Té hebké uherské noci
pod širou bání,
velikým špendlíkem propíchanou,
abychom se neudusili steskem,
abychom nezůstali tu docela potmě,
já,
jejž státní hřebčinec posunul před frontu na stráž,
anebo honvéd,
jenž v osvětleném okně za mnou usnul nad psaním,
anebo noční chodec, schovaný za lucernu,
která se žhavá potácí po náměstí,
a možná i grÓf Hoyos, hezký rytmistr
a chlouba Dorožmy,
který už také spí za mými zády, tuhle!
Té hebké uherské noci!
Roztáhla široce
nikoli temná křídla, jen pel jejich všude,
řídký a třpytící se v panenském svitu.
Akáty, jasany, morušemi proudí šum
a v jeho mezery
řine se ustavičný pleskot kašny
anebo ztlumená, roztrhaná cikánská hudba
z menáže důstojníků.
Té hebké uherské noci!
Jak dává zapomenout!
Jak ruší váhu zbitého těla
i tíhu mysli nadulé nedočkavostí!
Vteřiny! Okamžiku!
Nebesa, která couváte v ohromnou nekonečnost,
a přece bledou svou modř mi sypete na hlavu!
Krajino cizí, svobodná, drsná, kterou jsem napojen
jak vínem, po němž mám chuť ještě v ústech!
Och, čarodějky!
Kdo to tam hajá za oknem svítícím
v peřinách bílých, malá kišasoň?
To je má dcera,
kytice lučního kvítí v mých hubených prstech.
Kdo to tu sedí na rudé lavičce
ve stínu akátů, jež hovoří s větrem?
Tos ty, má ženo,
divoké lásky slasti a hoře,
korunko zlatá na mé šednoucí hlavě,
to mezi trnovou korunou člověka
a básníka zeleným věncem.
Zatímco stín můj před vraty na stráži stojí,
hlavu mám na tvých ňadrech, tvář svou před nebesy,
aby se napila dosyta jejich bledého světla,
a s chutí po víně v ústech čerstvou mám chuť
po tomto kraji, jejž miloval Petöfi.
Lásko má, obejmi mne, ruce své sepni mi na prsou
a nech mne šeptati jako ze sna,
líbej mne přitom na čelo,
slyš!
Na širé, vlhké, jílové dlani
jak věrná žena sedí tu svoboda
s plnými boky a ňadry,
do dálky zírajíc rukou oči si cloní
a usmívá se.
Z prudké a hlučné venkovské řeči,
ze skřeku vodního ptactva, z chorálů nesčetných žab,
z bučení stád a stád do písně zvonců
skládá se její zpěv
a táhne přes močály, žita a pšenice,
přes lány kukuřice a papriky,
přes řídké statky uprostřed vinic a zahrad,
hlídaných topoly.
Mateřsky usmívá se pod čistým nebem,
brázděným lety racků, divokých kachen a hus
a tancem čápů, kteří klapají zobáky.
Větrné mlýny ňadra jí, myslím, ovívají,
a tmavošedí, melancholičtí buvoli,
jež několik kroků odtud se loudají silnicí,
zdvihají hlavy a větří ji...
Lásko má, pevněji přece obejmi mne!
Před touto oblohou rozjasněnou jak štěstí,
před touto zemí, kterou bych milovat mohl...
proč měkké ruce tvé mění se v dým,
zatímco náhle s nadějí polykám úzkost,
proč prcháš?
Proč nespí Soňa za tímto svítícím oknem,
proč je to honvéd? –
Po širé báni,
jako by ucpat chtěl zářící dírky,
jako by spálit chtěl noci pel,
sune se tiše ze strany na stranu
chvost strážního reflektoru.