PROLOG

PROLOG
Znám také čistý lesk těch nití stříbrných, z nichž jarní jitro tká svůj rosný pažit ranní, když ptáků zpěv a křik jak vzduchu jarý smích zve den i člověka na koráb milování – znám radost blaženou: ta vdechne na čelo bližnímu polibek za jedno krásné gesto, a jak by nebylo nic nikdy bolelo, v ní láska chápavá jak vzácné kyne těsto. Znám také vůni trav a slunce na stráni, když letní hodina den spájí z horkých pudů a není nikoho, kdo vášním zabrání, by překypovaly a jiskřily z všech údů – znám vášeň smyslnou: ta líbá krvavě, za svými výkřiky dá drze tvrdé tečky, a v mlunných výbojích když bouří jásavě, jak mezi žernovy vám drtí předsudečky. Znám také barevný tvůj šátek, jeseni, v němž skrýváš hoře své a hoříš panychidou: list padá za listem jak slza loučení a ulicemi měst se plíží starost s bídou – znám něhu vzpomínky i smutek marnosti, na strunách hlubokých hru teskných meditací, i hoře iluze, jež od skutečnosti se s hlavou rozbitou jak od zdi pevné vrací. A znám i jiskření, když zimní úplněk na plochách sněhových svou hudbu vyluzuje, i temných nocí žal, když hvízdá větru vztek, po cestách, na mostech zlý smutek světa duje – 284 znám krásu smíření i filosofa klid, když rukou laskavou se zdá i ruka smrti, a znám i zoufalství... je všecky slýchám znít, ty city blaživé i city, které drtí, svým nitrem přelidským, tu hudbu bláhovou, hou, hou, hou, dnes ukolébavku a zítra běsů rej: krev nám dej a mozek dej – ne! Ty radosti a žaly intimní, ta hudba soukromá, nechť v buržoazní poezii zní pro starý svět, jenž toho tolik má, a přece zahyne. Ty však, můj soudruhu, jenž děláš ve fabrice, jenž děláš na poli a dřepíš v kasárnách, ty ještě jsi tak chud; ty třídní bližní můj, vy smědé statisíce, jež stále ještě držány jste v tmách, ač k světlu chce váš pud: chci s vámi šachtami, dvorci, továrnami, vzbouřenou ulicí; mé třídní zpěvy nechť teď pro vás znějí o práci, vzpouře, o naději a jasnou polnicí, ať dnes nás pojí jako rudou páskou soudružskou láskou a zítra nechť jak důtky sviští tou svatou naší třídní nenávistí. Potlačím slabošských citů denní dým, 285 vám, jen vám železným hlasem, strojů a kulometů tvrdým hlasem poslední zpěvy své vyzpívám. 286