty, mestice, spojíme Araby, Indy, Bury a Němce, 20 Francouze, Vlachy, Angličany, spojíme všechno na všecky strany, své kovové střízlivé věnce až rozepneme bez počtu, bez míry, pojíce třídy Kapského Města s bazary Káhiry. 21

V

My, dráty telegrafní, věčně nenasycené My, dráty telegrafní, věčně nenasycené
svou krmí elektrického poskoku, námi jak tepnami proudy krve vznícené honěnou automatickými prsty otroků, jež umdlená hned jest a hned zběsilá, jako by kulomety spustily či burza se zbláznila – my v duchu nasloucháme klapotu aparátů, jenž nesčíslný ze všech stran se žene a připojuje v jediný ohromný vichor horlivosti a chvatu, v jedinou ohromnou bouři, jež kolem glóbu duje a šílí. Ten klapot, jenž proráží stěny stanic a úřadoven, jakou to hudbou, závratnou strží obtáčí svět! Ač útlými prsty jest vysílán a ptačímu zobání roven, slyšíme přece každý země i člověka vznět, když nasloucháme v širou jeho symfonii, v níž knoflíky klapající se ve zvony mění, jež bijí na poplach. Slyšíme výkřiky porodů, slyšíme chropoty smrtí, slyšíme milenců rozloučených toužebná volání; chraplavý hlas kdes ptá se a děs jej v hrdle škrtí, jinde jak vítězný posel křik se vzpíná a rozhání. Slyšíme intriky z ministerstev, povely z kontoárů, poplachy burz a vzpoury ulic a bitky sněmoven; demise, krachy, kalkuly, krídy tu nabývají tvaru, pády a výšvihy lomozí v každou noc i každý den. Slyšíme pochody vojsk, bitvy a heroismy, neslyšné kroky moru, mírové porady; slyšíme stávky, výluky, sabotáže a anarchismy, veliké lásky a hněvy, věrnosti, prorady. 22 Slyšíme díla a činy tryskati z mozků a dlaní, slyšíme potlesk, jenž provází ptačí hry aviatika. Slyšíme šelesty míru jak v houští kroky laní. Slyšíme chorály hrůzy, jež probouzí panika. Slyšíme požáry, výbuchy, srážky vlaků a lodí, průtrže, povodně, vichřice, zemětřesení – Ale i cifry slyšíme úrod, jež země rodí, života příval přes smrt se valící, růst a kvetení... Slyšíme všechno, víme všechno a všechno známe, kams napravo, vlevo, nahoru, dolů všechno poznamenáváme, intimnost občana, aféry světa, proměny země – a vše, co se děje, co se má státi a stane, ať zní to, jako by zvracel glóbus či pták si pípal jemně, ať jako hořící svět či střepina skelná to plane, my vše to dříve víme než ten, kdo to zvěděti má, a živíce se tím, aniž závrať nás jímá, jsme klidny. 23

VI

My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické...!
Mluv, mluno, tajemná moci, jež se zmocňuješ hmoty, jak veliká myšlenka, milostná vášeň, delirium tremens, mluv, mluno, řinoucí se kovovou útrobou naší, cože jsme učinily, hle, z tebe, ze řvoucí šelmy tygří síly a ukrutnosti, z nevinné nevěsty živlů, z vražedné vrhatelky oštěpů ohnivých i neviditelných, z cudné a mlčelivé síly, když jsme tě zkrotily, zapřáhly, zotročily, jako se sloni krotí pro těžkou práci, dopravu, cirkusové kejkle i pro chobotu opatrného něžné braní cukrové kostky z dětinných dlaní! My, dráty elektrické...! Jak děcka si s tebou hrajeme, jak racionelní ekonomové tě rozvádíme širými regulacemi. Jak dozorci šiky vězňů šedivé na práci vodíme tě. Byla jsi, sílo, svobodný pták, neznámý bůh, jak dívka cudná a divoká jsi se rodila z venkovských rodičů, tančilas kolem glóbu, bouřilas nepoznána – až v maličkých šprýmech poznal tě člověk a rozkázal, abychom jaly tě sítěmi svými, abychom vedly tě linkami souběžnými a křižujícími se, a uloživše ti počet a míru, k výkonům přesným tě zapřáhly na povel inženýrů. My, dráty elektrické...! Kdybychom pýchy schopny byly, 24 tvým zdoláním bychom se honosily, když tě tak prostě za ruku vedeme do ulic měst i dědin, do domů, paláců, divadel, do dílen, továren, ateliérů, ba již i do mlýnů, do stodol, chlévů, abys tu svítila k dílu a sama pomáhala, vagóny obsazené a stroje nejúžasnější hnala, slavnostem dávala lesk a kovům zlatý povlak, abys tu léčila i popravovala a čarodějnou mocí byla v rukách Edisonů – když tě tak vedeme, služku civilizace, do práce! My, dráty elektrické...! My, dráty elektrické, jsme s tebou, mluno, obsadily život a ze všech nejvíce pronikly jsme mu ledvím, otvory provrtavše do všech stěn a zdiv. Jsme nervový systém, hra svalů, vladař a uhlokop; ze dvou stran sbíhajíce se, aby povstala jiskra, ze všech stran táhneme, aby tryskal života paroxysmus. Do služeb člověka jsme zapřáhly okeán ukázněný, člověku dobývajíce hromady zlata, požitků, změny. A zatímco šílí, opájí se a hltá, potomek loupežných rytířů, buržoa, kapitalista, dávno již nevěda, co to je štěstí, my, věrné po jeho boku, jsme chladny jak hadi a chápavě usmíváme se, když důvěrou sebevrah nás tu a tam poctí, a někdy – pod mračny protínanými bleskem – sen máme, my, dráty elektrické, máme sen: že z hlubin nad námi nasycených tebou, ó mluno, tě vysáváme docela sosáky kovovými, a že již nikde se nemůžeš objeviti, abychom nejaly tě, nezkrotily svou sítí. 25

VII

Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr jsme bezpočtu vsadily v zkaženou půdu, v střechy a báně světových metropolí, soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně, jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo, zatímco v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí. V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena, a přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru, na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná, ba docela dolů až na asfalt a dlažební kámen, dnem nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy, a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen, jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví, a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony, že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony, v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce, v kužel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce společně mračno tvoří, třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří. Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly, mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi, a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a lip oblohu linkujeme křížem krážem, a kdybychom zazvučely, jako to v polích někdy činíme, a rázem, všecky se všemi, jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp projelo by to vším a otřáslo by to vším 26 a v mrtvého boha idylického sesuté čelo mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým. Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo nezdolné souvislosti a nového lidského řádu. Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů, rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu, nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů v horečce její! Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti, jež pod námi zejí. Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných! Těch pláství ověšených horečným rojem! Těch stružek stříbrných v pobřežním písku! Jsme s nimi se všemi. Učinily jsme z nich jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem, chtivostí slávy, požitku, zisku, a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá, že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá – jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů, jež hltá hory masa jako hory koksu, jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před azyly, jež věci nejúžasnější vystavuje za skly – a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se zpily a všecky – rázem – praskly... 27

VIII

Jak v linkách nota vysoká Jak v linkách nota vysoká
když sedí na nás pták, kraj vesel zdá se jak na zahradě, jabloně vzkvetlé jdou s námi v řadě, když sedí na nás pták a zpívá. Nás jaro ovšem netkne se, ni slunce žár, ni mráz; kdybychom srdce však, srdce měly, s tím ptákem bychom se něhou chvěly, jak zvonce stád náš hlas by změkl. Vysoký vítr více ví o našich dnech než on: jsme mu jen bidélko v rodné kleci, neslyší útrobou naší téci svět se vším, smích i ston, řev glóbu. A my jak velcí hříšníci, jež líbá dětský zrak. Bez touhy po mrtvé nevinnosti, svět zříme okřívat prostou ctností, když sedí na nás pták a zpívá. 28

ZPĚV OBLOUKOVÝCH LAMP V HOSTINSKÉ ZAHRADĚ
Houpáme se, kolébáme, květy žhavými se zdáme v kaštanových korunách; ohnivé jsme tanečnice, houpáme se spalujíce letní noc na lesklý prach. Koupáme se, houpáme se ve vzduchu, jenž mdle se třese v rozsvícené zeleni; měsíců jsme několika obraz, jenž se do rybníka pohroužil jak mámení. Houpáme se zcela lehce vanem, jenž se dotknout nechce, táhna z řeky plné hvězd; houpáme se zvučnou hudbou, jež se sváteční zdá sudbou zahrady a jejích cest. Houpáme se, nejsme samy, nad námi se houpá s námi zeleň korun šumících, a tu dole dav se houpá proudě, v noci vlahé koupá smysly, šperky, hovor, smích. Houpáme se s celým světem, se vším jsme tu jedním květem rozhoupaným v prostoru – ševel mnoha kroků v písku, tlukot dívčích srdcí v trysku, radost prostých hovorů. 31 K houpavé se hudbě druží kytice ze sterých růží, pije úsměv našich skel, a my, mechanické pouze, usmíváme se tak dlouze, aby každý radost měl. Houpáme se, kolébáme a své světlo rozdáváme davu, jehož neznáme, a v tom světle, jež se vlní rytmem, který všecko plní, tichounce se koupáme. 32

ZPĚV SVĚTEL Z NEVĚSTINCŮ
Nezveme občana, který mimo se plíží s holí svou silnou a s bouřkou na hlavě, nezveme studenta, jejž srdce tíží, nezveme dělníka, jenž hledí pátravě, nezveme sen a nezveme mužství, rozpakům neslibujeme lásky ni dobrodružství – nezveme vojáka, jenž přímo míří, ni tebe, blázne se soucitnýma rtoma, nezveme opilce, jenž se světem víří, ni povalovače, jenž tu jako doma, nezveme nikoho a nevoláme, my neslibujeme, nelákáme – svítíme. V hlubokých uličkách v temnu a na dně tvoříme vředy, horečně planoucí, poněvadž kuplíři zbarvují zrádně chlad našich plamenů na vášeň horoucí, ale my konáme půlnoční svou práci bez lásky, bez vášně jako stroje žací: jednoho po druhém, když na dosah stane, klademe s klidem hrobníků-starců na máry lásky, z nichž smutná neřest vane, nejsouce z lupičů ani z dárců, sloužíme na povel fabrickému chodu, jenž by snad zšílel bez našich doprovodů – svítíme. Jsme smutná světla unavená vezdy, jak zmučen stále připadá nám svět, jsme uvězněné, neduživé hvězdy, zavřené v tančící, špinavý lazaret; za zpěvu, jenž se podobá stonu, za hluku lidských i kovových gramofonů 33 z ručky do ručky kolem jdou těla k podivné, nečisté vivisekci, neřestné ruce a nestoudná čela zbloudilým dávají bolestnou lekci, my však tu nejsme neřestí ni ctností, a smutek náš je smutkem povinnosti – svítíme. Nezveme nikoho v dosah kruté pasti, my osvětlujeme jen nitro peleší, a neslibujíce radostí ni slastí, že jsme tu, aspoň na tmu nikdo nehřeší. Nezveme občana, jinocha ni blázna, krok nepoháníme, když rozmýšlí se vázna, svítíme, vidíš, obrať se, chceš-li; vidíš-li růže, kde šminka jen rdí se, béřeš-li za zlato zlámanou grešli, za sladké ovoce padavky na lesklé míse, my, světla smutná, smyslů ti nekalíme, my nelákáme ani nebráníme – svítíme. 34

ZPĚV NÁDRAŽNÍCH SVĚTEL
Jsme zelená, červená, žlutá světla luceren, semaforů, noc nad řečištěm trati vzkvetla čtverylkou našeho sboru, jsme stráže poslušné, jsme oči, které sní, světla jsme nádražní. Za ruce křížem krážem se držíce, navzájem v kázni se posilujíce svou službu konáme věrně, ale ač jsme jen souhvězdí technické, lomcují námi vášně mystické jak hráči v hazardní herně. A v klidu stejně jako v pohybu jsme zřídly žáru; noc horkou činíme až do všech záhybů a plnou varu. V ní horké také jsou kovové skřeky, nádražní rachoty, rány a jeky, supění lokomotiv a rázy nárazníků; jsme jako ženy smyslné, pro které vše se děje, pro které řičí touha, i strach, i beznaděje v signálech trubek, pískotů a křiků. Dny jsme až dosud všecky prospaly, se šerem k životu jsme se vždy probraly, noc pro nás pravé má hodiny: tu sníme v tichu stejně jak v lomozu o vášních, nikoli o věcech provozu, žhavé jsou naše vidiny. 35 Jak drama z biografu a román detektivní jdou scény mimo nás a lidé srdceryvní, má erotika ve všem velkou úlohu; v zavřeném kupé zříme krutá znásilnění, zločiny kolem se dějí v každém provedení, vášnivé ve slohu. Po krvi nejvíce v snách svých však lačníme a na katastrofu tajně se těšíme jak na cíl tužeb svých: do tváří hrůzou a bolestí ztrhaných, do nahot, do ran krvavých paprsků zuby zatnouti chce se nám zelené, červené, žluté, neznámým lidem a neznámým končinám dát pozdravení kruté... Tak sníme a na to čekáme, zatímco přesně konáme svou službu v každou noc, zatímco píšťaly zblízka i zdáli jako by časem vydávaly volání o pomoc. 36

