SLOHY MÝCH DNŮ

SLOHY MÝCH DNŮ
Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní, chci světlou a vzdušnou dílnu. Nechte si kněžská svá roucha, kostýmy obnošené, vzezření zasvěcenců a masky povznesené, chci prostý, občanský šat. Ve staré železo hodil jsem devocionálie, do ruky vzal jsem nástroj těžkého métier, z prostého kovu tepu závažné věci, někdy i zbraň. Sedím a tepu, a zvoní mi lesklé nástroje, jako by vojáci na koni cválali do boje, to někdy – a častěji, jako by hudba šla: prostou a veselou píseň vpřed stále posunuje, dům a dům dělá místo, zástup se přidružuje, tu zdvihne kapelník hůl, nastane ticho, všechno se zastaví, někteří klobouky smeknou, pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou, ráz! hlubokými tóny počíná hymna. Sedím a tepu, a mimo okna má plyne po každé vteřině vlídné a pohostinné nějaký docela prostý zjev: housata uštipující trávu před plotem, fůra, jež dlouhé kmeny veze s rachotem, holčice nesoucí chleby; života jednoduchého střídavé nárazy způsobem nevzrušujícím pokojné obrazy kladou mi na skla jasná a zas mi je berou. 57 A třetí děj, to je přístav mých vidin a snění, jež připlouvají a odjíždějí po proudu bdění jak plachetní bárky a lodi: míjejí jedny jak větřík, jenž křídla náhle složí, z jiných se vylodí u mne hromada zboží, ovoce, surovin; své bledé ruce široce majíc roztažené, obloha poněkud severní nad tím se klene, hry racků házejí po ní veselé věnce. A tu si vzpomenu někdy, let kolik je tomu již, co jsem byl také bujný a potulný tovaryš u mistrů, u života; na stole dubovém plný korbel nám stával, na naše výpravy svět se nám čekati zdával, děvčata špoulila rty. Ale já stesku po letech mladosti v srdci svém nenesu, po práci vycházím do luk, vycházím do lesů, přináším hřiby z hlubokých doubravin, miluji rybolov. Tož by se zdálo, že čas mi pokojně nad hlavou dřímá. Jako když dlouho po blesku teprve hřímá, o dění slýchám hlučnějším. A přece přijdou mi dni jak oblaka k prasknutí nabitá, jak hroznů koše, jichž zrna jsou zralá a nalitá, svět širý s nimi; svět širý slyším kolem své rodné, těžce rodící půdy, ze hlubin země hrčí vozíky plné rudy, žní kosy řinčí, jdou vojska a bronzové sochy z náměstí rostou. Naslouchám větrům, k jich křídlům šustícím čichám, na skále dívám se v dálku a široce dýchám, zamyšlen vracím se domů; vážím a ze všech stran prohlížím děje: kdes jde snad o bázně, jde o naděje, 58 které jsou také mými. Myslím, že kovová ústa polnic již volají, že musí nastoupit mnozí a mnozí, než zdolají nepřátel starých pluky – a já jsem záložník. Jsem věčný záložník armády, která je všude, ve všech jsou řečích pochodu slova, jejž hude našeho pluku hudba. Položím nástroje, opustím dílnu a lesy. Kopáč a lopatu sem! Zákopy sděláme si, a zde je puška a šavle! Jedinou dobrou ránu vyšlu-li v tomto boji, dvakráte, země, byli jsme v životě svoji: v dílně své pro tě jsem pracoval, v poli jsem pro tě se bil. Tak tedy život mi rychle i pomalu uplývá. Po špatné noci hodina starostmi šedivá na slunci lehne si do trávy. Ledacos mohu si odříci z toho, co jiní mají, poněvadž tisíc mám věcí, jež jiným unikají, a nezakopané hřivny. A když se přelidské touhy octnou v cestě mi, větrný zámek si stavíme křehkými dlaněmi, všechno vím, co bych činil a činil, kdybych byl bohatý muž... Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni a věci, jež kadidlem, pačulim zavoní, mně stačí les a dílna. Nechtě si kněžská svá roucha, kostýmy vypůjčené, vzezření zasvěcenců a masky povznesené, mně stačí prostý šat. Škrabošky pro masopustní jsou jen maškary. Zde však jsem s úspěchy, bludy a nezdary já skutečně, osoba civilní, dělník a občan. 59