TOUHY

TOUHY
Zatímco skrčen, vtisknut zdám se do této samoty zde, která hledí mne přerůsti, zahladiti mne zcela, jsi-li tu, šume stromů, ptačí zpěve a hvizde, jsi-li tu, skálo pozlacená, zeleni s pohledem děvím, dnes věru nevím. Dokořán otevřel jsem železnou bránu čela, všecky dělníky odtud vyslal jsem do ciziny, za nimi hledím, kterak jdou, derou se v jas a noří se v stíny, s mým zrakem a sluchem v čele se střou po širé zemi. Opojen řevem světa, mlžnými nadějemi, krok za krokem za nimi celý se posunuji od této výspy sladkovodního kraje, kde snad jsem byl, ale kde nejsem, poněvadž dálkou pluji, kde asi má ulita leží jen, s níž větřík si hraje. Krok za krokem za nimi postupuji vpřed, a oni jdou, hrnou se, tlačí v širý svět, razí mi cestu, otvírají mi dveře: pole a pole, les a les odskakují za nás, dědiny, města, pohraniční stráž... Města a města, bodáky, Rýn, Hamburk a námořníci. Milujeme hnědi zvětralých lící sedíce v krčmě, v husté a kalné žluti, milujeme pařáty na těžkém půvabu holek, vyhladovělé pudy, krutý alkohol a vtip. V přístavu nočním vdechujeme chtivě vlhký a páchnoucí slib. 73 Teď jsme se zcivilizovali. Sivozelená sláň je pod námi, před námi, v dáli. Jsme pasažér první třídy, samotář, podivín snad, při table d’hôte mlčelivý, sám stále mluvící s mořem. To nejkrásnější nemohli jsme si s ním říci. Bohudík, že je konec a maska dole! Lépe je býti s oráčem chudým než s panským parním pluhem, když nám již učarovalo to sivozelené pole. Brooklyne řvoucí! New Yorku nebesa škrábající! Nevzpomínáme si snad? Koneček mastné sítě, Vacuum Oil Company, jak se vždy jednoho rána přisával uprostřed dědiny, lovil pro zlatého pavouka? Lomoze, líhni nejztřeštěnějších věcí! Nesmírná kovárno, v níž ohromná demokracie klade se na kovadlinu, znova se ve výheň hrouží! Dnes ráno však nebyl to stesk již po malé evropské louži? Dál! Bláhový lete! Přátelská ruko farmy! Zdar, kamaráde! Vzpomínáš na naše mládí? Na rvačky s policií? Na okultické žvasty? Zdar, Američane! Naděje užraly se. A naše lebky pomalu jsou lysé. Dál! Kde jsi, horečko prvních zlatokopů? Dál! Nikoli, nečteme o hloupých revolucích. V Buenos Aires palmovou třídou jdeme. Dělníci moji, které jsem vyslal z čela, nejsme-li syti pevniny, dosti přec těchto zemí! Rio de Janeiro ještě! A dva měsíce moře. Jako zvon to v nás hlaholí v nejbližší rejdě. Tahiti! Tahiti! Stůjte, dělníci! Přestal svět. Bude nám vůbec ještě kdy možno někam se rozletět? 74 Sníme sny, jež jedenkrát byly až ke dnu již sněny. Ach, jaké hloupé a voskové psali jsme kdys básně! Ve vlasech veliké červené květy mají tu hnědé ženy. Od žida kupujeme jim pozlacené cetky. Denně si šeptáme, zapisujeme v mysl, že zde jsme, skutečně zde, v těchto hedbávných tropech. A zcela jsme venkovští, příroda, široké plíce, a jako nikdy předtím nám hnusno i tropické město a jeho důstojníci, prodejné tanečnice. Pst! Noc je velebná příliš. Pst! Všecky dveře k světu jsou zavřeny. I ústa... Proč tímto browningem nemožno usmrtit čas? Všechny zbytečné touhy zahynuly by s ním. Dělníci, počkejte přece, až vám dám rozkaz. Což opravdu tento koráb prorazil novou díru ke světu, k neznámým věcem, k Evropě staré? Dál tedy! Padesát pohledů nazpět. Korábe, rychle! Což kdyby se nám zachtělo sem se vrátiti zemřít? Po dlouhé pohodě buď vítána, slaná bouři! Tu přivázáni v pěně a kouři, ve svět se řítíme. Nic nemůžeš nám, bláhové nebe, nic, vzteklá vodo. Na to, co bylo, myslíme. Znova a znova myslíme na to, co bylo, na slunce v houštinách, na hnědých ňadrech. Přece nás něco do nových dveří pudí. Najíti červy v nejsladších jádrech? Spěcháme klubky japonských přístavních měst. Tokio. Venkov. Staré fotografie vidíme živé. Žluté mravence, ušaté Buddhy, zvetšelou pohádku. 