PANYCHIDA
Za Jaroslava Vrchlického
Pomona, bohyně s ňadry brunátnými, s hnědými stehny tvrdými jako pilíře, klín naplněný vůněmi ovocnými rozevírala právě. A hojné k nevíře, zardělé proudy jablek, hrušek, sliv stékaly po sehnutých větvích do zahrad a niv, révové těžké hrozny k prasknutí nabobtnaly, již v stráních slunečných sládnouce bezbožně, a plody, plody, plody ženám vstříc se smály, pro vína, mošty, pálenky oslnivě zrály a snědá děcka přejídala se jimi nemožně. I v lesích toho převlhkého léta, kde bláznivé zeleně se tísnily divoce, jak předzpěv k hudbě barev, jimiž podzim vzkvétá, rudé a černé pršelo v houštinách ovoce. Ve stínech houby šupinaté, chlupaté i lysé vzrůstaly velce ve tvarech i barvách lákavých, a když jsi mechem tiše šel, v němž nohy bořily se, ze skrýší lesních zvoníval hédonistický smích. To jistě dryáda s kozonohem měla tu cosi velmi smělého, an jí tiskl prs, docela malounko snad se přitom rděla, to od jeřabin ovšem, jichž ve vlasech měla trs, ve vlasech dlouhých, tmavých zelenavě, jež s čupřinami faunovými mísily se hravě. Tak pozdní léto královsky plody mrhalo, byl září bohatý a země byla bujná, pohanství přírody ti v údech i v srdci zpívalo, v samotách božstva měla dostaveníčka růjná. 39 Tu jednou v tichý podvečer šťavnaté hojnosti té van podivný náhle rozčeřil nivy, lesy, vody, strom plody těžký zachvěl se, šuměly trávy skryté, van volný, nyvý vanul v dál, kolébaly se plody. „Umírá básník,“ šuměl van a vážně vanul světem. „Umírá pohan,“ odpovídaly duby a buky. „Umírá básník,“ opakovala tráva s posledním květem. „Umírá pohan,“ odpovídaly tajemné lesní zvuky. A všechna bujná božstva lesů, vod a strání z pňů, houštin, vodních hlubin vyšla v temnou noc, snad pud je vyvedl, snad země zachvívání, a „Umřel básník“ šeptala si dlouho přes půlnoc. Pak náhle tóny zazněly, a všechno zachvělo se, píšťaly píseň opojná pílila plnou zemí, ozvěna třásla zrny rév a třásla se i v rose, jen bozi všickni a bohyně stanuli zbožně němí. Tu píseň starou, prastarou, velikou, svatou, ryzí, nad jižní víno nejlepší jež lahodná jest a vášnivá, v níž celá země živoucí rozkoš lásky sklízí a říjí organismů všech se velebně zachvívá, tu píseň drsnou jako v říjnu ržání jelenovo a něžnou jako lidská báseň na ňadra milenky, tu píseň tráva zná i ty, houkající sovo, tu píseň faun zná, nymfa zná, i modro pomněnky, tu píseň míz a krví zná také člověk sám, pokud ho neobelstil blasfemický chrám. A to, že božstva zmlkla, oddána horkým snům, to bylo tím, že sám Veliký Pan, jejž probudil ten divný nyvý van, přiložil píšťalu ke kosmatým svým rtům. A píseň zněla ke chvále básníka a pohana, ke chvále země rodící plody ruměné a zněla dlouho do noci, zněla pak až do rána, 40 ke chvále vášně milostné v skalách, skrýši zelené, a jeden veliký, zářný zpěv se perlil nocí tou jen ke chvále sladkých prsů božských i lidských žen. Tu sténala ňadra dryády pod dlaní kozonoha a mezi plavé nohy se drala hnědá noha. Za básníka pohanského v milostném nočním klidu slavila božstva země ohnivou panychidu. Veliký Pan jim k tomu svou nejlepší píseň pěl a východ i západ, jih i sever ke chvále básníka zněl. V tu dobu pak zlíbala mrtvého básníka hlavu bohyně bohyň, Venus, a vzala jeho slávu mezi svá ňadra, rozkošná nad pomyšlení, a nesla ji přímo na Olymp, kde smrti již není. 41

CHVÁLA SELKY
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně kyne, v mámivé roucho svatební stroje se o překot, na čelo věnce si z písní i květů vine, ve smaragdový závoj si halí ňader svod, skulinou každou vůni syrovou dýše a šeptem sám si stříbrný šelestí doprovod. Tak zřím jej zvlněný, světlý z vyhřáté výše na kraji lesa; smyslný, jistý, nevinný jak nápoj zelený kypí z obrovské číše. Vlnami kučeravými skrývá hlubiny, plochami pravoúhlými vesele svítí a jako koráby na vlnách kolébá dědiny. Smysly mi probouzí, na tváři ruměnec nítí. Zrakem a chřípím jej chválím. Písní venkova se opájím a navěky chtěl bych se zpíti. Tu jasné iluze rostou vonného domova a lidí ztepilých, sladkých, vidiny silné se náhle rodí z úsměvu, pohybu, ze slova, jež cestou potkávám, shůry v lučiny sdílné, v uličky tiché kráčeje... Zeleň mám v oku, med v ústech a srdci, v uchu včely pilné, představa má se podobá říčnímu toku. *
Jsi krásná? Nevím. Jsi mladá, silná a ztepilá. 42 Pohledem děvím, rci, kolik srdcí jsi ranila, pohledem orlice, pohledem holubice, blesků je v něm a sladkostí na tisíce, a otvíráš jej široce, ať modrý je, černý, nebo hnědý, zrá sladkohořké v něm ovoce, do dálek plují v něm ledy. Máš ňadra malá, pevná, vzdorná a celičká jsi nepokorná jak z oceli. Tvá chůze, lodice plachetní, tvé tělo, březová haluz, jež sní o ději v pupenech. Tvé studánkové veselí jde královsky a prostince; sníš jistě v černé hodince o darovaných ti úsměvech. Nejvíce však se ti obdivuji, když horké chleby neseš od pekaře, zatímco bílá oblaka blankytem plují a tobě mákem žhnou tváře. A zastavíš se odpočívajíc planoucí, vzpřímena, pod šátek odsuneš pramen kštic a zvrátíš ramena. Nějaká slova tvá zvoní. A pecen voní. *
Jsi krásná? Zdá se mi, věru; snědého hospodáře jsi žena, v kolébce plavou máš dceru. Jak broskev pevná jsi a ojíněna a chutnáš také tak, když muže ††††††††††††††††††† ††††† †††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††† †††††††††††††††jsou lásky plny, ty páky budoucnosti, a ňader tvých pružné vlny v milostné souvislosti jim hudou doprovod. Od svítání až po večerní muže objetí, kdy v důlek na lokti snad pocel zaletí, jaký to den a vznešený chod! A jaké v něm sladké myšlenky, když dítě balíš do plenky! A nad polem staneš-li, nad lučinou s nástrojem prostým v ruce, jak hroudy jsi nejkrásnější květ a svítíš tu prudce. Slunce tě jalo zlatou pavučinou, a oči rukou si cloníc, do dálky hledíš na ten váš svět přes kříže starých zvonic. Tvá modrá sukně, pestrý šátek, košile režná, tvrdá tvá lýtka nahá: dne všedního jsi veliká kněžna, po níž i vítr žádostivě sahá. Ale dni jsou, kdy zpíváš a za děvčátko se míváš. V zahradě jak malá pěnice den zpíváš celý uprostřed zeleniny, u hlavy včely, veselá světice. 43 A dni jsou, kdy tančíš se štíhlými muži a horkou rosu máš na brunátné kůži. Tak slunce před západem vdechuje květina, tak světlo před večerem stravuje hodina jak ty teď své mládí. Však lichocení žhavá tě nezmatou, jsi dítěte šťastnou zajatou a jeho otce pohledem líbáš kradí. *
Jsi krásná? Ano. Jsi stále silná, pevná, ztepilá. Všechno ti bylo dáno, vše v sobě jsi spojila. A muž tvůj, čeleď, dobytek váš v stáji i půda veškera šepce, když mimo kráčíš křepce: Hle, žena! A oblaka se na tě usmívají: Gratia plena! Och, píseň klíčů tvých slyším jak vyzvánění, když se svátostí jde kněz, jdu do komory za tebou v snění, kde vonívá ovoce, byliny sušené, koření, sýr a uzené a na jaře pod okny bez. V tvých rukou veliká bílá vejce jak šperky jsou, a všechna jsi podobna čarodějce, když s jitřní fanfárou drůbeži, která vděčně krákoře, své hnědé zrní sypeš na dvoře. V tvých rukou každá věc má zvláštní jas, a hřeben nejkrásnější, když dětem češeš plavý vlas 45 a pro nejmenší, nejmilejší mazlivá slova máš a jako Madona se na ně usmíváš. A když jdeš na slovo boží tak naškrobená, šustící, vážná, a přece tančící, a hrdě ruce tvé na modlitby se složí, jdeš po návsi jak královna. V kostele modlíš se po zvyku, však někdo jsi, kdo s bohem se porovná bez velkých cavyků. Víš, kdyby teď Spasitel před tebou stál, že na děti by se pozeptal a na muže a na polnosti a pak by jen prostě požehnal ty vaše prosté ctnosti. *
Ještě jsi krásná, třebaže k zemi již trochu se kloníš. Očka máš jasná a památkami voníš. Ještě i malé růže rdí se ti v obličeji svrasklém. Obrázky vnoučat máš za sklem. Ještě jsi krásná, třebaže stříbrné vlasy zpod šátku ti svítí. Ještě si znalecky prohlížíš úrodu, klasy. Ti nejmenší nosí ti kytice kvítí. Pro každého něco máš z dubové truhlice, pro vnoučata nejvíce; vždy jablek posledních u tebe najdou vděk, pod svatým obrázkem věneček. A krok máš pevný dosud. Jsi křepká a čilá, tak veselá, bys ještě písničku prostou si zapěla dojemným hlasem. 46 Tvůj za obzor odchází osud jak na moři bárka zcela malá, když pohoda stálá a vzduch je naplněn jasem. Tvé dni jak bílá plachta mizejí s malinkou nadějí – tak tedy sbohem! Květ země jsi šťastný a líbezný byla, méně jsi snila než moudře žila pokojným slohem. Ze země vykvetlas, se zemí rostlas a v ni se vrátíš, větříkem skosena jednoho dne tiše se ztratíš. Sbohem, můj sne! *
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně plane, jak nápoj stálý a ohnivý. Z jeho hlubiny výtečných věcí vůně vášnivá vane. Ji piji dlouhými doušky po celé hodiny, po celé dny své tiché. A prosycený tím pachem jejím složitým sním své vidiny. Sním přímé a hrdé muže, věrné ženy, sním život požehnaný, práci radostnou pod rozložitými lipami, kaštany, kleny. Je země příliš krásná krásou prostou, ctnou v zátokách klidných, kde Města nerostou dýmy a všude nad střechami zeleně se pnou, než abych iluzemi ji neplnil svými, tou slávou čistých gest a ctností prastarých, jež hasne zatlačovaná mocnostmi zlými, 47 otrokům zlata bývá pro frivolní smích a ještě daleko kdesi zneuznána snad vzkvétá, rody nesouc na ramenech svých. Tak také tebe sním, ženo venkovana, silného rodu matko, květe pohody, sílo, jež nejsi, jak v Městě ta, toliko předstírána. Tu kolem, zdá se mi, vonějí předčasné jahody. 48

DUB
Vidím strom a sebe v něm, jako z podpalubí hledím okny jeho na proud času; věcí pevně utkaným snem po hladině proudu zeleného uplýváme v jasu. Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků tvrdé, hnědé: pěsti vedra a mrazu, větru a lijáků ukovaly je a lišejníky šedé ověnčily mu kůru vrásčitou, rodíce a množíce se pod jeho záštitou. Země skládala je z nejlepších svých látek jako veliký venkovský svátek, když tak z keříku žvatlajícího dětsky rostlo v košaté stromisko mužně šumící, rozpřáhlo své paže jako atlet řecký, na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící život ptáků a hmyzu. Vidím snědé dřevo jeho, ztratilo už mízu, hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny, ale vidím křesla s hradními slečnami, stoly s trnožem, s číšemi medoviny, v selských jizbách legátky s dlouhými nohami, s vyřezávanými srdci, vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci, v krbech polena a dobrý jejich plamen, koly ve vodách se měnící v kámen – zatímco tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští, bzučí hmyzy, květům dávají savé pocely, míza vystupuje v nejvyšší ševely, zatímco tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná, 49 plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští táž jest, a přece jiná. A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá, nahoře a dole se líbají tisícerá ústa, aby uprostřed dubové tělo žilo a rostlo a mohutnělo. Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen napadený, beroucí a rozdávající pokojně, čím jest na větvi a čím jest neseskupen, dění věčného účastný přehojně. Vánku každému něco dá a vezme od každého, s dechem světů dech se mísí jeho, z jihu sladkost má, ze severu tvrdost, a přec prostý jest jako dětská hračka, vystříhaná panenka z papíru, zelená značka, a přece chybí mu hrdost. Vidím tajemnou chemii v jeho koruně. A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne. U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně celý stápějí dům, do vůně, z které se line les a slunce, deště, větry, u nás dýchají nesmírné kilometry. Vidím dole kořání jeho, pronikající hlínou, hledající a horlivé. Och, jak drží jej! Och, jak jej pojí s domovinou, koloběhu mízy napomáhajíc žíznivé! Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání, a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí, síly křižující se širé ve tkáni, krajku života, symfonii. Vidím strom a život, sedě v jejich nitru, smysly mé se podobají letnímu jitru. 50

ZPĚV ZIMNÍ
Ty ploty, několik chalup a holých stromků a vzadu na stráni koruny stejné holosti na modré oponě, je-li jasno, na šedé, jde-li sníh, ten vzduch mezi vším, silný, a u tohoto domku ti vrabci, strnadi, kosi, plní starostí, toť příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih. S ním pracujeme, radujeme se, teskníme, sníme, jakmile modré záclony jsme odhrnuli a jejich kytice, s ním železnou zimu sdílíme jak Lopař se psem stan a od něho se odloučíme, jen když se ženou, s dítětem dlíme anebo z nádraží v Brně do Rudolfské jdeme ulice, cizí i známé jako pařížský bulvár a cesta karavan. Nesmíme zapomenouti však na dráty elektrické! Na devaterou linku naší oblohy, jež odněkud přichází a mizí někam, vzhůru nebo vdol! I nám a dědině celé připomíná bratrství lidské, jež raduje se tu ze své krásné polohy a těší se, och, tak se těší na první jarní stvol! Tož zazdá-li se nám někdy, že ostrov jsme cizí, poněvadž jinak všechno vidíme uprostřed dědiny, toť kousek jen pravdy: i pevně jsme sepjati s ní jak ona s Moravou, a Morava ve svazku mizí s celičkým světem, burácejícím písní lidské rodiny, jež u nebe zcela jistě jako chorál zní. Hlad, touha a láska, vítr a luční květy tak jako nádraží, pošta, dráty a tam dole ta silnice, jak silné věci nás pojí se vším a se všemi, 51 Verhaeren, Dostojevský, Rabindranáth Thákur a F. T. Marinetti právě tak jako babka, jež tam za muškáty pohlíží na nás velice, jsou s námi, my s nimi. Se světa tichy i bouřemi. 52

ZDE, V TÉTO ULIČCE ÚZKÉ...
Zde, v této uličce úzké, nejstarší z dědiny, kde ploty se rozpadávají, domky i rodiny, kde silné záclony brání jen, abychom nezřeli si navzájem do postelí, v skříně a mísy a sobě tváří v tvář neujídali ze skývy vezdejší, kde cosi každého z nás se všemi druhými chodí, zvuk hlasu, spád kroků, pach oběda i věci nepatrnější, ve vzduchu hustém jak lepidlo, v němž všecko ke všemu lne – jak cizímu vystěhovalci v podpalubí lodi zde, v této uličce úzké mi nemine dne, abych se neviditelnými prsty, mnoha, necítil připoutáván cizinec k cizincům jak bratr k bratřím, jichž dlouho nespatřil, abych se necítil, ode všech dostávaje, všem dáván a docela malým, jedním z mnoha, jako bych lupenem v kroužícím listí byl, jako by proti vůli mi vedena byla noha a ruka, ústa, srdce, myšlenky, i rachotem fůry vezoucí jedle, i blekotem stařenky – zde, v této uličce úzké, kterou miluji, poněvadž se tak houpá jako bárka mezi vlnami vrchů, k čupřinám jejich měňavým nahoru pohlížejíc, poněvadž na světlo každého rána i já s ní vypluji, ať zimou umlká, ať hlaholí v slunci se hřejíc, hltaje se vším, c††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††† náhle, potmě a sám. 53 Za nocí, jejichž poklop nesmírně vydut se klene a krásně vybroušený na fasetách svých hoří, zatímco ulička dole již spí jako nemluvně, cos promluví náhle šeptem, hlas, který se koří, aniž vím, ve mně-li jest anebo vně, aniž vím, která slova ve které praví řeči, tu, stoje kdes venku, ano, má ulička je to přece, ale teď všecky věci tu na kolenou klečí, docela jiné, neznámé, vor zbožný na širé řece, já na něm uzel z houžve, ale myslím, a plyneme, plyneme, a nechápali bychom, kdybys řek: zhyneme!, krev hroznu sladkého z ústních koutků mi vytéká a krev mou vlastní zatlačuje a zpíjí, zní mezi zemí a poklopem hudba odvěká, mé tělo odpočívá jak po vášnivé říji, nesmírně vděčen jsem za všechno, mokvavou půdu líbám pod svými koleny, pro bílý květ se shýbám v proud zelený... A teď zde opět je úzká ulička naše, nikoli, fantóm jen, jenž se jí podobá, tajemnou končinou plížím se plaše, cizinec, podivná osoba: kolem je všecko z temného sametu, a já jsem jak naplněn tajemstvím záletů. A teď jsem jak plavčík, jenž na lodi, nahoře v koši, uprostřed moře, v noci, si myslí, jak je to divné, že zde jest, a nikoli na pevnině, v krčmě, kde hoši s holkami sedí, popíjejí a v karty hrají – ale já nejsem plavčík, básník jsem – a jak je to divné! – zbloudil jsem, vrchy mne přikryly, lesy mne uspávají, aniž z nich cesty hledám, spokojen 54 a trochu zmaten jen, že zde jsem, zde právě – (jako by mandelince nebo kovaříku napadla směšná věc, proč žije v trávě, a nikoli v muzeu za sklem a na špendlíku) – Chodím po takové noci se světélkem v líci a každému zvláště ze všech těch lidí, jež potkávám, jež okna má míjeti vidí, chce se mi na potkání cosi hezkého říci, i krvi otrávené, míšencům bez ctnosti a vnady – dokud si nevzpomenu, že mně to jen náleží, mně zcela a bez výhrady. 55

