Sláva pěsti!

Sláva pěsti!
Soudruzi od ponku, mašiny, pluhu, chleba jde k duhu, svoboda jde k duhu, leč chleba není všecko, a svoboda je stín: to hlavní je moc, a tu nám nikdo nedá, tu musíme si vzíti, až hodina slabostí bledá zas počne se silou rdíti, až přijde den, kdy vzplanou obzory a zahřmí ulice, až přijde svátek náš, kdy chvíle přinese nám rudé kytice. Tu oni, zblednuvše a zuby cvakajíce, rolety stáhnou, zavřou okenice, leč ruce natáhnou k nám, dlaně otevřené a jako chlebíčky bohatě obložené tučnými sousty, svobodami, sliby: abychom vzali si, nám nabídnou s nejlíbeznější tváří svou... Och, sláva pěsti, která první přetáhne je holí, [428] ty dlaně otevřené, a všecky chudé svolávajíc z fabrik, dvorců, polí, se smíchem zahlaholí: Tohle tu bylo již jednou a mnohokrát! Kampak s tou lečkou bědnou? Už nelze nás nachytat! Och, sláva pěsti, která chudé sešikuje v železnou pyramidu, hrot vpřed, a nikoli vzhůru, a – ježto železo nic nikdy nelituje – ve jménu dělného lidu rozdrtí měšťácký svět! [429] EDIČNÍ POZNÁMKY
Třetí svazek Básní Stanislava Kostky Neumanna zahrnuje jeho básnickou tvorbu z let 1911–1925. Obsahuje – vedle básní knižně nevydaných – tři básnické sbírky: Nové zpěvy (1918), sbírku 1914–1918 (1927), původně vydanou roku 1918 pod názvem Třicet zpěvů z rozvratu, a konečně Rudé zpěvy (1923). Tvůrčí etapa, vymezená těmito třemi knížkami, patří k nejvýznamnějším nejen v Neumannově osobním vývoji, ale i ve vývoji celé české poezie a kultury vůbec: příznačně je právě tehdy jeho dílo básnické provázeno mimořádně bohatou a mnohostrannou aktivitou kulturní a společenskou, která Neumanna postavila na jedno z předních míst v českém literárním a kulturně politickém životě. Celé toto období je vymezeno na jedné straně Neumannovým vystoupením po boku tzv. předválečné moderny (jak ji on sám pojmenoval), v jejíž atmosféře „civilního patosu“ a civilizačního opojení se zrodily Nové zpěvy, na druhé straně kulminací a dozníváním poválečného hnutí proletářské literatury, které mělo v Neumannovi jednoho z předních průkopníků a v jeho Rudých zpěvech jednu z osobitých realizací svého uměleckého programu. Na rozdíl od předchozích svazků, zahrnujících relativně uzavřené úseky, sjednocené nejen vnitřní souvislostí díla, ale i vnějšími životními osudy autora, zahrnuje tedy třetí svazek období bohaté uměleckými i sociálními proměnami, které hluboce zasáhly nejen do života a díla Neumannova, ale do života celé kultury a celé společnosti. Válka a revoluce, vznik samostatného státu a zápas o jeho sociální a politický charakter, zrod komunistického hnutí i umělecké avantgardy, která se hlásí k revoluční přeměně světa, – to jsou události, k nimž došlo v několika letech mezi vznikem Nových a Rudých zpěvů, mezi předválečnou modernou a poválečným hnutím proletářské literatury. K tomu přistupují i proměny v osobních osudech básníka, který poklidné prostředí moravského venkova zaměňuje nejprve za výcvikový vojenský tábor v Maďarsku, pak za válečnou službu v Albánii a konečně – po třináctileté distanci – znovu za rušné prostředí pražského centra kulturních a politických zápasů. Přesto však spojuje Neumannovu básnickou tvorbu z této doby vnitřní souvislost, která náš svazek sjednocuje podstatněji než pouhá následnost chronologická. Souvislost mezi Novými a Rudými zpěvy naznačil ostatně už sám autor tím, že po konfiskaci Rudých zpěvů (které v původní podobě za autorova života už nevyšly) připojil řadu jejich čísel spolu s dalšími poválečnými básněmi k druhému vydání Nových zpěvů (1936) jako zvláštní oddíl, nazvaný Zpěvy poválečné. Že nešlo jen o příležitostné spojení, dosvědčuje zase především sám básník, který v poválečných polemikách o koncepci proletářského 431 umění nejednou zdůraznil bezprostřední spojitost mezi civilistickými a civilizačními tendencemi předválečné moderny a mezi poválečnou poezií a obhájil průkopnickou úlohu, kterou sehrály ve vývoji moderní poezie „jako nutný stupeň k umění kolektivnímu“. Právě v této programové návaznosti na předválečné hnutí tkví osobitost Neumannovy teoretické koncepce proletářské literatury i její tvůrčí realizace. Spatřujeme-li však – shodně s básníkem – v civilismu základní sjednocující rys našeho svazku, nemáme na mysli nějaký úzce vymezený směr, charakterizovaný pouze nebo především novým syžetem technické civilizace: chápeme jej v nejširším smyslu jako novou poetiku, jako základní tendenci pronikající všemi složkami díla od postoje ke skutečnosti až po specifické prostředky jazykové. „Civilní patos“, jak Neumann charakterizoval nový estetický ideál moderny, má stejně závažné důsledky ideové jako tvárné: zahrnuje nejen nový syžet, zaměřený k moderní civilizaci, k všedním věcem občanského života, k nově se utvářející kolektivitě, nejen nový výraz, odmítající poetická klišé, převracející ustálené hodnoty a hledající nové zdroje poetična v uvolněném proudu obrazů a překvapivých konfrontacích „civilního“ a „básnického“ slovníku, nejen volný verš a širokou uvolněnou formu – „civilní patos“ je u Neumanna od počátku spjat s patosem občanskosti umělce a umění, který básník po válce dotváří v revolučním smyslu. Všechny tyto rysy spojují Nové zpěvy s Rudými i s válečnou sbírkou Třicet zpěvů z rozvratu (později rozšířenou pod názvem 1914–1918), zejména s její úvodní částí, jež bezprostředně souvisí s předválečnou „civilizační“ vlnou. Ostatní básnické knihy vydané Neumannem v této době (Kniha lesů, vod a strání, 1. vyd. 1914, 2. vyd. 1921, Bohyně, světice, ženy, 1. vyd. 1915, 2. vyd. 1925, Horký van a jiné básně, 1918, Kniha mládí a vzdoru, Spisy, sv. 1, 1920, Kniha erotiky, Spisy, sv. 3, 1921) se řadí svým charakterem i dobou vzniku vesměs k předcházejícímu období, a byly proto zařazeny do předchozích svazků (Básně II, ev. Básně I). Do našeho svazku z nich zařazujeme – na základě edičních zásad, jimiž se řídíme v celém tomto vydání – jen ty básně, které byly v daném časovém období publikovány poprvé; jde o několik básní z druhého, rozšířeného vydání knihy Bohyně, světice, ženy a o úvodní báseň ze souboru Neumannovy předválečné milostné lyriky, vydaného pod názvem Kniha erotiky. Konečně zahrnuje náš svazek oddíl básní knižně nevydaných, publikovaných v tomto časovém rozmezí pouze časopisecky, respektive – ve třech výjimečných případech (básně Hoch a Mašírovali jsme, jež byly po dlouhá léta považovány za ztracené, a My zbudovali jsme) – nepublikovaných vůbec a zachovaných pouze v rukopise. Tam, kde se náš svazek časově překrývá se svazkem předcházejícím (Básně II, zahrnující tvorbu z let 1903–1914) i následujícím (Básně IV, 1925–1935), byl nám i zde vodítkem základní charakter tří sbírek, tvořících jádro našeho svazku. Rozlišující hledisko bylo potřebné zejména v prvém případě: první 432 básně z okruhu Nových zpěvů totiž vznikaly – i když ojediněle – a byly časopisecky publikovány už od roku 1911, tedy ještě souběžně s některými básněmi z předcházejícího druhého svazku Básní. Méně složité bylo vymezení hranice mezi naším svazkem a svazkem následujícím: zde se totiž poslední časopisecké otisky básní zařazených do oddílu Zpěvů poválečných v druhém vydání Nových zpěvů (který je z Básní III časově poslední) a první otisky básní zařazených do následující sbírky Láska (Básně IV) časově nepřekrývají, takže konec roku 1925 tvoří mezi oběma svazky zřetelný časový mezník. Tento mezník nepřekračuje ve skutečnosti ani sbírka 1914–1918, ačkoliv byla ve své definitivní podobě vydána až roku 1927; všechna její čísla, včetně těch, jež tu byla knižně otištěna poprvé, totiž vznikla (a většinou byla i časopisecky publikována) do konce roku 1918. Z téhož důvodu, vycházejíce jako u ostatních svazků z časové posloupnosti díla, také řadíme tuto sbírku na druhé místo za Nové zpěvy (podle jejího prvního vydání z roku 1918 pod názvem Třicet zpěvů z rozvratu). Vcelku tedy obsahuje náš svazek šest částí v tomto pořadí: Nově zpěvy, 1914–1918, Z Knihy erotiky, Rudé zpěvy, Ze sbírky Bohyně, světice, ženy, Básně knižně nevydané. Z celého období, které náš svazek zachycuje, se zachoval jen neúplný rukopis sbírky Nové zpěvy, jenž byl předlohou pro sazbu prvního knižního vydání, dále rukopisy několika básní určených pro časopisy (Stavba vodovodu, Magyar kir. állami szemkórház I a II, Zlá noc, Komíny, Básník zpívá si mimochodem, Hoch a Mašírovali jsme) a náčrtek básně My zbudovali jsme, které vesměs jsou uloženy v literárním archívu Památníku národního písemnictví v Praze. Výchozím textem Neumannových básní v našem vydání je jejich text tištěný naposledy za autorova života, s výjimkou příležitostných otisků v některých sbornících nebo časopisech, na nichž se autor osobně nepodílel. Uvádíme-li v různočteních také znění rukopisné, pokud bylo dostupné, postupujeme při jeho evidenci dvojím způsobem: všude, kde jde o rukopis základní (R) (např. u všech osmi výše vyjmenovaných básní), popisujeme jej v úplnosti; kde se však jedná o předlohu k sazbě knihy (Rk), jako je tomu u rukopisu Nových zpěvů, který vznikal opisováním buďto původních rukopisů, nebo časopiseckých otisků, nezaznamenáváme evidentní gramatické chyby nebo omyly vzniklé rychlým opisováním či nepozorností. Znění, které autor v rukopise škrtl, uvádíme ve špičatých závorkách, v hranatých závorkách znění předpokládané, které autor nedopsal; za nimi pak následuje definitivní text rukopisu. Při přípravě textu jsme se řídili zásadami vyloženými v prvním svazku Spisů (Básně I, str. 299) a doplněnými ve třetím svazku (Básně II, str. 384). Neměníme tedy znění, které jsme vzali za základ, kromě pravopisných úprav a úprav dobového psaní. Odůvodněné odchylky od výchozího textu uvádíme v různočteních; nezaznamenáváme ovšem opravy zřejmých tiskových chyb. 433 Také úprava různočtení zůstává v našem svazku stejná: za číslem označujícím verš uvádíme znění, které tiskneme (zpravidla výchozí text), za hranatou závorkou pak znění odchylná se zkratkou pramenu, a to chronologicky od mladšího k staršímu; pokud tiskneme znění rozdílné od textů autorových, uvádíme text výchozí s jeho značkou na prvním místě za hranatou závorkou. Pokud odkazujeme k jiným Neumannovým pracím, citujeme příslušný text podle našeho vydání Spisů tam, kde je již k dispozici (S městem za zády, Básně I a II, Stati a projevy I–V); jinak citujeme vždy podle prvního knižního vydání (to se týká knih Elbasan, 1922, Válčení civilistovo, 1925, Bragožda a jiné válečné vzpomínky, 1928, Vzpomínky, 1931). Vydavatelé děkují všem, kteří jim v práci pomáhali, zejména pracovníkům literárního archívu Památníku národního písemnictví a svým spolupracovníkům.
Str. 7 NOVÉ ZPĚVY
První vydání Nových zpěvů vyšlo roku 1918 nákladem Františka Borového a tiskem Antonína Reise v Praze, s podtitulem Kniha lyrických průbojů a s trojicí titulních kreseb od Vlastislava Hofmana, Josefa Čapka a Václava Špály ke třem oddílům sbírky: k cyklům Zpěvy drátů, Zpěvy z lomozu a Zpěvy z ticha. Básnickou sbírku, vydanou na počátku posledního válečného roku, avšak vznikající v odlišném literárním kontextu posledních předválečných let (1911–1914, jak je uvedeno také v tiráži), stihl podobný osud jako několik dalších Neumannových knih z této doby (Horký van a jiné básně, Ať žije život!, S městem za zády): její knižní vydání oddálila válka o několik let. Časopisecké otisky a údaje z korespondence potvrzují, že v červenci 1914, v době vypuknutí války, byla kniha prakticky hotova. Do té doby publikoval Neumann (převážně ve Večerech, ale také v Lidových novinách, Lumíru a Scéně) většinu jejích čísel; výjimku tvoří tři básně otištěné v Lumíru po tomto datu (v prosinci 1914 a v únoru a červnu 1915), z nichž však dvě jsou datovány květnem 1914, a dále několik básní, jež se poprvé objevují až v knižním vydání a z nichž jedna je datována červnem 1914. Z korespondence s bratry Čapky vyplývá, že na jaře 1914, v době, kdy se Neumannovi konečně po několikaletém svízelném jednání podařilo vydat Knihu lesů, vod a strání, povzbuzují už přátelé básníka k vydání „druhé knížky veršů“ a hledají pro ni nakladatele. Brzy nato, v červnu 1914, se už o ní v korespondenci píše jako o Nových zpěvech. Na jaře 1915, před Neumannovým odvedením, byly už Nové zpěvy u nakladatele Borového, zůstaly tu však po tři roky v redakční zásuvce. Teprve v lednu 1918 avizuje Borový vydání Nových zpěvů v časopise Kmen. Nakladatelské oznámení svědčí mj. o tom, že autor do poslední chvíle pracoval 434 na kompozici sbírky, neboť jsou zde uvedeny i dvě básně, jež pak Neumann do Nových zpěvů nepojal: báseň Srdce, zařazená do sbírky 1914–1918, a Vetřelcem, otištěná původně v Horkém vanu a později rovněž ve sbírce 1914–1918; také pořadí básní bylo proti původnímu plánu pozměněno. První recenze Nových zpěvů (Tomanův článek Reklama ve večerním vydání Národních listů) se objevuje 16. března 1918. V letech 1911–1914 vzniká vedle Nových zpěvů několik dalších Neumannových básnických knih: Kniha lesů, vod a strání (1914, časopisecky 1907–1914), Bohyně, světice, ženy (1915, časopisecky 1909–1913) a Horký van a jiné básně (1918, časopisecky 1909–1914). Nové zpěvy jsou v této řadě časově poslední: jejich jádro vznikalo od léta 1913 do léta 1914. Ze starších básní sem Neumann zařadil pouze dvě, a to Černocha (z roku 1911) a Panychidu (z roku 1912). Tento fakt poněkud koriguje údaj tiráže; ukazuje totiž, že na Nových zpěvech pracoval básník intezívně teprve v posledním předválečném roce, v době, kdy ostatní sbírky byly už víceméně uzavřeny. (Souběžně s jádrem Nových zpěvů publikuje Neumann pouze pět básní z Horkého vanu a jednu báseň z prvního vydání Knihy lesů, vod a strání; další tři, publikované v dubnu až červnu 1914, zařazuje až do druhého vydání této sbírky.) Už tyto časové údaje vypovídají o genezi Nových zpěvů mnoho; naznačují zejména, že vznik Neumannovy „knihy lyrických průbojů“ je těsně spjat se vzrůstající aktivitou takzvané předválečné moderny, která se na jaře 1913 začíná programově i organizačně formovat, poprvé se představuje společným vystoupením (na recitačním večeru Snahy v březnu téhož roku, kde byly mj. předneseny i básně Neumannovy) a chystá se k vydání svého prvního manifestu – Almanachu na rok 1914 (vyšel v polovině října 1913). Poslední předválečný rok je vyplněn živou výměnou názorů, provázejících zrod nového literárního a výtvarného hnutí a rozvíjejících se kolem otázky nové tematiky i volného verše, tradice i modernismu, kolem generačních konfrontací i kolem zásadního pojetí vztahu umění ke skutečnosti. Tyto polemiky, které rozvířila hrstka mladých literátů a výtvarníků, v podstatě značně nesourodá a spojená především odporem k přežívající estetice symbolicko-dekadentní, strhly k účasti téměř celý český literární svět od Šaldy po Arnošta Procházku. Výrazně do nich zasáhl i Neumann řadou statí, z nichž značnou část sebral po válce do knížky Ať žije život! (1920; časopisecky vycházely souběžně s jádrem Nových zpěvů od června 1913 do června 1914). Nejzávažnější slovo však řekl právě svými Novými zpěvy, které jsou vedle Čapkových průkopnických překladů francouzské poezie, sahajících svou genezí rovněž až do těchto let, skutečným básnickým činem nového uměleckého hnutí. Jako reprezentativní projev moderny se Nové zpěvy jevily už v době svého vzniku, kdy se postupně objevovaly na stránkách novin a časopisů, a to nejen sympatizující mládeži literární i výtvarné, ale i sou- 435 dobé kritice, dokonce i té, která nepochybně dávala přednost druhému, theerovskému křídlu almanachovské skupiny. Ti i oni spatřovali v Neumannovi duchovního vůdce mládeže hlásící se k novým uměleckým proudům, jmenovitě ke kubismu či futurismu, a spojující „osud moderní poezie s osudem moderního výtvarnictví“. Zvlášť pozornými čtenáři i prvními kritiky Neumannových básní byli bratři Čapkové, kteří ve svých dopisech komentují a často podrobně analyzují (jmenovitě Karel) téměř každý Neumannův verš. Právě korespondence bratří Čapků, kteří jsou v jistém smyslu mluvčími radikálního křídla předválečné generace literární i výtvarné, je jedním z dokladů toho, že mladí spatřovali v tvorbě zralého básníka nejen účinnou podporu vlastních snah, ale „pravou moderní poezii“ (Karel Čapek o Křídlovce), „nejdokonalejší věci, jaké se teď u nás mohou napsat“ (Josef Čapek o básních Skřivan a Den).* V tisku se první kritické ohlasy Neumannovy civilistické poezie objevují zejména v souvislosti s Almanachem na rok 1914, v němž Neumann otiskl básně Dub, Cirkus a Střevlíci (poslední z nich zařadil do Knihy lesů, vod a strání). Shodou okolností patří právě tyto básně k výrazným ukázkám nového básnického vidění skutečnosti, třebaže zůstávají vlastně mimo tolik diskutovanou syžetovou oblast technické civilizace. Většina kritiky** jim také věnovala patřičnou pozornost, ovšem takřka vesměs odmítavou; shledávala, že je tu realizován estetický ideál mládeže, který není než „obdobou ideálu poezie futuristické“ a jímž se Neumannův „bezprostředně pudový“, „vysloveně naturistický“ typ nechává znásilňovat a dokonce se dal získat za jeho průkopníka. Byly vyslovovány obavy z barbarského vpádu každodennosti, nestylovosti a nehudebnosti do říše poezie; proti tomu bylo vyzdvihováno metafyzické poslání poezie jako odkaz předchozí symbolistické generace, jehož dědicem a pokračovatelem se jevil Neumannův antipod Otakar Theer. V tomto hodnocení se v podstatě shoduje Antonín Sova s F. V. Krejčím i většinou ostatních. Výjimku tvoří jen Bohumil Polan, který se ztotožnil s programem mladých, a Jindřich Vodák, který kriticky postihuje právě to, co je v Almanachu – v protikladu k programovým proklamacím – poplatno tradici; naopak se sympatiemi vítá novou inspiraci poezie moderní skutečností, jak ji nalézá u mladých a zejména u Neumanna. Hlavní kritické střetnutí nad Novými zpěvy se tedy odehrálo vlastně dávno předtím, než se je autorovi podařilo realizovat jako básnickou sbírku, a svědčí o závažnosti Neumannových „lyrických průbojů“ v předválečném literárním kontextu, v němž představují jeden z vý-
*Srov. Viktor Dyk-St. K. Neumann-bratři Čapkové, Korespondence z let 1905–1918, Praha 1962, dále jen KorDNČ. **Srov. zejm. K. (= F. V. Krejčí) v Právu lidu 22, č. 287, 19. 10. 1913; Antonín Sova: In margine Almanachu na rok 1914, Česká kultura 2, č. 4, str. 61–66, 21. 11. 1913; A. V. (= Adolf Veselý) v Národních listech 53, č. 294 a 301, 26. 10. a 2. 11. 1913; Antonín Veselý v Květech 36, str. 111–124, leden 1914; Kamil Fiala: Nové proudy, Moderní revue 20, sv. 28, str. 63–70, 8.11.1913; Bohumil Polan v Pokrokové revui 10, str. 88–91, listopad 1913; O (= Jindřich Vodák) v Čase 27, č. 315 a 319, 16. a 20. 11. 1913.
436 razných činitelů literární proměny. Po pěti letech, kdy Nové zpěvy konečně vycházejí knižně, je situace podstatně příznivější: „nová moderna“ si už vydobyla své místo v literárním povědomí a stojí vlastně na prahu nového rozmachu v tvorbě poválečné generace. To se samozřejmě odráží i v reakci kritiky*: zásadní odsudky se objevují jen ojediněle a na okraji (např. v katolické Arše), zato podstatně přibylo hlasů, pro které byly Nové zpěvy skutečným výbojem moderní poezie. K nim patří zejména autoři blízcí někdejší skupině Almanachu (Karel Čapek, Miroslav Rutte, Štěpán Jež), jež se nakrátko znovu zformovala kolem prvního ročníku Neumannova Června, než se definitivně rozešla různými směry a než prapor „nové moderny“ převzala nejmladší, poválečná generace. Rok nato píše už Neumann svou první stať o proletářské kultuře a svou první polemiku s Karlem Čapkem a otvírá Červen i Kmen Jiřímu Wolkrovi a jeho druhům; roku 1918 jej však dosud kritičtí představitelé čapkovské generace prohlašují za svého „prvního a největšího básníka“ a Nové zpěvy jsou pro ně naplněním a znovuvzkříšením předválečného programu a zároveň reprezentativním dílem soudobé vitalistické vlny. V tom smyslu je příznačná hlavně Ruttova obsáhlá recenze v Červnu, která už svým titulem (Ve jménu života i radosti i krásy) i celým laděním více připomíná programový manifest než kritiku. Vřelá slova chvály a obdivu nachází pro Nové zpěvy Karel Čapek ve fejetonu Národních listů. Stejně jako v předválečné korespondenci podtrhuje tu základní novum sbírky, to, co z ní činí významný vývojový článek: totiž obrat od subjektu k objektivní předmětné skutečnosti. „,Vidím‘ a ,miluji‘: to je zhruba vše, co Neumann říká o sobě; nepraví ,trápím se‘, ,trpím‘, ,vzdoruji‘, ,věřím‘ nebo jakkoli ,cítím se‘. Nenalézá sebe sama v těch nesčíslných odstínech citu a reflexe, ve kterých básníci lyrikové zapisují svou osobní historii.Jeho osobní historie, to jest dub, říčka, cirkus, křídlovka, skřivánek; všechny věci, které viděl a miloval. Žíti, to jest žíti uprostřed toho všeho. Žíti hluboce a zmocněně, to jest prožívat tyto věci a děje na světě s láskou a radostí. Býti upřímný, to znamená viděti věrně a původně. Každá nová věc, které se zmocní, každý nový děj síly nebo přírody, jejž mocně rozvine, každá pozemská plnost, kterou se obklopí, činí básníka více sebou samým. Na nekonečných obrazech světa okouší vlastního života. Z živé přítomnosti a plnosti věcí tvoří si sílu vlastního bytí. Bez konce možno obměňovati karteziánské ,Myslím, tedy jsem.‘ Trpím, tedy jsem. Pracuji a usiluji, tedy jsem. Avšak pokojně, primitivně a zároveň s nebývalou silou praví nám Neuman-
*Srov. zejm. Karel Čapek: Tedy jsem, Národní listy 58, č. 107, 11. 5. 1918; Miroslav Rutte: Ve jménu života i radosti i krásy, Červen 1, č. 9–10, str. 144–148, 4. 7. 1918; Štěpán Jež v Cestě 1, č. 5, str. 132–134; Karel Toman: Reklama, Národní listy 58, č. 62, 16. 3. 1918; týž v České revui 11, str. 441, duben 1918; F. X. Šalda: Básnická obroda St. K. Neumanna, Kmen 2, č. 11, str. 85–87, 9. 5. 1918; A. N. (= Arne Novák) v Lumíru 47, č. 1, str. 38–40, 19. 12. 1918; týž: Český futurista, Venkov 13, č. 99, 30. 4. 1918; K. (= F. V. Krejčí) v Právu lidu 26, č. 120, 26. 5. 1918.
437 novo dílo: ,Všechno jest, tedy jsem.‘“ S podobnou vřelostí přivítal Nové zpěvy Karel Toman, nejprve svou Reklamou v Národních listech, psanou hned, „sotva oschla čerň v té knize“. „Jsou to skutečně Nové zpěvy. I kdyby básník neujišťoval, že jest jen osoba civilní, dělník a občan, nikoli velekněz umění, přesvědčí tě o tom kniha jeho básní na každé straně. A ta kniha je nabita verši, je nabita životem a elektřinou, širokým dechem země, větrů a vod.“ Podobně jako Karel Čapek podtrhuje Toman v další recenzi v České revui předmětnost Neumannovy poezie („U Dyka, v básních Opolského mluví duše, nitro, v Neumannových verších řítí se na čtenáře věci a svět.“) a současně osobitost jeho básnických prostředků. („Její životní síla záleží v kontrastu živlu tradičního s novotářským, které oba v ní jsou, někde se prostupují a splývají, někde skřípou disonancí.“) Méně nadšení – jako ostatně už před válkou – vyvolaly Neumannovy básně u kritických mluvčích starší generace. Šalda cítí v knize příliš mnoho programovosti a málo spontánní básnivosti. Novák přiznává sbírce látkovou novost a „útočnou ryzost smyslového postřehu“, pochybuje však o jejím přínosu myšlenkovém a „výrazově uměleckém“; postrádá u autora především „schopnost melodie a dar citového posvěcení, jedním slovem hudbu v duši“. Málo „naivity, hudby, snu“, málo „úchvatnosti“ tu shledává také F. V. Krejčí, u něhož Nové zpěvy ideově zcela propadly. „Tyto nové zpěvy, ach, jak jsou dnes už zase staré, jak opozdilé!“ Jejich „jen a jen kladný“ vztah ke světu a k životu, „průhledný, nechci-li právě říci materialistický“ pozitivismus, jejich radostné pohanství se jeví jako „odbytý včerejšek“ po čtyřletém prožitku války, která obrátila pozornost člověka znovu ke křesťanství, k duši a k „temným hloubkám a osudovým záhadnostem“ života. Podobné námitky proti civilnímu a civilizačnímu umění se ozvou v nejbližších letech často, zejména z úst a per příslušníků nejmladší generace, ale také od někdejších přívrženců civilismu; sám Čapek o dva roky později v recenzi Neumannových předválečných úvah Ať žije život!* sdílí v podstatě toto stanovisko odpůrců „mašinismu“, kteří proti civilizačnímu opojení vyzdvihli kult srdce a františkánské pokory. Tehdy Neumann znovu aktivně zasahuje do polemiky o smysl a vývojový význam civilní a civilizační poezie**, tentokrát už v nových souvislostech, kdy spor o civilismus přerůstá ve spor o koncepci proletářského umění; tím se však otvírá i nová kapitola Neumannovy básnické tvorby, kapitola Rudých zpěvů. Druhé, rozšířené vydání Nových zpěvů vyšlo až po osmnácti letech, roku 1936, jako 6. svazek Neumannových Spisů, rovněž u Františka Borového. Jako všechny ostatní předválečné básnické knihy Neumannovy dostaly i Nové zpěvy v sebraných spisech nové uspořádání i novou vnější podobu, k níž vedle obálky Františka Bidla s básníkovou
*K. Č.: Ať žije život!, Národní listy 60, č. 325, 26. 11. 1920. **Srov. zejm. Průmyslová civilizace, umění a komunismus, Rudé právo 2, č. 175, 28. 7. 1921; Občanské umění, Rudé právo 2, č. 249, 23. 10. 1921, aj.
