NOC V KIŠKUNDOROŽMĚ

NOC V KIŠKUNDOROŽMĚ
Té hebké uherské noci pod širou bání, velikým špendlíkem propíchanou, abychom se neudusili steskem, abychom nezůstali tu docela potmě, já, jejž státní hřebčinec posunul před frontu na stráž, anebo honvéd, jenž v osvětleném okně za mnou usnul nad psaním, anebo noční chodec, schovaný za lucernu, která se žhavá potácí po náměstí, a možná i gróf Hoyos, hezký rytmistr a chlouba Dorožmy, který už také spí za mými zády, tuhle! Té hebké uherské noci! Roztáhla široce nikoli temná křídla, jen pel jejich všude, řídký a třpytící se v panenském svitu. Akáty, jasany, morušemi proudí šum a v jeho mezery řine se ustavičný pleskot kašny anebo ztlumená, roztrhaná cikánská hudba z menáže důstojníků. Té hebké uherské noci! Jak dává zapomenout! Jak ruší váhu zbitého těla i tíhu mysli nadulé nedočkavostí! Vteřiny! Okamžiku! Nebesa, která couváte v ohromnou nekonečnost, a přece bledou svou modř mi sypete na hlavu! Krajino cizí, svobodná, drsná, kterou jsem napojen 174 jak vínem, po němž mám chuť ještě v ústech! Och, čarodějky! Kdo to tam hajá za oknem svítícím v peřinách bílých, malá kišasoň? To je má dcera, kytice lučního kvítí v mých hubených prstech. Kdo to tu sedí na rudé lavičce ve stínu akátů, jež hovoří s větrem? Tos ty, má ženo, divoké lásky slasti a hoře, korunko zlatá na mé šednoucí hlavě, to mezi trnovou korunou člověka a básníka zeleným věncem. Zatímco stín můj před vraty na stráži stojí, hlavu mám na tvých ňadrech, tvář svou před nebesy, aby se napila dosyta jejich bledého světla, a s chutí po víně v ústech čerstvou mám chuť po tomto kraji, jejž miloval Petöfi. Lásko má, obejmi mne, ruce své sepni mi na prsou a nech mne šeptati jako ze sna, líbej mne přitom na čelo, slyš! Na širé, vlhké, jílové dlani jak věrná žena sedí tu svoboda s plnými boky a ňadry, do dálky zírajíc rukou oči si cloní a usmívá se. Z prudké a hlučné venkovské řeči, ze skřeku vodního ptactva, z chorálů nesčetných žab, z bučení stád a stád do písně zvonců skládá se její zpěv a táhne přes močály, žita a pšenice, přes lány kukuřice a papriky, 175 přes řídké statky uprostřed vinic a zahrad, hlídaných topoly. Mateřsky usmívá se pod čistým nebem, brázděným lety racků, divokých kachen a hus a tancem čápů, kteří klapají zobáky. Větrné mlýny ňadra jí, myslím, ovívají, a tmavošedí, melancholičtí buvoli, jež několik kroků odtud se loudají silnicí, zdvihají hlavy a větří ji... Lásko má, pevněji přece obejmi mne! Před touto oblohou rozjasněnou jak štěstí, před touto zemí, kterou bych milovat mohl... proč měkké ruce tvé mění se v dým, zatímco náhle s nadějí polykám úzkost, proč prcháš? Proč nespí Soňa za tímto svítícím oknem, proč je to honvéd? – Po širé báni, jako by ucpat chtěl zářící dírky, jako by spálit chtěl noci pel, sune se tiše ze strany na stranu chvost strážního reflektoru. 176