LEDY V DUBNU
Ve žlebech, ve zmolinách, kam slunce vejíti může jen po dlouhém klepání, host vzácný, vzbuzující však veliké rozpaky, poněvadž do všech koutů zvědavě nahlíží – ve žlebech, ve zmolinách v dubnu kalnými, chladnými hledy nad křehkým bubláním svítí zapomenuté ledy. Rytířské zpěvy ptáků již ze stromu na strom věsí útlé své věnce, vzduch na volných místech vane jak mladé víno, podléšky dětinsky se dívají docela blízko a půda se vzdouvá kolem jako mateřský život. Ze šera, z hlubin mrazivě dýchajíce jen ledy ty lesknou se jako zhasnuté svíce mdlé, cizí. To starci jsou, sedící na lavičce u dětských her a tanců, nad hrobem starci, kteří musejí odejíti. To místa jsou oprysklá na zdi zlacené sluncem. To skvrny jsou olejné pod strojem, jenž požírá hodiny práce. A kusy jsou to mého vlastního mozku, které mne zmrazí, mně odtáhnou ruce, když srdce má tisíc chutí cos provésti prudce. 56

SLOHY MÝCH DNŮ
Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní, chci světlou a vzdušnou dílnu. Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené, vzezření zasvěcenců a masky povznesené, chci prostý, občanský šat. Ve staré železo hodil jsem devocionálie, do ruky vzal jsem nástroj těžkého métier, z prostého kovu tepu závažné věci, někdy i zbraň. Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje, jako by vojáci na koni cválali do boje, to někdy – a častěji, jako by hudba šla: prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje, dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje, tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho, všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou, pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou, ráz! hlubokými tóny počíná hymna. Sedím a tepu, a mimo okna má plyne po každé vteřině vlídné a pohostinné nějaký docela prostý zjev: housata uštipující trávu před plotem, fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem, holčice nesoucí chleby; života jednoduchého střídavé nárazy způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy kladou mi na skla jasná a zas mi je berou. 57 A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění, jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění jak plachetní bárky a lodi: míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí, z jiných se vylodí u mne hromada zboží, ovoce, surovin; své bledé ruce široce majíc roztažené, obloha poněkud severní nad tím se klene, hry racků házejí po ní veselé věnce. A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již, co jsem byl také bujný a potulný tovaryš u mistrů, u života; na stole dubovém plný korbel nám stával, na naše výpravy svět se nám čekati zdával, děvčata špoulila rty. Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu, po práci vycházím do luk, vycházím do lesů, přináším hřiby z hlubokých doubravin, miluji rybolov. Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá. Jako když dlouho po blesku teprve hřímá, o dění slýchám hlučnějším. A přece přijdou mi dni jak oblaka k prasknutí nabitá, jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá, svět širý s nimi; svět širý slyším kolem své rodné, těžce rodící půdy, ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy, žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy z náměstí rostou. Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám, na skále dívám se v dálku a široce dýchám, zamyšlen vracím se domů; vážím a ze všech stran prohlížím děje: kdes jde snad o bázně, jde o naděje, 58 které jsou také mými. Myslím, že kovová ústa polnic již volají, že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají nepřátel starých pluky – a já jsem záložník. Jsem věčný záložník armády, která je všude, ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude našeho pluku hudba. Položím nástroje, opustím dílnu a lesy. Kopáč a lopatu sem! Zákopy sděláme si, a zde je puška a šavle! Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji, dvakráte, země, byli jsme v životě svoji: v dílně své pro tě jsem pracoval, v poli jsem pro tě se bil. Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá. Po špatné noci hodina starostmi šedivá na slunci lehne si do trávy. Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají, poněvadž tisíc mám věcí, jež jiným unikají, a nezakopané hřivny. A když se přelidské touhy octnou v cestě mi, větrný zámek si stavíme křehkými dlaněmi, všechno vím, co bych činil a činil, kdybych byl bohatý muž... Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní, mně stačí les a dílna. Nechtě si kněžská svá roucha, kostýmy vypůjčené, vzezření zasvěcenců a masky povznesené, mně stačí prostý šat. Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary. Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary já skutečně, osoba civilní, dělník a občan. 59

SKŘIVAN
Mezi nebem a zemí, mezi nebem a zemí bode, pilko pracující tak časně, abys vyřezala stříbrnými zoubky otvor do vzduchu pro moje nové básně! Drátky kovové, tenké, lesklé z melodie tvé horlivosti řítí se na mě, spoutávají mne a žhavými drápky prsa chytají mi, hlavu i rámě. Celé tělo mi hoří v studené jitřní lázni. Kůži svlékáš mi, abych lehčí se mohl vznésti, abych vyplynul ze dna jako korálek plynu, abych letěl vzhůru, k tobě, nad tebe, v štěstí. Stříbrem tekutým, které všude se rozptýlilo, pod oblaka, do mých vlasů, do veverčího hnízda, v zádech slunce, na pružné plachtě světla jaká rozkoš, jaká svoboda, jaká jízda! 60

DEN
Jak mléko čerstvě nadojené vzduch vlažný je, hustý a zpěněný. A mně je líto modré mušky, kterou jsem náhodou rozmáčkl. Dnes věru bych nemohl ptáka střeliti, povelem krutým přerazit zpěvy: jak balvan ohromný spadl by z větve a země pod ním by zaduněla. Kam bych se ukryl strachem a studem? Slunce by všude mne nalezlo. Slova by neřeklo, jen by se dívalo jarním svým zrakem, a já bych byl nah. Ptačími písněmi poset je den, jako když sestoupnou všecky hvězdy a vedle sebe, nad sebou, vpravo, vlevo paprsků štíhlé ruce si podají. Ptačími písněmi poset je den. Ve všem je nějaký vnitřní tlak. Ničemu nechci způsobit hoře. A pozor dám také, aby můj stín nepadl na nic jako mrak. 61

DEŠTĚ V KVĚTNU
Vsáváme vás jako dychtiví čtenáři řádky liter, tváře nám přitom hoří a nitro se nám šíří odhodlaností k životu za večerů a jiter, když kraj zvoní, cvrliká, šumí, chvěje se, víří vaší dumavou písní. Věru nemohli bychom říci, když vás tak vsáváme chtivě, zdali sluneční paprsky byly nám milejší včera; dnes však jistotu cítíme a ve všech smyslech živě, že by nám těch pocelů dlouhých vašeho chladu a šera nenahradilo slunce. Zde teď, pijáci nenasytní, za stolem sdružení shodou, vypíjíme vás z oblohy, po níž se oblaka točí. Vzduch, jenž všude je linkován tiše se lesknoucí vodou, jako umyté okno za chvíli vyjasní oči, zazní jasněji ptákům. Budeme pak opilí, bujní, rozmařilí, na bradě se nám zalesknou poslední kapky. Jako pruty vztyčíme trupy své za novou sluneční chvílí, květy, pupeny novými ověnčíme si čapky, novou chrabrostí srdce. Deště! Za sebe, za ptáky, za zvěř, za stromy, byliny, trávu děkuji vám, nápoje květnové, s polibkem běžící děvy. Celujete mi jako dubům prostovlasou hlavu, linkujete mi papír pro nové zpěvy, deště, květnové deště! 62

NA ČERVNOVÉ ZEMI
Sterými prsty tohoto slunného místa na břehu prostovlasé a rozcuchané vody červnová země ukrutně napadla mne, jak polyp sousto, jak vojsko ves, jak osiku větru van a ze všech stran. Rukama, ††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††† horkými údy, dáti si všechno líbiti, zavříti oči, zapomenouti svět, rozkoší krutou se chvět. Ještě však chvilku nechte mne státi zpříma! Ještě se chce mi jazykem stírati si krev z rukou a rukama z tváří. Ještě se chce mi brániti mozek a maso, lámati marně vřezávající se pilku. Ještě jen chvilku! A klesám. Jen se mne chopte, červnové prsty země! Na mne se vrhněte, bytosti, věci tohoto místa! Bodejte, škrabte, sajte mne, ovinujte, zaplavte životem, který se vylíhl právě z vajec a pupenů, z larev a břich nesčetných! 63 Bylo to ze zvyku, ze studu falešného, ze strachu naivního, nectností člověčství, že jsem hned nezašeptal „Ano, och ano!“ Ale již vzdávám se na slunci, na tomto místě, kde se již nejedna asi vzdávala žena. Netřeba, byste mne šetřily, prsty země. Pod chrupem rozkoše krev má může téci. Pojďte jen, bytosti! Pojďte jen, věci! Lesky a barvy, hleděl jsem na vás se zalíbením, oslepte oči mi však, vámi nalité přes okraj, vyloupni mi je, chceš-li, ty, zeleni, především. Ševely, bzukoty, křiky, hukoty stáda, které se žene, balvan nebalvan, řečištěm, protrhněte mi bubínky opilých uší. Pachy a vůně, ze všech stran postupující, napěchujte se mi až k prasknutí pod chřípí. Zalehněte mne, věci; doteky, omamte mne. Chci býti vámi přibit k zemi jak rudochů luky. A chci se dusiti pod vámi jak pod těly černošek. Jen proměňte mi tento červnový den v tropický sen! Jen přibližte se, shrňte se na mne ještě více! Zde ležím, šaty můžete strhnouti ze mne. Chci, byste všickni a všecky našli cos chutného na mně. Vezměte, jezte, pijte toto mé tělo. Nejsem již vetřelec, nepřátelský hlas, jsem z vás... S věcmi a bytostmi všemi tohoto slunného místa na břehu prostovlasé a rozcuchané vody jest u mne červnová země. Liány ostružiní, chmelu a svlačce povalily mne, svázaly, zakously se do mne; nebráníc žhavým lukům, které vysílá slunce, listoví zahrnulo mne, obstouplo, stisklo ke dnu, větve se přese mne položily jak pruty mříže. 64 Po marném zápasu horký, nadmut a zpocen dokola kolem vysílám hostiny vlažný pach, zdaleka svolávající dopolední chtivost. Mšice a mouchy, pavouci, mravenci, brouci obletují mne, padají na mne, dobývají mne útokem, sosáky, kusadly napadajíce mou kůži. Jak pevnost jsem obležen, střelami zahrnut, hořím. Ještěrky vrátily se, hadi se plazí tiše mimo, plži mne ztékají, stříbříce šaty. U břehu na balvanu na rybu číhá vrána, úkosem pátrajíc však, zda ještě se hýbám, vážky a motýlice chřestí nade mnou křídly. A ptáci jsou zde: mláďata všude piští, růžová hrdla jim zejí, když se přiblíží staří, život se hrne na mne, země mne drží, zalknu se v této strži. Zalknu se rozkoší v objetí krutém. Ach, byla by to smrt! Celý jsem tvůj byl za svého života, země, mne odcizit tvým ňadrům nemohla záhrobní lež. Po lidsku bloudě jsem se k tobě vždy vrátil. Nemůže rozloučiti nás planá naděje již. Proč tedy jednou mám v hrobě uvězněn býti, v studené, temné, hubeně žijící kobce, či kouře oblakem vyletět komínem pece, nad lány kvetoucí rozptýlen býti větrem? Proč připraviti mám steré a steré sosáky, sterá a sterá ústa o sousto, o živnou půdu? Proč býti nakonec přece odtržen od tvých prsů jako květ z trsu? V červnové ráno na slunném jako zde místě u zpěvné, prostovlasé a rozcuchané vody, zaškrcen tvými prsty, zemříti chtěl bych, země. 65 A nenalezen, nepohřben zůstati ležet, jablko spadlé ze stromu do vysoké trávy, živočich na mechu zdechlý v houštině lesní, zůstati ležet v zeleni, v slunci i pod hvězdami, napaden býti ihned vojskem tvých bytostí, rozpadnouti se v sousta, v života pařeniště, skutečnou hostinou býti všemu, co zde již čeká, zvolna být pohlcován, roznášen na všecky strany, zmizeti až na těch několik neděsících kostí – zpočátku bílých, pak zšedlých a omšených a všemi živly společně zhlazených konečně... Jaký to život objímá zde mé žití! Jaký to život objal by zde mou smrt! 66