438 karikaturou přispěla zejména dobová typografická úprava. K původním třem oddílům připojil tu Neumann ještě cyklus Zpěvy světel, jehož tři čísla vyšla časopisecky na podzim 1918 v Bassových Šibeničkách, a oddíl Zpěvy poválečné, do něhož zařadil devět „nekonfiskovaných básní z Rudých zpěvů, kteráž sbírka byla částečně a dodatečně zabavena“ (Jaro v městě, Komíny, Noční práce, Film, Zlatohlávek na chodníku, Žalm z roku 1919, V předvečer vzpoury, Cestou, Pozdrav), a dále knižně netištěné verše obdobného zaměření, časopisecky publikované v letech 1924–1925 v Rudém právu, Reflektoru a Proletkultu. Oddíly byly seřazeny v tomto pořadí: Zpěvy drátů, Zpěvy světel, Zpěvy z ticha, Zpěvy z lomozu, Zpěvy poválečné. Na závěr připojil autor Doslov z 1935 (který otiskujeme na závěr této poznámky), v němž vyložil důvody, které ho vedly k novému uspořádání sbírky, i její aktuální poslání v novém ideovém a kulturním kontextu. Doslov, v němž Neumann „zaujímá svým prudkým a nesmlouvavým způsobem odmítavé stanovisko k některým zjevům současného života literárního, zejména k surrealismu, rostoucímu vlivu katolicismu a zkreslující kritice“ (Václavek), připoutal k novému vydání sbírky také nejvíce kritické pozornosti, častěji polemické než souhlasné, převážně však přes kritické výhrady dosvědčující respekt k vnitřní logice Neumannova básnického vývoje i k osobitosti jeho postavení v českém kulturním životě. („Znovu se ukazuje,“ píše například kritik agrárního Venkova, „jak chybí dnešnímu českému literárnímu životu Neumannův časopis. Mlčí-li Neumann, je kritický doprovod našeho literárního vývoje ochuzen o jeden osobitý, temperamentní, přímý a nesmlouvavý hlas, i když ovšem vysloveně jednostranný.“)* Nové zpěvy jsou jedinou sbírkou našeho svazku, k níž se dochoval autorův rukopis (Rk), i když neúplný (chybí celý cyklus Zpěvy drátů, z ostatních básní pak Jdou hodiny, Zpěv zimní, Zde v této uličce úzké a Ledy v dubnu). Je uložen v literárním archívu Památníku národního písemnictví ve fondu St. K. Neumanna. Obsahuje celkem 18 dvoulistů a dva volné listy (37 x 22,5 cm), popsané vždy po obou stranách perem. Až na první nepaginovaný list je každý dvoulist i poslední list stránkován arabskými číslicemi psanými tužkou, pocházejícími s největší pravděpodobností z básníkovy ruky; kromě toho je každý volný list i dvoulist, pokud zde začíná nová báseň, uveden básníkovým jménem (Stanislav K. Neumann). Rukopis je psán kaligrafickým písmem a každá stránka působí výtvarným dojmem. Řazení básní odpovídá jejich pořadí v prvním knižním vydání, pro něž byl náš rukopis předlohou k sazbě; jediný rozdíl v řazení mezi rukopisem a knihou je v závěru, kde pořadí posledních dvou básní je opačné: v rukopise je báseň Radost zařazena až za Křídlovku. Kromě tohoto celku
*Srov. zejm. B. V. (= Bedřich Václavek) v Indexu 8, č. 6, str. 68, červenec 1936; Kp. (= Josef Knap) ve Venkově 31, č. 149, 26. 6. 1936; H. B. (= Hanuš Bonn) v Rozhledech 5, č. 9, str. 75, 2. 4. 1936; Fedor Soldan v Literárních novinách 8, č. 18, 22. 5. 1936; Josef Rybák v Rudém právu 17, 8. 3. 1936; tv (= Timoteus Vodička) v Řádu 3, str. 264.
439 je v Neumannově fondu uložen ještě jeden starší rukopis básně Stavba vodovodu (R). Obsahuje pět volných listů (34 x 21 cm) popsaných perem po jedné straně; první nečíslovaný list nese v záhlaví básníkovo jméno (Stanislav K. Neumann), přípisek Večery (pro něž byla báseň určena a kde byla také poprvé otištěna) a tužkou psanou poznámku 174 veršů; další listy jsou už stránkovány arabskými číslicemi. Druhé, rozšířené vydání se stalo výchozím i pro všechna vydání další, jež vesměs vyšla až po druhé světové válce (jednak jako 7. svazek poválečných Sebraných spisů, jednak mimo ně), pouze s tou změnou, že oddíl Zpěvy poválečné byl ve třetím vydání (1947) nedorozuměním vynechán vůbec, ve čtvrtém vydání (1951) bylo z něho vypuštěno 9 básní, zařazených podle autorova rozhodnutí zpět do Rudých zpěvů (srov. vydavatelskou poznámku ke čtvrtému vydání). Tuto změnu, vyvolanou možností vydat Rudé zpěvy po více než dvaceti letech znovu v původní celistvé podobě, zachovává ovšem i naše vydání, jež jinak respektuje definitivní podobu sbírky, jakou jí dal autor roku 1936. Z tohoto druhého vydání vycházíme i po stránce textové. Tam, kde grafická úprava knihy (byla sázena podle dobového úzu bez velkých písmen) vzbuzuje pochyby o užití velkého či malého písmene, vracíme se k vydání prvnímu, ev. k jinému dřívějšímu vydání té které básně. V různočteních pak přihlížíme k rukopisu sbírky, ke znění jednotlivých básní jednak ve všech třech uvedených vydáních (1918, 1936, 1947), jednak k prvním otiskům v časopisech a různých publikacích, ojediněle i k přetiskům, dále k výborům z básníkova díla, ale vesměs ke zněním, o nichž se můžeme domnívat, že básník mohl ovlivnit jejich podobu. Z časopisů jsou to především Lidové noviny (LN) a jejich beletristická příloha Večery (V), dále Lumír (L), ojediněle Scéna (S), po válce pak Šibeničky (Š), Rudé právo (RP) a také časopisy, které sám redigoval, Červen (Č), Proletkult (P) a Reflektor (Rf); z ostatních publikací jsou to Lyrický rok 1913 (LR), redigovaný F. S. Procházkou, Almanach na rok 1914 (A), Komunistický kalendář na rok 1922 (K22), který vyšel „péčí Proletkultu za redakce Josefa Hory“, Komunistické večery (KV), sbírka recitací z roku 1922 z Edice Proletkultu, sborník SSSR v československé poezii (Sb), který uspořádal a v roce 1936 v Lidové kultuře vydal Bedřich Václavek, a konečně tři výbory z díla: Básně (BČ), vybrané Neumannem v roce 1920 pro Edici Června, v nichž verše z našeho svazku tvoří třetí oddíl 1911–1914, antologie Básně (BDP), uspořádaná pro Družstevní práci Jofem Horou a Jaroslavem Seifertem v roce 1928, a Sedm vybraných básní (SVB), které pro stejnojmennou řadu F. J. Müllera připravil rovněž sám Neumann v roce 1947.
440 ST. K. NEUMANN: DOSLOV Z 1935
Druhé vydání Nových zpěvů je rozmnoženo předně o tři Zpěvy světel, fragment, který vyšel původně v Bassových Šibeničkách, a pak podstatněji o cyklus Zpěvy poválečné. Do tohoto cyklu jsem zařadil jednak několik básní nepojatých dosud do sbírky, jednak několik nekonfiskovaných básní z Rudých zpěvů, kteráž sbírka byla částečně a dodatečně zabavena, když se naše měšťáctvo s vydatnou pomocí dělnické aristokracie po převratových letech vzpamatovalo a dočasně konsolidovalo hospodářsky i politicky. S tímto novým cyklem jsou Nové zpěvy po mém soudu teprve úplné, tj. naznačují celou klikatou cestu jednoho člověka a jeho lyrických výbojů – přerušenou žel první světovou válkou – od civilního vědomí k sociálnímu svědomí, tj. k smyslu pro subjektivní odpovědnost, která z nás činí marxisticko-leninské bojovníky. Již v úvahách, které byly souběžné s předválečným usilováním o civilní umění a které jsem poté sebral do knížky Ať žije život!, jsem vyslovil naději, že civilní umění se vyhraní v umění sociální. Druhé vydání Nových zpěvů ukazuje snad dosti jasně, jak tato teoretická linie vypadala podle mých možností v jedné skutečné lidské a básnické křivce. Básnící člověk je zase jen člověk, básník a člověk jsou jedna osobnost, a jen reakcionáři, tj. akcionáři ohlupování, chtějí je rozdvojiti, aby pro své černokněžnické zájmy oddělili domněle božské od obecně lidského. Ale sváteční den lidský je stále jen lidský den, a toto lidské je na něm nejkrásnější a nejpoučnější. Pročež je snad také dobře, že básníkova křivka není zcela paralelní s linií teoretickou, která musí býti prozatím nelidsky rovná a přímá. Přesto se domnívám, že v tomto vydání Nových zpěvů je křivka vnitřního vývoje člověkova i básníkova zcela úctyhodná pro ty, kdož odmítají nový závan pověrčivosti, o jehož materiálních příčinách nemůže býti pochybností. Jsou tu ovšem básně nebo jen slohy a verše, které vybočují bludně z cesty, které jsem si nevymyslil, poněvadž je dána mou povahou, která neodpírá poznané pravdě, ani se nevrací, ani se neprodává. Je to například báseň Modlitba k mocnostem života, kterou dnes pokládám za falešnou z gruntu. V jednotlivých básních jsem učinil tu a tam drobné změny někdy dosti hojné, většinou opravy pravopisné. Jsem přesvědčen, že čistý jazyk je nejen nejkrásnější, nýbrž i nejjasnější, a já chci býti vždy a všude srozumitelný a jasný i za tu cenu, že se nestanu oblíbeným materiálem některých lingvistů. Umění není nekontrolovatelné blabolení na papíře nebo na plátně. Nejsem ani mrzák, ani hypochondr, ani dekadent, abych měl zálibu v individualismu nesrozumitelnosti, který je důsledkem přezrálosti jedné třídní epochy a někdy také jen podvod. Kde přestává kontrolovatelnost, počíná bezcenná subjektivní libovůle, která může imponovati snobům z kaváren a salónů, ale nikoli komunistovi. 441 Pro básníky existuje ovšem jakési právo na licence; nevzdal jsem se ho úplně při korektuře této sbírky, ale vlastně jen proto, že se mi nezdálo účelné předělávati celé slohy, které jinak pokládám za výrazné a dobré. Zneužívání „básnických licencí“ se tresce však samo. Kolik básní Jaroslava Vrchlického nás políčkuje dnes na místech, jež po nepatrných změnách jazykových by byla krásná! Kolik básní nejmodernějších a nejmódnějších bude za chvíli čteno jen s úsměchem! Nevidíš-li v poezii „boží vnuknutí“, pokládáš-li ji za kulturní zálibu, která musí býti pilně ukázňována, má-li nás potěšiti živnou krásou a statečností, a máš-li jakési zkušenosti o tom, jak jest verš opravdu dělán, poznáš velmi snadno verš docela lajdácký, jako poznáš jinde namáhavou úmyslnost (zvláště ve výrobě nesrozumitelností) nebo geniálnické naparování, a jindy tedy také lidskou řeč svěžího a poctivého talentu. Na třech nebo čtyřech místech jsem napravil také ona klopýtnutí, která jsou bezděčným podlehnutím líbivé konvenci. Tak jsem nahradil například „mladého boha“ hrdinou. Hrdina je vzácná skutečnost, mladý bůh je nesmysl. V některých starších básních této sbírky, k nimž náleží ovšem i Modlitba k mocnostem života, o které jsem se již zmínil, se vyskytují také nepříjemné zbytky tzv. idealistického způsobu myšlení; běží jednak o básně z doby, kdy můj materialismus nebyl ještě náležitě vyhraněn, jednak o básně, v nichž přes veškeru novou výbojnost formální a citovou zůstaly stopy konvenční obrazotvornosti. V těchto básních je nejlépe patrna vývojová křivka této mé doby, a proto jsem je ponechal ve sbírce bez podstatných změn, které by tuto křivku zkreslovaly. – V Čisté poezii pátera Brémonda jsou také tato slova: „Ani vzlyky rýmu, ani ráz a odraz aliterace, ani kadence úmyslné nebo disonanční, žádný z těchto pěkných šumů nemůže dospěti až k hlubinnému pásmu, kde kvasí inspirace, kde už vnímáme jen, jak říká u Shakespeara Perikles, hudbu sfér. Kterak však je potom možno, že několik správně umístěných slov, rytmus, rým otvírá nám přístup k těmto duchovým hlubinám a že básník musí používati takto hrubých prostředků, chce-li se s námi sděliti o svou básnickou zkušenost? Inu, kterak je možno, že nesmrtelná duše je připoutána nerozlučně k tělu, ve kterém je uvězněna, a které přece žije jenom z milosti duše?“ Jako ledacos v této zbytečné knížce jsou a budou i tyto záměrné mlhy dnes obdivovány všemi, a nikoli nečetnými, kdož vědomě nebo bezděčně jsou s reakční a dekadentní třídou, třeba zdánlivě jen ve věcech umění, a přece co věta, to tlach. Pro tento svět, který také u nás zakrývá svůj hmotařský strach před revolucí zvýšeným spiritualismem a idealismem, protireformačností a barokností (i u těch, kdož nám nepřestávají tvrditi, že jdou za Masarykem), protože se bojí o své pohodlné příjmy a o svou svobodu tlachat a pašovat do národa otravné drogy, – pro tento svět, kterému se daří pokatoličtiti českou poezii, a právě z té strany, která nosívá 442 v čele svých průvodů husitský prapor, – pro tento svět vychází ovšem druhé vydání Nových zpěvů zbytečně. Vychází zbytečně i pro ony oběti měšťácké dekadence a snobismu, které se opájejí perverzemi surrealismu. Je ovšem pravda, že z jakéhosi kavárenského a přátelského oportunismu má k němu různorodé sympatie i malá část komunistické inteligence, ale na tomto místě nelze analyzovati tento omyl, jehož příčiny jsou dosti složité. Typický intelektuálský postoj k surrealismu je například toto: Kdybych byl malíř a kdybych měl namalovati růži – řekne komunista, jehož inteligence si neobyčejně vážím – ,namaloval bych úmrtní pokoj svého otce, poněvadž mi jej růže vždy připomínají. Dobrá, ale pak běží o věc zcela subjektivní, po které opravdu nikomu nic není, a po této koleji se stává umění – je-li to vůbec ještě umění – stroze individualistickým, nezáživným, chorobným. Na tyto cesty mohlo dojíti jen v přezrálé, nahnilé kultuře, je to květ z konců měšťanského úpadku, jejž komunista může milovati jen tehdy, je-li nakažen jeho intelektuální pýchou. Přesto jsou Nové zpěvy snad mou nejmilejší knížkou, knížkou chlapství, které ještě nezestárlo, a jsou pro mne nejbližší tomu, co v nové poezii může komunistovi poskytnouti něco kladného. S Novými zpěvy stál jsem ještě v kolektivním proudu, který plynul vpřed. Po válce jsme se rozešli. Jedni uvízli opatrně v měšťáckém pragmatismu, mladší počali volati po „srdci“. S těmi bylo možno ještě souhlasiti, zvláště s rostoucím Wolkrem. Ale z ostatních se zřekli jedni pomalu subjektivní odpovědnosti a stali se lyriky konvenční citovosti, jiní, seznámivše se s pařížskou avantgardou měšťáckou, našli zalíbení ve všech druzích dekadentní literatury a dekadentního umění. Kontrarevoluce zvítězila dočasně i v umění přes povrchní mezalianci dekadence s komunismem. Dámy s obočím fialově namalovaným a s barevnou duhou na nehtech asistují teoretickým tlachům, jimž naslouchají uctivě naivní snobové, žel i komunističtí. K lidu blíž, s lidem výš, to je ovšem heslo, jež si lze všelijak vykládati a jež lze také všelijak zneužívati, ale mám rozhodně úctu k pražským kovákům nebo zedníkům nebo třeba holičským pomocníkům, že nejsou postiženi úrovní, která naslouchá panu Bretonovi. Vyskytují se také již revolucionáři, kteří jsou ochotni zatratiti Sovětský svaz, poněvadž nemá dosti smyslu pro rozličné avantgardy z Paříže nebo Prahy. Ale Sovětský svaz buduje předpoklady, základy pro novou kulturní nadstavbu pracujícího lidu v socialistickém prostředí, a to bude jednou něco docela jiného než naše polotvary nebo úpadková nevímužkam nebo nevímužco. Pokládal bych za sovětskou ostudu nebo pěst na oko, kdyby chtěli věšeti surrealistické obrázky do síní kolchozů nebo třeba i do moskevských pracoven a úřadoven. Nezatracuji uměleckých ismů, všecky mají kořeny nebo aspoň kořínky ve společenském stavu, a ze všech se lze něčemu naučiti. Byly veliké ismy a trvaly dlouho; dnes vznikají maličké ismy a hynou brzy. Je-li rozhodující třída krajně rafinovaná ve svém konečném 443 úpadku, zrcadlí se všecky známky toho i v umění této doby; básníci a umělci vůbec jsou obyčejně lidé nejméně pevní. Zakusili jsme to důkladně v poválečných letech. Nejlepší básník proletářský chodí dnes do kostela. Chápu tedy i surrealismus. Je to děťátko dekadence a dekadentních teorií. Odmítám jen mezalianci komunismu s ním, protože je to žalostná fraška. – Ani kritika nemůže býti jiná. Není to s ní sice u nás tak zlé, jak by se někdy zdálo a jak se často říká: máme několik prostých znalců i rafinovaných odborníků, kteří, chtějí-li, dovedou čísti i psáti. Ale od kritiky formalistické až ke kritice sociologické běží jen o pěknou řádku jednostranných pohledů, a my hledáváme bezděčně celkový pohled: syntetický obraz celé dialektiky každého zjevu, každé osobnosti. A k tomu má kritika ještě velmi daleko: měšťácká kritika protidialektická není toho vůbec schopna, kritika dialektickomaterialistická bude toho schopna teprve po delší době. Věc není tak snadná, a největší chybou dnešní kritiky je, že si počíná, jako by za básnickým dílem nestál vůbec živý, skutečný člověk. Kritika dialektickomaterialistická musí jednou odbýti, zastaviti tuto idealistickou, náboženskou, fetišistickou pověru. Nebezpečí pro dnešní vteřiny nevězí vůbec v jednotlivých kriticích. Vnášejíce do zmatku zase jen zmatek, jak dnes ani jinak nemůže býti, nemají skutečného vlivu. Opravdovým nebezpečím je spíše zbabělý „liberalismus“ mnoha literárních časopisů a rubrik, které pěstují bezcharakterní promiskuitu, připouštějíce do svých sloupců revoluci i reakci, materialismus i spiritualismus, socialismus i katolictví. Zvláště od té doby, kdy vpád reakce a katolictví do naší literatury je šikovně organizován, kdy také v literatuře pracují silné vlivy, peníze a alkohol pro větší čest a slávu kostela, kdy nepohodlní jsou zaměňováni za povolné a vynořila se nebo kuráže nabyla spousta mladých příživníků reakce, je bílou vránou literární časopis nebo literární rubrika, do nichž by nebyly zanášeny kritiky a „eseje“ protireformační, kontrarevoluční, katolické a ono idealistické pojetí umění, které usiluje o jakousi teokracii v kultuře, o kult posvěcených proroků, kněží a šamanů umění. Snad i tohle bude nazváno demokracií. Ale je to leda z onoho paskvilu lidovlády, který dělá ochotně kompromis s každým nepřítelem lidu, aby nemusil dáti lidu, což jeho jest. Demokracie počíná teprve tam, kde přestává ohlupování lidu, ať už běží o literární maloměšťáctvo, nebo o ty chudáky, kteří jsou krmeni populárními týdeníky obrázkovými. – Je u nás ovšem dosti kritiků, kteří znásilňují křečovitě jazyk, rozum i autora. Nedávný útok Naší řeči na literární kritiku českou nebyl zcela nemístný nebo lichý. Takové věci nelze odbýti jako zpátečnictví nebo dokonce fašismus. Chci se na tomto místě dotknouti jen jednoho příkladu kritiky, článku, který do Lidových novin napsal Pavel Fraenkl o mé knížce Srdce a mračna. Nechci se ovšem se žádným kritikem hádati o hodnotu své poezie. 444 To by bylo směšné. Běží o stanoviska k jiným věcem, než jest umělecká hodnota. Pavel Fraenkl nazval mé sympatie k Sovětskému svazu jakýmsi sociálním rusofilstvím. To je něco tak horentního, že je opravdu třeba to přibíti jako věc pro naši literární kritiku dnešní nikoli netypickou. Ano, mám jako komunista sympatie, vášnivé sympatie k Sovětskému svazu, poněvadž je to první moderní socialistický stát na světě, důsledek pochopení marx-leninské nauky, a nemáme důvodů pochybovati o tom, že naplní veliký Leninův odkaz a povede pomalu k beztřídní komunistické společnosti. Tento stát není jen dílo Rusů, a sympatie k němu nemají vůbec nic společného s jakýmkoli rusofilstvím. Nebyl bych například ani frankofil, kdyby se tento historický čin dál ve Francii místo v říši kdysi carské a já miloval sovětskou Francii. To je snad zřejmé každému gramotnému školákovi. Ale měšťáckému kritikovi nestačí konstatovati, že jako komunista vyjadřuji své sympatie k Sovětskému svazu i ve své lyrice, – to by bylo příliš prosté, musí na to najíti nějakou roztodivnou škatulku, musí nějak zastříti pravou skutečnost, bezpochyby nepohodlnou. K zastření nepohodlné skutečnosti nebo aspoň k snížení jejího významu směřuje ostatně a měšťácké je i to ustavičné, do omrzení opakované: bouřlivák, chiliasta, outsider, jímž mě pánové častují při každé vhodné i nevhodné příležitosti. Snad za tím vězí někdy i jejich nesnáz a domácí neschopnost přijímati rozumné spisovatele, který přešel na druhou, čistší stranu a zapomněl ve čtyřiceti letech začít podle osvědčených vzorů výti s vlky nebo se aspoň propadnouti do „čisté“ a neškodné poezie. Ale nejčastěji je to jen práce pro buržoazii, která není nevděčná ke svým věrným. Politik, který zůstává komunistou, musí býti kořistník v demagogii; básník, který zůstává chudým komunistou, musí býti snílek nebo blázen. Tak tomu chce dnešní panstvo, tak to tedy tlumočí i nicotvorná kritika. Mezi řádky dělá z tebe dokonce idiota. Pavel Fraenkl píše také o „drsně nechápavém Neumannově záští k náboženství, pojatému s prostoduchou nemyslivostí jako iluze a opiový klam, ne jako hlubší pravda podobenství“ (čeho? vykořisťování člověka člověkem?). Inu, naučil jsem se s Guyauem a Einsteinem věřiti v beznáboženskost budoucnosti, pokládám s Marxem náboženství za opium a s Leninem za jakousi kořalku, jsem tedy ve společnosti rozhodně lepší, než je společnost dnešních kritiků měšťáckých, a myslím, že máme dnes mnohem více práva pokládati náboženské lidi za intelektuálně méněcenné než oni nás za nemyslivé hlupáky. Směšné tlachy Ragazovy o „duchovní obnově socialismu ve směru křesťanskonáboženském“, uvítané i pokrokovým měšťáctvem (např. v Lidových novinách) s takovým nadšením, a vůbec veškeren ten nový pokorný taneček měšťáctva a maloměšťáctva kolem náboženských ideologií dává jen za pravdu Marxovi, že úpadková třída se chytá znova všech pověr a kuten. To není u nás jen všední politika, nějaké námluvy pro příští president- 445 ské volby, to je třídní metoda světová, křečovité svírání stébla před muzeálním osudem jedné třídy a jejích ohlupovacích prostředků. Pro tento staronový literární „svět“, zapáchající kostelem i nevěstincem zároveň, jsem našel právě vznešená slova, ne básníkova, ti jsou většinou ubozí a marniví slaboši, ale vědcova, slova ze vzpomínek Augusta Forela, který se nakonec pokusil osvoboditi svého ducha podobně, jako to učinil Romain Rolland. „Nemůžeme nic vědět o příčinách existence světa, v němž žijeme, ani o jeho vzniku, ani o jeho posledních cílech, to už dokázala filosofie před třemi tisíci lety a dnes to potvrzuje věda. Proč tedy vynalézati takzvaného tvůrce v podobě lidské, který by byl stvořil sama sebe, a to jen podle tvrzení pomatenců pradávných dob, která nám byla tlumočena nevěrohodnými nebo velmi pochybnými zprávami? Neznamená to oddávati se vědomě iluzím ze slabosti, zbabělosti a ješitnosti, když se snažíme ukolébati se sněním o věčném životě? Jako osobnost známe toliko člověka. Představujeme-li si ,nekonečného‘ boha v podobě lidské, znamená to, že se spokojujeme s nesmyslem, ,který uráží vesmír‘. Jako malé děti, od narození obraz svých rodičů, a nikdy obraz domnělého boha, jsme vkročili všichni do světa plného bytostí, které se navzájem požírají a mučí, do světa plného bolestí, slz a trápení, do středu hrubého a chamtivého lidstva – ale také pod životodárné slunce s jeho smíchem uprostřed radostí a květin, lásky a obětavosti, pokroku vědy, umění a pocitu sociální odpovědnosti, který, i když ne u všech, tedy u mnoha z nás vzrůstá... Není-li slavnější pocházeti od zvířat, která se neustále zdokonalovala, a býti synem lidstva, které stále spěje k vyšším ideálům, než se pokládati za nízké, nepodařené a směšné tvory krutého boha, tvory zatížené dědičným hříchem, kteří přes to vše jsou nuceni prositi svého tvůrce o milost. Co se rovná svou bezmocností tomuto bohu, který musil obětovati svého vlastního syna, aby své tvory vysvobodil z drápů zlého ducha, s nímž se nikdy nemohl vypořádati, neboť zlo existuje stále.“ To je také moje odpověď prodavačům a kuřákům opia. Ani v této věci není to odpověď nějakého outsidera, nýbrž jen člověka, který zůstává věren poznané pravdě, socialisty, který ví, že skutečný socialismus přestává tam, kde počíná náboženství, a nechce se připojiti k té pravé zradě vzdělanců, pro jejichž soudnost, učazenou kadidlem, zůstane nestravitelnou každá pravda, a tím spíše dialektický materialismus. O nic jiného tu také neběží než o zradu vzdělanců v těchto nejchoulostivějších hodinách moderního lidstva i českého národa. Nesedí ovšem jen v literárních lenoškách – ale to už nenáleží do tohoto doslovu. Druhé vydání Nových zpěvů vychází tedy v době, kdy v tom, co je nazýváno českou literaturou, mohou vzbuditi jen nelibost. Ale jak jsem řekl už, přešel jsem dávno na druhou, čistší stranu, a tu snad i tato moje knížka najde zase několik dobrých čtenářů. To mně stačí.
446 Str. 9 ZPĚVY DRÁTŮ
Prvních pět čísel cyklu vyšlo časopisecky ve Večerech od ledna do května 1914, básník však na nich pracoval už na sklonku předchozího roku, jak svědčí poznámka ve fejetonu Zdroje víry z listopadu 1913: „Po několika dnech nepřetržité práce, ve kterých mne chytila a držela dobrá myšlenka poetova, dokončil jsem dnes, právě v poledne, čtvrtý zpěv z cyklu, v němž bych se zase jednou rád, po všech experimentech, řádně vybouřil, zvědav méně na to, co dovedu a čím jsem si jist, než na to, co mi asi byly platny všecky pokusy z posledních měsíců. Cyklus jmenuje se Zpěvy drátů a bzučí si v něm dráty telegrafní, telefonní a elektrické své monotónní a kovové ódy na svět civilizace.“ (Srov. Zdroje víry, Lidové noviny 21, č. 323, 25. listopadu 1913, knižně S městem za zády, 1969, str. 266.)
Str. 11 I (My, dráty telegrafní...). Večery, č. 1 (3. ledna 1914), str. 1–2 (V), s názvem Zpěvy drátů. I. 15 do snění, ] ve snění, NZ1, V; 20 den ze dne stejné, a přece den ze dne jiné ] den co den stejné, a přece den co den jiné V; 23 práce i myšlenky ] práce a myšlenky V; 29 naše sítě ] sítě naše V; jako na vodách ] jak na vodách NZ3, NZ1, V; 32 prudce; ] prudce, V; 37 v studené náruči naší ] v studeném náručí našem V; 38 stanouti: ] se zastavit: V; 39 za ledů polárních svitem, ] za polárních ledů svitem, V; 45 věznici k dílně, ] dílnu k dílně, NZ3, NZ1; 51 lidský si posílá rod, ] lidský posílá rod, V; 56 zlata i mědi, ] zlata a mědi, V; 57 a hřmějící internacionálou abychom spojily ] a ve hřmějící abychom internacionálu spojily NZ1, V; 58 se ukázalo ] ukázalo se NZ3, NZ1, V; radno, ] radno: V.
