OCHRIDA

OCHRIDA
V slunečném obdélníku dveří, zatímco srkám černou kávu s rakijí: ubohé molo nesměle zařezává se do jezera, modravě šedá ranní hladina, houstnoucí do dálky, čeří se drobnými vlnami, vrchy a mlhy a nebesa na obzoru splývají v souvislou oponu z organtýnů, přede mnou na břehu mezi kolíky moslimka otrhaná horlivě bije do mokrého prádla. V slunečném obdélníku dveří, zatímco stesk se znova mi jitří v srdci: nažloutlý baščik a červený fez, rakouští poddůstojníci a bulharský četník, německý husar a evropská švadlenka – jakoby pouhé přízraky! Jsem s jezerem spíše než s lidmi, jsem s jitřní pohodou, kterou tu přikusuji k rannímu nápoji, i s dlouhým, pavučinovým oblakem, jejž po deset dní již za sebou vleku od dvou drahých hlav tam nahoře, doma, a který zneklidňuje má jitra a večer škrtí mne, až se chce vykřiknout. Z tichého, melancholického betlému Ochridy nevidím nic – ale vzpomínám všeho: 220 vidiny křehké, nad vodou lehce navršené, když jsem se poprvé blížil k ní v bárce, východní kněžny, vznešené, sličné, jež má však souchotiny a nikdy se nevdá – poklidné křivolakosti starosvětských uliček, jež zarůstají travou jako hradčanská zákoutí a navoněny jsou kvetoucími olivami – velebných stařen ve tmavých pláštích, za okny předou a hlídají líbezné dívky, horlivě navštěvujíce popa a ikony – zborcených říms a pavlačí, oprýskaných fasád, budov jen zázrakem ještě se držících, ač všude obtěžkaných velikými kořenáči – těch fial, růží a karafiátů – zřícenin nahoře, hradeb a bran, z nichž možno pozdraviti topoly, minarety a silnice dole a kvůli nimž otevru jednou naučný slovník anebo jiný specielnější herbář – nějakých úředních, vyžehlených budov, mimo něž kráčí se rychleji – harémů s dřevěnými mřížkami v oknech, modrými, zelenými, samý kosočtverec, moslimky, které tu potkáš, staré a škaredé, zděšeně odvracejí i zahalenou tvář, zatímco křesťanky za chládku večerního před prahem v hloučcích sedí, pletou a vyšívají anebo kávu popíjí, žvatlajíce – a konečně hlavní třídy, zchudlého bazaru, liščin tu visí dosti i západního braku, cukrárny jsou však vyjedeny, ryby jsou drahé, 221 jen mléko, sladké i kyselé, z hliněných džbánů potěší žaludek... Tak vzpomínám, mačkaje mezi prsty žlutý květ vodního kosatce, který jsem cestou utrhl na močálu, tak vzpomínám, unylé půvaby města skládaje v kytici, leží tu přede mnou a vydechuje nemocnou vůni, která mi splývá se srdce steskem v protáhlý akord, jenž nedoznívá... 222