ŘÍČKA V LÉTĚ
Dívčino, srnko, zoře, mladosti, kam běžíš? Chtěl bych, abys teď se zastavila, chtěl bych, abys teď mne políbila plaše, rety vlhkými, jako strýc se líbá, dlouho nespatřený, ale hodný, důvěru vzbuzující strýc, který čelo – postaru – křížkem poznamená, viditelným znamením lásky, a pak – dlouho – se dívá za odbíhající postavou. Dívčino, jak jsou štíhlé tvé boky, přítulnosti dvě, k slunci se plazící háďata, jak jsou pružné tvé kroky a skoky, prostá hudba, hra koťat, květná neděle, jaké jasné máš čelo, jaké čiré oči, že bych našel na jejich dně každou perličku z hlubin! Ale ty se nezastavíš, poněvadž jsi mládí, poněvadž jsi veselá venkovská dívčina, která poškádlí ráda. Dobromyslná, srdečná jsi, snivá, hluboká býváš, cesta šťavnatým krajem, tu a tam zastíněná, bezejmenná lidová písnička v lukách, jako jarní deštík osvěžíš náhle, ale prcháš, touhu zanecháváš ve všech poupatech. V trávě, zde u tebe, stojím a pohlížím na tě, kterak běžíš, a přece stále jsi tu, stále táž a stále jiná, 67 říčko, poutnice, zasněný pochode vody. Nahé tělo tvé jako dlouhé, rozpuštěné vlasy, chvějící se a vlnící ve třpytné síti, vábí, láká, dráždí, svléká mne dlouhými pohledy, chtějíc nejen laskáno býti jak žena, nýbrž pohltiti mne, nade mnou zavříti se, nade mnou a nad všemi věcmi, jejichž obraz aspoň, nemohouc míti jich, lačně polyká, skrývá v průzračné nitro. Říčko, sestro venkova, který tě miluje, tvoje břehy se podobají širé třídě, vyzdobené k příjezdu vladaře. Jasné koberce, prapory všude jsou rozestřeny, olše, vrby tvoří špalír a mávají kapesníky, ptáci volají vivat, chmel a svlačec s velkými bílými květy všechno ověnčily. A ty míjíš, jednou tryskem, usmívajíc se a kynouc na všecky strany, jindy pomalu, jako bys nemohla se protlačit davem, vážná, laskavá ke všem a ke všemu. Toť však hra jen, chvilka, malý tvůj rozmar nebo obraz, jejž si vymyslil tulák. Neumíš se přetvařovat, horská dcero. A tak na kamenech, na svazích hluk jsi, písnička, skok a smích, hříbě, listí vířící, v dětských ručkách míč; metáš kozelce a válíš sudy, jako sen se tříštíš, jako by se rozezněly zvony, skla a dudy, zpíváš, výskáš, pištíš. Uličnice jsi s upřímnýma očima, světlá lavina lesků, blesků a pěn. 68 Ale jindy – jak jsi zadumána, jaká jsi ty tichá, unylá panna! Mladá, neurčitá touha halí tě závojem, pavučinová pouta svazují tvé pohyby, jíní snivých hodin na tělo usedá ti, nepochopená vášeň doutná ti hluboko v očích. Zdáš se sníti o něčem, co není, s roztaženými křídly jsi temná babočka denní, která odpočívá, čekáš na pocel větru, který šepce v snění o vzdálených věcech mnoha, sladkých k uzardění: jaká jsi ty krasavice svůdná a tklivá v této hodině! A pak přijde okamžik ještě tišší: jako žena jsi, která má tajemství, ve svém životě hluboko tajemství sladké. Modré kruhy pod očima máš, stanouc, před sebe se zadíváš, naslouchajíc do hlubiny tichým pohybům, tajemnému, překrásnému ději, ztlumenému zpěvu o naději, kynoucímu těstu života. Říčko, dech tvůj voní jako lesní stín, a já nevím, kdy tě mám nejraději: zdali veselou, zpěvnou, skotačící, rozhazující stříbrné cetky po všech bylinách, které k tobě se sklánějí, nebo snivou, zrcadlící všecky věci, jež vidíš, i můj pokorný, zdálky přicházející obličej, nebo konečně temnou, tajemnou, hrůzně svůdnou a lákající sebevrahy, aby vešli v tebe jak do neznámého pokoje, navždy zavřevše za sebou dveře. 69 A já miluji i všecky věci s tebou a v tobě: tučné byliny, celující tvé boky, šedé larvy, procházející se po tvých mělčinách, hady, hraboše, vydry, sídlící v děrách tvých břehů, konipasy, kteří tě obletují a na velkých kamenech uprostřed pokyvují jako taktovka k písni, ledňáčky, hosty tvé z drahokamů, pentle rdestů a řas, raky, ryby – ryby nejvíce, živé, kovové hračky ve tvých studených prstech, a z nich nadevše pstruhy, hbité střely tvé mladosti. Těch si važ, jako křehká děcka je opatruj! Neboť nebyla bys to ty již, kdyby tě opustil jarý kralevic jasné vody, posázený rubíny. Opuštěná, zrazená, zestárlá byla bys milenka, zanedbaný hřbitov, nečistá cesta, morem stižená bytost. Tichou loďku nekolébal by na tobě podvečer jako veliký, svátý list. Říčko! 70

RÁNO
V červnové ráno, ve tři hodiny ráno snem dosud všechno je stkáno v křehký a bledý tvar. Kraj, stisknut mléčným poklopem k zemi, je zalklý dosud soustem noci, jež s rozepjatými perutěmi již pouze jako zřidlý stín hrouží se v západ. Dědina ještě má zavřené oči, až k ústům staženu peřinu ticha. Vychladlý, vlhký vane vzduch po jejím čele. Nehybně leží s roztaženými údy, s pokojným dechem, se spícími pudy nevinná, sličná. Vycházím tiše na ranní lov, nemohu jinak než po špičkách. I tak však o zrnka písku mé podešve dělají nesmírný hluk. A přece ze všech stran v celém kraji již všickni ptáci cvrlikají, hvízdají, zvoní. Jen ještě větším ticho však činí a lidský krok můj tak nevhodným. Plížím se k řece nemístný zcela, ruměncem tvář se mi uzarděla, ač slunce ještě v lesích. 71

RYBOLOV
Dívám se do světa jak otvorem tunelu, jenž z něho vykrojil malé zelené místo. Z tohoto balvanu vidím věci, jež jsou. Je-li cos jiného kdesi, není rozhodně jisto†† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† Jen vodou zde u svých nohou jsem si docela jist, k ní připojen šňůrou, po jejímž cukání slídím. Tep vody touto cestou zde mezi prsty držím. Jak ukolébavka přechází mi v celičké tělo. Ale já bdím a číhám a zhola nic nechci, než aby šňůrou to trhlo a do hlubin jelo. Rozhodně: neexistuje zhola nic jiného než toto místo, jež z prostoru mi zbylo, semknutých věcí místo, můj rybolov, v němž se vše k jednomu mžiku společně soustředilo. K jednomu mžiku, k výbuchu, k prasknutí napjatých věcí. Pomine náhle kontakt můj s vodou, jež dřímá. Uprostřed tohoto světa vytryskne stříbrný plamen. Budu jen sevřená ruka, která rybu třímá. 72

TOUHY
Zatímco skrčen, vtisknut zdám se do této samoty zde, která hledí mne přerůsti, zahladiti mne zcela, jsi-li tu, šume stromů, ptačí zpěve a hvizde, jsi-li tu, skálo pozlacená, zeleni s pohledem děvím, dnes věru nevím. Dokořán otevřel jsem železnou bránu čela, všecky dělníky odtud vyslal jsem do ciziny, za nimi hledím, kterak jdou, derou se v jas a noří se v stíny, s mým zrakem a sluchem v čele se střou po širé zemi. Opojen řevem světa, mlžnými nadějemi, krok za krokem za nimi celý se posunuji od této výspy sladkovodního kraje, kde snad jsem byl, ale kde nejsem, poněvadž dálkou pluji, kde asi má ulita leží jen, s níž větřík si hraje. Krok za krokem za nimi postupuji vpřed, a oni jdou, hrnou se, tlačí v širý svět, razí mi cestu, otvírají mi dveře: pole a pole, les a les odskakují za nás, dědiny, města, pohraniční stráž... Města a města, bodáky, Rýn, Hamburk a námořníci. Milujeme hnědi zvětralých lící sedíce v krčmě, v husté a kalné žluti, milujeme pařáty na těžkém půvabu holek, vyhladovělé pudy, krutý alkohol a vtip. V přístavu nočním vdechujeme chtivě vlhký a páchnoucí slib. 73 Teď jsme se zcivilizovali. Sivozelená sláň je pod námi, před námi, v dáli. Jsme pasažér první třídy, samotář, podivín snad, při table d’hôte mlčelivý, sám stále mluvící s mořem. To nejkrásnější nemohli jsme si s ním říci. Bohudík, že je konec a maska dole! Lépe je býti s oráčem chudým než s panským parním pluhem, když nám již učarovalo to sivozelené pole. Brooklyne řvoucí! New Yorku nebesa škrábající! Nevzpomínáme si snad? Koneček mastné sítě, Vacuum Oil Company, jak se vždy jednoho rána přisával uprostřed dědiny, lovil pro zlatého pavouka? Lomoze, líhni nejztřeštěnějších věcí! Nesmírná kovárno, v níž ohromná demokracie klade se na kovadlinu, znova se ve výheň hrouží! Dnes ráno však nebyl to stesk již po malé evropské louži? Dál! Bláhový lete! Přátelská ruko farmy! Zdar, kamaráde! Vzpomínáš na naše mládí? Na rvačky s policií? Na okultické žvasty? Zdar, Američane! Naděje užraly se. A naše lebky pomalu jsou lysé. Dál! Kde jsi, horečko prvních zlatokopů? Dál! Nikoli, nečteme o hloupých revolucích. V Buenos Aires palmovou třídou jdeme. Dělníci moji, které jsem vyslal z čela, nejsme-li syti pevniny, dosti přec těchto zemí! Rio de Janeiro ještě! A dva měsíce moře. Jako zvon to v nás hlaholí v nejbližší rejdě. Tahiti! Tahiti! Stůjte, dělníci! Přestal svět. Bude nám vůbec ještě kdy možno někam se rozletět? 74 Sníme sny, jež jedenkrát byly až ke dnu již sněny. Ach, jaké hloupé a voskové psali jsme kdys básně! Ve vlasech veliké červené květy mají tu hnědé ženy. Od žida kupujeme jim pozlacené cetky. Denně si šeptáme, zapisujeme v mysl, že zde jsme, skutečně zde, v těchto hedbávných tropech. A zcela jsme venkovští, příroda, široké plíce, a jako nikdy předtím nám hnusno i tropické město a jeho důstojníci, prodejné tanečnice. Pst! Noc je velebná příliš. Pst! Všecky dveře k světu jsou zavřeny. I ústa... Proč tímto browningem nemožno usmrtit čas? Všechny zbytečné touhy zahynuly by s ním. Dělníci, počkejte přece, až vám dám rozkaz. Což opravdu tento koráb prorazil novou díru ke světu, k neznámým věcem, k Evropě staré? Dál tedy! Padesát pohledů nazpět. Korábe, rychle! Což kdyby se nám zachtělo sem se vrátiti zemřít? Po dlouhé pohodě buď vítána, slaná bouři! Tu přivázáni v pěně a kouři, ve svět se řítíme. Nic nemůžeš nám, bláhové nebe, nic, vzteklá vodo. Na to, co bylo, myslíme. Znova a znova myslíme na to, co bylo, na slunce v houštinách, na hnědých ňadrech. Přece nás něco do nových dveří pudí. Najíti červy v nejsladších jádrech? Spěcháme klubky japonských přístavních měst. Tokio. Venkov. Staré fotografie vidíme živé. Žluté mravence, ušaté Buddhy, zvetšelou pohádku. 75 Princezny lásky v klecích Zelených domů, z jichž průjezdu vyvolavač vábí nás dlouhými verši. Netřeba, abys tančila, porculánová figurko, úsměvem pouhým, géšo, nám oslazuj saké. Teprve jezero Biwa láká nás jako kachnu hnízdo si udělat v rákosí zpívajícím a znova si říkat dojemné povídky země. Dělníci, vzhůru! Zpátky do Nagasaki! Před lodi odjezdem píšeme pohlednice. Postačí síla nám pro Vladivostok a Sibiř? Železnic lety, které nás unášíte jak říčka rozvodněná zazátkovanou láhev! Kterou jste vyhlédly pro nás zátoku tichou? Anebo pobřežní kámen, o nějž se rozbijeme? Jací jste, dělníci moji, jací jste kouzelníci! Zde tedy odsunout máme od oka kaleidoskop? Sedíme na balvanu holého norského fjordu. Znavená křídla zobákem probíráme si, pták stěhovavý. Šediví se šedí splýváme, odvála melancholie svět kdysi žhavý. S rybáři vyjíždíme a mokří se vracíme z lovu. Na pohřbu nasloucháme pastora mírnému slovu. Severe přísných věcí, důvěrný sousede smrti, minulost na prach drtíš jak mezi kameny dvěma. Nastává veliké ticho, v němž musí se zroditi zvuk. Nějaký výkřik ze skrčeného hrdla... Kterak se stalo, dělníci, že padáme k jihu? Kterak se stalo, že jsme tak lační a svěží? Evropou starou dolů, och, jak se to běží! 76 Ze skály Gibraltaru hledíme k africkým břehům. Dělníci, rychle! Znova nás volá slunce. Dělníci, rychle! Káhirské krčmy a bazary! S velbloudem výlet, a když už jsme zde, tož s těmito hloupými turisty dolů až k pyramidám! Egypte! Nile! Hnědá ty tanečnice! Ale což nemyslíme již na druhé tropy, na mladou černošku, na hlavě nesoucí džbán? Obraťte, dělníci! Cožpak jsme výletní jachta? Což máme snad v úmyslu psát jednou fejetony z cest a doma spisovatelkám se plésti do řemesla? Africká pánev nás volá. Uganda. Kongo. Dělníci, vpřed! Zde si kdes odpočineme. Ležíme pod kokosovníky, kde černí kolohnáti vrhají na hromady úrodu ořechovou. Procházíme se plantáží, agávovými poli. U břehu Viktorie kolébáme se v džunce. Pijeme na verandě whisky a černou kávu, žvatlají důstojníci a boy nás ovívá hebce. Čas míjí. Doteky prstů sklouzají po všech věcech jako po domácím, dávno zděděném nábytku. Nějaké zakryté hroty počínáme cítit. A jednoho rána nuda z klece deštivých časů sápe se po našem hrdle, nechuť nás zaplavuje. Z šerého kouta zlé a protivné sednice upírá na nás oči žlutá zimnice... Dělníci moji, kde jste tak dlouho byli? Což jste mne zradili, zbaběle opustili? Nikoli? Dobrá! Jen když jste zde již! K sobě mne přivažte touhle liánou pevnou. Vlecte mne! Sláb jsem. Spěchejte do Evropy! Tak je to dobře, dělníci. K vlašskému břehu! Pijeme dlouhými doušky laskavost, modř a něhu. 77 Jsme rekonvalescent. Sotva dočkati můžeme se modrého jaterníku v jednom moravském lese – – – Slyším tě, šume stromů, již, ptačí zpěve a hvizde, vidím tě, skálo pozlacená, zeleni dívčích zraků. Skrčen a vtisknut do této samoty zde, jsem podoben v zátoce tiché omšelému již vraku, jenž dopředu kolébá se, jako by odrazit chtěl, ale v břiše voda mu šplouchá s rybami lesklých těl. 78