Str. 14 II (V dálku se zavrtáváme bzučíce / po boku sestry své silnice...). Večery, č. 4 (24. ledna 1914), str. 25 (V), s názvem Zpěvy drátů. II. 2 sestry své silnice, ] sestry své, silnice, V; 5/6 změřeny, ciframi ] změřeny a čísly V; 9 v NZ3 začíná nový odstavec; 11 dolem, ] v dol, NZ1, V; 12 kolem, ] kol, NZ1, V; 14 ve V zalomen do dvou řádků, z nichž druhý začíná s chocholy; 16 si razí ] razí si NZ3, NZ1, V; 28 lipami ] lípami NZ1, V; 31 i zralých ] a zralých V; 37 pohřební: ] pohřební; V; 42 kolem ] kol NZ3, NZ1; i u nebes ] a u nebes NZ1, V; 43 míjí ] mijí V; 44 co kolem] vše, co kolem NZ3 ] vše, co kol NZ1, V; 50 praštějí, ] praští, NZ3, NZ1, V; 52 jdou a jdou ] jdou, jdou, jdou V; 55 v plátěných hadrech – ] s plátěnými hadry, V; 57 o strmých ňadrech, ] s plnými ňadry, V; 58 koni ] koni, V; 59 loni –] loni, V; 61 a s pachem po horkém hnoji, ] páchnoucí po krásném, kouřícím hnoji, V; v NZ3 začíná nový odstavec; 66 v NZ3 chybí; 71 naříkající, ] naříkající V; 74 se míhá ] míhá se NZ1, V; 82 automobil... ] automobil. V.
447 Str. 17 III (V dálku se zavrtáváme bzučíce / po boku dobyvatelských tratí...). Večery, č. 7 (14. února 1914), str. 49 (V), s názvem Zpěvy drátů. III. 2 dobyvatelských ] dobývatelských V; 6 míjejí ] míjí NZ1, V; 7 rachotem, ] rachotem; V; 10 by se rádi ] rádi by se NZ1, V; 11 ukryti, ] ukrytí V; 17 v NZ3 začíná nový odstavec; 28/29 členěných nákladních soumarů, / již nemají citu ni rozmaru, ] nákladních vlaků, těch soumarů / bez citlivosti a rozmarů, V; 31 v NZ3 začíná nový odstavec; 37 bratříme ] sbratříme V; 39 nebo ] či NZ3, NZ1 ] anebo V; 48 obilí, dobytek, stroje, ] obilí, kamene, petroleje, / páchnoucí dobytek, pitvorné stroje, / ty moudré a věrné obludy, V; 51 za tajným osudem tajemné roje, ] za tajným osudem, za pravdou, za bludy, V; 55 na plyši dvorních a salónních vlaků, ] v plyšových kupé, ve dvorních vlacích, V; 56 i jeho ] a jeho V; 58 v útrobách uhánějících draků, ] v těch temných, uhánějících dracích, V.
Str. 19 IV (My, dráty vyslané do kolonií...). Večery, č. 11 (14. března 1914), str. 81–82 (V), s názvem Zpěvy drátů. IV. 3 na samém kraji ] na samém jich kraji V; 4 širé, zavodněné ] šíré, zavodněné NZ1 ] šíré zavodněné V; 9 pralesů ] pralesa V; 14 dobytá, námi spjatá; ] dobyta, námi spjata; V; 17 vzhůru! K Nilu! Podle Konga! Ugandskou ] vzhůru i podél Nilu! Podle Konga i ugandskou V; 22 vůle, ] vůle V; 24 v plantážích, ] v polích a plantážích, V; 25 v dolech, pralesích ] v dolech a pralesích V; 33 i na to, co ] a na ty, jež NZ1, V; 34/37 hýřící přírodou rovníku; / z povrchu sklízeny, z útrob rvány / stále jen pryč jsou posílány / do světa nadevše lačného, ] a z hýřící přírody rovníku / člověkem směle jsou vyrvány / a loďmi pak do světa poslány / šírého, šírošírého; V; 40/42 na první pušky třesk a zář, / na první hrdinnou bílou tvář, / jež vnikla v pralesy. ] na první cesty, jež pralesy / razili sobě bělochové, / Livingstone, Stanley, hrdinové, / kdy černoch, černochem požírán, / tu ještě byl pán. V; 43 za ní přišly ] za nimi hrůzy V; 44 do země žhnoucí, ] přišly sem, v kraje V; 46 vrahové smělí se vzpurnou tváří, ] vrah smělý a ukrutný s bílou tváří, V; 47 misionáři ] misionáři, V; 48 zakořeňovali ] než zakořenil se V; 49 nikde pacifikován ] pacifikován nikde V; 50 všechno se v proudy krve ] vše v krveprolití se V; 51 kročej lidstva ] pokrok lidstvu V; 56 tropické ] na tropické NZ3, V; 57 klidně; ] klidně, V; 60/61 očividně. Křížem ] očividně; křížem V; ve V nezačíná nový odstavec 63 Araby, Indy, Bury ] Araby, Bury V; 66 kovové střízlivé věnce ] kovové, střízlivé věnce V.
Str. 22 V (My, dráty telegrafní, věčně nenasycené...). Večery, č. 18 (2. května 1914), str. 137–138 (V), s názvem Zpěvy drátů. V. 6 kulomety ] strojní pušky V; zbláznila – ] zbláznila, V; 10 kolem glóbu ] kol glóbu NZ1, V; 15 slyšíme přece ] přec slyšíme NZ1, V; 21 ptá 448 se a V ] ptá se, a NZ2, NZ3, NZ1; 26 i každý den, ] a v každý den, NZ1, V; 28 kroky ] kročeje V; 31 dlaní, ] dlaní; V; 33 v NZ3 a v NZ1 začíná nový odstavec, ve V je verš 33 – stejně jako následující 34 – tištěn samostatně; 36 zemětřesení – ] zemětřesení. V; 37 rodí, ] plodí, V; v NZ3, NZ1 a ve V začíná nový odstavec.
Str. 24 VI (My, dráty elektrické...!). 16/17 si s tebou hrajeme, / jak ] si s tebou hrajeme. / Jak NZ3 ] s tebou si hrajeme. / Jak NZ1; 17 tě rozvádíme ] rozvádíme tě NZ1; 18 širými ] šírými NZ3, NZ1; 22 jsi se rodila ] rodila jsi se NZ1; 29 tě zapřáhly ] zapřáhly tě NZ1; 42 v rukách ] v rukou NZ3; 52 paroxysmus ] paroxysm NZ1; 53 jsme zapřáhly ] zapřáhly jsme NZ1; 61 v NZ3 začíná nový odstavec: 64 ó mluno, ] och, mluno, NZ1.
Str. 26 VII (Kvetoucí stonky...). 3 jsme bez počtu vsadily ] bez počtu vsadily jsme NZ3, NZ1; 7 kralují ] králují NZ1; 20 kužel ] kůžel NZ1; 25 lip ] lip, NZ3 ] líp, NZ1; 54 praskly... ] praskly. NZ3, NZ1.
Str. 28 VIII (Jak v linkách nota vysoká...). 7 netkne se ] netkne se, NZ3, NZ1; 8 žár ] zář, BČ, NZ1.
Str. 29 ZPĚVY SVĚTEL
Celý tento oddíl vyšel knižně poprvé s podtitulem Fragment až v druhém vydání Nových zpěvů (1936), které je také výchozím textem.
Str. 31 Zpěv obloukových lamp v hostinské zahradě. Šibeničky 1, č. 12 (3. října 1918), str. 90 (Š). 8 třese ] třese, Š; 15 z řeky ] z řeky, Š; 21 šumících, ] šumicích, NZ2 ] šumících Š; 25 s celým ] celým NZ3; 41 koupáme. ] houpáme. NZ3.
Str. 33 Zpěv světel z nevěstinců. Šibeničky 1, č. 13 (17. října 1918), str. 98 (Š). 5 sen ] snu Š; 6 neslibujeme lásky ni dobrodružství – ] neslibujeme ni dobrodružství – NZ3; 10 povalovače ] povaleče NZ3; 18 půlnoční svou ] svoji noční Š; 33 z ručky do ručky kolem jdou ] kol z ručky do ručky putují Š; 37 my však tu ] leč my tu Š.
Str. 35 Zpěv nádražních světel. Šibeničky 1, č. 11 (19. září 1918), str. 82 (Š), kde sázeno na osu. 18 rachoty ] ruchoty Š; 22 pískotů ] piskotů Š; 24 jsme se vždy ] vždy jsme se Š; 26 jak ] jako NZ3, Š; 27 provozu ] v provozu NZ3; 29 z biografu ] v biografu NZ3; v NZ3 nezačíná nová sloka; 33 zločiny kolem se dějí ] zločiny kolem dějí se NZ3 ] kol zločiny se dějí Š; 35 v snách ] v snech NZ3.
449 Str. 37 ZPĚVY Z TICHA
Str. 39 Panychida. Večery, č. 37 (14. září 1912), str. 282–283 (V), kde chybně stránkováno 274–275; v LR a V bez podtitulu, v NZ3 a Rk na konci básně s datací 1912, v LR s údajem Večery, v NZ1 v obsahu s datací 1912. Báseň inspirovaná – jak vyplývá z podtitulu – smrtí Jaroslava Vrchlického 9. září 1912 a uveřejněná v čísle Večerů, jež bylo celé věnováno jeho památce (mj. tu byl otištěn nekrolog Dykův). Svědčí, podobně jako některé Neumannovy články, o blízkém vztahu k básníkovi, k němuž většina generace devadesátých let zaujala odmítavý postoj. Památce básníka je věnován i Neumannův fejeton Meditace, psaný v „den po smrti Jaroslava Vrchlického“ a uveřejněný v Lidových novinách 18. září 1912 (knižně S městem za zády, 1969, str. 131 ad.), v němž se autor zamýšlí nad „třemi moderními básníky,... třemi velikými pohanskými V“ – Verlainem, Vrchlickým a Verhaerenem. (Srov. dále např. články a poznámky Jaroslav Vrchlický v Moravském kraji z 10. ledna 1907, knižně Stati a projevy II, str. 405; Vzpomínáme vás – ale dopadá to bledě, Vrchlický živý a mrtvý, obě v Lidových novinách z 9. dubna a 2. prosince 1913, knižně Stati a projevy IV, str. 302 a 387, a zejména stať Jaroslav Vrchlický v Tvorbě ze 17. září 1937, knižně Stati a projevy VIII.) Na „příbuzenství“ Neumanna a Vrchlického, dvou milovníků a „patetických obdivovatelů“ života, opojených panteistů a demokratů, poukázala ostatně i kritika právě při hodnocení Nových zpěvů (srov. např. uvedenou recenzi Arne Nováka). 4 k nevíře, ] k nevíře BČ, LR, V; 5 sliv ] slív BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V; 6 niv, ] niv NZ3, BDP, NZ1 ] niv; LR, V; 7 nabobtnaly, ] nabotnaly, BDP, NZ1, Rk, LR, V ] nabotnaly BČ; 10 zrály V ] zrály, NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, LR; 13 kde ] kd<y>e Rk; 16 v Rk, LR a V nezačíná nový odstavec; 16/17 šupinaté, chlupaté i lysé / vzrůstaly velce ve tvarech ] rozrůstaly se a vyrůstaly velce / ve tvarech bezpočetných LR ] rozrůstaly se a vzrůstaly velce / ve tvarech V; 17 i barvách lákavých, ] i v barvách lákavých, Rk ] v barvách lákavých, – LR, V; 18 v němž nohy bořily se, ] bořícím se mělce, LR, V; 21 tu ] tam LR, V; 22 rděla, ] rděla LR; 23 to ] – to LR, V; ve vlasech ] ve vlasu LR, V; 24/25 ve vlasech dlouhých, tmavých, jež... mísily se ] ve vlasu dlouhém a tmavém, jenž... proplétal se LR, V; 27 bohatý NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V ] bohatý, NZ2; bujná, ] bujná; LR, V; 29 růjná. ] rujná. NZ3; 30 podvečer ] večer LR, V; 34 v LR a V nezačíná nový odstavec; 38 bujná ] <rů> bujná Rk; 39 z pňů, houštin, vodních hlubin ] z pňů, z houštin, z vodních hlubin BDP, BČ, NZ1, LR, Rk, V; 40 snad pud ] – snad pud LR, V; zachvívání, ] zachvívání – LR, V; 43 píseň opojná pílila plnou zemí, ] píseň čarovná šla obtěžkanou zemí: LR, V; 45 němí. ] němi. NZ3; 46 píseň starou, prastarou, velikou, svatou, ] píseň, dobře známou všem, jež veliká, svatá, LR, V; 47 jež lahodná jest ] lahodná jest LR, V; 48 země živoucí rozkoš ] země pohanská plody LR, V; 450 49 se velebně ] velebně se BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V; zachvívá, ] zachvívá; LR; 53 zná, LR, V ] zná NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 56 zmlkla, oddána horkým snům, ] zmlkla a oddala se snům, pak zmlkla, oddána horkým snům, Rk ] zmlkla a oddala se snům, LR, V; 57 Veliký ] Velký LR; 58 divný nyvý van, ] divný, nyvý van, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V; 61 ruměné ] růměné BDP, NZ1, Rk, V; 63 v skalách, skrýši ] v skalách, v skrýši BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V; 64 se perlil ] perlil se Rk, LR, V; 66 sténala ] stenala NZ2; kozonoha ] kozonoha, NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 67 se drala hnědá noha. ] se hnědá drala noha. NZ3 ] hnědá drala se noha. BDP, BČ, NZ1, Rk, LR, V; 70 nejlepší píseň ] píseň nejlepší LR, V; pěl LR, V ] pěl, NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 71 jih i sever ] sever i jih Rk, LR, V; 74 ňadra, rozkošná nad pomyšlení, ] ňadra, rozkošná nad pomýšlení, Rk ] ňadra rozkošná nad pomýšlení LR, V.
Str.42 Chvála selky. Večery, č. 24 (7. června 1913), str. 201–202 (V). 2 mámivé ] mamivé V; 3 na čelo věnce si z písní i květů vine, ] kol čela z písní a květů věnce si vine, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 4 si halí ] halí si BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 13 ruměnec ] růměnec BDP, NZ1, Rk; 15 se opájím ] opájím se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; chtěl bych ] chci V; 18 se náhle ] náhle se BDP, BČ, NZ1, Rk, V; pohybu, ] z pohybu, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 21 srdci, ] v srdci, BČ, NZ1, Rk, V; v uchu ] v sluchu BČ; 25 děvím, ] děvím NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 30 nebo ] či NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; hnědý, ] hnědý; V; 33 vzdorná ] vzdorná, V; 35 z oceli. ] z <ocele> oceli. Rk ] z ocele. V; 39/40 Tvé studánkové veselí / jde královsky ] Tvé studánkov<it>é veselí / jde královsky Rk ] Jdeš královsky a vesele, / jdeš vznešeně V; 41 v černé hodince ] v černé hodin<ě>ce Rk; 45 plují BČ ] plují, NZ2, NZ3, BDP, NZ1, Rk, V; 52 pecen ] chleby BDP, BČ, NZ1, Rk; 53 věru; ] věru, Rk; 54 snědého ] smědého BDP; 58 když muže ovineš ] kol muže když se vineš BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 59, och, ] ach, NZ3; 60 sladkého ] božského BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 63 voní ti krásně ] voní krásně pak voní ti krásně Rk ] voní krásně V; 64 prudká a ožehlá ramena ] prudká a ožehlá ramena, NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1 ] <tvá> prudká a ožehlá ramena Rk ] tvá prudká a ožehlá ramena, V; 67 páky ] paky BDP, BČ, NZ1, Rk; 68 páky ] paky BDP, BČ, NZ1; 71 hudou ] budou V; 79 květ ] květ, V; 85/86 Tvá modrá sukně, pestrý šátek, košile režná, / tvrdá tvá lýtka nahá: ] Máš modrou sukni, šátek pestrý a košili režnou, / a tvrdá tvá lýtka jsou nahá: V; 87 veliká kněžna, ] velikou kněžnou, V; 88 po níž i vítr žádostivě ] sám země bůh neviditelný po tobě BDP, BČ, NZ1, V ] sám země bůh neviditelný po tobě Rk; sahá. ] sáhá. V; 93 u hlavy ] kol hlavy BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 102 kradí. ] krádí. Rk, V; 111 se na tě usmívají: ] na tě se usmívají: NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 113 Och, ] Ach, NZ3; 114 kněz, ] kněz; V; 115 jdu ] Jdu NZ3; 118 pod okny ] před oknem V; 124 své hnědé zrní ] hnědé své zrní BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 125 každá věc má ] má věc každá V; 127 dětem češeš ] dětem <s [vým]> 451 češeš Rk ] dětem svým češeš V; 131 boží ] boží, BČ, V; v Rk a V začíná nový odstavec; 132 naškrobená, šustící, ] naškrobena a šustící, V; 134 v Rk omylem při opisování vypuštěno slovo ruce; 139 teď Spasitel NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V ] ten Spasitel NZ2; 140 pozeptal ] pozeptal, Rk; 154 něco máš ] máš něco BČ; 157 pod svatým obrázkem věneček. ] jak Spasitel svůj věneček. BDP, BČ, NZ1, R, V; 158 krok máš pevný dosud. ] krok <t> máš pevný dosud. Rk ] krok tvůj pevný je dosud. V; 162 osud ] osud, V; 164 pohoda stálá ] pohoda <je> stálá Rk ] pohoda je stálá V; 166/168 jak bílá plachta mizejí / s malinkou nadějí – / tak tedy sbohem! ] jak plachta bělostná mizí / a v atmosféře ryzí – / buď sbohem! BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 169 Květ země jsi šťastný a líbezný byla, ] Květ země šťastný a líbezný bylas, pak Květ země jsi šťastný a líbezný byla, Rk; v BČ nezačíná nový odstavec; 176 plane, ] plane<,> Rk ] plane V; 177 ohnivý. ] opojný. V; 184 lipami, ] lípami, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 185 Je ] Jest V; 186 dýmy V ] dýmy, NZ2, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 188 ji ] jí V; 189 čistých ] ryzích BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 190 zatlačovaná ] zatlačována NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V; 196 toliko předstírána. ] předstíraná. V; 197 vonějí ] voní NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V.
Str. 49 Dub. Almanach na rok 1914, str. 14–15 (A). Báseň postavená autory Almanachu na rok 1914 do čela tohoto programového manifestačního sborníku jako jeden z dokladů nového simultánního vidění skutečnosti, jako pokus vyslovit novými prostředky, pohledem z několika stran, dynamiku, mnohostrannost a souvislost životního dění. Netradiční obraznost, v níž se konfrontuje přírodní a „civilizační“ oblast (konkrétně přirovnání dubového listu k „vystříhané panence z papíru“), vyvolala pohoršení kritiky nad básníkovou „představivostí až chorobnou“ (srov. B. M. = Bohumil Mathesius, Život a mýtus, č. 1–2, březen 1914). Srov. Neumannův polemický článek Nezmarná pověra (Lidové noviny 22, č. 89, 31. 3. 1914, knižně Ať žije život!, ve Statích a projevech IV na str. 112) na téma českosti a takzvaného „odnárodňování“ umění, v němž mj. podrobuje kritice program nového časopisu Umělecké besedy a v němž se rovněž zmiňuje o citované kritice Almanachu. K básni Dub lze nepřímo vztáhnout i Neumannova slova z úvahy Ať žije život!, uveřejněné krátce před vydáním Almanachu v Lidových novinách (roč. 21, č. 209, 2. 8. 1913, knižně Ať žije život!, ve Statích a projevech IV na str. 25). 1–6 v A nahrazeny dvojverším: Vidím strom a sebe a svět, harmonii a let. 9 lijáků ] lijáku A; 10 ukovaly je a lišejníky ] ukovaly je, a lišejníky NZ2, NZ3, NZ1, Rk, A; 11 kůru vrásčitou, ] kůru vrasčitou, Rk; 17 atlét řecký, ] atlét řecký Rk ] atlet řecký, A; 19 život ptáků a hmyzu. ] život ptačí a hmyzí. NZ1, Rk, A; 20 snědé dřevo jeho, ztratilo už mízu, ] dřevo jeho krásné, snědé a ryzí, NZ1, Rk ] dřevo jeho krásné, snědé a ryzí; A; 25 srdci, ] srdci; A; 28 se měnící ] měnící se NZ3, NZ1, Rk, V; 452 34 jiná. ] jiná... V; 35 vzrůstá, ] vzrůstá: V; 38 žilo a rostlo ] žilo, rostlo A; 39 lupen ] lupen, Rk, A; 48 a přece ] a přec NZ1, Rk, V; 53 větry, ] větry; A; 55 hlínou, ] hlinou, NZ2, NZ3; 57 Och, jak drží ] Ach, jak drží NZ3; Och, ] Ach, NZ3; jak jej pojí ] jak pojí jej NZ1; Rk, A; 58 napomáhajíc ] napomáhajíc, Rk, A; žíznivé! ] žíznivé! Rk; 59 v Rk a V nezačíná nový odstavec; 61 křižující se ] křížující se Rk; širé ] šíré Rk, A; 62 symfonii. ] symfonii... A; 63 v jejich ] v jeho A.
Str. 51 Zpěv zimní. Večery, č. 14 (4. dubna 1914), str. 105 (V), s názvem Smířlivý zpěv zimní. Na báseň odpověděl Viktor Dyk verši Nesmiřitelný zpěv jarní (Večery, č. 16, 18. 4. 1914), v níž ironizoval objevitele „nových směrů“ a „papouškování“ cizích jmen (otiskujeme ji na závěr této poznámky). Neumann replikoval fejetonem Vrabci, strnadi, kosi v Lidových novinách (srov. S městem za zády, 1969, str. 565 ad.). Jádrem jeho odpovědi byl příznačný dobový spor o to, zda básníci mají „popěvovati jako ptáci“, jinými slovy, zda je umění prostě „dar boží“ nebo zda je řemeslem jako každá jiná lidská činnost, a vyžaduje-li tedy „odbornou znalost a tvárnou poctivost“. Tento názor zastával Neumann v řadě statí; představa umění jako řemesla-métier a umělce jako dělníka se ostatně objevuje i v Neumannových verších, zejména v programové básni Slohy mých dnů (srov. dále). Podobně jako ona má i Zpěv zimní programový ráz; k tomu přispívá i výčet literárních jmen, do jejichž „příbuzenstva“ se Neumann hlásí. Z nich hlavně k Verhaerenovi, jehož spolu s Whitmanem označuje za otce a iniciátora moderní lyriky, i k Marinettimu a jeho provokujícím futuristickým heslům se Neumann často odvolává ve svých statích propagujících a vykládajících nové tendence v umění. (Srov. zejm. stať Moderna, věnovanou monografiím J. Schlafa o Emilu Verhaerenovi a Waltu Whitmanovi, dále Otevřená okna, napsanou z podnětu futuristického manifestu Apollinairova, a stať K nové poezii sociální, v níž Neumann píše: „Whitmana jsem miloval od první chvíle, kdy jsem jej poznal, Verhaerenovi, kterého jsem první u nás překládal, zůstal jsem věren od svého mládí, a nic mne tu dnes tak netěší jako uznání, jehož dosáhl u nové generace.“ (Všechny uvedené stati časopisecky v Lidových novinách v r. 1913, knižně Ať žije život!, v našem vydání ve Statích a projevech IV. Zmíněný překlad je Verhaerenovo drama Svítání, Knihy dobrých autorů, sv. 4, 1905.) Na souvislosti Nových zpěvů (a někdy i jednotlivých básní) s dílem Verhaerenovým a Whitmanovým i s italsko-francouzským futurismem poukázala i většina kritik.
VIKTOR DYK: NESMIŘITELNÝ ZPĚV JARNÍ
I
Auto, jež fičí, tramvaj, která zvoní, v regálech listy, folianty novin. 453 A skříně, utlačené od tiskovin. A všechny věci stejné jako vloni.
Požitek marně promenádou honí života tempo rušné, překotné. Přespříliš vše je gramotné. A všechny věci otřelé jak vloni.
V kavárně hlava k hlavičce se kloní. Nalezly právě nový směr? Po otcích, matkách humbuk synů, dcer. A všechny věci prolhané jak vloni.
II
Kde jsi, ó člověče, který jsi snobismu ušel? Kde jsi, ó člověče, s věcmi, jež opravdu silné? Úsměve, který by nehyzdil, který by slušel: slyšel bych rád dneska příběhy kratochvilné.
Ne příběh udýchaný a astmatický, ne kupu nemožných, beztvarých, rozplizlých básní. Úsměve čekaný, radostný, bolný, leč lidský: slyšel bych srdce rád, které má ještě tep vlastní.
Kdyby se našel kdes mesiáš, čekaný všude, snad bys mu naslouchal. A možná pověděl bys mu, že snob byl, že snob je, snob v světě navěky bude, a dnes jen náhodou mluví o futurismu.
Mesiáš jistě však změřil by tebe tak němě, že prostřed věty bys ustál v neklidném strachu. A on by očima zeptal se: „Bláznivý brachu, chceš říkat věci, které staré jsou tak jako země?“
III
Příbuzenstvo S. K. Neumanna a jeho knih, vrabci, strnadi, kosi: o tichou soustrast prosí chodec dobré vůle v pražských ulicích.
Vám se to vesele štěbetá, cvrliká a píská. Ale vy vrabci, strnadi, kosi, v ulici Letohradské kdosi ty silné věci vidí příliš zblízka.
454 Vidí verbíře jako rekruty. Vidí kokardy a uniformy. Vidí výjimky a normy. Vidí celý život zepsutý.
Na jaře obzvláště básníci lámou si hnáty. Protrhávají se povodní hráze. Prorokem není nikdo v Praze a slyším přespříliš elektrické ty dráty.
A také, bohužel, vidím vlastníma očima drát, kterým se pohybují pimprlata. Kde srdce hledal jsi, nacpána vata. Panáčkové, neumíte hrát!
A protože pimprlata hrají jak zmoklé slepice, neutěšeno nějak v naší české vlasti. V Letohradské ulici sedím jako v pasti. Kéž by babka za muškátem pohlížela na nás velice!
Když do číše plné padnou ještě dvě tři kapky, zprotiví se nám všechna papouškovaná jména. A nemá více smyslu pohled zvědavé babky nežli kniha veršů Verhaerena?
Nebudu lámat si hlavu mezi listy zelenými a květy. Přiznej se k zločinu, netvore! Nebudeš skandovat F. T. Marinetti. A též ne Rabindranáth Tagore.
IV
Vrabci, strnadi a kosi za rána k povyku ochotní! Z Letohradské třináct táže se vás kdosi: Jste také příliš gramotní?
Zda máte z života radost a bolest pravou? Milujete světlo, nenávidíte šero? Nebo jen slyšíte dráty nad naší hlavou a vidíte linek devatero?
Nenaslouchám rád té drátů hudbě, nenaslouchám rád tomu, co nesou. Mluvíce do dálky o bídné, nelidské sudbě, poslové tito se sami tak zbaběle třesou.
455 A malou naději v jejich zítřky kladu. Zda lepší zítra budem? Snad se ty dráty samy chví studem, oznamujíce nějakou zradu.
A snad v tom chvění nejistá je žalost. Snadže i samy cítí, jak smutno žíti, když strop je nízký a když vše je malost.
Ale ty dráty jsou zotročené: mluví, třeba se chvěly, ježto jim poroučeli, a svědomitě opakují poručené.
Kdežto vy, druhové, ptáci, mnohem více o nás víte. Zda tam vy dohlížíte, kde obzor před námi se ztrácí?
Vrabec neletí vysoko, skřivan výše. Co vidí skřivan? Proč je tak rozezpíván? Snadže na něho jiný větřík dýše?
Ptactvo vy veselé, družino živá, vládci té jarní zeleně, nechci k vám mluvit učeně. Pták má své hrdlo, a jak umí, zpívá.
A já, v zápasu s dubnovým vichrem, pták bouřlivák, zavolati chtěl bych do tohoto jara. Z prvých jarních dešťů stoupá pára. Prvých jarních bouří blesky vidí zrak.
Nebude to píseň nesmrtelná: zhyne, jako všechno živé hyne, uplyne, jak všechno živé plyne. Bude to však píseň jarně nesmiřitelná.
Volám bouřliváky, volám svoji rotu. Nechme Marinettiho a Rabindranátha. Nezdobu za humny dělá pantáta. Do tolika smírných písní hoďme disharmonickou notu!
456 Nechte zpívat dráty! Pojďme bít se, chlapci! Slyším-li to dobře, radí nám to v dobách zlých společníci S. K. Neumanna a jeho knih, strnadi, kosi a vrabci!
3 jde-li NZ3, NZ1, V ] je-li NZ2; 8 jakmile modré záclony jsme odhrnuli ] jakmile modré záclony jsme odhrnuli, NZ3 ] jakmile odhrnuli jsme modré záclony NZ1, V; jejich kytice, ] jich kytice, NZ3, NZ1, V; 9 sdílíme NZ3, NZ1, V ] sdílíme, NZ2; stan NZ3, NZ1, V ] stan, NZ2; 10 se odloučíme, ] odloučíme se, NZ1, V; 12 jako ] jak NZ3, NZ1, V; a cesta ] či cesta NZ1, V; 13 Nesmíme zapomenouti však ] Nesmíme však zapomenouti NZ3; 15 nebo vdol! ] či vdol! NZ3, NZ1, V; 18 och, ] ach, NZ3; 21 pravdy: i pevně ] pravdy, neb pevně V; 22 s Moravou, a Morava ve svazku mizí ] s Moravou a Morava ve svazku mizí NZ3 ] s Moravou a Morava ve svazek ryzí NZ1, V; 26 tam dole ] tam dole, NZ1, V; 27 se všemi, ] se všemi NZ3 ] se všemi! NZ1, V; 28 Rabindranáth Thákur ] Rabindranath Takúr NZ2, NZ3, ] Rabindranath Tagore NZ1, V.
