CIHELNA

Stanislav Kostka Neumann

CIHELNA
Zelený samet, jímž se tu půda opásala, kdos kdysi přišel protrhnout neurvale a trhal dále a zasadil ránu prsům, jež panenská se zdála, a rozjitřil ji, až země krvácela, na onom místě roztrhaná zcela. Bylo jich několik, žebráci to byli a urputně vyhlíželi, jako by z tohoto místa, jež obnažili, do středu země vniknouti chtěli. Zatím však jen se prokousali na žlutou hlínu a naházevše náspy zřídili boudy a pec a jali se pohodlně jak v mateřském klínu dělati materiál pro lidskou klec. Zeleným sametem cesta jde do údolí a do úvozu, jenž plavými vede poli. V zeleném sametu červené střechy svítí, krvavé okraje nezacelené rány, jež stále se nítí a roste na všechny strany. Nasáklá hlína však časem zřítí se na někoho, jako by lidské ruce země se mstila za to, že ránu jí zasadila do těla milostného a její půdu v protivné věci mění, jež na ni se vrhají jak saranče na osení. 356

Básně v knize Básně 3 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 8):