KDYŽ CESTU MI VROUBILA ŠALVĚJ
Tyto své slabé a hubené ruce v železné svírám, nepovolné spáry a z každé strany za hrdla držím, škrtě a vraždě je, starost a vztek. Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte, vláčeny cestou tlucte se po štěrku, nepustím, nepovolím, pokud mé prsty cítiti budou života jediný ve vás tep, pokud mé ruce nebudou moci odvrci bezvládné mrtvoly vaše daleko ode mne, pryč z této cesty, kterou mi vroubí dnes šalvěj. Tmavé a hrdé, vážné ty květy vonějí soucitem, moudrostí hořkou, domlouvají mi modrýma očima, abych vás nepustil ze smyček pěstí, abych vás zabil a šel dál. Kruťte se, svíjejte, supejte, řičte! Chtěly jste se mnou, tož se mnou jste, hle! Až tam k té hrázi vás dovleku k řece, naposled stisknu, svrhnu vás dolů napospas vlnám, jež jako kočky, když se jim ukáže syrové maso, předou a trou se o břeh a trávník. Svoboden půjdu pak, uslyším ptáky, kteří jsou se mnou zde jako ta šalvěj. Věru to nebude poprvé dnes, co jsem se pustil v takový zápol a škrtím vás, bestie zákeřné. Číháte všude jak stíny všech věcí, jež znenadání vyskočit mohou, 79 sotvaže člověk protře si oči, rozhodí záclony oken. A kdo je sláb, jak šelmy jej srazíte, na hruď mu kleknete, ruce a nohy na jedno místo mu přibijete. Po krvi lačníte, po mozku našem, žahadly všechno v nás ubodáte, až smyslům zmámeným zazdá se země jak velký žalář, kde nekvete nic než bledá plíseň světla se štítící, a všechno ostatní lež jest a klam. V děs byste změnily i tuto cestu, v hady mně snad i šalvěj. Ale to nesmí a nesmí již býti! A bylo-li to kdys, byl jsem zbabělec, že pěstmi těchto svých hubených rukou n††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††ný jsem býval. Jako by zde teď, na tomto slunci opilec klesl v šalvěj. Básník je něco docela jiného. Na kříži nehraje divadla davu, který se nimrá rád v slzách a stonech. O mříže klecí si nedere čela. Neskuhrá, nefňuká, nelomí rukama. Starostí, vzteků hladová smečko, básník je básník, až když tě bije, básník je básník, až když tě potřel a do tvých mrtvol zarazil žerď praporu lásky a kladu! 80 Básník je síla, jež zavírá propasti, na pustých úhorech růsti dá klasům, zpívá jak jez na širokém proudu, voní jak u cesty šalvěj. Kdo by jen, kdo by na našem pochodu na bílém praporu zlatý znak země, na bílém praporu zelený věnec před těmi nesl, kdož rodí se, rodí, puzeni k sobě a držáni od sebe – kdyby to básník nečinil denně, stupeň a stupeň, krok a krok? Pod svojí halenou má míti ukryty tvých zubů závistných krvavé stopy, které si odnesl z tvrdého zápolu, zběsilá smečko, s tebou. Z víry a shody, z lásky a kladu má míti složenu zorniček barvu, hledící v život jak šalvěj. Starosti, vzteky, och, jak vás já znám, krhaví, potulní, hladoví psi! Vím, že jste zde a všude stále – zde však a všude zdolatelni! Sevřením pěstí možno vás uškrtit, na řetěz uvázat, zahnati do boudy dupnutím nohy na celý den. Anebo poslušné učinit na povel jednoho pohledu, je-li to pohled vůle, jež roztíná uzly. Tou vůlí, tou vůlí moci zásobit svět, každého z těch, kdož zde jsou a přicházejí! Básníků nových závažný cech vyslat jak mužstvo uhlokopů pro tuto vůli jako pro krásné uhlí v hloub této jediné naší země a z poezie učinit uhelnou stanici všech našich vpřed se deroucích lodí! 81 Krhavé bestie, čím byste byly, kdyby z nás každý vykročil silně a cestou chtěl jen viděti cíl a posilující šalvěj! Proto vás škrtím, proto vás vraždím dnes, proto vás vrhám teď do této říčky zde takhle... a takhle! Co je z vás, šelmy? Vln hříčka, neškodný postrach ryb. A já jdu prost a vesel a svoboden. Na zpěvy myslím živné jak chléb, jak uhlí rozdávající teplo, vonějící jak šalvěj. 82

RADOST
Myslím, že létám, že mávám ve vzduchu velkými bílými křídly, která se blyští jak zrcadla, hned opilými údery bijíce letní žár, hned s roztaženými prsty tanouce nade vším jako požehnání anebo do oblak vztyčena společně rozrážejí svět. U země, docela nízko však se to děje, poněvadž na světě nic mne již od země neodvěje. Snad tedy nelétám ani, snad jsem jen poskakující veliká koule, průhledná, z pružného skla, plná rubínů, jež rudé blesky metají na všecky strany. Z palouku na palouk a ze stráně na stráň skáči znova a znova přes toto údolí zde. Jsem žhavá koule, červený kohout, maličké slunce, jež není si právě jisto tím, co činí, a padne-li náhodou na onu skálu tam, o její hranu jistě se roztříští s výbuchem. Milión rubínů v horký se rozletí vzduch, zasrší v slunci jak jinošské krve gejzír, vysokým proudem se vznese nade vše k výši, v mocný se rozestře chochol a způsobí dešť: krůpěj a krůpěj, krůpěj, krůpěj, krůpěj zářící radostí pokropí veškeru zeleň a zbarví červeně říčky kovový pás. Mám této rudosti předem již plničký zrak. Kdož to ví ostatně, pravda snad ani to není, snad se jen koná v bujaré mysli mé červené představení. Jedno je jisto však nade vši pochybnost: nechodím dnes jako druzí. 83 Mám bezpochyby gumové podšvy a podpatky, proto je krok můj tak lehký; mám bezpochyby v srdci svém šampaňské víno, proto jsem vesel a bujný; mám bezpochyby v mozku svém podvratné rejdy, proto jsem veliký pán. S rozkoší, myslím, mohl bych dnes vrhnouti sebe jak pumu do nějakého tučného kočáru, do chrámu ztuchlého, do ryčné sněmovny anebo do vody kapřího rybníka, do travou zarostlé ulice jen. Vari mi z cesty! Jak francouzský pilot dnes létám, jak povětroň řítím se pitomou atmosférou! 84

KŘÍDLOVKA
Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, namotávají se v klubko, napravo, vlevo, nahoře, dole, zamotávají v ně domky, ploty a stromy, lávku, studnu, psa, jenž má hlad, a chodce, který jde z hospody, klubko klesá mezi lesy a pole, bokem na stráně a v lomy, klubko průsvitností, jež lampy škrtí, které marně cukají sebou a se vrtí, namáhajíce se podati si svazky paprsků. Uprostřed tohoto klubka, nad dědinou, na kopci vyhoupla se, šátkem zamávala a rozběhla se vráz: sanice, úplněk, vodopád v lese, útok kavalérie, srdce, které na poplach bije, sráz. Uprostřed tohoto klubka ohnisko rozdělala, před nímž pohasly lampy a schoulily se věci, otec hlavu skláněl a matka se křižovala, jako by meluzína zakvílela v peci. Klubko trhlo sebou, chvěti se počalo, v pohyb uvnitř se dalo, molekule za molekulí rozvířila se v něm kolem ohniska, domky, ploty, stromy, lávka, studna, všechno, co spalo, probudilo se vyplašeno snem, zajíc kličkoval v strniska. Po víru a vlnách jeho se rozeplula flotila zvonů všemi směry ze středu, sklouzaly šňůry tónů, 85 korálky, jež vybuchovaly, vlaštovky, jež zatínaly drápky a kdes v dáli klesaly narazivše na stěny, byvše opojeny, byvše zmateny jako malé oběti mucholapky, vpravo vlevo, nahoru dolů se vrhali ti ptáci či ty zvony anebo co to bylo, kdesi někdo slyšel snad, jak je skála vrací, kdesi někdo dojem měl, jako by se lilo. Klubko křídlovkou naplnilo se, ve stromech se chvěla, chvěla se v rose. Srdce se v nich chvělo, srdce se chvělo všude, znělo, vřelo, pělo, nadouvalo se, plakalo, srdce stalo se ohniskem klubka, klubko se zdálo že hude, že se náhle rozpomnělo na vše, co je zklamalo, ale přece bylo to jen srdce člověka. A ten člověk, srdce, křídlovka, ohnisko, klubko – kterak třásla jsi se, věcí všech slupko! – tedy zpívali, podzimní večer, mlhy a chlad, ticho, vlhko, vůně táhnoucí z lesů a lad také tedy zpívaly, v srdce člověka jako do not se dívajíce, v srdci člověka sebe a touhu svou zříce. A co by mohlo venku, nedaleko města, klubko věcí zazpívati si jiného než kapku z proudu, jejž vidíme téci, žal a lásku milého, obyčejnost z ulice, píseň z kolovrátku, která však ve své chvíli přece se podobá svátku, trhá cáry z hlubin a vrhá je do prostoru, když je večer a smutek sklouzá po věcech, cestičkami nervů v každém se ocitaje tvoru, k vykřiknutí škrtě dech. Praskla hladina, jež tichem byla sepjata, zbyly kruhy ze skla, z plechu, ze zlata; 86 poněvadž se mlhou opila, nad hlavou klenba křišťálová se nám rozbila a kus po kusu padá dolů a řinčí Nad Berounkou pod Tetínem a Horo, horo, vysoká jsi, sklínku za sklínkou prázdníme, smutek vraždíme, zabodávajíce do něho rozmach ruky – Pak přišlo pomalu vykoupení: klubka ani křídlovky není. V zámku ze skla a mléka pod vodou sedíce zříme, kterak svět za okny venku bez touhy dříme, kolébá se, naslouchá hudbě, které propadl docela jako své sudbě: živel z plynulosti a ze zelení a v něm lesy rdestu a zdrojůvky, ryby ze stříbra a mědi, vodní ženky ze stínů, raci na kořeni, chapadla a vousy vlají, oči hledí, ale marně, neboť netouží po ničem, hypnotizovány hudbou jako snem, hudbou, která jest bezpochyby chvěním našich skleněných tabulí, jež se sděluje plynulosti, zeleni, stříbru, mědi, stínu, aby rovněž se rozezvučely a hudbou naduly jako extraktem života, jenž se podobá plynu, omamuje, uspává, usmrcuje – zříme, nasloucháme, já a nevím kdo ještě, hudba plyne, plyne, plyne jako v tropech deště, i nás omamuje, uspává, nadouvá, usmrcuje, nejsme my to již, nýbrž toliko fantómy naše, se všemi věcmi jsoucí zajedno, rozmělněni, kaše, do níž plynulost jako vichor duje, duje, duje a du – du – duje, du – du – du – – – Nevím, kdy to bylo, náhle ovšem: znaveno zmlklo srdce, ohnisko zhaslo, bylo po všem. 87 Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, stále znova namotávají se v klubko, nahoře, dole, zamotávají v ně věci stále úporněji, klubko kleslo mezi lesy a pole, není známo již, které v něm události se dějí, ale ony se dějí, dějí, dějí, dějí... 88

ČERNOCH
Na jitro čekám. Na vlak. V putyce u nádraží. Je sobota. Masopust. K páté hodině ranní. Uprostřed nočních ptáků bezcharakterního města rub slávy života bije mi do horkých skrání. Z ulic a náměstí vznícených noci frivolní píseň tu doznívá pomalu únavou, opilostí. Někdo se potácí, směje, někdo je sentimentální. Dýmem a výpary plouží se soumrak ctností. Něco se člověku hnusí, něčeho je mu líto. Například růže vadnoucí v špinavé ruce. Například kolombínky odněkud ze šantánu, jež v chudičké sukni se v život rozběhla prudce. Naproti sedí černoch. Hromotluk poevropštěný, švihácky nastrojen v lacinou eleganci, s květinou módní v dírce kouří a popíjí klidně; dobrácké oči mu těkají v umdleném tanci. Krouživé, temné oči dítěte zkušeného dobrácky hledí do podrážděného davu, jenž rád by ho ohmatával necudně, blasfemicky, vrh se mu lačně na kučeravou hlavu. Ach, veliké hnědé dítě! Neptám se, jak jsi sem přišlo. Nějakým psem jsi bílého džentlmena, v nějaké atmosféře prodajnosti a zmaru sílu ti béře snad zkažená evropská žena. Ach, veliké hnědé dítě, vyrvané z horké půdy, zašantročené pod chladná nebesa naše, nějaký půvab je v tom, jak se podíváš někdy, tak povýšeně, a přece††††††††††††††††††† ††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††rásnějším, vášnivě horkém vzduchu. Snad nedal bys, otroku groteskní, za všechnu krásu tropů ni doušek městského, jedovatého puchu. A přece jsi mi jak pozdrav z mocné tropické pánve, kde ohromná příroda nedozpívala ještě, jak frivolní pohlednice přítele nudícího se z verandy pod palmami, když nastaly deště. Mezi tou opilou chasou jsi mi andělsky krásný, z těch ze všech jediný jsi mi tak hrozně blízký, že chtěl bych tě rozpačitě hladit po lesklých tvářích, že chtěl bych tě cudně políbit na tlusté pysky... Čas míjí. S plešatým poctivcem odešla kolombínka. Něco se hnusí ti, něco snad zabolí tě. I černoch povstal. Urovnal koketní květinu v dírce. Ach, good night, mister John! Veliké hnědé dítě! 91

CIRKUS
Miluji jeho plakáty, že vybuchují jako granáty, že usmívají se jako holky našminkované: tolik jim obdivují se malé i veliké děti, přešťastné, mohou-li jen rukou je přejížděti, v iluzi života, jež prudce je ovane, radostně zevlujíce. Do města vtrhly, v tabule návěstní brutálně znásilněné; do dědin vtrhly, zdi, vrata a ploty zapálily náhle, životy rozněcujíce přikrčené papíru bengály, přes lesy, pole vytrubujíce táhle poplašné signály. Miluji jeho plakáty, že jako lupeny padnou k nám, zaváty z dalekých, cizokrajných stromů, a lidi vyhánějí z domu. A lidi přivolají v jeden den k nádraží, před nímž nakupen dav mlsný očekáváním plane, až vagóny v pospas mu vydají svět kočovný, podobný mumraji, slátaný jako pokrývky z hadříků sešívané. Tu špalírem diváků, z laciného kraje diváků, všelikých lidí počestných a všelijakých všiváků, jak travestie širého života a tropické pohody, jak triumf zchudlého krále přírody, poklusem klučinů kluzkém kobrtajíce po dláždění s koni a mezky, zebrami, velbloudy, slony, černí a žlutí a hnědí lidé, míšenci, znetvoření, s turbany, s žokejů čapkami, s opicí na bujném pony 93 ženou se za město, evropská karavana cizokrajných ukázek, světem se motající pestrý provázek, svinující se a rozvinující bezoddyšně, srdce má nemocné, ale naparuje se pyšně, vždyť davy zevlují. A karavana hysterická, profesionální harlekynáda půl zvířecí, půl lidská, s bílými vyceněnými zuby, s hatmatilkou cizí na tlustých retech smyslnost nese svou, řehtají koně a sloni řvou – pod stany všechno mizí. Tajemné, krásné a mocné jako chrám za městem stany již stojí; také by mohlo to býti ohromné zvíře šedivé, nemotorné, však vzácné, že hrdina sám pro žízeň svou je dojí. Miluji tyto stany, že jako ženy v posledním měsíci jsou obtěžkány. Pro lidi z činžáků, z baráků skrývají skvostný svět v maštalích, klecích, šatnách, skladištích, šelmy a pestré věci a hubené krasavice a koní, och, koní dvacet, třicet, čtyřicet; pět dílů světa setkává se v nich a pojítkem jsou široké klauna nohavice. Miluji tyto stany, že večer jsou k prasknutí napěchovány světlem a ruchem, hudbou, lomozem, křiky a jejich štěrbiny do tmy se nítí jak vášnivé čepobití, jak fontán světelných střiky. A portál zářící křičí do dálky, na šňůry navléká lidské korálky. Zvon. 94 Na stěnách ohromné nálevky nesčíslné oči po písku manéže krouží jako v kolotoči a vzduch je tu zápachu krásného, divokého pln. Anebo plujeme, koráb na Tichém oceánu, ze stěžňů visí plachty a lana, povětří chutná jak mana a na palubě je slavnost, jež potrvá k ránu: bouchají od šampaňského zátky, šílenství kvapíku posedlo loď, večer je bláznivý, večer je sladký, má milá, pojď... Cval koní a práskání biče probouzí pudy a chtíče, dychtivě vibruje chřípí, číhají smysly, svět celý letí myslí. Miluji biče svist a chocholů bílý smích, když blesky vrhne dvanáct hřebců vzepjatých, Japonců kroužící míče, slonů rozvážný um, v němž minulost země melancholicky mimuje přítomnost, velbloudů poklus, čikošů čardáš, šašků plesk a bum, lvů řev a mrzuté skoky, krotitele ctnost, jezdkyně valčík, povalující se bílé medvědy, výstředních hudců frašku s psími nohsledy, anglické girls, třeštící ovoce těl, a jejich jek a skok a tanec tarantel, z visutých hrazd a kruhů let lidských vlasatic, skřek místo ostruhy, polibky z výše a ticho, když kolem sotva se dýše, potlesk a hudbu. Miluji cirkus. Miluji jeho směsici Evropou nepřetržitě kroužící s lesky a blesky a třesky, s křiky a ryky, s trysky, skoky, zápachem, že míjí jako divý sen nějakým šedivým dnem, 95 že je to brutální, živý ohňostroj, o život smělý boj. A miluji cirkus, že nakonec v srdci mi probudí chuť v stín k††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††† †††††