Str. 53 Zde, v této uličce úzké... Scéna 1, 2. půlročník, č. 9–10 (27. března 1914), str. 200–202 (S); v obsahu NZ, s názvem Zde, v této uličce. Karel Čapek v korespondenci o ní píše: „Vy máte schopnost obrazu jako nikdo druhý v Čechách, to jsou úžasná místa, co člověk ve Vás najde, a právě moderní forma tomu dává něco absolutního... Sám si nejsem jasný, v čem to u Vás spočívá; jsou to naprosto nenapodobitelné věci, – myslím třeba na první strofu Skřivánka nebo na to místo, kde ulička je jako vor na posvátné řece atd.“ (Srov. KorDNČ, str. 89, dopis č. 23 z dubna 1914.) 2 kde ploty se rozpadávají, ] kde rozpadávají se ploty, NZ3, NZ1, S; 8 lne – ] lne, S; 17 myšlenky ] myšlénky NZ1; 18 stařenky – ] stařenky... S; 19 zde, ] Zde, S; 20 jako ] jak NZ3, NZ1, S; 21 měňavým ] měnivým S; nahoru NZ3, S ] nahorů NZ2, NZ1; 26 zde, ] Zde, S; 32 již spí jako nemluvně, ] spí již jak nemluvně, NZ1, S; 38 neznámé, vor ] neznámé... vor S; na širé řece, ] na šíré řece, S; 39 plyneme, plyneme, ] plyneme, plynem, NZ1; 40 kdybys řek: ] kdybys řek NZ1; 49 ulička naše, ] ulička naše. S; 50 nikoli, fantóm ] Nikoli. Fantóm S; podobá, ] podobá. S; 51 tajemnou končinou ] Tajemnou končinou S; plaše, ] plaše NZ3, NZ1, S; 53 kolem je všecko ] kol všechny věci jsou NZ1, S; sametu ] sametu, NZ2, NZ3, NZ1, S; 56 si myslí, ] myslí si, NZ3, NZ1, S; 58 hrají – ] hrají... S; 59 básník jsem – a jak ] básník jsem a – jak S; 60 uspávají, NZ1, S ] uspávají! – NZ2, NZ3; 64 v S nezačíná nový odstavec; 66 na špendlíku) – ] na špendlíku) – – – S; 67 v líci ] v líci, NZ3, NZ1, S; 71 míšencům ] milencům S; 72 mně to jen náleží, ] mně jen to náleží, NZ3 ] mně jen to patří, NZ1, S.
457 Str. 56 Ledy v dubnu. Večery, č. 24 (13. června 1914), str. 185 (V). 4 nahlíží – ] nahlíží, – V; 5 ve zmolinách v dubnu ] ve zmolinách, v dubnu, V; 8 věsí ] věší V; 10 podléšky dětinsky se dívají docela blízko ] podlésky dětinsky se dívají docela blízko, NZ3 ] docela blízko podlésky dětinsky dívají se, NZ1 ] docela blízko podlésky dětinsky dívají se V; 11 a půda se vzdouvá kolem jako mateřský život. ] a půda se vzdouvá kolem jak mateřský život. NZ3 ] a půda kol vzdouvá se jak mateřský život. NZ1, V; 12 z hlubin mrazivě dýchajíce ] z hlubin, mrazivě dýchajíce, V; 13 jako ] jak NZ3, NZ1, V; svíce ] svíce, V.
Str. 57 Slohy mých dnů. Lumír 43, č. 3 (26. února 1915), str. 97–99 (L), kde stejně jako v NZ3, NZ1 a Rk s titulem Sloky mých dní; v BČ s názvem Sloky mých dnů (v obsahu Sloky mých dní); v L na konci básně datace Červen 1914. – Srov. pozn. k básni Zpěv zimní. 2 jež kadidlem, pačulim zavoní, ] jež kadidlem, pačulim zavoní: Rk ] které kadidlem, pačulim zavoní: L; 3 dílnu. ] dílnu! L; 5 povznesené, ] povznešené, NZ3, BČ, NZ1 ] povznešené: Rk, L; 6 prostý, občanský šat. ] prostý občanský šat! L; 8 nástroj ] nástroje BČ, NZ1, Rk, L; métier, ] métier: L; 14 veselou píseň ] radostnou píseň L; 18 pohledy zvážnějí, šedivé fasády změknou, ] pohledy zvážní a fasády šedivé změknou, L; 24 uštipující ] ukusující L; 26/27 chleby; / života ] chleby. / Života L; 30 mi ] mně L; 37 roztažené, ] roztažené L; 40 veselé věnce. ] vesele věnce. Rk; 49 z hlubokých doubravin, ] ze známých doubravin, L; 51 Tož ] Tak L; 54 přijdou ] příjdou Rk; dni jak oblaka L ] dni, jak oblaka NZ2, NZ3, BČ, NZ1, Rk; 56 svět širý ] svět šírý NZ1, Rk; s nimi; ] s nimi. L; 57 svět ] Svět L; širý ] šírý NZ1, Rk; kolem své rodné, ] kol rodné své, BČ, NZ1, Rk, L; 63/64 domů; / vážím ] domů. / Vážím L; 65 kdes ] Kdes L; 67 Myslím, ] Možná, L; 70 a já ] A já L; 75/76 sděláme si, a zde ] sděláme si. A zde L; 76 šavle! ] šavle. L; 78 země, ] Země, BČ, NZ1 ] země má, Rk, L; svoji: ] svoji<,>: Rk; 79 v dílně své pro tě jsem pracoval, ] v <své> dílně své pro tě jsem pracoval, Rk ] v své dílně jsem pro tebe pracoval, L; 86 nezakopané hřivny. ] nezakopanou hřivnu. L; 87 přelidské touhy octnou ] lidské touhy ocitnou BČ, NZ1, Rk, L; 88 zámek si stavíme ] zámek stavím si BČ ] zámek stavíme si NZ1 ] zámek staví mé sny Rk, L; 92 jež kadidlem, pačulim zavoní, ] které kadidlem, pačulim zavoní: L; 93 dílna. ] dílna! L; 95 masky povznesené, ] masky povznešené, BČ, NZ1, Rk ] masky povznešené: L; 96 šat. ] šat! L; 98 bludy a nezdary ] bludy a <rozmary> nezdary Rk; 100 občan. ] občan! L.
Str. 60 Skřivan. Lidové noviny 22, č. 87 (29. března 1914), str. 1 (LN). Srov. pozn. k básni Zde, v této uličce úzké... Tuto báseň hodnotili oba bratři Čapkové jako typickou ukázku moderní poezie. V dopise č. 23 (KorDNČ, str. 89) píše Josef Čapek: „Měl jste v Lidových krásnou báseň teď naposled o skřivanu; kamarádi výtvarníci čtou teď docela 458 z potřeby básně a zajímají se o ně tak jako o malování, a ta se jim velice líbila.“ Ještě v několika dopisech se oba bratři k této básni vracejí. Tak Josef Čapek píše (dopis č. 25, str. 93): „Jako třeba jste měl v nedělních Lidových Skřivana a Den, nejdokonalejší věci, jaké se teď u nás mohou napsat...“ Podobně v následujícím dopise (č. 26, str. 95) Karel Čapek: „...Váš Den, který spolu se Skřivanem pokládám za jednu z nejlepších Vašich básní... Den je neobyčejně šťastná věc, která ukazuje, že nejmodernější věci jsou ty, které nejpřesněji a nejjasněji trefí skutečnost...“ 6 z melodie tvé horlivosti ] z melodie horlivosti SVB; 9 tělo mi hoří ] tělo hoří mi NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, LN; 10 abych lehčí ] abych, lehčí, BDP, BČ, NZ1, Rk, LN; se mohl vznésti, ] mohl se vznésti, SVB, BDP, BČ, NZ1, Rk, LN; 13 všude se rozptýlilo, ] se všude rozptýlilo, SVB; 16 jízda! ] jízda. Rk; za 16 v LN ještě sloka:
Mokrá země až k nám nahoru voní. V břiše se jí to hýbe. Slyšíme to zde. Březne, bábo porodní, pomáhej něžně! A nám uhni, skálo, před námi ustup, hvozde!
Str. 61 Den. Lidové noviny 22, č. 128 (10. května 1914), str. 1 (LN). – Srov. pozn. k básni Skřivan. 12 zrakem, a já ] zrakem. A já NZ3, BČ, NZ1, Rk, LN.
Str. 62 Deště v květnu. Večery, č. 24 (13. června 1914), str. 185–186 (V). 3 za večerů a jiter ] za večerů i jiter V; 11 Zde teď, ] My zde, V; 12 vypíjíme ] vypijíme Rk ] vypijeme V; 14 vyjasní oči, ] rozjasní oči, Rk; 15 ptákům. ] ptákem. BDP; 17 na bradě se nám zalesknou poslední kapky. ] na bradě poslední zalesknou se nám kapky. NZ3, BDP, NZ1 ] na bradě nám poslední budou se lesknouti kapky. Rk, V; 18 vztyčíme trupy své ] trupy své vztýčíme BDP, NZ1, Rk, V.
Str. 63 Na červnové zemi. Večery, č. 27 (4. července 1914), str. 209 až 210 (V), s názvem Napaden červnovou zemí. 3 napadla mne, ] napadla mne V; 8/9 činí, / celý můj zápol se děje však ] činí. / Celý můj zápol však děje se NZ3, NZ1, RK, V; 11 si lehnouti ] lehnouti si NZ1, RK, V; 15 chvět. ] chvět... V; 31 hned nezašeptal ] hned <neřekl> nezašeptal Rk; „Ano, och ano!“ ] „ano, och ano!“ NZ1, RK, V ] „ano, ach ano!“ NZ3; 33 asi vzdávala ] asi v temnu vzdávala V; 38 oslepte oči mi ] oslepte oči mé V; přes okraj, ] přes okraj; V; 39 ty, zeleni, NZ3, NZ1, Rk, V ] ty zeleni, NZ2; 43 postupující, ] tísnící se, V; 44 napěchujte se mi ] napěchujte si mi NZ3, NZ1, Rk ] napěchujte se mi, V; až k prasknutí ] dokud neprasknou, V; pod chřípí. ] pod chřípě. NZ3, NZ1, Rk, V; 45 věci; doteky, omamte mne. ] věci, doteky, omamte mne! V; 50 shrňte se na mne 459 ještě více! ] shrňte se ještě více! pak shrňte se na mne ještě více! Rk; 53 Vezměte, ] Vezmete, V; 59 Liány ostružiní, ] Liány ostružinné, V; 64 Po marném zápasu horký, ] Po marném zápasu, horký, NZ3, NZ1, Rk; zpocen V ] zpocen, NZ2, NZ3, NZ1, Rk; 71 hadi se plazí tiše ] hadi se tiše plazí NZ3 ] hadi tiše se plazí NZ1, Rk, V; 72 stříbříce šaty. ] stříbříce mi šaty. Rk ] stříbříce moje šaty. V; 74/75 hýbám, / vážky ] hýbám. / Vážky NZ3, NZ1, Rk, V; 77/78 staří, / život ] staří. / Život NZ3, NZ1, Rk ] staří. / A vodní hraboši panáčkují očekáváním. / Život V; 80 v objetí krutém. ] v krutém objetí. NZ3, NZ1, Rk, V; 81 Ach, ] Och, NZ1, Rk, V; smrt! ] smrt! – V; 82 země, ] země<,>. Rk ] země. NZ3, NZ1, V; 83 mne odcizit tvým ňadrům nemohla ] Mne odcizit ňadrům tvým nemohla NZ3 ] Ňadrům tvým odcizit mne nemohla NZ1, Rk, V; 84 jsem se k tobě ] k tobě jsem se NZ3, NZ1, Rk, V; 86 jednou mám ] mám jednou Rk, V; uvězněn býti, ] uvězněn býti V; 88 vyletět komínem ] vzletět komínem V; 89 nad lány kvetoucí rozptýlen ] nad lány kvetoucími rozptýlen V; 92 býti nakonec přece odtržen ] býti odtržen přece nakonec pak býti nakonec přece odtržen Rk ] býti odtržen přece nakonec V; 97 ve V nezačíná nový odstavec; 98 jablko spadlé ze stromu ] jablko ze stromu spadlé NZ3, NZ1, Rk, V; 103 skutečnou hostinou ] skutečně hostinou V; 109 objímá zde mé žití! ] objímá zde mé žítí! Rk ] objímá mé žítí! V.
Str. 67 Říčka v létě. Večery, č. 22 (30. května 1914), str. 169–170 (V). 4 políbila ] políbila, V; 8 křížkem ] křížem BČ, NZ1; 10 se dívá ] dívá se BČ, NZ1, Rk, V; 20 veselá venkovská dívčina, ] veselá, venkovská dívčina, V; 25 v lukách, ] v lukách; V; 33 tělo tvé ] tělo tvé, V; 34 dlouhé, rozpuštěné vlasy, ] dlouhé, rozpuštěné vlasy BČ ] dlouhé rozpuštěné vlasy V; 40 jejichž obraz aspoň, ] jejichž obraz, pak jejichž obraz aspoň, Rk; 41 polyká, ] polýká, Rk; 44 břehy se podobají ] břehy podobají se BČ, NZ1, Rk, V; širé třídě, ] šíré třídě, BČ, NZ1, Rk; 50 všechno ověnčily. ] všechno věnčily NZ3 ] všechno věnčí. BČ, NZ1, Rk, V; 53 nemohla se protlačit ] nemohla protlačiti se NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; davem, ] davem BČ; 55 rozmar ] rozmar, Rk, V; 57 se přetvařovat, ] se přetvařovati, NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; 60 míč; ] míč: BČ; 65 upřímnýma ] upřimnýma Rk; 68 jsi ty tichá, ] jsi ty to tichá, BČ, NZ1, Rk, V; 69 halí tě závojem, ] halí tě v závoj, V; 76 pocel ] povel BČ; 78 jsi ty krasavice ] jsi ty to krasavice BČ, NZ1, Rk, V; 80 přijde ] příjde Rk; 83 máš, ] máš Rk; 84 zadíváš, ] zadíváš V; 88 života. ] života... V; 96 i můj ] můj NZ3; pokorný, zdálky přicházející obličej, ] pokorný zdálky přicházející obličej, BČ, NZ1 ] bledý, zdálky přicházející obličej, pak pokorný, zdálky přicházející obličej, Rk ] bledý, zdálky, přicházející obličej, V; 99 do neznámého pokoje, ] v mystický pokoj, V; 100 dveře. ] dvéře. BČ, NZ1, Rk, V; 101 v tobě: / tučné] v tobě. / Tučné NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; byliny, celující ] byliny, trávy, celující V; 104 vydry, sídlící V ] vydry sídlící NZ2, NZ3, NZ1, BČ; 460 105 kteří tě obletují ] <j[iž]> kteří tě obletují Rk ] obletující tě V; 106 pokyvují ] pokyvující V; 107 ve V chybí; 108/109 pentle rdestů a řas, raky, ryby – / ryby nejvíce, ] dlouhé, hnědozelené pentle rdestů a řas, / raky, ryby – ryby nejvíce, V; 110 ve tvých studených prstech, ] ve tvé studené náruči, V; 116 jarý kralevic jasné vody, posázený rubíny. ] jarý králevic jasné vody, posázený rubíny. NZ3, BČ, NZ1 ] <rubín> jarý králevic jasné vody, posázený rubíny. Rk ] drahokamy posázený králevic jasné vody. V; 121 veliký, svátý list. BČ, Rk ] veliký, svatý list. NZ2, NZ3, NZ1 ] veliký svatý list. V; 122 v NZ2 není od předcházejícího oddělen mezerou, zřejmě proto, aby se text vešel na stránku.
Str. 71 Ráno. Lidové noviny 22, č. 190 (12. července 1914), str. 1 (LN). 5 je zalklý ] zalklý je BČ, NZ1, Rk, LN; 7 zřidlý ] zřídlý NZ3, LN; 8 hrouží se ] krouží se LN; 12 po jejím čele. ] přes její čelo. LN; 13/14 údy, / s pokojným dechem, ] údy / s pokojným dechem, LN; 15 sličná. ] slíčná. Rk, LN; 22 hvízdají, ] hvizdají, LN; 26 ruměncem ] růměncem NZ1, Rk ] studem LN; tvář se mi uzarděla, ] se tvář mi uzarděla. LN; 27 ač slunce ještě v lesích. ] Proč nejsem vydra? LN.
Str. 72 Rybolov. 3 vidím věci, ] vidím věci, pak zde vidím věci, Rk; 5 čnějícím ] čnícím NZ1, Rk; 8 animální ] animální<m> Rk; 14 ukolébavka ] ukoléb<á>avka Rk.
Str. 73 Touhy. Lumír 43, č. 1 (24. prosince 1914), str. 1–4 (L), kde s datací Květen 1914 na konci básně. O básni je několikrát zmínka v dopisech bratří Čapků Neumannovi (srov. KorDNČ, dopisy č. 39 a 40 z ledna 1915). Čapci ji četli už v rukopise v létě 1914 za pobytu v Bílovicích a na oba silně zapůsobila. Karel Čapek tu podává dokonce její podrobnou analýzu, obsahující mj. zajímavou konfrontaci s Theerovou básní Mé Čechy, která vyšla současně. 6 otevřel jsem ] rozhodil jsem L; 7 do ciziny, ] do ciziny; L; 10 v čele se strou ] v čele, se strou Rk, L; 12 mlžnými nadějemi, ] mlžnými nadějemi L; 18 v širý svět, ] v šírý svět, NZ1, Rk; 19 dveře: ] dvéře: BČ, NZ1, Rk ] dvéře –: L; 24/25 žluti, / milujeme ] žluti. / Milujeme L; 27 v L je zalomen do dvou veršů, z nichž druhý začíná slovem vlhký; 32 To nejkrásnější nemohli ] To nejkrásnější však nemohli Rk, L; 36 škrábající! ] škrabající! Rk, L; 40 Lomoze, líhni ] Lomoze! Líhni L; 42 ve výheň hrouží! ] ve výheň <vrhá> hrouží! Rk; 43 stesk již po malé ] stesk po malé BČ; 45 Zdar, kamaráde! ] Zdař, kamaráde! BČ; Zdar<!>, kamaráde! Rk; Vzpomínáš na naše mládí? ] Vzpomínáš našeho mládí? pak Vzpomínáš na naše mládí? Rk; 46 Na okultické žvasty? ] Na okultické žvásty? Rk ] Na okultistické žvásty? L; 49 Kde jsi, ] kde jsi, BČ; zlatokopů? ] kovkopů zlata? BČ, NZ1, Rk, L; 50 Nikoli, nečteme ] Nikoli. Nečteme L; 56 v Rk a L nezačíná nový odstavec; 58 byly až ke dnu 461 již sněny. ] byly již ke dnu až sněny. L; 59 Ach, ] Och, BČ, NZ1, Rk, L; 63 zde jsme, ] jsme zde, BČ; hedbávných ] hedvábných NZ3, L; tropech. ] Tropech. L; 68 dveře ] dvéře BČ, NZ1, Rk, L; 70 v L nezačíná nový odstavec; 72 rozkaz. ] povel. L; 76 zemřít? ] zemřít! L; 77 Po dlouhé pohodě buď vítána, ] Po dlouhé pohodě, buď vítána, NZ2, NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; 87 Tokio. ] Tokio<,>. Rk; 89 v klecích ] ve klecích BČ, NZ1, Rk, L; 90 vyvolavač ] vyvolávač BČ, NZ1, Rk; 93 v L nezačíná nový odstavec; 98 Sibiř ] Sibíř Rk; 100 láhev! ] lahev! BČ, NZ1, Rk, L; 101 vyhlédly pro nás ] pro nás vyhlédly L; 102 kámen ] kamen Rk; 110 v Rk a L nezačíná nový odstavec; 112 v BČ, NZ1, Rk a L začíná nový odstavec; 113 minulost na prach drtíš ] na prach minulost drtíš Rk, L; 115 hrdla... ] hrdla. L; 118 och, ] ach, NZ3; 121 krčmy ] krámy L; 122 výlet, a když ] výlet! a když L; 125 Ale což ] Ale, což L; 127 jachta? ] jachta! L; 129 spisovatelkám se plésti ] spisovatelkám plésti se BČ, NZ1, Rk, L; 137 hebce. ] <lehce> hebce. Rk ] hebce! L; 142 zaplavuje. ] splavuje. BČ; 148 pevnou. ] pevnou! L; 150 dělníci. ] dělníci moji<!>. Rk ] dělníci moji. L; 151 v L začíná nový odstavec; 159 lesklých těl. NZ3, BČ, NZ1, Rk, L ] leklých těl. NZ2.
Str. 79 Když cestu mi vroubila šalvěj. Lumír 43, č. 7 (25. června 1915), str. 310–312 (L), kde na konci básně datace Květen 1914. 8 pokud ] <d>pokud Rk; 14/15 květy / vonějí soucitem, ] květy, / vonějí soucitem, NZ3 ] květy, / vonící soucitem, BDP, NZ1, Rk, L; 21 tam k té hrázi ] tam, k té hrázi Rk, L; dovleku k řece, ] dovleku, k řece, NZ3, BDP, NZ1, Rk, L; 22/23 dolů / napospas] dolů, / napospas L; 27 kteří jsou se mnou zde jako ta šalvěj. ] kteří zde se mnou jsou jak ta šalvěj. L; 31 jak stíny ] jako stíny BDP; 33 protře si oči, ] protře<l> si oči, Rk; 41 velký žalář, ] vlhký žalář, Rk; nic ] nic, L; 43 ostatní ] ostatně L; 45 mně ] mne L; 46/47 býti / A bylo-li ] býti! / a bylo-li L; 52 až vaše sveřepost ] <že><až> až vaše sveřepost Rk; zkazila ] zkalila Rk, L; 56 ukřižován ] ukřížován Rk; 56/57 směšný jsem býval. / Jako by ] směšný jsem býval, / jako by NZ3, BDP, NZ1, Rk, L; 65 v Rk dodatečně vepsán; 66 potřel ] potřel, NZ3, BDP, NZ1, Rk, L; 67 a do tvých mrtvol ] do tvojich mrtvol NZ3, BDP, NZ1, Rk, L; 68 kladu! ] kladu. L; 70 klasům, ] klasům; L; 76 rodí se, rodí, ] rodí a rodí se, L; 77 k sobě a držáni od sebe – ] k sobě, držáni od sebe, L; 85 zorniček barvu, ] barvu zorniček, L; 86 hledící ] hledících L; 87 vzteky, och, jak ] vzteky, ach, jak NZ3 ] vzteky, jak L; 88 potulní, hladoví psi! ] potulní hladoví psi! L; 89 všude stále – ] všude a stále – Rk, L; 90 zde však ] leč zde BDP, NZ1, Rk, L; zdolatelni! ] zdolatelni. L; 91/92 uškrtit, / na řetěz ] uškrtit. / Na řetěz BDP, NZ1, Rk, L; 92 uvázat, zahnali do boudy ] uvázat, spráskat a zahnati do boudy Rk ] železný možno vás uvázat, L; 93 dupnutím nohy na celý den. ] v L zalomeno do dvou veršů: spráskat a do boudy dupnutím nohy / zahnati na celý den; 94 poslušné ] poslušný L; 98 přicházejí! ] přibývají! L; 101 vůli jako ] vůli, jak L; 106 z nás ] z vás L; 110 říčky ] řeky L; 462 111 takhle... a takhle! ] takhle!... a takhle!... L; 112 hříčka, ] hračka, L; 115 rozdávající ] vydávající L; 116 vonějící jak šalvěj. ] vonící jako šalvěj. NZ3, BDP, NZ1, Rk, L.
Str. 83 Radost. 5 požehnání ] požehnání, NZ3, NZ1, Rk; 6 anebo ] anebo, Rk; vztyčena společně ] vztyčena společně, NZ3 ] vztýčena společně, NZ1, Rk; 13 skáči ] skáči<,> Rk; 20 jinošské krve gejzír, ] gejzír jinošské krve, Rk; 21 se vznese ] vznese se NZ3, NZ1, Rk; 22 rozestře NZ3, NZ1 ] rozetře NZ2; 29 v NZ3 a Rk začíná nový odstavec; 37 pumu ] pumu<,> Rk; 39 sněmovny] sněmovny, NZ3, NZ1, Rk.
Str. 85 Křídlovka. Večery, č. 49 (29. listopadu 1913), str. 401–403 (V). Báseň vyvolala velmi rozporný kritický ohlas. Na jedné straně autoři Neumannovi blízcí (Karel Čapek) jí dávali „lyrickou cenu modernosti za rok 1913“ zejména pro novost ve „způsobu udělání“ (srov. KorDNČ, dopis č. 20, str. 82–83); na druhé straně právě netradiční výstavba obrazů, předjímající asociativní metaforiku poválečnou, činila z Křídlovky pro dobového čtenáře (i kritika) „trochu nesnadnou četbu“ nebo dokonce „náročný poetický rébus, důvtipnou šarádu o věci zcela prosté“ (srov. zejm. F. X. Šalda, Básnická obroda St. K. Neumanna, Kmen z 9. 5. 1918, knižně Kritické projevy 10, 1957). 1 Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, ] Podzim, večer, pozdě je, mlha a chlad, V; 2 podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, ] podzimní večer tichý je napěchoval v chlad, pak podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, Rk ] ticho, vlhko, vůně táhnou z lesů a lad, V; 5 který jde z hospody, ] jenž jde z hospody; V; mezi 6 a 7 v BDP, NZ1, Rk a V vložen verš břichem k řece a do vody,; 8 lampy škrtí, ] lampy škrtí V; 9/10 které marně cukají sebou a se vrtí, / namáhajíce se podati si ] a jich světla, která marně se vrtí, / podávajíce si V; 11 a 17 Uprostřed ] Vprostřed V; 14 sanice, ] <jízda> sanice, ] jízda sněhem, V; 18 schoulily se věci, ] schoulilo se všecko, V; 19 křižovala, ] křížovala, Rk; 20 jako by meluzína zakvílela v peci. ] jako by se zjevilo a žehnalo děcko. V; 23 kolem ohniska, ] kolem ohniska; V; 24 ploty, stromy, ] ploty a stromy, V; všechno, ] vše, BDP; 25 vyplašeno ] postrašeno V; 27 se rozeplula flotila ] rozeplula se flotila NZ3, BDP, NZ1, Rk, V; v NZ3, BDP, Rk a V začíná nový odstavec; 29 vlaštovky, ] vlašťovky, NZ1, Rk, V; 32 mucholapky, ] mucholapky. NZ3, BDP, Rk, V; 33 vpravo ] Vpravo NZ3, BDP, NZ1, Rk, V; nahoru ] nahorů Rk; se vrhali ti ptáci ] vrhali se ti ptáci, NZ3, BDP, NZ1, Rk, V; 34 co to bylo, ] co to bylo; V; 35 skála ] skál<y>a Rk ] skály V; 39 Srdce se v nich chvělo, srdce se chvělo všude, ] Srdce v nich se chvělo, srdce chvělo se všude, BDP, NZ1, Rk, V; 42 zklamalo, ] zklamalo, – V; 47 podzimní večer, mlhy ] podzim, večer, mlha V; 48 vůně táhnoucí z lesů a lad ] vůně, jež táhly z lesů a lad, V; 52 co by mohlo ] co mohlo by V; 54 než ] nežli V; 463 57 která však ve své chvíli ] která ve své chvíli však V; 60 v každém se ocitaje tvoru, ] v každém se ocitaje tvoru Rk ] plíží se v nitro každému tvoru, V; 61 škrtě dech. ] zatajuje dech; V; 62/64 Praskla hladina, jež tichem byla sepjata, / zbyly kruhy ze skla, z plechu, ze zlata; / poněvadž se mlhou opila, ] zaúpění stromu, v nějž sekera se vťala, / pískot myšky, kterou kočka lapila, / výskot oukleje, po níž se štika hnala, / a pak na hladině kruhy ze skla, kruhy z plechu, kruhy ze zlata; V; 65 nad hlavou klenba křišťálová ] nad hlavou klenba kříšťálová NZ1, Rk ] klenba z křišťálu nad hlavou V; 66 kus po kusu padá dolů ] kus po kuse dolů BDP; 70 rozmach ruky – ] rozmach ruky, frivolnost kocovin, / že ta láska není stálá, že sebrala nám voda mlýn – – V; 71 Pak ] Potom V; 73 sedíce zříme, ] sedíme a zříme, V; 79 na kořeni, ] na kořeni; V; 85 hudbou naduly ] hudbou se naduly V; 87 usmrcuje – ] usmrcuje: V; 88 v Rk a V začíná nový odstavec; 92 se všemi věcmi ] s věcmi všemi V; 93 do níž ] do<nichž>níž Rk; 96 znaveno zmlklo srdce, ] srdce unaveno zmlklo, V; 97/98 Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad, / podzimní večer tichý je pěchuje v chlad, ] Podzim, temno, pozdě je, velmi pozdě, mlha a chlad, / ticho, vlhko, vůně táhnou z lesů a lad, V; 99 v klubko, nahoře, ] v klubko napravo, vlevo, nahoře, V; 100 věci stále úporněji, ] pevněji věci, jež spějí, V; 102 není známo již, ] není známo, V; 105 dějí... NZ3, BDP, NZ1, Rk, V ] děj... NZ2.