75 Princezny lásky v klecích Zelených domů, z jichž průjezdu vyvolavač vábí nás dlouhými verši. Netřeba, abys tančila, porculánová figurko, úsměvem pouhým, géšo, nám oslazuj saké. Teprve jezero Biwa láká nás jako kachnu hnízdo si udělat v rákosí zpívajícím a znova si říkat dojemné povídky země. Dělníci, vzhůru! Zpátky do Nagasaki! Před lodi odjezdem píšeme pohlednice. Postačí síla nám pro Vladivostok a Sibiř? Železnic lety, které nás unášíte jak říčka rozvodněná zazátkovanou láhev! Kterou jste vyhlédly pro nás zátoku tichou? Anebo pobřežní kámen, o nějž se rozbijeme? Jací jste, dělníci moji, jací jste kouzelníci! Zde tedy odsunout máme od oka kaleidoskop? Sedíme na balvanu holého norského fjordu. Znavená křídla zobákem probíráme si, pták stěhovavý. Šediví se šedí splýváme, odvála melancholie svět kdysi žhavý. S rybáři vyjíždíme a mokří se vracíme z lovu. Na pohřbu nasloucháme pastora mírnému slovu. Severe přísných věcí, důvěrný sousede smrti, minulost na prach drtíš jak mezi kameny dvěma. Nastává veliké ticho, v němž musí se zroditi zvuk. Nějaký výkřik ze skrčeného hrdla... Kterak se stalo, dělníci, že padáme k jihu? Kterak se stalo, že jsme tak lační a svěží? Evropou starou dolů, och, jak se to běží! 76 Ze skály Gibraltaru hledíme k africkým břehům. Dělníci, rychle! Znova nás volá slunce. Dělníci, rychle! Káhirské krčmy a bazary! S velbloudem výlet, a když už jsme zde, tož s těmito hloupými turisty dolů až k pyramidám! Egypte! Nile! Hnědá ty tanečnice! Ale což nemyslíme již na druhé tropy, na mladou černošku, na hlavě nesoucí džbán? Obraťte, dělníci! Cožpak jsme výletní jachta? Což máme snad v úmyslu psát jednou fejetony z cest a doma spisovatelkám se plésti do řemesla? Africká pánev nás volá. Uganda. Kongo. Dělníci, vpřed! Zde si kdes odpočineme. Ležíme pod kokosovníky, kde černí kolohnáti vrhají na hromady úrodu ořechovou. Procházíme se plantáží, agávovými poli. U břehu Viktorie kolébáme se v džunce. Pijeme na verandě whisky a černou kávu, žvatlají důstojníci a boy nás ovívá hebce. Čas míjí. Doteky prstů sklouzají po všech věcech jako po domácím, dávno zděděném nábytku. Nějaké zakryté hroty počínáme cítit. A jednoho rána nuda z klece deštivých časů sápe se po našem hrdle, nechuť nás zaplavuje. Z šerého kouta zlé a protivné sednice upírá na nás oči žlutá zimnice... Dělníci moji, kde jste tak dlouho byli? Což jste mne zradili, zbaběle opustili? Nikoli? Dobrá! Jen když jste zde již! K sobě mne přivažte touhle liánou pevnou. Vlecte mne! Sláb jsem. Spěchejte do Evropy! Tak je to dobře, dělníci. K vlašskému břehu! Pijeme dlouhými doušky laskavost, modř a něhu. 77 Jsme rekonvalescent. Sotva dočkati můžeme se modrého jaterníku v jednom moravském lese – – – Slyším tě, šume stromů, již, ptačí zpěve a hvizde, vidím tě, skálo pozlacená, zeleni dívčích zraků. Skrčen a vtisknut do této samoty zde, jsem podoben v zátoce tiché omšelému již vraku, jenž dopředu kolébá se, jako by odrazit chtěl, ale v břiše voda mu šplouchá s rybami lesklých těl. 78