†††††††††††††††
†††††††††††one, v pralese zdiva zavřený jako ve vězení, a přece na svém a jediné možném místě! Olej a barvy, jimiž tě krmí zpocení lidé v zasklené stáji, noří tě v tropickou atmosféru, jež je ti po chuti a lepí se ti na hladké, lesklé údy. Syt stále, opatrován, cíděn jak na svatbu dívka, na dané znamení, věrně konáš svůj nejlepší kousek, ač nepřicházejí lidé a neplatí vstupné, aby ti zatleskat mohli, ač děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou nepodává ti kostky cukru. Zatímco příroda přestala rodit živočišné tvé předky, nádherné rody, velebné nad pomyšlení, z nového věku a lidského mozku se rodíš, obludo mechanická, obludo krásná, moudrá, stále se zdokonalující a jedna ze stera podobných tobě i nepodobných z nesčetné rodiny dobývající světa. Válci svých čelistí nedrtíš nic, bílou však tasemnici, jež prochází složitou útrobou tvou jak školami děcko, článkuješ přesně a pozorně, jako bys vysílala ty, neposunutelná, výbojné kroky své napřed, v neznámé dálky. A ony se rozbíhají po stech, tisících, paprskovitě na všecky strany, a tak to ty jsi, která složena ležíš na stole dubovém v hospodě U borovice za mnoha černými lesy, kam přijdu snad zítra, snad pozítří, abych tě otevřel, 96 a jako předtím pryskyřici, vdechoval nyní zahořklou vůni tvé stáje. Horoucí slavíku, jenž k zemi jsi přimontován, a přece vášnivě tlučeš ve velkoměstských nocích, ve všech, kromě neděl a velikých svátků! Horlivá píseň tvá zapadá v patetické šero táhnoucí ulicemi, jež chvějí se pod opálovými zraky obloukových lamp, a u kovového větvoví, které tě chrání ve žlutě žhoucí kleci před nočními blázny, nevěstka zastavuje se a opilec deklamuje svůj tragikomický monolog bludného zahaleče. Do letních nocí z dláždění vypíjejících žáry buší tvůj tlukot jak ukryté polední slunce; do zimních nocí, čistě a bělostně oblečených, vzlyká jak tajná vášeň panny schované v poduškách. Jsi bušící srdce, jež shrnuje v kvapném svém rytmu tlukoty tisíců srdcí z celého města, z celé země, z národa celého, která se poznati chtějí a nedočkavostí hoří. Nejeden člověk s úzkostí naslouchá ti anebo v dáli kdes tuší tě a nemůže spáti, věda, že bude to rozhodnutí, které mu přinese ráno ozvěna tlukotu tvého nespočetná, ani snad nezmlkající a křížem krážem odrážená jako potulný apoštol. Jest možno tě slyšeti, myslím, až na konci světa, kovových svalů hudbo, slavíku mechanický, který i básníka vábíš, aby se ti svěřil, kus horkého srdce vrhl v noční tvůj tlukot, na chvíli splynul s tebou a zazníval světem. Každý tvůj úder a jeden po druhém nepřetržitě jdoucí plní a odesílá vagóny nesmírně dlouhého vlaku: v pestrém jich zboží přehlíží příjemce srdce básníkovo, 98 nicméně tu a tam ono přece se octne v laskavé dlani, zakvete, zavoní, zaraduje se těšíc. Složitá bytosti, královský stroji a prostředníče, jenž po denních soustech dodáváš svět širý komukoli! Tisíců zraky a vztažené ruce se soustřeďují k tobě, pokorně přijímajíce tvé pravdy i lži, osudy jejich zdáš se v hrsti držeti pevně a s očima zavázanýma pomalu pouštěti je přesnými mezerami, jež dělí tvé kovové prsty. Jak příroda na jaře horlivě, spravedlivě ke světlu pudíš všecko, co ke světlu chce, instinkty dobré i zlé vysíláš, aby se množily, života rytmem je rytmus tvých válců a pák. Dychtivá dívenka, lačnící po polibku, tak jako voják politický, jenž chce zasadit ránu, nemohou dočkati se, až dokončíš denní svůj kon. Ctnosti i zločiny rozhlašuješ po celém světě, jsi zvoník v čas poplachu, k pohřbům i slavnostem zveš. Jsi pilný a demokratický pekař levného chleba, jejž denně tisícům rozdáváš v krajících stejných. Jsi mlýn na umělé hnojivo, bez něhož nezůstává jediné pole. Jak pochod dobyvatelské výpravy připadáš nočnímu chodci, v hodinách jitřních jsi však líheň bělavých ptáků: ti mračnem vzlétnou a rozlétají se v hejnech i po jednom, jak poštovní holubi vyslaní do všech končin, najdou nás cestou do práce anebo v lůžku ještě, jak ranní číška popichují den v nás, a rozhodivše záclony naše, ukazují nám divadlo světa! 99

MODLITBA K MOCNOSTEM ŽIVOTA
Bože, jsi-li, vládneš-li námi, ty, jenž úzkost jsi pocítil v temnotě nad vodami, pročež „Budiž světlo!“ jsi řekl a zažehl plameny hvězd a pak shledals, že dobré to jest – bože, který miluješ prý srdce prostná a čistá, mysl bílou, veselou, horoucí, skutky lásky, jimž učit poslal jsi Krista, aby na zemi kvetoucí jako byliny luční lidé ve shodě ††††† ††††††††††††††††††††††††††††††† †††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††, brání mu, kamkoli vkročí, jedem nejčernějším ubíjí srdce toužící po úkoji, mysl do bahna vedou a do tmy vracejí oči; zab ty lotry, kteří nikoho nemilují, kterým svato nic není: bílým jménem tvým zradu nebes i země kují, jako kobylky dravé slétají do osení, chudé ždímají, pokorné zapřahají, przní nevinné! Zab ty lotry! 100 Ďáble, jsi-li, boha silnější jsi-li, a vše je-li pravda, číms nám kdys byl: příliš krásný, smělý, až tě odstranili k protinožcům boha žárliví andělé, světlo vzal jsi k lidem a do jich nitra vlil věčný oheň touhy zardělé po křídlech a po poznání od kolébky až do skonání – ďáble, který miluješ srdce silná a smělá, mysl rudou jako makový květ, plodné pudy a vášně, odboj tvrdého čela, všecky, kteří pro člověka dobývají svět – ďáble, Lucifere rebelů, básníků a vědců, otče milenců a neuznaných světců, poroučíš-li sopkám, lijákům, bleskům, rozumíš-li dosud přelidským steskům: zab ty lotry! Zab ty lotry, kteří hanobí světlo, po nichž tráva nemůže po věky růst, nenávidějí všecko, co pod dechem volnosti vzkvetlo, přežírajíce se hlásají půst. Zab ty lotry, dráby otrokářů, vyhlaď plémě nestydatých lhářů! Proti všemu, co na světě možno zváti činem, proti všemu, co z člověka opojným tryská vínem, proti živému tělu, proti vzpouře i lásce běsní jejich záští ve svatoušků masce: zab ty lotry! Hmoto, všudypřítomnosti s miliardami tváří, 101 plesně živá, vzrušená jen v sluneční záři, nejkrásnější na svobodě a v géniů rukou, jsi-li vše, a vše je-li jen vibrací tvojí, metamorfózami prachu, který se rojí, jsi-li sama osudem sobě, a my se štěstím i mukou ty jsme a tu ctnost tvá, tam neřest –: zab tu nejhorší neřest svou! Hmoto, která růsti chceš, kvésti, voněti, množiti se, zráti a znova pučeti, překypující a zdravá jsi jen na světle, na volném vzduchu, chřadneš ve tmě a puchu, zachováváš silné své tvary a život jarý, nazpět béřeš vše slabé a chabé – hmoto, hmoto krystalů, studánek, lučin a polí, hmyzu pestrého, ptáků zvonících, zvěře, jež do údolí chodí ztepilá pít, hmoto člověka, který chce žít s pudy rozestřenými jak páví chvost sobě pro štěstí a tobě pro radost, máš-li blesky a uragány, propasti a hlubiny, aby čistily atmosféru a pohlcovaly zdechliny: zab ty lotry! Zab ty lotry, kteří světla se štítí a zatarasují cesty, brání růstu, květu, zrání, budoucnosti, jako předvoj moru táhnou dědinami a městy, ničí sílu a jarost, všecky tvé ctnosti, neřest živíce tvou krmí zločinnou: zab ty lotry! Sílo, jsi-li ve všem, všeho energie, božská, tajemná, nezvratně popuzující, 102 matko divů všech, duše v tělesech, kterou všechno jen žije, kterou roste krystal i člověk toužící – sílo, která trháš, nemáš-li cesty volné která ctnosti boha i ďábla v sobě spojuješ, všechno živé pudíš k výši a nad vteřiny bolné, všemi jmény, kolik jich bozi kdy měli, se zveš – sílo, sílo květy vztyčující a probouzející ptáky, klasy naplňující a rudými činící máky, sílo básníků, filosofů, k lásce zvoucích žen, sílo myšlenky, práce, svaté nenávisti: jih i sever, východ i západ, noc i den tobě náležejí-li a tebou dají-li se hnísti: zab ty lotry! Zab ty lotry, kteří vztyčené kosí probuzené uspávají, čela pěstují, která úzkosti potem se rosí, a jen zvrhlou tě znají. Vše, co s tebou k výši chce, v okovy vrhnou, nejlepšího člověka v kletbu, kdybys nového boha stvořila, tak jej v bahno strhnou, aby pole pohnojil pro jejich dračí setbu. Jsi-li také v nich, ztracená, zkažená, zardívající se studem, vzchop se, jako dynamit rozpřáhni ramena, spal je v plameni rudém, zab ty lotry! Zabte lotry, zabte je, och, života mocnosti, anonymním bleskem, vyšší spravedlností! Pěstí klidnou, v očích se svatým leskem 103 mohli bychom i my to učiniti sice, v rukou vašich podobni dýce, neboť bůh je v nás, jenž určil dráhu hvězd, ďábel, jenž je zřídlo velkých gest, hmota, jež chce stále znova kvést, síla, která razí dráhy cest – šel bych, život dal bych za to, kdybych od nich osvobodil vše, co je nám svato – ale má, tvá, naše dýky z lotrů učinit by mohly mučedníky: pročež zabte je, vy je zabte, mocnosti života! 104

ZPĚV Z NABITÝCH LET
Jak mračna zlověstná nad naší hlavou, jak řinčící armáda ulicemi napjatě naslouchajícími, jak zhnědlá řeka stoupající a stoupající valí se, valí čas vymletým evropským řečištěm, a nikdo neví, nezazdá-li se náhle jak zastaven, jak povalen břemenem těhotenství a nevyvrhne-li děje, p††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††† † cítí jej osetá pole, jako by jižjiž podešve těžké, kopyta, kola je drásala, cítí jej střechy dědin a báně a věže měst, jako by jižjiž kule je vrtaly a požáry hlodaly na nich, a cítíme také my jej neviditelně se valiti nám po stranách, mezi nohama, skrze prsty. Nárazy nepravidelnými dnem nocí buší nám v spánky, podivně mokvá na našich dlaních, vstřebává se nám v krev. Dáví a požírá teorie jak jehňata vlk, láskám a hněvům našim předhazuje měnlivá sousta, opěrná místa přesunuje a ruší. Jak písková zrnka vše lehké uplývá s ním, bezvládně slabí se kotálejí v něm, a dravci loví v zkaleném proudu... 105 Občane, bratře, k čemu se připojiti máme na této strži, na který vyšplhati se pevný a jistý koráb, kde bychom, připjati k stožáru uprostřed vlnobití, hleděti mohli pěnou a vodním prachem v dál cíle, k příští stanici pokojné, k novému řádu života? Občane, bratře, naslouchej v hukot a vřavu, naslouchej pod lomoz událostí a hrozeb! Nechť řinčí přípitky králů a vojevůdců, nechť praskají řídké kosti mezi tesáky dravců, nechť nesčetných, protivných zájmů zbraně se kříží a burzy, sněmovny, ulice v horečce stálé se potácejí a řičí – pode vším uslyšíš podstaty tlumené hlasy, dvé hlasů lidských a země hlas, a tma se ti promění v jas. Jak pila se vžírající hluboko v dubové dřevo zde tento chraplavý hlas náleží pánovi dneška a cinkot zlata jej provází, v němž hrabou se lačné prsty, a skřípot zběsilých per jej provází, jež kalkuly zanášejí: jediná je to slabika, opakovaná stále, jediné čtvero liter, stále týž chameleón, modlitba, sten a hrdla stisk, jediné slovo: zisk. Hlas ten tu šepce, tam vzpíná se, blyští, chňapá a cení zuby, na jeho povel se utahují šrouby a železa anebo děla se hrnou a třaskají pušky. Hlas ten se svíjí jak nabodený had, plemena, kasty se svíjejí s ním, 106 chvěje se jako postrašené děcko, davy a zástupy se chvějí s ním. Nesčetných poplachů hlas ten je zvon, za ním se plazí nářek a ston, svou hrůzou naplnil čas. Půjdeš s ním, občane, bratře? Jak ševel vanu ve vlahém větvoví červnovém, jak před venkovskou madonou za lásku modlitba dívčí, jak úměrná práce, při níž si dělník zpívá, hlas druhý zaznívá ze zátok času, života chvála, života radost, života pokojné přijímání. Že tisíc je věcí sladkých jak jablka, jichž koupiti nelze, však dosíci čistotou srdce, že poli a městy průvodcem jistějším nad zákon zisku je svědomí, zpívá si tento hlas. A země jej doprovází zurčením tichým a spodním, zurčením růstu, zrání, věčné cirkulace, mateřskou řečí věrnou i trestající, jediným pravdivým hlasem, který je mimo nás: Slyšíte, synáčkové? Zde sedím a klín svůj mám připraven s poduškou měkkou pro váš sen, s ovocem pro váš hlad. Rozešli jste se a zapřeli jste mě, nejsem však vidina, pevná jsem země a neúnavný řád. Sedím a čekám, až se mi vrátíte, do mého klína pokojně skloníte znavenou hlavu. 107 Udeří hodina: zardělí studem, zemdlení vřavou, bojem a trudem, přijdete z cest a válek domů a za všechno zlato, co ho má svět, nedáte jedinou klidnou noc, jediný vonný květ... Občane, bratře, slyšíš? Občane, bratře, vol! Ale já vím, že slyšels a volil již, bratře můj, ty, kterýs vyrostl, kvetl a uzrál pod širým stropem nezištných snů, v nichž necinká zlato a k lupu se neřadí cifry: svobodný člověk tu kráčí za čestnou prací po půdě zkypřené pro setbu budoucnosti, pro nové občanské ctnosti. 108