Str. 89 ZPĚVY Z LOMOZU
Str. 91 Černoch. Lumír 39, č. 6 (17. března 1911), str. 255–256 (L); v NZ3 za básní datace 1911. 3 bezcharakterního města ] bezkarakterního města BČ, NZ1, Rk, L; 5 noci ] nocí BČ, NZ1; 7 směje, někdo ] směje. Někdo NZ3, BČ, NZ1, Rk, L; 10 růže vadnoucí ] růže, vadnoucí BČ; 11 kolombínky ] Kolombínky BČ, NZ1, Rk, L; 12 se v život rozběhla ] v život se rozběhla BČ, NZ1, Rk, L; 13 poevropštěný, ] poevroptělý, BČ, NZ1, Rk, L; 21, 25, 29 Ach, ] Och, BČ, NZ1, Rk, L; 22/23 džentlmena, / v nějaké atmosféře ] džentlmena. / V nějaké atmosféře NZ3, BČ, NZ1, Rk, L; 24 béře ] bere L; 34 po slunci krásnějším, ] po krásnějším slunci, Rk, L; 40 z verandy ] na verandě BČ, NZ1, Rk, L; 42 jsi mi tak hrozně blízký, ] jsi mi hrozně blízký, NZ3; 44 pysky...] pysky – – – L; 45 kolombínka. ] Kolombínka. BČ, NZ1, Rk, L; 47 povstal. ] se zdvihl. NZ3, BČ, NZ1, Rk, L; 48 Ach, ] Och, NZ3, BČ, NZ1, Rk, L; John! Veliké hnědé dítě! ] John, veliké hnědé dítě. L.
Str. 93 Cirkus. Almanach na rok 1914, str. 64–67 (A). Ve Vodákově kritice Almanachu, zmíněné v našem úvodu k této sbírce, byla báseň uvedena – spolu s verši Karla Čapka a na rozdíl od básní Theerových – jako ukázka nové poezie odpovídající proklamované představě modernosti: je to „cosi opravdu moderně obtěžkaného ,jako ženy v posledním měsíci‘; to je báseň vzdouvající se jako ty cir- 464 kusové stany spoustou představ, kterým dychtivé verše nemohou ani stačit.“ 3 našminkované: ] našminkované; SVB; 4 veliké ] velké SVB; 8 vtrhly, ] vtrhly Rk; 14 pole vytrubujíce ] pole, vytrubujíce SVB; 15/16 signály. / Miluji ] signály, / miluji SVB; 17 k nám, zaváty ] k nám zaváty BDP, BČ, NZ1; 18 stromů, ] stromů NZ3, BDP, BČ, NZ1; 24 svět kočovný, podobný ] svět kočovný podobný BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 25 jako pokrývky ] pestře jak pokrývky Rk, A; 28 širého ] šírého BČ, NZ1, Rk, A; 31 slony, ] slony Rk, A; v NZ3 začíná nový odstavec; 38 nemocné, ] nemocno, BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 39 vždyť ] neb BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 41 profesionální ] profesionelní NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, A; lidská, ] lidská. NZ2, SVB; 46 jako ] jak BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 48 zvíře ] zvíře, Rk, A; 49 hrdina sám ] mladý bůh sám BDP, BČ, NZ1, Rk ] bůh mladý sám A; 54 v maštalích, klecích, šatnách, skladištích, ] v maštalích, v klecích, v šatnách, v skladištích, BČ, NZ1, Rk, A; 56 och, koní dvacet, ] och, dvacet, SVB; 57 v nich ] v nich, SVB; 61 křiky ] křiky, NZ2, NZ3, SVB, BDP, BČ, Rk, A; 63 v NZ3 začíná nový odstavec; 67 v SVB zatažen k následujícímu verši 68; 69 po písku ] kol písku NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, A; kolotoči ] kolotoči, NZ2, NZ3, SVB, BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 72 ze stěžňů ] ze stožárů Rk, A; 73 mana ] mana, NZ2, NZ3, SVB, BDP, BČ, NZ1, Rk, A; 74/75 k ránu: / bouchají ] k ránu. / Bouchají A; 79 práskání ] praskání Rk; v BDP, BČ, NZ1, Rk, A nezačíná nový odstavec; 83 v SVB nezačíná nový odstavec; 91 těl, ] těl BČ; v A vložen mezi 92 a 93 ještě verš siláky zubů, ramen a plic,; 100 s trysky, ] a trysky, SVB; 101 míjí ] mijí BČ; jako divý sen ] jako sen SVB; 102/103 ohňostroj, / o život ] ohňostroj / a o život Rk, A; 106 lucerny do stáje ] lucerny, do stáje Rk, A; 107 ku plavé ] ke plavé BDP, BČ, NZ1, Rk, A; přivinouti ] přivinout SVB; 111 žhnoucí, ] žhoucí, BČ.
Str. 97 Chvála rotačky. 8 lepí se ti na hladké, lesklé údy. ] lepí se na hladké, lesklé tvé údy. Rk; 10 věrně konáš ] věrně, konáš Rk; 16 nad pomyšlení, ] nad pomýšlení, NZ1, Rk; 28 paprskovitě na všecky strany, ] paprskovitě, na všechny strany, Rk; 29 to ty jsi, ] to jsi ty, NZ3, NZ1; 30 v Rk dodatečně vepsán; 32 přijdu ] příjdu NZ1, Rk; 42 žhoucí] žhnoucí Rk; 44 zahaleče. ] zaháleče. Rk; 53 naslouchá ti ] naslouchá ti, NZ3, NZ1, Rk; 55 které mu přinese ráno ] které mu ráno pošleš pak které mu přinese ráno Rk; 61 básníka ] básník<y>a Rk; v NZ2 a NZ3 začíná nový odstavec; 64 v NZ3 začíná nový odstavec; 67 příjemce ] příjemci NZ1, Rk; 68 ono přece se octne ] ono přece octne se NZ1 ] přece ono octne se Rk; 72 širý] šírý NZ1, Rk; 73 se soustřeďují ] soustřeďují se NZ3, NZ1, Rk; 76 s očima zavázanýma pomalu pouštěti ] s očima zavázanýma, pomalu pouštěti NZ1, Rk; 82 pák. ] pak. Rk; 83 dívenka, ] dívenko, NZ3; 90 v NZ2 a NZ3 začíná nový odstavec; 91 dobyvatelské ] dobývatelské Rk.
465 Str. 100 Modlitba k mocnostem života. Večery, č. 26 (21. června 1913), str. 217–218 (V). 5 dobré to jest – ] dobré to jest, – Rk, V; 8 mysl bílou, veselou, ] <a> mysl bílou, veselou, Rk ] duše bílé, veselé, V; 9 učit ] učiti Rk, V; 12 pramene pili – ] prameny pili – KV ] pramene pili, – Rk, V; 16 vodě i ohni, vzduchu i horstvu ] vodě a ohni, vzduchu a horstvu V; 17 kůrů svých –: ] kůrů svých –; KV, V; 19 Zab ] zab V; 21 ubíjí KV, NZ1 ] ubijí NZ2, NZ3, Rk, V; po úkoji, ] po ukoji, Rk, V; 22 mysl ] duše V; 27 zapřahají, ] zapřáhají, Rk, V; 30 ve V je nový odstavec oddělen od předcházejícího hvězdičkou; 31 silnější jsi-li, ] silnější jsi-li KV; 34 žárliví andělé, ] žárliví andělé; V; 35 do jich nitra ] do jejich nitra KV ] do duší V; 38 do skonání – ] do skonání, – NZ2, NZ3, KV, NZ1, Rk, V; 41 mysl rudou jako ] duše rudé jak V; 43 svět – ] svět, – NZ2, NZ3, KV, NZ1, ] svět; – Rk, V; 45 vědců, ] vě<št>dců, Rk; 48 přelidským ] předlidským V; 51 věky ] léta Rk, V; 52 všecko, ] vše, NZ3, KV, NZ1, Rk, V; volnosti ] ducha V; 53 půst. ] půst<!>. R ] půst! V; 56 možno zváti ] možno zvát Rk ] zvát možno V; 58 proti živému tělu, ] proti duchu i tělu, V; 61 ve V je nový odstavec oddělen od předcházejícího hvězdičkou; 62 tváří, ] tváří NZ3; 68 ty jsme a tu ] ty jsme, a tu V; 73 překypující a zdravá jsi ] překypující jsi KV; 75 zachováváš ] zachováš KV; 76 chabé – ] chabé, – NZ2, NZ3, KV, NZ1, Rk ] chabé; – V; 78 studánek, lučin ] studánek, lesů, lučin V; 79 ptáků zvonících, zvěře, ] ptáků zvonících a zvěře, KV; 82 páví ] paví NZ3; 83 pro radost, ] pro radost: Rk, V; 87 v KV nezačíná nový odstavec; 94 ve V je nový odstavec oddělen od předcházejícího hvězdičkou; 98/99 jsou v KV tištěny v opačném pořadí; 100 roste krystal ] roste i krystal KV; toužící – ] toužící, – NZ2, NZ3, KV, NZ1, Rk ] toužící; – V; 105 bozi kdy měli, ] bozi měli, KV; se zveš – ] se zveš, – NZ2, NZ3, KV, NZ1, Rk ] se zveš; – V; 107 květy ] květ KV; 110 sílo myšlenky, ] sílo myšlénky, NZ1; 112 dají-li se ] dají se NZ3, KV, NZ1, Rk, V; 114 vztyčené ] vztýčené NZ3, KV, NZ1, Rk, V; 116 úzkosti potem se rosí, ] úzkostí potem se rosí KV; 119 v kletbu, ] v kletbu; V; 120 tak jej v bahno strhnou, ] v bahno jej strhnou, KV; 127 ve V je nový odstavec oddělen od předcházejícího hvězdičkou; 138 svato – ] svato, KV; 141 vy je zabte, ] vy, je zabte, KV, NZ1, Rk, V; v NZ3 slovo bože psáno s velkým začátečním písmenem.
Str. 105 Zpěv z nabitých let. V NZ3 a v Rk s datací Červen 1914 na konci básně. 2 naslouchajícími, ] poslouchajícími, Rk; 3 stoupající a stoupající ] stoupající a stoupající, NZ2, NZ3, NZ1, Rk; 8 těhotenství ] těhotenství, NZ2, NZ3, NZ1, Rk; 10 šílenstva. ] šílenstv<í>a. Rk; 12 opilostí ] opilostí, NZ3, NZ1, Rk; 31 v NZ3 začíná nový odstavec; 32 slabí se kotálejí ] slabí kutálejí se NZ3, NZ1, Rk; 40 řádu života? ] života řádu? NZ3, NZ1, Rk; 44 v NZ3, NZ1, a Rk začíná nový odstavec; 48 se potácejí ] potácejí se NZ1, Rk; 49 tlumené ] ztlumené NZ3, NZ1, Rk; 466 52 se vžírající ] vžírající se NZ3, NZ1, Rk; dřevo ] dřevo, NZ2, NZ3, Rk; v NZ3, NZ1 a Rk začíná nový odstavec; 53 hlas náleží pánovi dneška ] hlas náleží pánovi dneška, NZ2, NZ3, ] hlas pánovi dneška patří, NZ1, Rk; 56 skřípot ] skřipot NZ1, Rk; 64 se utahují šrouby a železa ] utahují se šrouby a železa, NZ3, NZ1, Rk; 67 kasty se svíjejí ] kasty svíjejí se NZ3, NZ1, Rk; 69 se chvějí ] chvějí se NZ3, NZ1, Rk; 74 větvoví Rk ] větroví NZ2, NZ3, NZ1; 82 však ] leč NZ3, NZ1, Rk; 92 v NZ3 začíná nový odstavec; 95 mě, ] <mne> mě, Rk; 97 neúnavný ] neunavný Rk; 103 přijdete ] příjdete Rk; 112 širým ] šírým NZ1, Rk; 114 člověk tu kráčí ] člověk kráčí tu NZ3, NZ1, Rk.
Str. 109 Budoucí lidé. 5 s nimi ] s nimi, NZ2, NZ3, NZ1, Rk; 14 vyprahlé dny ] vypráhlé drny NZ3, NZ1, Rk; na dešť ] na dešť, NZ2, NZ3, NZ1; Rk; 16 upřímnost ] upřimnost NZ1, Rk; 19 jich poměr k přírodě, ] jich k přírodě poměr pak jich poměr k přírodě, Rk; 38 potokem smíchu ] potokem smíchem NZ3 ] potoku smíchem NZ1, Rk; 40 upřímně ] upřimně NZ1, Rk; 45 spekulanti, žraloci, ] spekulanti, sufražetky, NZ1, Rk; 55 pověra, ] víra, NZ1, Rk.
Str. 111 Podaná ruka. Lidové noviny 22, č. 94 (5. dubna 1914), str. 1 (LN). 11 železný ] veliký LN; 14 vedle tebe, ] vedle tebe LN; 20 pravého tvoří boha. ] pomáhá tvořiti boha. LN.
Str. 112 Stavba vodovodu. Večery, č. 30 (19. července 1913), str. 249–252 (V). Týž motiv se objevuje v básníkově fejetonu Červený kohoutek zazpíval (srov. S městem za zády, 1969, str. 82–83). 6 rozsévač NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R ] rozsevač NZ2; 9 se rozehřměla ] rozehřměla se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 11 Ach, ] Och, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; přemoženým! ] přemožený<ch>m! R; 13 luka, lesní stráně a žleby, ] na luka, na lesní stráně a v žleby, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 14 vášnivě zatřepotal se. ] <zatrepotal> vášnivě zatřepotal se. R; 17 se udiveně chvěla. ] udiveně se chvěla. BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 18 Ach, ] Och, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 21 v zdrásanou, rozrytou půdu. ] v zdrásanou rozrytou půdu. BČ; tiché kdys, lahodné ] tiché kdys lahodné BDP; 24/25 by do dědin zbojnicky vtrhli, / kde vůně dýchají, ] by do dědin zbojnicky vtrhli / a z dědin rozlili se po kraji, / kde vůně dýchají, Rk, V, R; 27 Osmahlí, ] Osmáhlí, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 30 znásilňujíce, ] znásilňujíce Rk; 31 plodné, ] plodné V, R; 32 rodné ] rodné, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 33 se vrhli ] vrhli se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; do bitvy ] v bitvy V, R; 39 s nimi, ] s nimi NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk; 46 tepaly, ] tepaly V, R; 48 Sekyry ] Sekery Rk, R; pily ] píly BDP, BČ, NZ1; skřípěly, ] skřípěly V, R; 49 na patách lesů, ] okraje lesů, V, R; 54 zaneseny, ] zanešeny, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 62 balvan se stavěl ] balvan stavěl se V, R; 63 v klín 467 řece ] v klín řeky V, R; 64 padalo, pršelo, ] pršelo, padalo, V, R; 65 úrodou, ] úrodou V; 66 nedbajíc květů, ] nedbajíc květů NZ2; ni trav se koupajících v rose, ] ni trav se koupajících v rose NZ2 ] ni trav koupajících se v rose, BDP, BČ, NZ1 ] a trav koupajících se v rose, pak ni trav koupajících se v rose, Rk ] a trav koupajících se v rose, V, R; 68/69 a stromům, / podobno hromům, ] a stromům / podobno hromům V, R; 76 nesl, kryl ] nesl a kryl V, R; 79/80 a mrtvé věci odpravit živé pomáhaly / a pronikly ] a mrtví živé odpravit pomáhali / a pronikli BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 82 řízená ] řízena Rk, V, R; 84 se připravovala ] připravovala se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 89 se vinul ] vinul se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 90 nahoru ] nahoru, NZ2 ] nahorů, BČ, NZ1, Rk, R; dolů ] dolů, NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; přes kopec, ] přes kopce, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 91 na nádražích ] v nádražích NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 93 měšce, ] měšce R; 94 se rozlézaly ] rozlézaly se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 103/104 byl zaklet, / had ] byl zaklet. / Had V, R; 106 byl zaklet. – ] byl zaklet... V, R; 108 krásná, sprostá, ] krásná, <sprost> sprostá, R; 111 nadávky říhajíc, ] nadávky <říhajíc> říhajíc, R; 112 do set a tisíců všeho čítajíc ] čítajíc všeho pak do set a tisíců všeho čítajíc Rk ] čítajíc všeho do tisíce V, R; 115 v Rk, V a R začíná nový odstavec; 117 však, ] však: V; 122 spojenou ] spojenou, V; 121 rozsévačem ] rozsevačem R; 123 kraj celý ] kraj celý hned V, R; se vrhl ] vrhl se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 125 vteřiny... kývly ] bohové... kývli BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 126 ve V chybí; 127 se dali ] dali se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 128 se odplížily ] odplížily se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 130 řídly ] řidly NZ3, V, R; 139 půdy ] země V, R; 140 Však ] Leč BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; širé ] šíré Rk, R; 142 se rozpínaly ] rozpínaly se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 152 se zvěří se vracející se vrátil ] se zvěří vracející se vrátil se NZ3, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 153 se všude děl, ] všude se děl, BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 155 hráze, cesty ] hráze a cesty V, R; 158 se vracel drobný živočich ] drobný živočich se vracel NZ3 ] drobný živočich vracel se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 161 se vrhla ] vrhla se BDP, BČ, NZ1, Rk, V, R; 163 Od lučin znova osetých ] Od znova osetých luk BDP, BČ, NZ1, Rk ] Od znovu osetých luk V, R; 164 nahoru ] nahorů NZ2, BČ, NZ1, Rk, V, R; 165 ve V nezačíná nový odstavec; 166 zápasu ] zápase BDP; 167 a prostě vypravují dosud –: ] a – prostě vyprávějí dosud, V, R; 171 jeho útrobami ] jeho že útrobami Rk, V, R.
Str. 113 Jarní neděle. Večery, č. 19 (9. května 1914), str. 145–146 (V), s názvem Jarní neděle v restauraci a s věnováním Připsáno; v NZ1 v obsahu pod názvem Jarní neděle v letní restauraci. Báseň je polemikou s verši Otakara Theera V neděli v restauraci (Lumír 42, č. 6, 24. 4. 1914, knižně Všemu navzdory), která dokládá rychle postupující vzdalování Theera od civilistické poezie a jejích demokratických tendencí i jeho návrat k aristokratickému krédu osamělosti a výlučnosti.
468 OTAKAR THEER: V NEDĚLI V RESTAURACI
Kulaté stolky z bílého mramoru obsazují se, oživují se. Dvéře ani nezapadají, tak sem proudí nedělní dav, nastrojený, vyžehlený, vykartáčovaný, s tvářemi lehce zardělými krátkou procházkou v lednovém mrazu. Je to neustálý řinkot příborů, rozestírání ubrousků, šoumavý zvuk sterých nohou, holí, židlí, klobouků, plášťů. Nad talíři, z nichž se kouří, nad sklenicemi, žlutě jež svítí, nad hlavami, k jídlu skloněnými, kormidlují sklepníci; naklánějí se, uklánějí se.
Všichni teď jedí, muži i ženy. Jsou jediným párem čelistí, dobře zasazeným, s hladovými zuby. Jaký to pro ně svět, ten kus masa na míse! Jaké štěstí dát se jazyku, chřtánu, žaludku! Teď zažehují doutníky a cigarety, dým krouží, dým klouže, dým bloudí. Všem je dobře, všechny tváře jsou brunátné, všechny oči rozníceny.
Ach, voní to ložnicí, teplým koutkem u kamen nebo na podušce, bezpečnými polibky za dveřmi důstojně zavřenými manželských bytů. Ach, počestné ni mnoho, ni příliš zřídka, zhnusení, uspané zvykem, nenávist, ochočená chtíčem, zlaté středocestí pěšinek důsledně vyšlapávaných, hygiena.
Můj stole, můj samotářský pokoji vysoko nad městem! Vyhlídko z okna: nahé, hrubé, tmavé stromy, tak černé na bílém sněhu! Ni hlásku, ni zvuku. Jen od času čas zvony modliteb a zvonky smrti. Tak docela jiné je to zde, tak přísné a stinné, bez ženství skřivánčího smíchu. Jen Vášeň, s nebeskýma očima, s ručkama tak drobnýma, že nechápeš, jak dovedly upříst osud, jen Vášeň, jež je stálým loučením, neustálým dáváním si sbohem, exaltací života, vratkého nad strží smrti, jen Vášeň zvichří mé ticho od času čas a prchá, nezanechávajíc než stesk a něco své vůně.
469 Zde probouzím se do předjitřní tmy. Kolem dokola ni jediného okna ozářeného. Nad lesnatým chlumem – tak nízko – skoro u samých větví, hřeje se, válí se měsíc v huňatém rouně mračen. Z druhého břehu pár nevyspalých svítilen civí a mhourá. Zde probouzím se do předjitřní tmy, smysly, snem ještě zjemnělými, naslouchám řece nitra a přelévám ji v svou mužnou, zahořklou a drsnou strofu.
Čím jste mi vy, spokojení lidé? Čím je mi vaše teplé lidství, vaše bezpečné lůžko, vaše ukojená pleť, váš zažívající chtíč? Věřím, byť jeden proti tisícům, věřím, navzdory desetitisícům, že můj život je lepší než váš. A rty, steskem sevřenými, si šeptám: kéž nejsem jako ti druzí!
1 Pod kaštany ] Pod kaštany, V; 2 hrachy ] hráchy V; 3 dopadnouti, poskakujíce Rk ] dopadnouti, poskakující NZ2, NZ3, BČ, NZ1 ] propadnouti, poskakujíce V; 4 věcmi, ] věcmi; V; 5 pod kaštany, ] pod kaštany Rk; 12 v NZ2, NZ3, BČ a NZ1 není nový odstavec oddělen od předcházejícího mezerou; 14 látky, zelené, ] látky zelené, Rk; v Rk a V je zalomen do dvou řádků, z nichž druhý začíná slovy tenké látky; 16 proplétají se, ] propletají se, NZ1, Rk; stříkají ] stříkají – V; 21 jež si vesele vyšly ] jež vesele vyšly si BČ, NZ1, Rk, V; 22 jak ] jako Rk, V; 29 v NZ3 začíná nový odstavec; 30 ulétají, ] ulétají V; 34 porculánovými ] porcelánovými Rk; 37 klece, ] klece Rk, V; 38 jest ] je Rk, V; 39 se sesula ] sesula se NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; a plece, ] i plece, V; 40 vnikla nám až v nitro. ] vnikla <až> nám až v nitro. Rk ] vnikla až v naše nitro, V; 42 druhých, ] druhých; V; 44 houpají se, veslují ] nerytmicky veslují pak houpají se, veslují Rk ] nerytmicky veslují V; 45 křižují, ] křížují, Rk, V; 49 se slévajíce ] slévajíce se NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; 50 proudění zvláštní si razí cestu ] proudění zvláštní razí si cestu BČ, NZ1, ] zvláštní proud razí si cestu Rk ] zvláštní proud cestu si razí V; 53 vody – ] vody... V; 54 tanec, tanec ] Tanec, tanec V; 59 v prolamované halence hopkují zahradou ] v prolamované blůzce, která hopkuje zahradou, Rk, V; 67 zahradě veliké ] zahradě, veliké BČ; 70 Nechci nic dneska dobývati, ] Nechci ničeho dobývati dnes, BČ, NZ1 ] Nechci ničeho dobývat dnes, Rk ] Nechci ničeho dobývat dnes, V; 72 mizejícími ] miz<í>ejícími Rk ] ztrácejícími se V; 75 odpočinouti si chci ] odpočinouti chci si NZ3, BČ, NZ1, Rk, V; 80 vína, limonády! ] vína a limonády! V; 82 čelisti se již nemohou dočkati ] čelisti nemohou se již dočkati BČ, NZ1, Rk, V; 83 laskominy má a hrdlo ] laskominy má, a hrdlo V; 84 Číšníku! ] Číšníku<,>! Rk; 85 v NZ3 nezačíná nový odstavec; 86 v NZ3 začíná nový odstavec.
470 Str. 121 Jdou hodiny. Lidové noviny 22, č. 101 (12. dubna 1914), str. 1 (LN), s názvem Jdou hodiny... 4 za obzor odcházejíce. ] v propastech obzoru mizíce. LN; 8 v stádu se pasou ] ve stádu pasou se NZ1, LN; 12 zdvihají. ] zdvíhají. NZ3, LN; 15 kolem nich ] kol nich NZ1, LN; 16 v NZ3 a LN začíná nová strofa; 19 pevnými čísly se zdají. ] se pevnými čísly zdají. LN; 20 vezmou se za ruce ] za ruce vezmou se LN; 23 v LN začíná nová strofa; 24 v LN nezačíná nová strofa.
Str. 123 ZPĚVY POVÁLEČNÉ Tento oddíl byl jako celek – s devíti nekonfiskovanými básněmi z Rudých zpěvů – knižně otištěn poprvé ve druhém vydání Nových zpěvů (1936), které je také výchozím textem.
Str. 125 Den lásky. Reflektor 1, č. 8 (15. dubna 1925), str. 2.
Str. 126 Jménem dělníků. Reflektor 1, č. 19 (1. října 1925), str. 2–3 (Rf), s titulem Zpěv o revoluci a s dedikací J. S. Macharovi, který se vrátil k rebelii, ale nemůže se vymaniti z maloměšťácké ideologie. 7 slohy ] sloky Rf; 8 slohy ] sloky Rk; 19 etnologů ] etnografů Rf; 24 slohy ] sloky Rf; 59 umírá vlastníků vlast, ] umírá vlast, Rf; v Rf nezačíná nový odstavec, patrně proto, aby se text vešel na stránku; 69 tleskají vítězným praporům. ] tleskají praporům. Rf.
Str. 129 Zpěv z dvacátých let. Reflektor 1, č. 2 (15. ledna 1925), str. 13 (Rf), kde s názvem, právě tak jako ve Sb, Náš zpěv. 9 znovu ] znova Rf; 17 rudého Rf, ] rudého, NZ2; 22 tyčí se ] tyčí se, Sb, Rf; 25 ve Sb nezačíná nová strofa; 31 v Rf začíná nová strofa. V NZ2 místo spojovníků všude pomlky.
Str. 131 O lásce a nenávisti. Reflektor 1, č. 4 (15. února 1925), str. 10 (Rf). 5 hovnivalů ] hovniválů Rf; 11 Však ] Leč Rf; ach láska ] ach, láska Rf; 19 krásky, ] krásky Rf; 22 mají, ] mají NZ2, Rf; 24 druha navzájem ] druha, navzájem Rf; 49 my, proletariát, ] my proletariát, Rf.
Str. 133 Leden 1924. Proletkult 2, sv. 3, č. 39 (16. ledna 1924), str. 609–610 (P), s názvem Jiří Wolker zemřel a s podpisem -n. Báseň i nekrolog Za Jiřím Wolkrem, otištěný v témže čísle časopisu (knižně Stati a projevy VI), věnoval Neumann památce básníka, který zemřel 3. ledna 1924. Wolker patřil k nejbližším spolupracovníkům Neumannových časopisů, zejm. Kmene a Června, a Neumann jej považoval za jednu z největších nadějí české proletářské literatury; i později vystoupil na jeho obranu v diskusích o tzv. Wolkrově kultu (srov. O mrtvém a živých, Rozhledy po literatuře a umění, č. 5 z 1. 4. 1934, 471 knižně Stati a projevy VII) a po válce uspořádal a vydal výbor z jeho díla (Wolker pracujícím, 1946). 11 však ] leč P; za 20 vložena v P ještě sloka:
Zas přijde jaro, boj a nová píseň, až zima ztratí mléko, dech a chrup: leč žel, žel, žel, co život chtěl, chudší o nejkrásnější bude píseň, smrt královský si opatřila lup.
22/23 nevěsta... / Třetího ] nevěsta; třetího P; 34 rubíny ] rubíny, P; 35 ze zdroje jdou ] jdou ze zdroje P; 36 však ] leč P; Buďte P ] buďte NZ2; 51 pak v dál však ] leč v dál pak P.
Str. 135 Polemika. Reflektor 1, č. 13 (1. července 1925), str. 10 (Rf). 14 kladiva ] kladiva, Rf; 18 péra ] pera Rf; 20 však péra ] leč pera Rf; 23 péra ] pera Rf; 28/29 buržoazie. / Bohéma ] buržoazie, / bohéma Rf; 42 jste nestáhli ] nestáhli jste Rf; 43 Z hřídelů, ] Z hřídelí, Rf; 49 a 50 péra! ] pera! Rf; 61 ohlíží dozadu, ] ohlíží napravo, Rf; v Rf začíná nový odstavec.
