FILATELIE

FILATELIE
Venku je ziskuchtivý shon. – Co na tom, že kulomet po světě štěká, co na tom, že na poplach bije zvon. Okeán lidství svíjí se a vzteká, leč občan pilný neví, co je vztek, a čilý v díle stará se jen o svůj obchůdek až do poslední chvíle. Hroutí se trůny, praskají republiky, v nárůdky, státečky tříští se svět. Hledíce, jak by nejlépe jeden druhého sněd, psi imperialismů střehou všecky politiky krvavou vztyčujíce mordu, opřeni o věřitelů vlasteneckou hordu, fuj, Poincaré! Poslední paňácové restaurace, Horthy, Mussolini, Cankov, Ludendorff, Kramář, diktují pod šibenicí anebo také jen deklamují, aby jim nebyla douhá chvíle před smrtí, před smrtí buržoazie. Barevný Východ připravuje se svrci panství blázna a násilníka, bílého muže, hanebného sáhiba, jenž v Evropě neví si rady, ale je první všude, kde čichá kořist – nestoudný Albion, chamtivá Francie, Belgie s kaučukem polykající krev, smrduté Španělsko katolické, 415 křesťanská hrabivost na všech stranách, pokrytectví nestydatých. A v srdci Evropy Německo. Milióny přibité na kříž vlastenectvím junkerů a velkoprůmyslníků, Stinnesy, Glöcknery, loupežným rytířstvem dneška, jež vykradlo národ, a lup uloživši v dobrých valutách, zničilo marku a pracující lid. Umírá Německo. Vše ztratili, kdož mohli nastřádati, do bídy uvržen dělník, že zapomněl včas bíti, kojenci mléka nemají, stařeny na ulicích klesají, živé mrtvoly plouží se městy, ale v barech vyvolená buržoazie hýří. Umírá Německo, ale soused-maloměšťák, ohlušený vlasteneckým bubnem Klofáčů a ostatních příživníků socialismu, obdivuje Poincaréa a libuje si: „Trest spravedlivý postihl Němce.“ Hlupáku, Vilém s krónprincem, Ludendorff s generály, Stinnes se všemi imperialisty, celá smečka těch, kdož Válce chtěli, dál žere, chlastá, dělá panskou politiku, ale tvůj bližní, jediný pravdivý bližní tvůj třídní, německý člověk pracující, hyne, v otroctví klesá, hladem umírá, 416 a Německo umírá, jako my všichni budeme umírati, nepřerazí-li proletariát dravci pařáty. Jen červený prapor s kladivem a srpem, hvězda betlémská nad kolébkou spasitelovou, z rudého Kremlu září. A Lev Trockij, lépe než Hospodin z hořícího keře, mluví odtud k proletariátu celého světa. Brány pekelné nepřemohou sovětské Rusi. A pro bědné armády západní Evropy, které zešílí v poslední své válce, Rudá armáda ztělesňuje poselství míru. Pátý akt revoluce, nejstrašlivější srážka živlů sociálních počíná, až do kořenů chvěje se naše hodina – ale občan pilný myslí na obchůdek, pobíhá s ranečkem za šlépějemi dějin. Mění se formy a hranice států, rodí se státečky, provizória, odbojné vlády otvírají své krámky – jaká příležitost vydávat poštovní známky! Finanční ministři, poštovní úředníci, z dohodových komisí čilí důstojníci, vyhnaní potentáti a kandidáti trůnů i z povolání pálení obchodníci obchodují a švindlují, spekulují a falšují, 417 obchoduje Ábel, obchoduje Kain, jako ten Herr Klein-Kiss aus Grosswardein. Papírek pestrý, novodobý kvítek všech barev, na všech dopravních cestách rozkvétající, v celých kyticích se usmívající z výkladních skříní, tu důvěryhodný jak peníz, za nějž si koupíme chleba, ale i smutně falešný jak nevěstčin pohled, ten papírek malý, po léta opomíjený hlučnou ulicí, jen jemnou rukou sběratelovou pečlivě ošetřovaný, jen jeho láskyplným pohledem uctivě zkoumaný – náhle jako nakonec všecko v této době, jako všecky tiché a hlučné radosti, jako všecka velká i malá tajemství mnoha srdcí, bičem spekulace byl vyhnán na trotoáry. Zaječel kolem něj ziskuchtivý shon. A tu i filatelista, také