BUDOUCÍ LIDÉ
Miluji všecky věci, jejichž vztahy jsou prosté, miluji také lidi takové nejvíce. Jsou čistí a líbezní, i když vidím je posté, jsou z pralátky a chutnají jak zralé bukvice. Jistotu má u nich člověk a bezpečen je s nimi jak v sednici venkovana, jenž zůstal zdráv jak rež. Netvoří kaleidoskopu se střípky barevnými, jenž po každém otočení dá jiné hvězdice lež. Všechno je u nich pevné, jsou jako strom, jenž zrozen byl zemí a sluncem a zůstal taký, jak byl. Jich zločin je lov krahujcův, jich dobrý skutek je hrozen; všechno jest u nich řád, jenž zemi vyslovil. Jejich je budoucnost. Jak vyprahlé dny na dešť svět čeká na jejich ctnost. Nebudou-li všickni stejně modrých očí, stejná upřímnost bude přec v jejich pohledu. Nejmilejší jim bude pobyt na úbočí a v míru se vším. Láskou syna i otce bude jich poměr k přírodě, nebudou jejími povýšenými vrahy. Úctou k svobodě bude jich k bližnímu poměr, nebudou hlásati člověka s člověkem boj. Život je drahé víno, jež chce býti pomalu pito a pře†††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††† †††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††† †ěrní synové země. Přestanou hromaditi a počnou skutečně žíti, pro zlatou minci nezradí lučního kvítí, vedeni střelkou svědomí svobodným stejně jako mužným půjdou krokem. Pokojný zákon vyplyne z jejich snažení, nebudou otroky hysterického bažení, potokem smíchu se zasmějí plemeni hltavému. Žonglérům v cirku upřímně zatleskají, žonglérům s pojmy a city opatrně se vyhnou jak moru a malomocenství, zdálky již volajíce: Hypochondři, imperialisté, estéti, kněží, lichváři, spekulanti, žraloci, nechte si pro sebe na mozku mouchy, nechte si pro sebe zkažený žaludek, prohnanost, perverze, mystiku! Vari nám z cesty! V slunci nám stojíte! Pro všechno na světě, proč nás tak nudíte, žrouti a tatrmani? Jediné kvetoucí třešně nelze vám uhasiti. Jediné slzy usušiti vdově. Jak moudrá jsou vedle vás dětská žvatlání, stařenek pověra, žen koketní smíchy! Hrom udeř do vaší psýchy! 109

PODANÁ RUKA
Podaná ruka mimojdoucímu, který se ohlížel po ní, jest u cesty smutné, u cesty dlouhé květ, který voní. Podaná ruka, zcela prosté gesto, jež čekáním vděčnosti nemaří času, je ptačí píseň v náhlé samotě, když zastesklo se po živém hlasu. Podaná ruka, větévka tenká, kterou jsi nabídl tonoucí včele, pomáhá kovat železný řetěz, v němž živé živému věrno je cele. Podaná ruka kterékoli věci, k světlu se deroucí vedle tebe, svěžejším činí stromů stín, teplejším hvězdnaté nebe. Nesmírná útěcha line se z věnce, jejž tvoříš, přispěl-lis, přispěti moha. Podaná ruka na kterémkoli místě pravého tvoří boha. 111

STAVBA VODOVODU
Očadlá bohyně s ovětralou tváří, s vypráhlým věčně hrdlem, se železnými stehny, s rukama černýma a s hlasem staré běhny, ve zracích pánovitých krvavou majíc záři, divoce rozkřikla se v našem údolí, až v dáli rozsévač ji slyšel na poli. Tu práce ohromná, urputná, drsná a dravá rachoty, ranami, ropoty, ryky a rázy se rozehřměla náhle a v země ňadra zdravá vrazila rudý prapor na žerdi plné sazí. Ach, běda přemoženým! Nad jara znameními, vpolíbenými jemně na břehy řeky, luka, lesní stráně a žleby, vášnivě zatřepotal se. Tu prchala z děr země, děsivě rozrážené geometrickými hřeby, zvířata sotva procitlá, ptáci oklikou míjeli a zeleň brutálně napadená se udiveně chvěla. Ach, běda přemoženým! A staré buky a duby, nežli se rozešuměly, sraženy zaryly s rachotem rozvětvená svá čela v zdrásanou, rozrytou půdu. A tiché kdys, lahodné cesty pukaly otřásajíce se pod balvany a gesty hnědého davu cizinců, jež vlaky sem lhostejně vrhly odkudsi z podivných dálek, by do dědin zbojnicky vtrhli, kde vůně dýchají a mír. Osmahlí, při práci polonazí a v krčmách fantastičtí, až na nůž ukrutní ve vzteku a při táhlých písních tak lidští, jazyky všemi mluvíce a všechno znásilňujíce, 112 žoldáci války velebné, inženýrské a plodné, daleko od macešské půdy své rodné se vrhli do bitvy s údolím a jeho valy, ničeho nešetříce cesty rozbili a vrchy provrtali, ve vřavě, řinkotu, řehotu žerouce robotu. Železa kobrtavá rapsódie jak blasfémie řinčela s nimi, a zelenými útoky svými ze strání odpovídal jí jarně rozmáchlý kraj, střeha svůj taj. Kladiva, špičáky, páky poskakovaly, cval koní okutých s jiskrami pod kopyty, kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly, černými zrcadly zelené pohlcujíce kmity. Sekyry bily a pily skřípěly, hltavě hlodajíce na patách lesů, řetězy úpěly v rytmické údery děsu. Umřelo ticho po kilometrech v našem údolí, řev dynamitu slýchali lidé na poli. A mřely louky u řeky zdupány, zaneseny, s hnědými děcky hnědé hospodařily ženy na jejich smutku, ženy z baráků a lidé z kantýn, jež v soumraku koulely žhavýma očima, hulákaly a písně podivné lkaly. Vrchům se z boků řinula hlína čerstvých ran, kamenné cáry z těla jim trhali divoce; zvlčilé náspy rostly, balvan se stavěl na balvan, v klín řece padalo těžké, hřmotící ovoce, 113 ze strání padalo, pršelo, řítilo se neočekávanou úrodou, nedbajíc květů, ni trav se koupajících v rose, ni vln, jež bublavě jdou, nedbajíc keřů, a stromům, podobno hromům, smrtelné zasazovalo rány, jež rozedrány zely a krvácely. Na pomoc svalům a kovu les mrtvého dřeva se vypravil, podroben přísnému slovu podpíral, spojoval, nesl, kryl prkny a fošnami, koly, latěmi, trámy, bohaté bohyni budoval provizorní chrámy, a mrtvé věci odpravit živé pomáhaly a pronikly skály. Železa, dřeva a kamene symfonie krutá tak rostla řízená řevy a kletbami, zatímco venkovská země výhružně ††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††olí nahoru dolů přes kopec, pod silnice a do polí. A na nádražích vagóny chrlily již rour železných černou a dunící tíž. Sedlákům s potahy propité znova plníce měšce, housenky černé po cestách se rozlézaly těžce, na lukách řadily se housenky černé a lysé a zkoušeny, rozváženy, spouštěny, 114 spojovány a pohřbeny pak v příkopy, beton a tunely zmizely. Nesmírný, černý a dutý had pod naši půdu plnou vnad byl zaklet, had pukající, se mstící pod naši půdu byl zaklet. – Tak po léta vznešená, krásná, sprostá, prokletá, dávajíc život, dávajíc smrt po boku tvora, jenž bůh jest i krt, zpívajíc písně, nadávky říhajíc, do set a tisíců všeho čítajíc ohromná práce pod rudým praporem byla tu domovem. Jak pán si počínala v našem údolí, jak vítěz připadala lidem na poli. Zprzněná půda nelenila však, u zeleného stál zelený mrak potopou hroze zelenou. A sotva místo některé opustil cizinec, jak rozsévačem vystřídaný opustil je žnec, a silou nesmírnou, silou spojenou kraj celý se vrhl na ně se všemi živly a ze všech stran, vteřiny s milostným úsměvem na souhlas kývly, a zacelovači ran se dali do díla. Od hotového tunelu se odplížily stroje, malinký průhled za sebou zanechavše, hynuly vetřelců lomozy a řídly vášnivé roje, 115 neb zápas končil, a na vše, co počítající zanechal tvůrce a vrah, kraj mrhající ruku svou vztáh. U vrchu prohlodaného nová vyrostla stráň z kamene holého, plného hran a hrotů, z kamene bledého jak mrtvá, studená skráň, a navršenou svou hmotu ve žlebu bujném jak přízrak přísně přímila, jako by ani z domácí půdy nebyla. Však lesů ševely širé šelestily šerem, šuměly, šepotaly poznámky ironické, a koruny se rozpínaly uvolněným směrem nad dílo zpupnosti lidské. Sluncem a lijáky, větrem a mrazem a semeny započal útok, a na jaře rázem jak plameny vytryskla zeleň nad kámen, jenž rozleptán a omámen byl mechem již. Tiše a pomalu kamenný přízrak byl pohlcen, se zvěří se vracející se vrátil zelený sen. Děj podobný neustále se všude děl, kde urovnanou půdu opustil nepřítel. Na zaschlé rány, nové hráze, cesty scelené padaly květy, padala semena, padal svátý list, v ústraních znova ožilo ticho zelené, do nových skulin se vracel drobný živočich jist. Očadlá, robustní bohyně s gigantickými sny a s mravy zestárlé pouliční holky 116 kams jinam dávno se vrhla vykřiknout v jarní dny, jimiž se oráč ubírá za pokojnými volky. Od lučin znova osetých dole v údolí odešel dobrý hospodář nahoru do polí. Jen tu a tam drobné stavby a ploché ventily cos o minulém zápasu ještě pravily a prostě vypravují dosud –: že Města marnivý osud tu pod naše lesy a lada černého zaklel hada a jeho útrobami posílá vodu smutnému rodu svých zajatců... 117

JARNÍ NEDĚLE
Pod kaštany prosívajícími veliké hrachy slunce, které nemohou dopadnouti, poskakujíce z předmětu na předmět, míče odrážené nejrůznějšími věcmi, pod kaštany, hustý, visutý ostrov tvořícími v hostinské zahradě, kypí jarní neděle v letní restauraci. S tebou budu dnes, krásný povyku barev a zvuků, po dnech večerů dlouhých, samoty, ledového ticha! S tebou budu dnes, dave, kaleidoskope, hluku, s celým trupem svým, se všemi smysly, s funkcemi srdce i břicha! Vlají bílé ubrusy a světlé toalety, dmou se tenké látky, zelené, červené, modré, žluté, jedna šeříková, proplétají se, vaří se, stříkají v parodistickém turnaji, hoří na šedi, žehnou na hnědi šatů mužských. Květen společenský rozkvétá tu jak záhon, tváře, zardělé skvrny, telefonují na všecky strany. Pudy, energie, jež si vesele vyšly na hon, táboří tu jak vojsko pod zelenými stany. Vřískají hlásky dětí a koketních slečinek, volají basy, tenory mužů, alty, soprány žen, zvoní, piští, klokotají dívčí smíchy, jako lesní potoky zurčí hovor a štěbot. 118 Všecky schopnosti sterých hrdel, co dovedou, ukazují, ale – prožíhanou výkřiky, které ulétají, na protější stráni usedajíce v hnízdech – ryčnou symfonii jako řeku snují se skleněným doprovodem naspodu, s porculánovými hlasy talířů, s kovovými cinkoty nožů a vidliček, se šustotem podšvů, jež, docela dole, trou se o písek. Jarní radost, jež stáhla se sem, do této vzdušné klece, jako hříbě řičí a mladá jest jako jitro: v kraji z nebe se sesula na hlavy naše a plece, s vanem alejí lesních vnikla nám až v nitro. Steré hlavy tančí jakýsi kvapík, dotýkajíce se jedny druhých, steré paže houpají se, veslují dole i nahoře, potkávají se, křižuj††††††††††††††† ††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††e, rozdává rozmáchle, nebo bílá, vlající slečna běží se sklenicí vody – tanec, tanec je všechno, tančí nejvýše kytice, klobouky, ruce, tanec, tanec je všechno – až tu znenadání a prudce tančí pro všecky pohledy jen jedna věc: ňadra, v prolamované halence hopkují zahradou jedna mladá, špičatá ňadra – Tanec barev, zvuků, pohybů, všechno je tanec všech se vším, jarní, prchavé semknutí lidí, mnoha, dychtivých všeho. 119 Se zelenými plachtami, jako vzducholoď, celá zahrada se vším tančí, kdesi vysoko myslím, tanec opilého. S tebou, tanci a dave! S tebou, hode, svátku, královský dne! S vámi budu dnes v této zahradě veliké jako svět, neboť nestojím právě o klid k práci ani o samotu, z které se dobývá zlato. Nechci nic dneska dobývati, věděti, že jsem „někdo“. S vámi budu až do šera, do posledního vlaku, a pak hleděti budu laskavě za páry mizejícími v houští. S tebou, demokracie krotká a radující se, kteréž věru dnes nenapadá sežrati mne, s tebou odpočinouti si chci od sebe samého. Máme slunce, svobodu, vzduch zde, upomínku na vonný kraj, kterým jsme prošli, prostou radost, nemající vedlejších úmyslů. Chceme býti veselí, sytí, přirození jako květnový den. Pročež také pečeně sem a uzeniny! Piva, vína, limonády! Saláty sem, sýry, dorty a likéry! Naše čelisti se již nemohou dočkati zdravé práce, jazyk laskominy má a hrdlo prahne. Číšníku! Občane! Bratře! Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku! Ztotožňuji se s vámi a nechci nic věděti o domýšlivosti básníků. Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků, na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská, na tvé zdraví, světe, jenž tančíš! 120

JDOU HODINY
Jdou hodiny husím pochodem po sedlém mléku silnice, s tou nekonečnou serpentinou za obzor odcházejíce. Jdou hodiny husím pochodem tu moudře a tu bláznivě, a dostanou-li náhle hlad, v stádu se pasou na nivě. A žízeň-li některá dostane, u řeky dlouze se napájí. Modř nebes by se v nich zrcadlila, své oči vzhůru zdvihají. Jdou hodiny husím pochodem a někdy se přes cestu nastavějí, poněvadž věci závažné v nich a kolem nich se dějí. Stojí a s hlavou sklopenou nehybně naslouchají; na velikém ciferníku pevnými čísly se zdají. Jindy však vezmou se za ruce jak děvčata kolo tančící: jsou jako prapory v slunný den, jak šelmy jsou při rudém měsíci... Jdou hodiny husím pochodem přes hory, přes města, přes lesy. Veliký tanec jich aspoň jeden spatřiti přejme si! 121