Str. 238 Domácí zpěv didaktický. Rudé právo 5, č. 217 (14. září 1924), Dělnická besídka, str. 1 (RP). 40 Však se také dovíš ] Leč snad též se dovíš RP; 42 od zimy že ] že od zimy RP; 46 vezmeš pravou, ] vezmeš ryzí, RP; 47 pověr smečku lidožravou ] koturny a brejle cizí RP; 48 vyhodíš, ] zahodíš, RP.
Str. 140 Jarní jízda jitřní. Rudé právo 5, č. 123 (25. května 1924), Dělnická besídka, str. 1 (RP). 4 jančí, ] jančí RP; 5 ústek ] ústek, RP; 20 polykáme, ] polýkáme RP; chmuru, ] chmůru, RP; 21 polykáme. ] polýkáme. RP; 25 kyč. ] kýč. RP; 33 chce pracující ] chce tě pracující RP; 61 ó pějte ] ó, pějte RP; za 64 následuje celá řádka pomlk.
Str. 143 1914–1918 Tato sbírka vyšla za života autorova ve dvojí podobě. Poprvé ji autor vydal v prosinci 1918 pod titulem Třicet zpěvů z rozvratu nákladem Františka Borového a tiskem Grafie v Praze jako 8. knihu edice Zlatokvět. Obsahovala tyto básně: Proměna, Okamžik, Pozdrav, V bouřlivé noci, In memoriam Ervína Taussiga, Zpěv nad mapou, Hostem v Praze, Vzpoura, V szegedské kantýně, Píseň z 1915, Noc v Kiškundorožmě, M. kir. állami szemkórház I–V, Těžký úděl, Léto v Elbasanu, Kukuřičné chleby, Zimní večer v Elbasanu, Zlá noc, Bragožda, Gostivar, Drugovo, Ochrida, Chvála světla 472 a vzduchu, Letní krajina, Když kulky hvízdají, Stará Pazova, Nemocniční postel, Elektrickou tramvají, Podzimní procházka, Zpěv věřícího, Ticho domova. V této své první podobě přestavuje sbírka podle poznámky v tiráži „jakýsi výbor z autorovy poezie let válečných, jež není dosud uzavřena“, jež však byla v té době již z větší části časopisecky zveřejněna. Podle původního podtitulu jedné z básní, otištěné 31. 1. 1918 v Lumíru (srov. pozn. k básni Léto v Elbasanu), lze soudit, že se kniha měla původně jmenovat Život za rozvratu. V druhém, definitivním vydání sbírky, vydaném pod názvem 1914–1918 jako 6. svazek Neumannových Spisů roku 1927 rovněž u Františka Borového, rozšířil autor původní počet básní na šedesát tři. Vedle veršů, které časopisecky otiskl ještě za války a které do původní sbírky nepojal, a vedle několika básní publikovaných v prvních poválečných měsících, zařadil sem Neumann ještě předválečnou báseň Vetřelcem (časopisecky v Lidových novinách 22, č. 142 z 24. 5. 1914), původně pojatou do sbírky Horký van a jiné básně (1918), a báseň Pozdrav Tomáši G. Masarykovi, původně publikovanou samostatně v podobě čtyřstránkového letáku rovněž u Františka Borového (1918). V této své definitivní podobě představuje sbírka téměř úplný soubor Neumannovy tvorby z válečných let 1914–1918, jak ji časopisecky publikoval převážně v Ranních Lidových novinách a v Lumíru, dále v Šibeničkách a červnu a ojediněle též v Národních listech, Národě a v Českém slově. (Předchozí časopisecký otisk chybí pouze u šesti básní, z nichž tři – Proměnu, Okamžik, Vzpouru – zařadil autor už do prvního vydání sbírky, druhé tři – Jiný okamžik, Zamčená ústa, In memoriam L. P. – až do vydání rozšířeného.) Nejstarší časopisecký otisk je z 24. 12. 1914 (báseň In memoriam, datovaná říjnem 1914, knižně s názvem In memoriam Ervína Taussiga), poslední až z 25. 12. 1919 (Makedonští slavíci, dat. 1917); skutečně nejstarší básní sbírky je však zřejmě úvodní báseň Proměna, která je v obou knižních vydáních datována červencem 1914 a je bezprostřední reakcí na vypuknutí války, stejně tak jako časově poslední jsou zřejmě tři básně závěrečné, psané už po 28. říjnu 1918. Pro určení doby vzniku je tentokrát datum časopisecké publikace bezpodstatné: hlavním vodítkem je jednak vlastní datace autorova, uvedená u řady časopiseckých otisků, jednak konfrontace sbírky se vzpomínkovými prózami, v nichž básník podrobně zachytil své válečné osudy. Z tohoto srovnání je patrné, že autor komponoval sbírku (v obou případech) chronologicky, takže dostává podobu intimního válečného deníku a je vlastně básnickým pandánem trojice jeho válečných próz Válčení civilistovo, Elbasan a Bragožda. Vypuknutí války zastihlo Neumanna v Bílovicích nad Svitavou uprostřed jeho snad nejplodnějšího životního období, nad téměř dokončenými Novými zpěvy a rozepsanými úvahami o moderním umění, nad mnohými tvůrčími a publikačními plány, k jejichž realizaci už nedošlo. Válka brzo zasáhla bezprostředně do Neumannova života, 473 nejprve novými existenčními starostmi (publikační možnosti jsou stále více omezovány) a starostmi o další zabezpečení rodiny; z toho důvodu také uzavírá 28. března 1915 sňatek s dosavadní družkou Boženou Hodačovou, aby rodině zajistil aspoň minimální podporu pro případ odvodu. Brzy nato 27. dubna 1915 byl Neumann skutečně odveden; 15. května narukoval do pohořeleckých kasáren v Praze a po pěti dnech byl poslán na výcvik do maďarského Szegedu. V Szegedu a blízké vesnici Kiškundorožmě strávil téměř tři čtvrtě roku (z toho větší část s rodinou), než byl jako sanitní vojín zařazen do pochodové setniny, odvelené 26. února 1916 na balkánskou frontu. Po několikaměsíčním přesunu přes Bosnu a Černou Horu dostává se v červnu 1916 se svou jednotkou do Albánie; zde je přidělen do garnizónního lazaretu v městečku Elbasan ve střední Albánii. V březnu 1917 je jeho setnina přemístěna blíže k frontě, do horské vesničky Bragožda, ležící v blízkosti Ochridského jezera na albánsko-makedonské hranici. V září 1917, po francouzské ofenzívě na makedonské frontě, se s označením malarika dostává do sanitního transportu a s ním do zázemí, do barákové nemocnice ve Staré Pazové, severozápadně od Bělehradu. Po dalším měsíci se přes Budapešť a Vídeň stěhuje do vojenské nemocnice v Neubergu an der Mürz ve Štýrsku a konečně, na samém konci roku 1917, přes vinohradskou vojenskou nemocnici domů. Lze si představit, jak asi prožíval válku někdejší anarchista a volnomyšlenkář, bytostný antimilitarista a „civilista“, navlečený do vojenského mundúru a sešněrovaný vojenským drilem. Uprostřed vnucené existence, zcela mu cizí, drží se usilovně několika opěrných bodů, jež mu umožňují přežít: lásky k životu a k přírodě, jež si i tady, za nejhorších podmínek, nachází pozoruhodné objekty pro vnímavé smysly; lásky k domovu a ke svým blízkým, jež je vzdáleností vystupňována k nebývalé citové vroucnosti; sociálního optimismu, dohlédajícího přes krvavou přítomnost k budoucnosti, k jejímu osvobozovacímu dílu národnímu, sociálnímu i kulturnímu. O těchto věcech především – o vnitřním světě básníkově, o jeho zápasu o rovnováhu, o „kořisti smyslů“, kterou vytěžil ze své válečné zkušenosti v cizí drsné krajině – vypovídá válečná sbírka Neumannova, v níž se znovu po periodě civilizační dostává ke slovu intimní citová poezie a impresionisticky zabarvená přírodní lyrika. Jen v několika úvodních básních (Proměna, Okamžik, Srdce, Pozdrav, V bouřlivé noci, In memoriam Ervína Taussiga a zejména Zpěv nad mapou), psaných ještě před odchodem na frontu, doznívá široký volný rytmus a monumentální patos civilizační poezie, její neobvyklá obraznost i její způsob panoramatického obzírání rušných a překotných dějů, zaplňujících „theatrum mundi“; a znovu ožívá na konci knihy v několika rapsodiích zrozených z patosu víry a ze slavnostní chvíle osvobození. Tuto novou básnickou proměnu Neumannovu, jež představuje do jisté míry návrat k senzualistické přírodní lyrice Knihy lesů, vod 474 a strání, komentuje většina dobové kritiky příznivě*, i když často s notnou dávkou jednostrannosti a někdy i dezinterpretace. Tak zejména mluvčí poválečného kultu srdce a františkánské pokory vidí v Neumannově sbírce jeden z prvních projevů této poválečné vlny. „K této nadosobní, obětavé lásce,“ píše např. M. Rutte, „jež dovedla milovati život, i když se rodil z její vlastní smrti, došel na své křížové cestě i St. K. Neumann, jako došli k ní vojáci Barbussovi a Duhamelovi a jako dotrpěli se k ní ve vězení, v zákopech i v zázemí naši básníci.“ F. Götz v souhrnné stati O nejmladší české poezii, jež časově spadá už do období polemik o charakter poválečné tvorby, vidí ve sbírce dokonce revizi a přímo popření civilizační poezie: „I poezie civilizační... je si vědoma rozvratu celé kultury, jež ztratila smysl a hodnotu.“ Neumannovi se až ve válce „objevil tento rub civilizace. Uviděl v ní nepřítele. Jeho Třicet zpěvů z rozvratu je neseno bouří odporu ke zvrhlé civilizaci, ovládané zvrhlým člověkem, a vyrůstá v obranu člověka – čistého syna země. Zde začíná překonání civilizační poezie. Těžiště tvůrčího zájmu posouvá se do srdce lidského.“ Na rozdíl od předchozích kritiků Arne Novák nevtěsnává Neumannovu válečnou poezii násilně do rámce vlastní programové koncepce; zato je pro něj prakticky jen dalším potvrzením jeho dřívějších soudů o Neumannově básnickém typu, jehož verše jsou většinou jen „tlumy požitků seskupené s bezděčnou neb úmyslnou disymetrií, namnoze pouhá surovina impresionistická dožadující se dotvoření a kompozice“ a postrádající „jednotící princip myšlenkový neb citový“. Přes tento základní odsudek „Neumannovy estetiky“ dochází však k pozitivnímu ocenění sbírky zejména ve srovnání s Horkým váném, neboť v ní byl potlačen „Neumannův mocný sklon rétorický ve prospěch ryzího živlu smyslového do té míry, že tento válečný deník... náleží k nejpravdivějším a nejprostším Neumannovým knihám vůbec“. Oceňuje především místa, v nichž Neumann rozvíjí „nesmírnou intenzitu smyslovou a svěřuje se bez výhrady netoliko svému vzácně bystrému zraku školenému výtvarně, ale i tělovému pocitu, drážděnému krutými a nadobro nezvyklými skutečnostmi“. „Postřehy samy... jsou namnoze tak původní a smělé, že čtenář prochází horečnou galerií smyslových dobrodružství jako ve snu neb v pohádce.“ Z „několika čísel lidsky úchvatných“ vysoko vyzdvihuje „hlubokou a zářivou skladbu Kukuřičné chleby, v níž socialistická myšlenka Neumannova, pojatá zcela monumentálně, se vtělila v tělo klasické“. Podrobnější rozbory, podložené namnoze pokusy o charakteristiku dosavadního vývoje i básnického typu Neumannova, provázejí zejména rozšířené vydání Neumannovy sbírky válečné poezie z roku
* Srov. Miroslav Rutte: Zpěvy z rozvratu, Cesta 1, sv. 2, č. 38, str. 1052–4, 1919; A. N. (= Arne Novák) v Lumíru 47, č. 5, str. 232–4, 28. 5. 1919; Jarmil Krecar v Moderní revui 25, sv. 34, str. 209–11, 8. 2. 1919; Bohumil Polan v Nových Čechách, 1. 4. 1919; Antonín Veselý V Českém slovu 11, 23. 3. 1919; František Götz: O nejmladší české poezii, Moravskoslezská revue 15, č. 7–10, str. 89–94, 1922.
475 1927*. Z nich se zejména obšírné referáty Josefa Knapa a Pavla Fraenkla v podstatě shodují s Novákem v zásadním hodnocení Neumannovy básnické osobnosti a tvůrčí metody, oscilující mezi barbarsky svěží smyslovostí a suchou rétorikou, vždy však vzdálené jak „spirituelnější“ poloze, tak formové kázni. Nicméně oba kritikové i při jednostranném označení Neumanna nálepkou senzualismu (která má zejména u Knapa značně negativní přídech) konstatují u Neumannovy válečné poezie nový rys – „citové zniternění Neumannova zážitkového světa“, s nímž proniká do jeho poezie i „nový rys slohový“, zejména melodičnost. Neumann, uzavírá Fraenkl, viděl „válku jako zdravý primitiv a získal v ní mnohé jako básník i člověk. Oprostil se od násilností a zvroucněl; prožil dočasné zniternění, jemuž nemohl uvěřiti dokonale; dorostl k tvaru národního kolektivismu, od něhož nebylo v jeho kořenném základu daleko ke kolektivismu sociálnímu, v němž se stal učitelem poezie mladého pokolení; byl shledán skutečným a živým. Na otázku, kterou kladla světová vojna básníkům, odpověděl přímo a pravdivě. Zachoval si smyslovou lačnost, doplnil ji prožitkem citové něhy a kmenové vroucnosti. Spěchaje odtud pryč, zanechal tu nicméně – jako všichni skuteční básníci – srdce.“ Základem naší edice, pokud jde o uspořádání i výchozí text, je vydání z roku 1927; pouze báseň Vetřelcem, jež byla zařazena jako třetí v pořadí za báseň Okamžik, kterou však jsme ponechali v původním kontextu knihy Horký van a jiné básně a spolu s ní ji zařadili do svazku Básně II (na str. 284), otiskujeme zde pro čtenářovu informaci na závěr této poznámky. Rukopisy (R) se zachovaly pouze u básní Magyar kir. állami szemkórház I a II a Zlá noc. Jde vesměs o verše, které Neumann posílal z fronty redakci Lumíra, jak je zřejmé z jeho korespondence s Viktorem Dykem (KorDNČ), a jež jsou uloženy v literárním archívu Památníku národního písemnictví ve fondu Hanuše Jelínka, někdejšího Dykova spoluredaktora v Lumíru. V různočteních k jednotlivým básním uvádíme odchylky mezi textem základním a textem v knize Třicet zpěvů z rozvratu (TZR), v časopisech Ranní Lidové noviny (RLN), Lumír (L), Šibeničky (Š), Červen (Č), ojediněle v Národních listech (NL), Českém slově (ČS) a Národě (N), dále v obou stejnojmenných antologiích Básně, z nichž prvou připravil Neumann v roce 1920 pro svou Edici Června (BČ), druhou pak básníci Josef Hora a Jaroslav Seifert v roce 1928 pro Družstevní práci (BDP).
* Srov. Josef Hora v Rudém právu 8, 2. 6. 1927; týž v Kmeni 2, č. 2, str. 43, únor 1928; Josef Knap: St. K. Neumann v letech 1914–1918, Venkov 22, č. 167, 15. 7. 1927; Pavel Fraenkl: Stanislav K. Neumann a jeho válečná poezie, Host 7, č. 1, str. 19–23, 1927; týž v Rozpravách Aventina 3, č. 1, str. 13, září 1927; F. Götz v Národním osvobození 4, 29. 7. 1927.
476 VETŘELCEM
Když hněvy, starostmi, náladou špatnou jsem, poštípán jako nočními hmyzy, a z lože vstávaje, nemohu prodrati se zástupem jejich k věcem, jež ryzy z ranního slunce se těší, –
když vyjdu si poset skvrnami trapnými, jež na nitru sedí mi, svědí a pálí, abych se vykoupal ve vonných svěžestech, jak v řeku kámen vtiskl se v dáli, jež hladinu nade mnou zavře, –
uprostřed bylin, stromů, ptáků a zvěře, pokojně tvořících lesy a lesy se všemi sterými věcmi ostatními, prostými, klidnými v zákonné směsi, prostouplé zelení čerstvou,
nevhodným, cizím náhle si připadám, bez roucha svatebního na svatbě hostem, bublinou, kazem na novém zrcadle, zlovolným úderem do tváře ctnostem, vetřelcem, žebrákem, bludem.
Po hebké půdě jdu jako olovo, železný klín jsem do pláství vzduchu, sám cítím, jak vleku okovy člověčství. A věčnost trvá, než v slunci a vzruchu pozbudu hloupé své váhy.
Str. 145 Proměna. Za básní údaj Bílovice n. Sv., červenec 1914, v TZR, kde poprvé knižně, Červenec 1914, v BČ bez datace. 2 po léta ] po leta BČ, TZR; 7 kraj ] Kraj 1914–1918, BČ, TZR; 9 z měst ] z města BČ; 12 po léta ] po leta TZR; 13/14 půdě, / ana ] půdě / a ona BČ, TZR; 29 namáhám ] namahám BČ.
Str. 148 Okamžik. Knižně poprvé v TZR. 14 z metrů ] z metrů, 1914–1918, TZR.
Str. 149 Srdce. Lumír 43, č. 8 (23. července 1915), str. 361 (L). V nakladatelském oznámení Nových zpěvů (Kmen 1, č. 47, 3. 1. 1918) byla tato báseň uvedena spolu s básní Vetřelcem v obsahu sbírky. 4 střevíčky ] botečky L; 8 Ubohá ] ubohá L; 9 trpké i sladké víno! ] 477 víno a víno! L; 10 plna byla jsi ] byla jsi plna L; 12 nejlíp ] nejlépe L; 17 přejeté koni? ] jež přejeli koně! L; 18 tvé střepy sbírám opravdu pouze ] střepy tvé opravdu sbírám kvůli L; 19 ze strachu o dívčí střevíc a bosé dítě? ] lakovým botečkám anebo bosému dítěti? L; 20 o ně? ] o ni? BDP; 21 Ale i pro tě ] I kvůli sobě však L; 23 nemožno ] nelze L; 25 umíš: ] umíš; BDP ] znáš? L; 26 o Janoškovi, jenž ] O Janoškovi, jenž BDP ] O Janoškovi, jak L; 27 v 1914–1918 připojen tento verš k předcházející strofě, aby se text vešel na stránku.
Str. 150 Pozdrav. Lumír 43, č. 4 (26. března 1915), str. 145–146 (L). Knižně poprvé v TZR. 2 z tunelu, ] z tunelu L; 11 ke trati, ] ke trati L; 28 stěny vagónů se rozestupují, ] vagóny se rozestupují L; 31 sahám ] sáhám TZR, L; 32 a 37 zdvihám ] zdvíhám L; 42 zároveň ] současně BČ, TZR, L; 51 venku, ] venku L; 55 zdvihá ] zdvíhá L; 58 nás, ] nás: L; 60 v L začíná nový odstavec.
Str. 153 V bouřlivé noci. Šibeničky 1, č. 6 (11. července 1918), str. 42 (Š), kde s datací 1915 na konci básně. Knižně poprvé v TZR. 3/4 z lůžka, / okna ] z lůžka. / Okna Š; 6/7 svět; / zdá se mi, ] svět. / Zdá se mi, Š; 14 zavírám, ] zavírám Š; 26 veškeru ] všechnu Š; 30 Jak na něj myslím ] Jak myslím na něho Š; 30/31 lůžka! / Jak ] lůžka, / jak Š; 33 lijáku ] lijáků Š; 35 mě toliko myšlenka na něj však bolí, ] mne však jen myšlenka na něho bolí, Š.
Str. 155 In memoriam Ervína Taussiga. Ranní Lidové noviny 22, č. 355 (24. prosince 1914), str. 9 (RLN), kde s titulem In memoriam je tato báseň uvedena pod číslem I; následující část, označenou II, kterou otiskujeme závěrem této poznámky, básník do knižního vydání nepojal. V BČ s názvem In memoriam E. T. Knižně poprvé v TZR. Ervín Taussig byl židovský lékař, básník a kritik čapkovské generace. Torzo jeho literární pozůstalosti obsahuje hrst básní, zlomek dramatu a řadu článků, otiskovaných zejména ve Scéně (kterou spoluredigoval), v Lumíru, Lidových novinách aj. Zemřel v srpnu 1914 na haličské frontě na úplavici. (Údaje o jeho smrti se rozcházejí: podle Čapkovy poznámky v dopise Neumannovi – KorDNČ, dopis č. 33, str. 105 ad. – „zemřel úplavicí v Bielgoraji v ruském zajetí, blízko haličských hranic“; podle úřední zprávy, kterou Čapek cituje v následujícím dopise, „zemřel na úplavici v lazaretě v Nisku 28. srpna a pohřben tamže“; R. Illový v životopisné poznámce v Čs. poezii sociální, IV, str. 341, uvádí datum 21. srpna.) K Taussigovu sblížení se skupinou Almanachu došlo vlastně až po jeho vydání, zejména v létě 1914, kdy se autorský kruh připravoval k vydání dalšího ročníku; s Taussigem oba bratři Čapkové počítali jako s jedním z hlavních spolupracovníků. V této souvislosti došlo také k Taussigově návštěvě v Bílovicích, kterou Neumann zachycuje ve své básni a na niž rovněž vzpomíná Karel Ča- 478 pek jak v uvedeném dopise (č. 33), tak v nekrologu: „Je tomu rok, kdy seděl právě u tohoto stolu v této vesnici u Brna několik dní před mobilizačním týdnem, v červencové neděli, kterou vylíčil St. K. Neumann v básni In memoriam E. T. Tehdy si Taussig připjal jako kytku jméno ,českého futuristy‘, jež mu bylo odněkud hozeno; v té chvíli se rodily plány a záměry, neboť šlo o boj za mladé české výtvarnictví bezmála proti všem... Neumannova báseň, věnovaná Taussigově památce, vystihuje nejlépe energickou životnost jeho osoby.“ Čapkův nekrolog vyšel spolu s přetiskem Neumannovy básně a s dvěma básněmi Taussigovými v Kalendáři českožidovském 1915–1916; bylo to vlastně torzo zamýšlené publikace k uctění Taussigovy památky, která nebyla realizována (srov. o tom uvedený dopis č. 33). Z korespondence vyplývá, že Neumann zařadil báseň původně do Nových zpěvů, které před svým odvedením už chystal do tisku, i že druhá část básně (Karlem Čapkem označená jako „ten přílepek k nekrologu Taussigovu, který by mohl v definitivní edici odpadnout“) byla v knižním vydání vynechána zřejmě z Čapkova popudu (srov. dopis č. 49, str. 144). 2 hlínou, LN ] hlinou, 1914–1918, BČ, TZR; 5 chladna ] chladná BČ; 21 mezi lesy. ] mezi lesy: LN; 25 stíhá, ] stihá, TZR, LN; 29 těla ] těla, LN; 30 která klokotá! ] která tu klokotá! LN; 35 základ ] základy LN; 37/38 mládí, / z dědiny ] mládí. / Z dědiny LN; 41 režné ] něžné LN; 43 růže! ] růže. LN; 50 hlínou, LN ] hlinou, 1914–1918, BČ, TZR; 52 mandolínou! ] mandolínou. LN.
II
To nebyla rány tmavočervená ústa, kdes v poli chladnoucí, kde naseto jich sto u sta, na něž jej políbila poslední bledá nevěsta. Chorého vyhledala jej na lůžku v Bielgoraji, před milenkami světskými chovala jej v taji, navždy si ukryla jej cizího do města.
Aut benzín z bulvárů plných kdys ve sny mu zpíval k nadějím zlatovlasým, jež zrak jeho zrcadlíval; s ním směle si vykračovaly, kudy jen šel... Byli jste hodni, Rusové, k tomu mladému židu, když, o vše oloupen náhle, polykal života bídu, a netuše proč, své básně navždy opouštěl?
Říjen 1914
479 Str. 158 Zpěv nad mapou. Ranní Lidové noviny 26, č. 88 (31. března 1918), str. 1 (RLN), kde s titulem Zpěv před mapou a s datací (1914) na konci básně. Knižně poprvé v TZR. 15 linky, ] linky RLN; 18 sténá TZR, RLN ] stená 1914–1918; 19 zrak – zmatek nitro mi plní – ] zrak, zmatek nitro mi plní, RLN; 21 kol připoutaného mého já. ] kol mého připoutaného já. RLN; 22 Teď ] Tu RLN; 28 směsují se, splývají ] splývají, směšují se RLN; 29 širé ] šíré RLN; 35 myslím – ] myslím. RLN; 37 píseň má,] má píseň, RLN; 39 v RLN nezačíná nový odstavec; 40 tolikrát napínal, uvazoval ] tak rád upevňoval RLN; 42 Pročež vzhůru, ] Pročež jen vzhůru, RLN; 44 řeči zbaven a tělem nevolník ] řeči zbaven, tělem nevolník RLN; 45 vír a jeho rmut, ] vír a rmut, RLN; 46/47 nenáviděti. / A tušiti ] nenáviděti / a tušiti RLN; 47 sepětí – ] sepětí. RLN; v RLN připojen tento verš k předcházejícímu odstavci; 48 rozpadej se a seskupuj! ] rozpadej se, znova seskupuj! RLN; 49 složím – zbytečnou – dítěti na památku! ] složím, zbytečnou – dítěti – na památku! 1914–1918, TZR ] složím, zbytečnou, dítěti na památku. RLN; 63 tedy. ] tedy! RLN.
Str. 161 Hostem v Praze. Šibeničky 1, č. 4 (13. června 1918), str. 26 (Š), kde s datací 1915 na konci básně. Knižně poprvé v TZR. Vzpomínka na návštěvu u bratří Čapků, k níž byl Neumann mnohokrát zván a jež se uskutečnila teprve za pohnutých okolností. Vzhledem k dataci 1915 se k ní nepochybně vztahují úvodní slova ze 4. kapitoly Neumannových vzpomínek Válčení civilistovo, kde píše: „Patnáctého května devatenáct set patnáct, po několikadenním příjemném pobytu u pražských přátel, narukoval jsem ráno s kufříčkem a s klidnou myslí nahoru...“ 25 dveře ] dvéře TZR, Š; 37 saháte ] sáháte TZR, Š; 42 v Š nezačíná nový odstavec; v 1914–1918 jsou tvary zájmena vy psány s velkým začátečním písmenem.
Str. 163 Zamčená ústa. V 1914–1918 stejně jako v BDP s datací 14. říjen 1914 na konci básně; Lidová kultura 2, č. 7 (28. dubna 1938), str. 1 (LK), kde za básní s poznámkou (Psáno 14. října 1914 a letos, žel, znovu aktuální). 12 peklem mlčení smyli ] mlčení peklem smyli LK; 15 dynamitové ] dynamické LK.
Str. 164 In memoriam L. P. Iniciály L. P. se objevují také v Neumannových válečných memoárech (Válčení civilistovo, kap. 13 ad.), tam kde Neumann vzpomíná na první dny a týdny v Szegedu: „V té době měl jsem již dobrého kamaráda v tichém a inteligentním obchodníku kožemi, L. P., jehož milá povaha osladila mi mnohé chvíle. Volnou chvíli trávili jsme spolu téměř nepřetržitě.“ Neumann vzpomíná na společné vycházky po Szegedu, spojené s posezením v hospůdkách 480 a s „civilistickým rozjímáním“. Poslední zmínka je v kapitole 20: „Také můj přítel L. P. odešel, jeho věc byla vyřízena, dali mu důstojnickou šarži.“
Str. 165 Vzpoura. Knižně poprvé v TZR. 7 v BČ nezačíná nová strofa; 14 rozsévači BČ, TZR ] rozsevači.
Str. 166 V szegedské kantýně. Ranní lidové noviny 25, č. 109 (22. dubna 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu a kde, stejně jako v TZR, za básní datace Listopad 1915. Knižné poprvé v TZR. Neumann dorazil do Szegedu s vojenským transportem 22. května 1915; po měsíčním výcviku byla jeho jednotka přesunuta 24. června do nedaleké vesnice Kiškundorožma, v níž Neumann zůstal až do svého zařazení do pochodové setniny, odvelené v polovině listopadu znovu do Szegedu. (Srov. Válčení civilistovo, kap. 22.) 28 v malé kuchyňce ] v malé kuchynce RLN; 33 V kuchyňce ] V kuchynce RLN; 54 máku: ] máku; TZR, RLN; 60 piju ] piju, TZR, RLN; písčitou TZR, RLN ] písčitou 1914–1918; 64 hvízdá, ] hvizdá, TZR, RLN; v RLN, patrně proto, aby se verše vešly do sloupce, nezačíná verši 53 a 60 nová strofa.