tichý blázen, nenáviděný občanem pilným a pospíchajícím, dočkal se panské přízně: bílé a buclaté ruce ministrů, diplomatů, úředníků, kupčíků vsouvají se mu do kapes, je ctěn a vážen, stává se soudním znalcem, učitelem na středních školách, oficielním učencem, 418 odborným spisovatelem, věrným sluhou Kapitálu a Autority... Venku je ziskuchtivý shon. Ale doma ve čtvrtém poschodí za zimních večerů u bílé lampy se svou lupou a pinzetou nehonorovaný, neoficielní sedí poslední snílek. Na bílých listech kvítků pestré řady, sta a sta, tisíce, každý jiný, z Egypta, Kanady, Kočinčíny, jak herbář ze zahrad Šeherezády, leč mrtvé to není. Nad nimi skloněn jak filosof nad knihou, se všemi světy a národy rozpráví, s celičkou zemí a se vším tvorstvem, dívá se, zahloubává a učí, pozdravuje se s mořem i horstvem, celý svět klesá mu do náručí a zpívá svůj strašlivý chorál. Malajskou džunglí s řevem skáče tygr, v Habeši troubí poslušný slon, s mručením medvěd batolí se lesy Libérie, hroch v dáli hřmí a prchá antilopa, leopard mňouká na Kongu, na Borneu orangutan vydává skřek, ržá žirafa a zebra v Ňase, ržá velbloud poštovní na cestě Súdánem, na Newfoundlandu tuleni, v N. J. Walesu emu, mravenečník na Guayaně, na Novém Zélandě kivi, šimpanz, krokodýl, rajka, klokan, 419 tu nebo onde a každý po svém, od řevu až k pípotu, zesilují chorál, a v Austrálii všemu se směje pestrý pták, kokabura. Pepřová větévka z Libérie se třepotá, šumíce vlní se rýžová pole v Číně, úroda kokosovníků duní na vlhké půdě Oceánie, chřestí vějířové a olejové palmy, neboť i vegetace chce míti svoje hlasy v chorálu přírody. I všecky vodopády světa v něm burácejí. A hrozná píseň země stoupá, stoupá, ale vrcholky hor jsou přece ještě vyšší, a věnec ticha korunuje Ararat, horu Cookovu a Wellingtonovu i Fudžijamu. Veliký jest řev přírody a veliké jest její ticho. Ale ještě větší jest řev lidstva, navždycky ticha zbaveného. Co slyšíš, snílku, nad svou pestrou sbírkou? – Tak málo dobrého a tolik zlého! Zaživa pohřbeny jsou ještě dějiny pro statisíce, umlčeny, znásilněny, aby nemohly žalovati, a jako opony ze lží a podvodů visí před nimi masky, ledové masky císařů, králů a presidentů: Napoleon, Leopold II., Franz Josef, Viktorie, Eduard, Humbert, Alfons XIII. – Ferrer je mrtev, Alfonso je živ! – potrhlí Romanovci a burzián Nikola, 420 Milan a Ferdinand Koburg, Madero, Carranza z Mexika, jen Villa chybí, atd., lepší společnost zkrátka, tragikomický bluf. Slavnostní přísahy, revoluční akty, přehlídky vojska, symboly svobody, především Liberty všude – pro ty, kdož vládnou –, makáš křížovou cestu národů vpřed, probouzení se, tápání, kozelce demokracie, zločiny kapitalismu, a náhle: kladivo a srp, Práce, nejbezpečnější president života, na všecky strany věší emblémy svoje, zářící červánky lidstva. Francie ještě koketuje s frygickou čapkou, vypůjčenou z Comédie française, ubohá Itálie zase vzpomíná na starou Romu, zřídlo násilí, jemuž říkají právo, Alfonso dosud je živ... ale nad pestrou sbírkou svou skloněn snílek filatelista, řeč přírody znáti se naučil a dějiny člověka prošel, hrůzy všecky, ale i vývoje smysl poznal a usmívá se. Jak předoucí kočka bílá lampa si brouká, papírky barevné v řadách zpívají sbor, dvanáctá hodina včerejška houká, do ranní mlhy zítřka odrazí vor. 421 Z čtvrtého poschodí chudobné čtvrti je vidět daleko, daleko do světa, kde v křečích dneška porozená doba pokojným květem rozkvétá. Tu přistoupil k oknu, volal v dálku přes město, zločiny, občanskou válku, ozvěna velebně odpovídala: Internacionála! 422