DEN LÁSKY
Den lásky rozestřel svůj zlatý chvost, šla do sklepení zemřít minulost, je první máj, hrdličku slyší ve svém srdci ženy, o jaru zpívá básník roztoužený podivnou báj... Leč z hlubin rozumu i z hlubin měst a z křižovatek, dvorců, smutných cest zní jiný zpěv, zpěv třídní radosti a víry nové, odvážných davů kroky ocelové a třídní hněv. Vpřed hleďme, kujme zbraň a stavme stráž, buď z ocele i celý život náš, i z lásky buď. My povstali jsme, proletáři černí, a revoluci zůstaneme věrni, dvůr, dílna, huť. To však jsou červánky. A v příští den my zaměníme přípravy a sen za rýč a nůž, až stejná bída stejné raby spojí a dělník s rolníkem se zdvihne k boji jak jeden muž. 125

JMÉNEM DĚLNÍKŮ
Jménem dělníků, jménem železným, jménem horníků, kováků, stavebníků a lučebníků, jménem železničářů, typografů, zřízenců a nádeníků, ale nikoli jménem toho neb onoho, nýbrž jménem davu, když vztyčen má jedinou pěst a jedinou hlavu, nechť ze základu kamenného slohy železobetonové vyrostou čistými liniemi, slohy nové, a jejich krása budiž svatá pravda třídní, stejná v Kantonu, Tangeru, Sydney, v Chicagu, Londýně, Vídni, k pateru vzbouřených kontinentů nechť doprovod zpívají a do budoucnosti se dívají přítomnost milujíce pro její strašlivé oči a rozbrázděné líce, pro její mohutný osud. Jménem dělníků, jménem železným, jménem vynálezců, inženýrů, lékařů a biologů, jménem antropologů, etnologů a sociologů, ale nikoli jménem těch, kteří ve starých pověrách žijí a proti skutečnosti bojují dětinskou ideologií, nýbrž jménem tichých i bojovných materialistů, kteří jsou nejvíce podobni dnes legendárnímu Kristu, nechť slohy, pozorné k době jak anténové dráty, sbírají, zpívají, hrají a rozdávají naděje, cíle, úspěchy, obavy a ztráty, jež plamennými anděly z hlubin práce a myšlenky povstávají, z nejposvátnějšího děje, z dělnické revoluce, a nechť jsou jako štědré a ohnivé ruce, nesouce pecny hladovým, mrznoucím ††††††† †††††† †††††††††††††††† †††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††vými, k radosti vedlo a k hněvu mělo, nás činilo nesobeckými, než tuto revoluci černých a rudých dlaní, to strašlivé tornádo, toho rozumného inženýra, to jarní usmívání, jež jako Jupiter býkem Evropu k lásce unese, vysokým proudem elektrickým celý svět roztřese, krvácejíc a hřímajíc temně, ale i rozlišujíc jemně, plemena spojí, neřkuli národy, kontinenty, neřkuli země, ale nikoli krále a presidenty, generály a diplomaty, bankéře, velkostatkáře, průmyslníky, nýbrž hrdiny, tvůrce a dělníky, hrdiny, tvůrce a dělníky, a do zobáků odzbrojeným aeroplánům, brázdícím vzdušné vody, dá ratolest práce a shody. Kde tedy, kde tedy něco vyššího jest, co by nás v šíleném zmatku rozmarů, směrů a cest rozohňovati mohlo ke zpěvům lásky a nenávisti, co by těm našim stromům dávalo květ a listí a co by z poetů, snížených k ornamentu pro vládnoucí třídu, činilo zase básníky, první občany z lidu, a co by samo opravdu hodno bylo, aby se básníkům zalíbilo, z nich loudilo úsměv a slzy?! Mrtev je bůh a umírá vlastníků vlast, měšťanská třída kráčí hlavu na špalek klást –: stoupání jarní mízy, myšlenky bezbožné reformace, polnice hesel, dynamika občanské války, patos krve a práce, dělnických pluků pochod, rudých praporů vlání, 126 úsilí o nové formy, bouřlivý růst a zrání nechť v rytmech našich šumí, hudou, jásají, vládnou a funkcí sociální jsou, ne pouze ozdobou ladnou – i s ševelem slzí ženských nad padlými hrdiny, i s drobnou hudbou úst a ruček dětských za vítězné hodiny, když tleskají vítězným praporům. 128

ZPĚV Z DVACÁTÝCH LET
Zčernalá mračna jdou a jdou, světy se svíjejí křečí zlou. Temno a bouře, blesky den ze dne, a přece jenom zbabělec bledne. Ztroskotali jsme tolikrát, my, dělná třída, proletariát. Zabloudili jsme v tmavé noci, zrazeni byli jsme, bez pomoci. Ale vždy znovu a silnější, za chléb se bijeme vezdejší. Za chléb a všecko, co k němu patří, až budou lidé svobodní bratři. Silnější denně a uvědomělí, oslavíme svou rudou neděli. Den ze dne sláva dělnické třídy bělochy, černochy, Indy a židy, národy, rasy světa rudého sdružuje pod prapor lidu dělného. Armáda naše se zocelila, temnota není již tou, co byla. Na Východě nám pevnost železná vzrostla, tyčí se mocná, vítězná. 129 Největší maják nad ní a světem zjevuje cíl náš otcům i dětem. Největší zvon tu duní a zní: Sověty – sbratření! Sověty – sbratření! Nechť v bouři svět se svíjí den ze dne, jen zbabělec váhá, krčí se, bledne. Zahání nevěru, úzkost a ston Lenin – maják, Lenin – zvon, Lenin – maják, Lenin – zvon maják – zvon, Lenin! 130

O LÁSCE A NENÁVISTI
Tam, na protějším břehu, kde stojí jejich paláce, kde holub pečený jim létá do úst a koláče jsou pojídány bez práce, kde exotických hovnivalů lesklá rodina je samý karneval a samá hostina, tam, všecko majíce, i lásku mají, jakousi lásku mrňavou, jí náramně se holedbají a před oči ji světu cpou. Však láska ta, ach láska ta, z dobročinného plesu dekoletovaná panička, má zcela jistě srdce ze zlata, a proto je tak tvrdé, nic neví humanitní její levice, že pro tisíce trpí milióny, že sálům na okna se lepí bledé stony, a do chuďasů střílí její pravice. Básníci jejich vrní, brokátem se halí jejich krásky, a inženýři válku zdokonalují ze samé lásky. Nenávist také mají, a také mrňavou, druh druha navzájem se požírají, ziskuchtivost a strach jim hnuly žlučí zlou, a hlavně na lžíci by vody utopili ty, kteří dřou se na ně: vždyť dělník s rolníkem již míří k cíli a kují svoje zbraně, jdou. 131 Jdou a jdou pomalu – couvnou – vyrazí – jdou, strnulým dneska krokem my jdeme, bouřlivým zítra skokem se posuneme vpřed. Kolik že vám ještě poskytneme let? A mimo vaši lásku, vaši nenávist jak větru svist jsme život sám, jenž táhne do nové světa tvářnosti a zlatou kůži z těla, střechy z paláců vám stáhne ze strašné spravedlnosti. Mrňavé citečky nosíme v kapse, jako vy drobné pro žebráky, botami okutými šlapeme váš pořádek a s hlavou nad oblaky my, proletariát, touhami hnáni většími než nenávist a láska, dobýváme a dobudeme nový řád. 132

LEDEN 1924
Sníh šuměl, bílé plochy rozestřené venkovské lány sjednocovaly; kouzelník vešel v lesy zasněžené, kde všecky zvuky tiše skonaly. Na bílých polích, cestách, suchopárech smrt trůnila jak věčná nevěsta; je bílá barva smrti, v bílých spárech jí tuhne život. Do vsí, do města mráz táhl zdaleka a rozdrcoval, mráz táhl, poutal, škrti††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††ěřil, přetěžkých let se nový zrodil rok: v boj půjdeme, zda síly své jsi změřil? a zazpíváme pro snazší vpřed krok. Sníh šuměl, bělost do dálek se táhla, smrt trůnila jak věčná nevěsta... Třetího ledna po básníku sáhla na Hanou zrána, tiše, do města. Smrt sněhobílá mysl jeho bílou jak křišťálovou krůpěj vypila a srdce mladé s jeho hrdou silou jak ozimové pole zmrazila. 133 Tak umřel Jiří Wolker, soudruh vojů, jež z velké lásky píšou nenávist na prapor nejsvětějších lidských bojů; pod čisté sněhy navždy zmizel čist. Jen rudé kapky z hlubin srdce jeho nám zůstaly, ty vřelé rubíny do jar, jež ze zdroje jdou lhostejného, však, vzkvetše, velí: Buďte vojíny! To není málo, třebaže v něm byla i síla, by se požehnáním stal. Vždyť z rubínů, jež srdce vyronila, vyklíčí úroda, pro kterou pracoval. Z těch rubínů, kterými zemi kropí básník a vědec, rebel, proletář, když se lží bojují, v níž svět se topí, z těch rubínů vzplá budoucnosti tvář... Sníh šuměl, bílou zimou ztuhly her nemilostných kraje milostné; šel Jiří Wolker do dřevěné truhly, to tvrdé země. Zraky bolestné zíraly za ním, za nadějí zhaslou, za zhaslým světlem, planoucím dřív čistě, pak v dál však upřely se, v kterou hleděl, v dál bratrskou, jež přijde zcela jistě. 134

POLEMIKA
Za horami, za dolinami je naše vlast. Přebrodíme, než zvítězíme, okeán hlouposti, než si jí dobudeme, potoky krve. Ale jdeme! Z vlastníků vlasti, z tvrze hltavosti, ze smetiště pověr a zločinů na pochod dala se kladiva ze snu do činu, na pochod dají se cepy z roboty k práci. I péra se na pochod dala, zpívala železem, bila a rvala, však péra se vracejí. Kdopak vám řekl, u sta hromů!, že péra jsou k tomu, by jako masařky vajíčka nakladla do šunky, která zasmrádla, slavičí tlukot, čimčara vrabců? Kde je voj červených chlapců? Zbyla jen kuřata buržoazie. Bohéma pije, a bez kvočny nelze se hnout. 135 Na lesklém písku i na bahnisku rozbil se proud. Nazýváte se básníky. Nejste snad šašci? Nazýváte se slavíky. Komupak zpíváte? Nazýváte se proroky. Nekoktáte snad nesmysly? A tváříce se hrdinsky, zda na jejich veto jste nestáhli uši i zadek? Z hřídelů, pístů, kol a kladek zní jiný zpěv, z dvorců a chatrčí zazpívá jiný zjev. Traktory, tanky, aera přes vás! A nová péra! S kladivy, cepy na pochod nová péra! Copak už s vámi?! Za horami je naše vlast, přes hory na pochod, přes moře hloupostí, přes řeky krve na pochod! Kladiva dávají rytmus, cepy nám dávají ráz: 136 Na pochod, na pochod, na pochod! A kdo se ohlíží dozadu, ať srazí vaz! 137

DOMÁCÍ ZPĚV DIDAKTICKÝ
Sedíš v ranním vlaku s hvězdou v umytém zraku pohodlně natažen, v kupé lidé klímají, spí anebo dřímají, v koutě chrápe sen; rytmicky a s kurážností otřásá vším prudký kyv, bio hledí do všednosti: dobrodružný detektiv krásně ujíždí. Ale tvoje dobrodružství den ze dne je šedivé a tvé revoluční mužství doutná v zemi neživé, pod popelem doutná marně, děje plynou jednotvárně v bezvýznamnosti; čekáš trubky bystré holá, ale nikdo nezavolá ke statečnosti. Na evropské křižovatce trubci hrají mdle a vratce tragikomedii mdlou. Sedíš v ranním vlaku s hvězdou v umytém zraku, chce se jí vesele plát. Nezapomeň, v této zemi že si můžeš s nadějemi pouze hrát. Ty můj plavovlasý hochu, zchlaď své srdce ještě trochu, 138 než si vlezeš za mříže; počeští se sny i lásky, i když vezeš si ty krásky z Marseille nebo Paříže, i když srdce, rovno zvonu, miluje teď Arizonu, Amazonský proud. Však se také dovíš jednou, až ti barvy světa zblednou, od zimy že do zimy prožívat lze dobrodružství hodná dychtivého mužství také s věcmi všedními. Skutečnost si vezmeš pravou, pověr smečku lidožravou vyhodíš, s vřelým srdcem, pevnou pěstí do hlouposti, do neřesti počneš bít, a uvidíš, že lze mladistvě se dívat, vesele si vzkřiknout vivat také v Československu. Ale na jaře buď dbalý, aby síly neselhaly v létě nebo na podzim, aby s Amazonským proudem, který bude již jen troudem, nebyl celý život šprým. Pomni, jak tu brzy hrbnou, zkrucují se, blednou, blbnou revolucionáři: mnoho síly třeba k tomu, rovnému být roven stromu, kde se kleč jen vydaří. 139

JARNÍ JÍZDA JITŘNÍ
Řiň se, světe, mimo naše zraky. Vlak se řítí zelenými mraky. Plošina je kapitánský můstek, smaragdové vlny věží se a jančí, jako stříbro ze tříletých ústek vzkvetlých třešní kytky na nich tančí, bílé kytky k velikému svátku. Jitro podobá se c†††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††íme. Řiň se, světe, mimo naše smysly. Nejsme přece z generace syslí. Srdce výš, a nikdy ruce vzhůru. Denně polykáme každou světa chmuru, ale vědouce, co polykáme. Bída strašlivá je, krása strašlivější, poněvadž jsme lidé zcela zdejší, revoluci vyznáváme. Svět není kyč. Láskou hyneme a nenávistí pláme, v knoflíkové dírce máme Lenina a petrklíč. 140 Řiň se, světe, celý naší myslí. Hroznů nebuď, které pro nás zkysly. Tvoje výšky, hloubky, šířky, délky, jak jsi krásný, jak jsi velký, chce pracující člověk chudý, člověk chudý především. Řiň se mozkem se vším všudy, naděje a víry filmem strašlivým. Pročež, básníci a buřiči, sem k dílu. Dejte chuďasovi světa hroznou sílu. Hlad a bída, mozoly a trudy svaty jsou jen jako kovadlina, pro kterou my lidstvo rozpálíme, na kterou my lidstvo tvrdě položíme, největší se děje historická psina, nejzávažnější a nejsvětější čin. Sentimentalita zhyň. Řiň se, světe, celý naší krví. V lásce chceme býti také prví, jako v nenávisti máme rekord světový. Přes bídu, jež ze všech koutů hledí, přes lidožrouty, co v bankách sedí, v kancelářích, dvorcích suroví, volný taxametr budiž láska naše, který čeká na všech rozcestích, až mu pokyneme hlučně nebo plaše, by nás svezl zdarma na slunečný jih. Pomněnkové oči na potočním břehu, nemáte-liž úctyhodnou něhu? Dělníkova ruko na poslušném stroji, k jaké básni budoucnost vás spojí. Zoo, jaké sny dáš, cirku, jakou vřavu. Meetingy, ó pějte moderního davu nejkrásnější heroický zpěv. 141 Uragánem světa zpívej naše krev, světa tvář buď naší hudbou vnitřní. Jak jsi krásná, jarní jízdo jitřní. 142