Str. 169 Ranní slunce v Szegedu. Ranní Lidové noviny 23, č. 184 (11. července 1915), str. 1 (RLN), kde některé verše sázeny s různě velkými zarážkami a kde stejně jako v knižním vydání za básní datace Červen 1915. 35 táhnou se ] táhnou RLN; v RLN nezačíná nová strofa; 38 vlevo na stranách ] vlevo, na stranách 1914–1918 ] vlevo na stráních RLN; 44 zprahlé ] zpráhlé RLN; 54 zaúpí, ] zaupí, RLN; 62 práská RLN ] praská 1914–1918.
Str. 172 Píseň z 1915. Ranní Lidové noviny 25, č. 296 (28. října 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu. Knižně poprvé TZR. V 9. kapitole Válčení civilistova píše Neumann: „...ve vojenské písničce o szegedských javorech, složené na melodii Hašlerových Topolů, pokusili se naši vojáci v té době zvěčniti s příznačnou sentimentálností několik platanů stojících v pozadí kasárenského dvora před strážnicí, platanů, k nimž uvazováni byli vojáci, kteří se těžce provinili. Pokusil jsem se ve své Písni z 1915 vyslovit náladu této vojenské písničky literární formou. Je zajímavo, že i v ní nalezneme nacionální příchuť, ač ve skutečnosti tyto tresty měly povahu naprosto domácí, i jinde v té době obecnou, a prováděny byly hlavně na vojácích, kteří okradli své kamarády. Na druhé straně nutno ovšem uznati, že tento trest, je-li prováděn přísně, poskytuje obraz útočící silně na nervy a plně ospravedlňující sentimentální náladu neotrlého rekruta.“ 4 svázaný, ] svázaný RLN; 12 míjí. TZR, RLN ] mijí. 1914–1918; 481 22 platany, ] platany 1914–1918, TZR, RLN; 26 strží, ] strží – RLN; 39 ho ] jej RLN; 40 procit ] procit, TZR, RLN.
Str. 174 Noc v Kiškundorožmě. Ranní Lidové noviny 23, č. 210 (6. srpna 1915), str.2 (RLN); v RLN k verši 35 pod čarou vysvětlivka: kisasszony = slečna. Knižně poprvé v TZR. Postava grófa Hoyose objevuje se také ve 22. kapitole Válčení civilistova: „Býval jsem, velitelem pohotovosti‘, ,denní šarží’, stával jsem stráž na štacionce v erárním hřebčinci, kde vládl švihácký hrabě Hoyos s hezkou paní...“ 22 cikánská ] cigánská BČ, TZR, RLN, LN; 36 v LN a RLN začíná nový odstavec; 38 v LN a RLN nezačíná nový odstavec; 41 divoké lásky slasti ] poslední lásky mé slasti BČ, TZR, LN, RLN; 42 korunko ] koruno BČ; 52 mne ] mě BČ, TZR, RLN, LN; 54 v LN a RLN nezačíná nový odstavec; 71 buvoli, ] bůvoli, BČ, RLN, LN.
Str. 177 Magyar kir. állami szemkórház. V listopadu 1915, kdy byl zařazen do formující se pochodové setniny připravené k odjezdu na frontu, postihl Neumanna „prudký zánět spojivek a rohovky“. Byl proto poslán na léčení do oční nemocnice v Szegedu (odtud také název básně Maďarská státní oční nemocnice), odkud jej propustili teprve po dvou měsících, 30. ledna 1916 (srov. Válčení civilistovo, kap. 22). Z celé básně se zachoval pouze rukopis částí I a II (R); jsou psány tužkou s plným titulem na druhém a třetím listu zásilky bez označení místa i data; na jejím prvním listu osmerky je rukopis básně Mašírovali jsme (zde na str. 360). Str. 177 I (Po kalné Tise ledy od severu jdou). Lumír 44, č. 3 (3. března 1916), str. 133. Str. 178 II (Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily), Lumír 44, č. 3 (3. března 1916), str. 133 (L). – 3 slep i hluch ] slep, i hluch L, R; 5 proklubal ] <vy>proklubal R; 11 musil ] musel L, R. Str. 179 III (Mlha nad korytemTisy). Lumír 44, č. 3 (3. března 1916), str. 133–134. Str. 180 IV (Polozastíněné okno). Ranní Lidové noviny 24, č. 12 (13. ledna 1916), str. 1 (RLN). – 9 sousto ] sousto, RLN. Str. 181 V (Dni mé, jeden za druhým). Ranní Lidové noviny 24, č. 12 (13. ledna 1916), str. 1 (RLN); báseň vyšla též v BČ s názvem V maďarské nemocnici, v BDP s titulem Dni mé... a s údajem Magyar kir. állami szemkórház na konci básně. – 4 v týl: ] v týl; RLN; 12 hlubinu: ] hlubinu; RLN; 28 pohyby: ] pohyby; RLN. Str. 183 VI (Mimo mne kymácejí se všelicí lidé). Šibeničky 1, č. 7 (25. července 1918), str. 50 (Š), s názvem V maďarské nemocnici a stejně jako v 1914–1918 s datací Zima 1915. – 15 uzavřen ] uzavřen, 1914–1918, Š.
Str. 185 Těžký úděl. Ranní Lidové noviny 23, č. 311 (16. listopadu 1915), str. 1 (RLN); v BDP za básní datace 1915. Knižně poprvé v TZR. 482 29 nástrojů, ] nástrojů 1914–1918, TZR, RLN; 35 hořkým, dlouhým snem ] hořkým a dlouhým snem TZR, RLN. V TZR a RLN tvary zájmena vy jsou psány s velkým začátečním písmenem.
Str. 187 Léto v Elbasanu. Lumír 46, č. 3 (31. ledna 1918), str. 115 až 116 (L), kde s poznámkou Z knihy Život za rozvratu, s verši 4, 6, 13, 15, 20, 22, 32, 34, 42, 46, 47 sázenými se zarážkou a s datací 1916 na konci básně, stejně jako v TZR, kde poprvé knižně. Do Elbasanu dorazila Neumannova pochodová setnina 5. června 1916. O jeho pobytu zde, který trval až do března 1917, srov. další knihu jeho válečných vzpomínek Elbasan (1922). 19 vrány, ] vrány TZR, L; 28 mísy, ] míry, L; 45 břečtanovou ] břečťanovou BDP, TZR, L; 45/46 pomerančovníky: / jsou ] pomorančovníky. / Jsou L.
Str. 189 Motiv z Elbasanu. Ranní Lidové noviny 26, č. 197 (21. července 1918, str. 1 (RLN). 2 širém ] šírém RLN.
Str. 190 Cestou z Drače do Kavaje. Lumír 44, č. 10 (22. září 1916), str. 433 (L), kde s titulem Mezi Dračí a Kavalou, s datací 1. VIII. 1916 na konci básně a s posledním veršem každé strofy tištěným se zarážkou. „Malou okružní procházku střední Albánií“ (z Elbasanu přes Tiranu do Drače a přes Kavaju zpět), jejímž účelem bylo dovézt léky a sanitní materiál, vylíčil Neumann ve 12. kapitole knihy Elbasan, kde je i přesná datace cesty (18. července). 2 k soumaru řetěz připjal jsem za řemen, ] řetěz od soumara visí mi za řemen, L; 3 v pobřežní krajině žárem zešedlé ] v pobřežní krajině, žárem zešedlé, L; 8 tragtierführer náš, oba koníci, ] tragführer, oba koníci, L; 12 zelené ] zeleně tmavé L; 16 silnice, ] silnice L; 18 trčíce, ] trčíce – L; 19/20 vše jedno – jsem ještě vůle vzepětí, / jsem pěkná chůze! ] vše jedno: ještě jsem vůle vzepětí / a pěkná chůze. L.
Str. 191 Vedro. Ranní Lidové noviny 26, č. 218 (11. července 1918), str. 1 (RLN), kde s datací Elbasan 1916 na konci básně.
Str. 192 Kukuřičné chleby. Lumír 45, č. 7 (25. května 1917), str. 295 až 297 (L), kde za básní, sázenou na osu, datace 27. II. 1917. Knižně poprvé v TZR. 22 kňouravým hnědým žebrákům ] kňouravým, hnědým žebrákům L; 23 velikanánské ] velikánské BČ; 47 se mihají, ] se míhají, L; 62, 66 Zároveň ] Současně BČ, TZR, L.
Str. 196 Zimní večer v Elbasanu. Ranní Lidové noviny 25, č. 213 (5. srpna 1917), str. 1 (RLN). Knižně poprvé v TZR. 483 10 nedaří. ] nezdaří. TZR, RLN; 37 k dirkám ] k dírkám TZR, RLN.
Str. 198 Zlá noc. Lumír 45, č. 5 (23. března 1917), str. 208–209 (L), kde za básní datace Elbasan 15/2 1917. Dochovaný rukopis básně je psán inkoustovou tužkou na první straně listu (21 x 15 cm) a na rubu obsahuje sdělení: „Vážený příteli, zde ještě maličkost. A pozdrav! Váš St. K. Neumann.“ Rukopis (R) je datován 15. 2. Knižně poprvé v TZR. 3 venku, ] venku, L, R; 8/9 sýčku / pískajícímu ] sýčku<ům> / <h> pískajícím, pak pískajícímu R; 21 zbloudil R ] Zbloudil 1914–1918, TZR, L; 27 dobytek. ] dobytek: L, R; 31 této noci, ] noci, L, R; 35 smrtí – ] smrtí, – L; 41 pro sebe – ] pro sebe, – L; 47 nic ] ničeho TZR, L, R.
Str. 200 V srdci mi zpívá stesk... Ranní Lidové noviny 25, č. 82 (25. března 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu a s datací 4. 3. 1917 na konci básně. 7 kloní ] kloní, RLN; 10 pavučinných svých desk: ] svých pavučinových desk: RLN; 13 po tobě, ženo, ] po Tobě, ženo má, RLN.
Str. 201 Z Elbasanu do Žibraky. Ranní Lidové noviny 25, č. 47 (18. února 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu. O své cestě do Žibraky v lednu 1917 („běželo o malý celodenní výlet... s nějakým vzkazem“) podél řeky Škumbi, kudy o dva měsíce později táhl směrem k frontě, píše Neumann ve 23. kapitole Elbasanu. Srov. též úvodní kapitolu z další Neumannovy knihy Bragožda a jiné válečné vzpomínky (1928). 6 teprve ] teprvé RLN; 7 širým ] šírým RLN; 17 holosti; ] holosti: RLN; 39 Škumbi, ] Škumb, RLN; 59 – a nikoli ] a – nikoli RLN; 60 polykat ] polýkat RLN.
Str. 204 Bragožda. Ranní Lidové noviny 25, č. 116 (29. dubna 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu a kde s datací Březen 1917 na konci básně. Knižně poprvé v TZR. 3 smutku, ] nudy, TZR, RLN; 16 plápolavý ] i plápolavý RLN; 27 z touhy ] z nudy TZR, RLN; 39 smutku, ] nudy, TZR, RLN; 41 života ] života, RLN.
Str. 206 U ohniště. Ranní Lidové noviny 25, č. 144 (27. května 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno na osu a kde s datací Březen 1917 na konci básně.
Str. 207 Pohádka z Bragoždy. Ranní Lidové noviny 25, č. 130 (13. května 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno na osu a kde, stejně jako v knize, s datací Duben 1917 na konci básně. 484 20 stráně strmě splývají, ] strmě splývají, RLN.
Str. 209 Domů. Ranní Lidové noviny 25, č. 261 (23. září 1917), str. 1 (RLN), kde s podtitulem Vypravování urlaubníkovo. I. a kde sázeno přibližně na osu. Tato a dalších devět básní (až po báseň Ochrida) se vztahují k Neumannově cestě na dovolenou, kterou nastoupil 28. dubna 1917 a která trvala celkem 41 dní. Cesta vedla z hor do Podgradce k Ochridskému jezeru, člunem přes ně do Ochridy, už na makedonské straně, a odtud dlouhým pochodem k železniční stanici Gostivar v Makedonii; na této cestě, kterou urazil zčásti pěšky, zčásti na vozech vojenské pošty a trénu, došlo také k setkání s Demirem Nezirem, „chudákem s Dibry” (viz dále). 4. května dorazil Neumann vlakem do Bílovic; po čtyřiadvaceti dnech se 29. května vracel stejnou cestou zpět. Podrobně o tom v knize Bragožda, jejíž větší část (kap. 4–10) je věnována této epizodě z Neumannova válečného tažení. 2 mne ] mě RLN; 6 vpřed ] vpřed, RLN; 7 po svahu, ] po svahu RLN; 12 v nitru, zakousnuté klíště, ] v nitru zakousnuté klíště – RLN; 13 cestou ] v cestě však RLN; 14 to však nepřekáželo, ] to nepřekáželo, RLN.
Str. 210 Na Ochridském jezeře. Ranní Lidové noviny 25, č. 275 (7. října 1917), str. 1 (RLN), kde s titulem Domů a s podtitulem Vypravování urlaubníkovo. II.
Str. 211 Cestou z Ochridy. Ranní Lidové noviny 25, č. 289 (21. října 1917), str. 1 (RLN), kde s titulem Domů a s podtitulem Vypravování urlaubníkovo. III. Pro knižní vydání rozdělil autor původní text na dvě samostatné básně: Cestou z Ochridy obsahuje prvních šest strof původního textu a Demire Nezire, chudáku z Dibry... zbývajících dvanáct strof, k nimž připsal ještě úvodních pět strof nových.
Str. 212 Demire Nezire, chudáku z Dibry... Ranní Lidové noviny 25, č. 289 (21. října 1917), str. 1 (RLN). Viz poznámku k předchozí básni Cestou z Ochridy. 15 chlapi, ] chlapci TZR, RLN; 33 nohy ] nohy, 1914–1918, RLN; 58 hluku, ] hluku RLN. V RLN i v 1914–1918 tvary zájmena ty psány s velkým začátečním písmenem.
Str. 215 Gostivar. Ranní Lidové noviny 25, č. 171 (24. června 1917), str. 1 (RLN), s titulem Cestou z dovolené. II. Knižně poprvé v TZR, kde za básní datace 1917. V RLN před prvním veršem ještě verš: Gostivar.; 4 polykám ] polýkám TZR, RLN; 24 v 1914–1918 začíná nová strofa.
Str. 216 Cestou z dovolené. Ranní Lidové noviny 25, č. 164 (17. června 1917), str. 1 (RLN), kde s označením I. 485 7 houbou! ] honbou! RLN; 16 komisním ] měkkém RLN.
Str. 217 Na znaku pod širým nebem... Ranní Lidové noviny 25, č. 178 (1. července 1917), str. 1 (RLN), kde s titulem Cestou z dovolené. III. 1 širým ] šírým RLN; 3 dírkami ] dirkami RLN; 6 kýta RLN ] kyta 1914–1918; 15 v houšti, ] v houští, RLN.
Str. 218 Makedonští slavíci. Červen 2, č. 43 (25. prosince 1919), str. 381 (Č), kde, stejně jako v 1914–1918, s datací Kičevo 1917 na konci básně. Titul, 1 a 13 Makedonští ] Macedonští Č.
Str. 219 Drugovo. Ranní Lidové noviny 25, č. 192 (15. července 1917), str. 1 (RLN), kde s dedikací (Karlu Bondymu). Knižně poprvé v TZR. Postava „krásného poručíka“ od trénu Karla Bondyho se objevuje už ve Válčení civilistově (kap. 21). Za pobytu v Kiškundorožmě se Neumann a jeho žena, která sem přijela za ním, stýkali s „mladým, ztepilým, sličným poručíkem B...., synkem z bohaté rodiny českožidovské“, s nímž se znal „z nového literárního a uměleckého hnutí předválečného“. Při návratu z dovolené se s ním náhodně setkal znovu v Kičevu jako s velitelem vozatajské kolony, obstarávající dopravu mezi Kičevem a Ochridou, a stal se na dva dny jeho hostem ve vesnici Drugovo. S jeho kolonou pak pokračoval v další cestě na Ochridu. (Srov. Bragožda, kap. 10.) 4 jitřní lázně ] říční lázně TZR; 20 Makedonie ] Macedonie RLN.
Str. 220 Ochrida. Ranní Lidové noviny 25, č. 227 (19. srpna 1917), str. 1 (RLN). Knižně poprvé v TZR. 3 ubohé molo ] Ubohé molo 1914–1918, TZR, RLN; 15 nažloutlý ] Nažloutlý 1914–1918, TZR, RLN; 24 od ] ode TZR, RLN; tam nahoře, ] tam, nahoře, RLN; 26 vykřiknout. ] vzkřiknout. RLN; 29 vidiny ] Vidiny 1914–1918, TZR, RLN; 38 navštěvujíce ] navštěvují RLN; 39 říms ] řims TZR, RLN; 41 velikými ] velkými RLN; 43 v RLN začíná nová strofa 62 v RLN nezačíná nová strofa, zřejmě proto, aby se text vešel na stránku.
Str. 223 Tesknice. Ranní Lidové noviny 25, č. 185 (8. července 1917), str. 1. Všechny sudé verše básně sázeny se zarážkou.
Str. 224 Návrat k veselosti. Ranní Lidové noviny 25, č. 220 (12. srpna 1917), str. 1. V RLN tvary zájmena ty psány s velkým začátečním písmenem.
486 Str. 225 Chvíle světla a vzduchu. Lumír 46, č. 4 (1. března 1918), str. 152–153 (L), kde sázeno na osu a kde stejně jako v ostatních otiscích s datací Bragožda, srpen 1917 na konci básně. Knižně poprvé v TZR. 41 teprve ] teprvé TZR.
Str. 227 Letní krajina. Ranní Lidové noviny 25, č. 241 (2. září 1917), str. 1 (RLN). Knižně poprvé v TZR. 15 pšeničním ] pšeničným TZR, RLN; 26 širém ] šírém RLN; 34 opila – ] opila, TZR.
Str. 229 Neděle na mírné frontě. Šibeničky 1, č. 5 (27. června 1918), str. 34 (Š), kde na konci básně datace Bragožda, srpen 1917 8 širý ] šírý Š; 9 letadla ] létadla Š; 32 polykám pochody, polykám ] polýkám pochody, polýkám Š.
Str. 231 Když kulky hvízdají. Ranní Lidové noviny 25, č. 303 (4. listopadu 1917), str. 1 (RLN), kde sázeno přibližně na osu. Knižně poprvé v TZR. Titul a 1 hvízdají ] hvizdají RLN; 16 vzduch, ] vzduch – RLN; 30 z hnízd ] z hnizd BČ, TZR, RLN; 36 dávno BČ, TZR, RLN ] dávnou 1914–1918.
Str. 233 Stará Pazova. Šibeničky 1, č. 9 (22. srpna 1918), str. 66 (Š), kde s titulem Na kukuřičné poušti a s datací Stará Pazova, září 1917; Ranní Lidové noviny 26, č. 232 (25. srpna 1918), str. 1 (RLN), kde s titulem Baráková nemocnice a s údajem Stara Pazova na konci básně. Knižně poprvé v TZR, kde stejně jako v 1914–1918 a v Š s datací Září 1917 za básní. 2 vypráhlá, ] vyprahlá, RLN, Š; 3 velbloudů ] velbloudů, RLN, Š; 6/7 v RLN tvoří jeden verš; 7 kruté veliké ] kruté, veliké RLN; 15 načat, v bledé modři, ] nakrojen, v bledé modři – RLN; 19/20 jako ukrojena / žlutá, rozcuchaná kukuřice; ] žlutá, rozcuchaná kukuřice / jako ukrojena. Š; 20/21 kukuřice; / vše ] kukuřice. / Vše RLN, Š; 22 věž, ] vížka, RLN, Š; 23 přízrak, zdaleka vystrčený, ] přízrak zdaleka vystrčený, Š; 24 čáru obzoru ] čáru obzorní Š.
Str. 235 V nouzi srdce. Ranní Lidové noviny 25, č. 331 (2. prosince 1917), str. 1 (RLN), kde s označením Stara Pazova na konci básně. 19 přilby ] přílby RLN; 23 širé ] šíré RLN.
Str. 236 Povzdech. Ranní Lidové noviny 25, č. 324 (25. listopadu 1917), str. 1, kde s datací Stara Pazova, říjen na konci básně.
Str. 237 Rezignace. Ranní Lidové noviny 25, č. 317 (18. listopadu 1917), str. 1.
487 Str. 238 Okno. Národ 1 (5), č. 37 (13. prosince 1917), str. 660 kde většina veršů sázena se zarážkou, v posledním verši vždy větší; za, básní, stejně jako v BDP, údaj Stara Pazova.
Str. 240 Jitřní. Ranní Lidové noviny 25, č. 310 (11. listopadu 1917), str. 1, kde s datací Stara Pazova, září 1917 na konci básně a kde také sázeno přibližně na osu.
Str. 241 Nemocniční postel. Červen 1, č. 1 (7. března 1918), str. 7–8 (Č). Knižně poprvé v TZR. Str. 241 I (Je nemocniční postel / tak čista, tak přísna...) 28 letadel ] létadel TZR, Č. Str. 243 II (Je nemocniční postel / tak smutna, tak chuda...) 31 zasténáš TZR, Č ] zastenáš 1914–1918.
Str. 245 Elektrickou tramvají. Lumír 46, č. 2 (21. prosince 1917), str. 64–65 (L), kde sázeno na osu a s datací Budapešť, říjen; v TZR a 1914–1918 s datací Budapešť, říjen 1917. Knižně poprvé v TZR. 7 tisknu ] tisknu, L; 25 na ] nad L; 27 skví se ] staví se L; 29 zcela, ] zcela L; 36 otvírám vida ] otvírám, vida L; 42 reklamy veselé básně, ] reklamy, veselé básně, L; 62 ztrácím, BČ, TZR, L ] ztrácím 1914–1918; 68 mne ] mě BČ.
Str. 248 Podzimní procházka. Národní listy 57, č. 324 (25. listopadu 1917), str. 9, Literární příloha (NL), kde stejně jako v TZR (zde poprvé knižně), 1914–1918 a BDP s označením Neuberg n. M. na konci básně. 1 štýrské BČ, NL ] štyrské BDP, 1914–1918, TZR; 17 v dědině, ] v dědině NL.
Str. 250 Zpěv věřícího. Ranní Lidové noviny 26, č. 1 (1. ledna 1918), str. 1 (RLN). Knižně poprvé v TZR. 14 Rcete, ] rcete, 1914–1918, BDP, TZR, RLN; 20 patřím jak ] patřím, jak BDP; 27 širé ] šíré RLN; 38 znovu ] znova TZR, RLN; 49 lidem ] národem TZR, RLN; 61 kdo by se nebál ] a kdo by nebál se, nebál TZR, RLN; 72 kdy ] když BDP; 79 v konání – ] v konání –: RLN.
Str. 253 Ticho domova. Ranní Lidové noviny 26, č. 61 (3. března 1918), str. 1 (RLN), kde všechny sudé verše sázeny se zarážkou. Knižně poprvé v TZR. 7 zarazili. ] zarazili! RLN; 14 dveře. ] dvéře. RLN.
Str. 254 Plakáty biografů. Šibeničky 1, č. 8 (8. srpna 1918), str. 58 (Š). 21 My ] my 1914–1918, TZR, Š.
488 Str. 256 Boží mlýny. Šibeničky 1, č. 1 (2. května 1918), str. 4 (Š). 10 těžká, ] těžká, – Š; 11 dějí, ] dějí, – Š.
Str. 257 28. říjen 1918. České slovo 10, č. 16 (správně 17, 1. listopadu 1918), str. 1 (ČS). 16 rozstřiknutí ] rozstřiknuti ČS; 30, 32, 45 přísahal ČS ] přisahal 1914–1918; 47 nepřísahali ČS ] nepřisahali 1914–1918.
Str. 259 Národ. Šibeničky 1, č. 15 (speciální číslo Okovy padají!, 14. listopadu 1918), str. 114 (Š). 7 znovu ] znova Š.
Str. 261 Pozdrav Tomáši G. Masarykovi. Leták, Fr. Borový 1918.
Str. 265 Z KNIHY EROTIKY
Když básník počal r. 1920 vydávat u Borového sebrané spisy, shrnul většinu svých předválečných básnických sbírek (až na sbírky Kniha lesů, vod a strání, Bohyně, světice, ženy a Nové zpěvy) do dvou knih: Knihy mládí a vzdoru (Spisy, sv. 1, 1920) a Knihy erotiky (Spisy, sv. 3, 1922). Do Knihy erotiky pojal tedy milostnou poezii jak z prvních čtyř sbírek symbolistických (v našem vydání zahrnutých do prvního svazku Básní), tak z dalších sbírek z moravského období (Hrst květů z různých sezón, Horký van a jiné básně, v našem vydání druhý svazek Básní), z nichž žádnou už samostatně nevydal; knihu doplnil cyklem Třešňový sníh, časopisecky publikovaným v letech 1909–1911, a úvodní básní nazvanou Epilog z 1922, která tedy – jediná z této Neumannovy knihy – spadá do časového rozmezí našeho třetího svazku Básní.
Str. 269 RUDÉ ZPĚVY
Rudé zpěvy vyšly jako celek za autorova života pouze jednou, roku 1923, nákladem Večernice (V. Vortel a R. Rejman, později Komunistické knihkupectví a nakladatelství) a tiskem Ad. Nováka. Obsahovaly celkem 23 básní, jež byly – až na jednu výjimku – vesměs časopisecky publikovány v letech 1918–1923, zejména v Červnu (8) a v Proletkultu (6), dále v Kmeni, Rudém právu a ve sborníku Sovětské Rusi. Ze starších básní sem Neumann zařadil fragment větší skladby, sociální balady Syn člověka, otištěný původně v Lumíru roku 1908; svým charakterem však ukazuje do doby ještě o něco starší, k symbolistické lyrice Snu o zástupu zoufajících. Vznik Rudých zpěvů je spjat s další významnou etapou Neumannova 489 života, v níž se jako vydavatel průbojných kulturně politických časopisů Června, Kmene a Proletkultu, jako průkopník hnutí proletářské literatury i jako jeden ze spoluzakladatelů Komunistické strany Československa dostává znovu do centra literárního a kulturního dění. Ještě v posledním válečném roce, brzo po návratu z fronty a po opětném přesídlení do Prahy, zakládá Neumann časopis Červen (1918–1921), v němž se záhy vedle jeho předválečných druhů (bratří Čapků, Šrámka aj.) objevují první mladí autoři Hora a Vančura a brzy i další: Wolker, Seifert, Teige, Hořejší, Hůlka aj. Současně začíná znovu aktivně pracovat politicky – nejprve v nově založené České straně socialistické, která vznikla splynutím anarchistických skupin s bývalou stranou národních dělníků; po vzniku samostatného státu se stává poslancem, členem parlamentního kulturního výboru a pracovníkem ministerstva osvěty. Pod vlivem Říjnové revoluce však už v průběhu prvního poválečného roku zásadně přehodnocuje svou dosavadní orientaci na anarchismus a „český socialismus“ i svůj někdejší odmítavý vztah k marxismu a staví se plně na stanovisko leninismu a Třetí internacionály. Na jaře 1920, po vystoupení ze socialistické strany, začíná zakládat mezi bývalými příslušníky anarchistického hnutí komunistické skupiny, jež se postupně organizují ve Svaz komunistických skupin a konečně se stávají jednou ze zakládajících složek KSČ. Spolu s touto organizačně politickou aktivitou rozvíjí Neumann bohatou činnost publicistickou a vydavatelskou. Vedle Června vydává významnou Edici Června, v níž mj. vychází jedno z prvních vydání Leninova stěžejního díla Stát a revoluce, dále kulturní týdeník Kmen (1919–1921) a časopis Proletkult (1922–1923), orgán stejnojmenné stranické organizace pro proletářskou kulturu, jejímž je zároveň tajemníkem; později rediguje stranické časopisy Komunistická revue, Reflektor atd. Neumannovy časopisy se v prvních poválečných letech stávají základnou teoretické a tvůrčí iniciativy k vytváření širokého programu nové socialistické kultury. V postupné diferenciaci na celé literární frontě i uvnitř poválečné generace, jejímž projevem byl mj. i vznik dvou literárních sdružení mladých – Devětsilu a Literární skupiny – na přelomu dvacátého a jednadvacátého roku, shromažďuje se kolem těchto časopisů řada významných spisovatelů hlásících se k revolučnímu socialismu a k hnutí proletářské literatury. Jeho jádrem bylo nejmladší wolkrovské pokolení, které v jeho duchu formuluje svůj první literární program; nezůstalo však omezeno jen na ně. Řada autorů, kteří se v průběhu let 1920–1923 hlásí k proletářské literatuře, přichází s různým uměleckým řešením i odlišným teoretickým přístupem. Tato rozrůzněnost, již lze od počátku sledovat ve formulacích jednotlivých autorů (Neumanna, Hory, Píši, Wolkra, Seiferta, Teiga) a samozřejmě i v individuálních tvůrčích projevech, vyúsťuje v době vydání Rudých zpěvů v zásadní teoretické a programatické konfrontace. Rok 1922 byl rokem programových mani- 490 festů*, v nichž byla formulována skupinová i individuální kréda a jež vyvolaly – spolu s prvními díly mladých básníků – neobyčejný ohlas. Diskuse o proletářské literatuře, vedená v letech 1922–1923 i později prakticky na celé literární frontě, od Proletkultu, Disku, Hosta a Varu až po Tribunu, Cestu a Přítomnost, potvrdila – přes odpor konzervativní kritiky – vzrůstající závažnost mladé socialistické literatury, ale současně i rozdílnost konkrétních představ o charakteru proletářské literatury uvnitř hnutí samého. V této souvislosti dochází i ke konfrontaci vyhraněného stanoviska Neumannova jednak s představiteli Devětsilu, jednak s Josefem Horou a A. M. Píšou. Neumann, který od počátku významně přispěl k formování hnutí proletářské literatury, vnáší do jeho koncepce osobité pojetí, odpovídající jeho básnickému typu i předchozímu vývoji. Východiskem mu byla předcházející etapa umění civilního a civilizačního, jehož přínos už od prvých poválečných let hájil proti zastáncům „blaženého království srdce“**; oprávněně mohl poukázat na to, že civilismus uvedl do poezie realitu městského a civilizačního prostředí, tj. právě realitu proletářova světa a dějiště jeho sociální revoluce, i na jeho základní zaměření objektivační, protisubjektivistické a kolektivistické, směřující k zachycení objektivní dynamiky sociálního pohybu: „Dnešní proletářské umění jest a může býti jen domyšlením a docítěním umění civilního, jak bylo před válkou formulováno.“ Druhým rysem Neumannovy koncepce se stává osobitá interpretace požadavku třídnosti a tendenčnosti. Neumann dochází k závěru, že „v dějinných okamžicích, které prožíváme a v nichž dělnická třída je povinna všecko své úsilí věnovati sociálnímu zápasu, jehož cílem je revoluce, dobytí moci proletariátem a vybudování proletářského státu,... proletariát potřebuje... také umění jen jako zbraň a nástroj revoluční“. V dané historické etapě, kdy není naděje, že „v dohledné době vznikne v naší společnosti nový umělecký sloh nebo aspoň silný směr kolektivní se slohotvornými možnostmi“ (neboť „slohotvornost jedné třídy zanikla v jejím rozkladu, slohotvornost druhé třídy, přicházející teprve k moci, nemůže ještě vzniknouti“), považuje za možné jen jedno: „odvrátiti se od umění a obrátiti se k proletariátu“. „Báseň není heslo, ale nemohou-li naše proletářské básně býti tak prosté, jasné a účinné, jako jsou naše hesla, pak vem opravdu čert všecku poezii, vem čert všecko umění, a staňme se raději dobrými řečníky proletariátu než dobrými básníky maloměšťáků, běží-li nám totiž o komunistickou revoluci, a nikoli jen o komunisticko-maloměšťáckou literaturu.“*** Z tohoto dilematu vyplynulo Neumanno-
* Srov. zejm. Jiří Wolker: Proletářské umění, Var 1922; [Karel Teige]: Nové umění proletářské, Revoluční sborník Devětsil, 1922; Naše naděje, víra a práce (manifest Literární skupiny), Host 1922; Josef Hora: Kultura a třídní vědomí, 1922, atd. ** Srov. odkaz na str. 438. *** Srov. zejm. Jos. Votoček (= St. K. Neumann): K otázce umění třídního a proletářského, Proletkult 2, sv. 3, č. 8–15, 21. 3.–9. 5. 1923; týž: Umění v sociální revoluci, Proletkult 2, sv. 3, č. 17, 23. 5. 1923; týž: Agitační umění, Proletkult 2, sv. 3, č. 19, 6. 6. 1923.
491 vo jednoznačné zdůraznění agitační funkce umění jako jeho nejdůležitějšího a vlastně jediného smyslu v době přípravy revoluce; odtud však vyplynula i vzrůstající distance mezi ním a mluvčími nejmladší generace. „Rozpor mezi mnou a komunistickými básníky a estéty vězí v tom, že já bych se rád dostal na cestu vedoucí přímo k proletariátu a z proletariátu pak k budoucímu třídnímu umění, kdežto oni, plni estétské horlivosti intelektuální kasty, buď se domnívají, že proletářské umění možno slepiti z ismů měšťáckého úpadku uměleckého (Devětsil), nebo, nejraději kolébajíce se na lahodných vlnách běžné lyrické poezie a citově měknouce donekonečna, spojují básnickou tradici s humánní ideologií socialistickou (s. J. Hora).“ Diskuse o proletářské literatuře umožňuje lépe pochopit atmosféru, z níž se zrodily Rudé zpěvy, osvětlit autorův umělecký záměr i kritický ohlas, který Rudé zpěvy provázel. Rudé zpěvy jsou většinou chápány jako bezprostřední realizace Neumannových teoretických postulátů, a jejich hodnocení je proto poznamenáno polemickým zápalem. Samostatných recenzí vyšlo ostatně málo, většinou jde o součást širších přehledných statí nebo diskusních článků.* Podobně jako sám Neumann učinil z kritiky Seifertovy sbírky Samá láska součást zásadní koncepční a polemické stati K otázce umění třídního a proletářského, je např. pro Josefa Horu kritika Rudých zpěvů příležitostí zásadně se vyrovnat s Neumannovou teoretickou koncepcí proletářské poezie i s jejími tvůrčími důsledky, zejména s jeho pojetím vztahu tendenčnosti a uměleckosti i s jednostranným důrazem na agitační funkci poezie. Stojí jistě za zmínku, že Horova recenze byla součástí většího polemického seriálu statí O proletářské poezii, jehož třetí část nenapsal nikdo jiný než sám Neumann (pod svým obvyklým dobovým pseudonymem Josef Votoček); fakt zajímavý už proto, že tu nalezneme – kromě rozvedení zmíněných Neumannových tezí o agitační poezii – i jeho vlastní hodnocení Rudých zpěvů jako jednoho z individuálních pokusů o proletářské umění. Zásadní námitka Horova, že Neumann teoreticky i prakticky omezil proletářskou poezii na přímé „politické výzvy, útoky a polemiky“ (což ostatně i Neumann považuje jen za jednu z možností), zaznívá i v dalších recenzích. Tak např. Václavek píše: „Neumann vytváří ve své knížce jednu větev poezie proletářské, jež podrží platnost svou dotud, dokud proletariát bude v boji o řízení světa: poezii bojovnou. Ona je nutným výrazem přítomné situace mas; v tomto smyslu Neumann dosahuje svého cíle. Jiné obory kolektivního duševního života mas prozatím jsou mu uzavřeny.“ Podobně i Götz v souhrnném článku o pěti knížkách sociální lyriky z roku 1923 vidí v Neumannovi hlavního představitele jedné skupiny sociálních básníků, totiž „aktivistů“, jimž je lyrika jen „orgánem sociální revoluce“.
*Srov. zejména Josef Hora – Josef Votoček: O proletářské poezii, Proletkult 2, sv. 3, č. 21, str. 331–335, 20. 6. 1923; B. V. (= Bedřich Václavek) v Československých novinách 2, č. 181, 5. 8. 1923; Fr. Götz: Sociální lyrika, Host 3, č. 2, str. 25, 15. 11. 1923.
492 Bezprostřední sepětí Rudých zpěvů s revoluční situací, v níž vznikaly a jejímž výrazem byly, projevilo se ostatně i na jejich dalších osudech. V době, kdy vláda „panské koalice“, vytvořená výhradně ze zástupců buržoazních stran, byla posílena dohodou s dalšími pravicovými stranami – lidovou a národně demokratickou –, stávají se Rudé zpěvy obětí cenzurního zásahu, který fakticky zůstane v platnosti po celou první republiku. Protože se nepodařilo nalézt v archívu ministerstva vnitra cenzurní výměr, můžeme se opírat pouze o básníkovu informaci v Doslovu z 1935 k druhému vydání Nových zpěvů (zde na str. 441 ad.) a také o slova Josefa Hory. „Každé chvíle čteme v novinách,“ komentuje tento zásah Hora, „že cenzura zabavila tu onu báseň, tu onu knihu. Posledně zkonfiskovala svazek veršů, jenž se předtím volně prodával od data svého vydání v roce 1923. Pět let trvalo, než si na státním zastupitelství vzpomněli, že kniha S. K. Neumanna Rudé zpěvy je nebezpečná republikánskému pořádku a že její básně, oslavující sociální revoltu poválečnou, nejsou vhodnou četbou pro hodné republikány. Vidíme, že nebezpečnost knihy není nijak trvalého charakteru, když po leta v ní cenzura nenašla nic závadného, až najednou – za česko-německé koalice měšťansko-klerikálních stran... Před Neumannovými Rudými zpěvy zabaveno bylo ostatně už několik jiných knih, i lyrických. Byly zabaveny i verše Macharovy, Vrchlického, Havlíčkovy, když je některé noviny znovu přetiskly.“* Cenzura jmenovitě postihla básně Elegie, Prolog, Socialistickým ženám, Der rote Max, O bitevním poli v nás, RSFSR, Kázání Spartakovo, Zpěv zástupců, Kameny, Zpěv jistoty, Vy a my, Nedřímej dlouho, dave! Za této situace, kdy byla zkonfiskována více než polovina knihy, připojuje Neumann pro vydání ve Spisech zbylé nekonfiskované básně k druhému vydání Nových zpěvů (1936) jako další samostatný oddíl Zpěvy poválečné, do něhož dále zařazuje ještě osm básní obdobného charakteru z let 1924–1925. K druhému vydání Rudých zpěvů dochází až v roce 1948 v rámci básníkových Sebraných spisů; při jejich přípravě pojal Neumann oněch devět básní, zařazených v roce 1936 do Nových zpěvů, znovu do původní sbírky, přiřadiv k nim ještě celý nový oddíl (Chvála Říjnové revoluce, První máj 1946, Čest rudé vlajce, Zahrada, Elegie, Andělské blues, Vytrváme, ÚRO, 1. máj 1947), vymezený ne právě přesně léty 1946–1947, neboť báseň Chvála Říjnové revoluce vyšla ve Světu v obrazech již 7. listopadu 1945. Naše vydání ve shodě se zásadami této edice přináší sbírku Rudé zpěvy v její historické podobě z roku 1923; básně, zařazené nově v roce 1948 a napsané už ve zcela jiném literárním i společenském kontextu, registrujeme zde v poznámkovém aparátu, aby čtenář měl představu podoby sbírky z této doby; jejich okomentovaný text bude tvořit samostatný oddíl v Básních V, kam patří léty svého vzniku. Rukopis se dochoval pouze k básni Komíny a je uložen v literár-
* Srov. Josef Hora: Nástup cenzury, Literární noviny 2, č. 27 (10), 10. 5. 1928.
493 ním archívu Památníku národního písemnictví ve fondu St. K. Neumanna. Při přípravě textu jsme rovněž vzali za základ vydání z roku 1923 (RZ1), pouze u básní otištěných roku 1936 de facto v druhém vydání respektujeme tuto podobu (NZ2). U básně Róza Luxemburgová jsme vycházeli z textu otištěného ve druhém, rozšířeném vydání Bohyň, světic, žen z roku 1925 (BSŽ2), tj. ve 4. svazku básníkových Spisů, kam ji Neumann zařadil. Kromě všech knižních vydání (tj. do roku 1948) přihlížíme v různočteních k prvním otiskům básní v různých časopisech a publikacích. Jsou to především ty, které Neumann sám redigoval, Červen (Č), Kmen (K), Proletkult (P) a Reflektor (Rf), dále Rudé právo (RP), z dřívějších let ojediněle Lumír (L) a konečně sborník Sovětské Rusi čeští spisovatelé a umělci komunističtí (SR), který „ve prospěch pomocné akce pro hladovějící v Rusku vyšel péčí Proletkultu a nákladem tiskového výboru Čs. strany komunistické v říjnu 1921“; z publikací, v nichž vyšly přetisky některých Neumannových básní, bereme v úvahu vlastní básníkovu antologii Básně (BČ) z Edice Června (1920), sbírku recitací Komunistické večery (KV) vydanou v Edici Proletkultu roku 1922 a sborník SSSR v československé poezii (Sb) z roku 1936.
1945–1947
CHVÁLA ŘÍJNOVÉ REVOLUCE
Červená Leninie jurodivá s modrýma očima vrchovatýma nadějí, štíhlá a pružná, veselá i tklivá v závěji hněvu, nepřetržité závěji před osmadvaceti lety vyskočila rudým květem z přemoudré hlavy Vladimíra Iljiče: deset dní otřáslo prohnilým světem, světový buržuj se v duchu plazil pod biče, a zatímco námořníci pletli jí zkrvácené věnce, světový buržuj a dobrodruzi chystali intervence.
Na širých ramenou s Leninií povstala Rus za pouhá práva pracovitých lidí. Ó, jak ji nesli po cestách bojů a hrůz, červenou mladici! Kdo se za ni stydí? Ze Smolného až na Krym, z Moskvy až do Baku. Padali, vstávali, bili a pracovali. Buržuj se nedočkal jejího soumraku. Už SSSR šestým kontinentem zvali, 494 už z prsů životodárných mléko teklo jí, a pětiletkám žehnala v šťastném pokoji.
Celého světa výkvět hleděl k Sovětům na lid. Není však výkvět jen, je také gangsterský hlad: zpadoušil celý národ, Němci šli vraždit, plenit, pálit. Hladověl Leningrad, úpěla Ukrajina – nastal Stalingrad. Krasnaja armija táhla do Berlína. Vedla ji sladká vzpomínka na Leninii, vedla ji vítězná pýcha na Stalina, vedla ji strašná vůle odplatit... Ne, nebijí, jen aby bili. Jen s lidmi vinu zahladíme krátko... Osmadvacet let. A nepřemožitelná! Zdravstvuj, matko!
PRVNÍ MÁJ 1946
Minula dlouhá léta obětí a žalů, minula stálá hrozba lesklých samopalů, fialky, petrklíče pijí čistý vzduch. Jdou budovatelů a tvůrců statisíce, má celá republika uzardělé líce, všem nadějí nám zpívá cév a nervů vzruch.
Je První máj zas náš a náš jak nikdy ještě, třebaže nezkrápějí radost zlaté deště, jde zchudlou zemí naše putování v dál. Pod rudým vlaním však nám buší srdce rudé, že jsme už povýšili mozolné a chudé, a dělný člověk je teď u nás pán a král.
Už krysař veselý si píšťalu svou chystá, polezou krysy z děr, a země bude čistá, ach do roka a do dne, Československo. Buď, První máji, zdráv a stále červenější i na tvářích, i v srdcích populace zdejší, by krysám přešla navždy chuť k nám na máslo.
A přitáhnou-li přece někdy od Západu hltaví hlodavci to zkusit s hrozbou vpádu, ó První máji náš, my pod tvou zástavou po boku sovětského bratra velikého je zaženeme podle vzoru husitského chorálem pouhým – Internacionálou.
495 ČEST RUDÉ VLAJCE
V nesvobod džungli jsme se narodili, uličkou urážek nás honili, žaláře všecky námi naplnili, a kde jen mohli, tam nás vraždili. My věděli, co starý svět nám chystá na strašné cestě k vysvobození: Nad námi plála rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení.
Pak na Východě nový svět se zrodil a pravdě leninské se zasvětil, kontinent šestý slavně osvobodil a pravdou stalinskou jej upevnil. Tu vyrazila luza sebejistá na naše kádry, naše vědění: Nad námi plála rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení.
Svět celý roztančil se zběsilostí, hořela města, lidé padali – zmučená těla, rozlámané kosti – i živé ještě zahrabávali. Však přepočítali se, komunista jim slavně zmařil plán i mámení. Nad námi plála rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení.
Tisíce zhynuly nám v rukou vrahů, tisíce prošly peklem nacismu. A přece vítězně jsme došli k prahu nového světa, rozptýlili tmu. Jsme svéprávní, jsme existence jistá. A nepřemožitelné snažení. Nad námi plane rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení.
Pozor však! Na prahu jen vlasti pravé stojíme; není dobojováno. Jsou ještě všude temné síly dravé, ostnatých drátů k cíli nastláno. Jen tedy dál a všichni na svá místa! Jen do práce a v boj, jenž nelení. Dál nad námi plá rudá vlajka čistá, to avantgardní lidské znamení.
496 ZAHRADA
Od jara ještě pod sněhem do blednoucího léta bledule, fialky, kosatce, růže a floxy, jahody, maliny, rybíz, slívy, meruňky, hrušky, tu starou zahradu na konci pražského světa, zanedbávanou džungli plodnou a trpělivou, rozprodávali tu dříve hamižní kolaboranti: v podobě péče nic jí nevraceli, jen ji dřeli, dřeli, dřeli, aby měli na svoje pohodlí, luxus a hody.
Tak tomu bylo všude v době nesvobody.
Džungle houstla, ptáci bojovali s kočkami, rodina ježků se množila a tloustla, na rybníčku kvetly lekníny, šáchor zdvihal své palice. Šípky se množily, ztrouchnivělým stromům se lámaly větve, doupňák vrkal vysoko svůj večerní zpěv, želvy se sunuly vysokou travou. Všecko umělé se hroutilo, stezky zarůstaly, na růžích zlatohlávkové spali.
Příroda ničila panský vkus a nastolila svou krásu.
Hledíme z balkónu na Prahu s Vltavou, pod námi divočina zvučí ptačími zpěvy, pod námi divočina se hemží ovocem. Ach, jak ti Pražané hltají tyto plody, loni zlaté merunky, letos rudé slívy! Jaká rozkoš hleděti na tento krásný hlad! Nikdo nesmí odejíti s prázdnou. Kolaboranti už nezavařují kompoty, kolaboranti už nedrancují pro zisk.
Naše slovenské děvče, cikánka věčně umouněná, nám vyčítá, že neprodáváme.
Dříve se tu, děvče, všecko prodávalo, i čest, i česká ctnost, teď se tu jen dává pro radost.
497 ELEGIE
Hřmí brázdy cvičných avionů po modré letní obloze, a ty tu ležíš v denním shonu bezmocný uboze.
Mysl ti v kleci poletuje dravečkem vězněným, bolest ti všemi údy pluje, myšlenka taje v dým.
Zahrada téměř k oknům zdvihá ovocné peřeje; tys však jen troska neduživá a nemáš naděje.
Tvá usiluje domovina všem štěstí zbudovat; zahálejících černá vina je mrak, jenž na vše spad.
Ach, aspoň tolik zdraví míti, kolik ho bylo v Karpatech! Brigáda žňová snem ti svítí a škrtí dech.
ANDĚLSKÉ BLUES
Ve smutném lesíku nad městem pod osamělou sekvojí, jediným svědkem starých krásných dob, kdy tu rudoši lovili ještě bizony a bobry, seděli spolu, objati, Hannibal Cerwell, černý topič na říčním parníku, který studoval soukromě etnologii, a Terezie Smithová, černá stenotypistka ve filiálce Vacuum Oil.
On jí vypravoval o rajské hojnosti a kráse této končiny, než přišli běloši, hrabiví, krutí a cyničtí, a přitom vytrvale nahlížel do jejího výstřihu, kde na černých vlnách plaval náhrdelník z rudých korálů.
Tu se nad nimi náhle pootevřela nebesa a spatřili a uslyšeli černé anděly, 498 kterak zpívají sladké blues. Neboť toho dne vešli do ráje malý „černý ďas“, lynčovaný právě na periférii jednoho městečka v jižních státech, poněvadž se nedal svésti bílou kramářkou, která ho za to mstivě obvinila z pokusu násilí, a černý listonoš, kterého přejelo bělošské auto ve Wallstreetu.
A krásné tak byly andělské blues, že se oba rozplakali s hlavou u hlavy, a jejich spojené slzy kanuly na černá ňadra a v oranžovém západu zasvítily tu jako veliké krůpěje rosy.
VYTRVÁME
Moře, stále ještě vzduté, hučí kolem nás, stále ještě žraloci si strojí hodokvas, ale my tu strmíme co skálopevný maják. Všecky lodi domů k nám! zní domov: práci čest! opevníme přístavy a všecky věže měst, vyklidíme paláce, kde libuje si faják.
Námořníci do přístavů! Čeká milená, na náklady čeká země vydrancovaná, na muže a ženy čeká jarní domovina. Na stožárech rudá vlajka světem vlála nám, kladiva a traktory teď rodným krajinám stachanovsky rozehraje dobrovolná dřina.
Komu se to nelíbí, ať k čertu táhne jen. Statisíce našich mužů, statisíce žen pro sebe a domovinu vybudují štěstí. Vytrváme, vydržíme, vyhrajeme boj, na práci a nepřítele padneme jak roj, silni vůlí pravdu zdejší nikdy nepodvésti.
ÚRO
Antonínu Zápotockému
Jak je to krásné, když na mysli moudré a jasné jen blaho mozolů máš, 499 když zástupy tě milující ti naslouchají, světlo znící, jak budovat a státi stráž, stráž, stráž.
Je dnes v té naší domovině pelyňku ještě mnoho v rudém víně, jímž zhořknout má nám den, je třeba střežit přilévače, přiškrtit drzé utrhače, již budování chtějí v plen.
Stráž mozolů jednotná, tvrdá, prostného srdce a hrdá, tvé ÚRO je naše naděje, náš Blaník pravdivý a silný a koneckonců neomylný a koneckonců lid, to, co chceme, aby vládlo a cihlu pravdy k cihle kladlo, stavělo soudružskou republiku.
Víme, že ji postavíme a z jejích zdí pak vyrazíme blanickou jednotou vyhladit zbytky ksindlu, s nímž není smíru. Hej, ÚRO, hej! Své nejlepší nám dej, své nejlepší nachystej. A ozař temné cesty švindlů, zazpívej pravdu, radost, víru, hej, ÚRO, hej, jsi lidu nejvyšší květ, buduj a ostříhej náš rudý svět.
1. MÁJ 1947
Nemohl nám a nesměl nikdo už zabránit v pochodu, nemohl nám a nesměl nikdo už umlčet zpěvy, náležejíce lidu, náležíme národu, země je naše, národ je náš, dnes celý svět je levý.
Dnes krásný svět hřmí bolševickým krokem, dnes krásný svět je samý bolševický zpěv, 500 opovrhujeme ohyzdným dolarovým sokem a jeho stády vydržovaných chlapů a děv.
My tady na Východě: čistý vzduch tu máme a na vše odpovídáme: ano nebo ne. Poslední fašistickou chamraď jednou udoláme, nemůže dýchat s námi, zahyne.
Podívejte se na radostnou opovážlivost nových světů, naslouchejte tomu, co volá svobodný lid. A teď si představit, že by se opovážil někdo vlézt nám do sovětů, horlivých budovatelů porušit práci a klid.
Jak tornádo vyřítili by se partyzáni všech zemí, žádné lžikřesťanství, pomsty krvavý dav. Kdyby nezbývalo než padnout, začneme s padouchy všemi. Pozor! Teď vchází pan Truman, imperialismu gráf.
Co na tom, je-li pokládán za hrdinu, všetečný a dravý. Opovrhujeme každým dolarovým paďourem. A vůbec, co na tom, že existuje ještě svět licoměrný a žravý, aspoň nezlenivíme cestou za naším velikým snem.
Za naším velikým snem a velikým cílem. Nechť radost a vlajkosláva dnes jásají k obloze. Přes všecko skuhrání nevěrců chlubíme se už dílem. Nebudeme to my, ani naše dílo, jež zkrachují uboze.
Nechť radost a vlajkosláva jásotem naplnily den vznešený, den svobody, den závazku a věrnosti, nade vším usedla vlast, na trůn červenobílý, a u jejích nohou dvouletka se připravuje k hojnosti.
Str. 271 Žalm z roku 1919. Červen 2, č. 9 (1. května 1919), str. 81–82 (Č), kde s názvem Žalm a s podpisem Sigma. – Výchozí text NZ2, kde v obsahu s názvem Žalm z 1919. 3 jsem vystřízlivěl ] vystřízlivěl jsem RZ2, RZ1, Č; 6 vír, RZ2, RZ1, Č ] vír, NZ2; 23 se zoufale potácí. ] zoufale potácí se. RZ2, RZ1, Č; 27 bankám RZ2, RZ1, Č ] bankám, NZ2; 34 v komisích, ústřednách, ] v komisích, v ústřednách, RZ2, RZ1, Č; 36 ohrožují, ] ohrožují RZ1, Č; 43 se pokrytecky zajímá ] pokrytecky se zajímá RZ2, RZ1, Č; 49 chceme ] chceme, Č; 64 v NZ2 nezačíná nová strofa; 70 se mi někdy zdává, ] někdy se mi zdává, RZ2, RZ1, Č; 74 Je to ] je to NZ2, RZ2, RZ1, Č; 82 Ach, ] Och, RZ3, RZ1, Č.
501 Str. 274 V předvečer vzpoury. Červen 1, č. 1 (18. března 1920), str. 1 (Č). Podepsáno Sigma. – Výchozí text NZ2. 1 bolí a sám ] bolí, a sám NZ2, RZ2, RZ1, Č; 6 oblékli ] oblekli Č; 36 bude a nejináče. ] bude. A nejináče. RZ2, RZ1, Č; 49 volná. ] volna. RZ2, RZ1, Č.
Str. 276 Elegie. Červen 4, č. 10 (9. června 1921), str. 145–146 (Č), kde sázeno na osu. Neumannův otec Stanislav Neumann, advokát, pocházel z německé patricijské rodiny, jejíž předkové vyšli z polské šlechty; sám však Čech a demokrat bez stavovských předsudků, oženil se s dcerou chudého ševce. Jako zemský a říšský poslanec se účastnil státoprávních bojů, podepsal deklaraci českých poslanců, odmítající dualistickou ústavu z r. 1867 jako porušení práv zemí české koruny. Po otcově smrti a ztrátě rodinného majetku (o nějž otec přišel „v jakémsi hospodářském podnikání na Berounsku“) vychovávala chlapce matka a tety, otcovy sestry: Angelika Neumannová, malířka, a Milada Karásková, zmíněná v textu básně, na niž Neumann vzpomíná i jinde: „...druhá teta byla provdána za okresního hejtmana, ponurého byrokrata” (srov. Vzpomínky, 1931). – Báseň byla přetištěna také v Rovnosti 37, č. 175 z 26. 6. 1921 (v příloze Dělníkova neděle), s tímto redakčním sdělením: „Báseň, jež následuje, stala se trnem v oku české buržoazní žurnalistice. Večer, Lidové noviny, Národní listy a Tribuna podrážděně odpovídaly na odvážné Neumannovy verše. Přetiskujíce je z týdeníku Června, věříme, že naše dělnické čtenářstvo pochopí jejich smysl: ušlechtilou tendenci, a to bude nejlepší odpovědí na nejapné měšťácké útoky.“ 11 Proč ] proč RZ2, RZ1, Č; 19 umíral vida ] umíral, vida RZ2; 38 v těchto ] v těchhle Č; 61 Ó jak ] Ó, jak RZ2, RZ1, Č; 101 přece jen RZ1, Č ] přece snad RZ2; 104 Leč není mi líto, ] Není mi líto však, RZ2; 111 v Č nezačíná nová sloka; 130 ó Moskvo! ] ó, Moskvo! RZ2, RZ1, Č.
Str. 280 Jaro v městě. Červen 2, č. 6 (10. dubna 1919), str. 53 (Č), kde poslední verš každé strofy se zarážkou. – Výchozí text NZ2. 3 směšné, hýbající Č ] směšné hýbající NZ2, RZ2, RZ1; 5 Však i jiným ] I jiným však RZ2 ] Leč i jiným RZ1, Č; 9 srdce lidské! ] lidské srdce! RZ2, RZ1, Č; 14 dá, to je ach těžké ] dá, och, to je těžké RZ2, RZ1, Č; 16 béře se a těžce ztrácí ] bere se a těžce stráví RZ2; 18 a 27 srdce lidské; ] lidské srdce; RZ2, RZ1, Č.
Str. 281 Zlatohlávek na chodníku. Kmen 4, č. 32 (21. října 1920), str. 373–374 (K), kde sázeno na osu. – Výchozí text NZ2. 9 do svaté země: ] do Svaté země: RZ1, K; 14 všecko, a radost ] všecko a radost RZ2, RZ1, K; 18 jsi já, a já jsem ] jsi já a já jsem RZ2, RZ1, K; 35 člověk ] člověk, RZ2, RZ1, K; 37 béřeme ] bereme RZ2; 44 v RZ2 nezačíná nový odstavec; 46 Však ] Leč RZ1, K; 50 vzduch se 502 tu vaří ] vzduch vaří se RZ2, RZ1, K; 52 a každá ] i každá K; 54 Ach, ] Och, RZ2, RZ1, K; 59 v K začíná nový odstavec; 65 nenáležeje ] nepatře RZ2, RZ1, K; 68/69 panství měšťáků, / za které omylem prolili krev – ] republiku měšťáků, / za kterou omylem prolévali jste krev – RZ2, RZ1, K; 70 pro pravou demokracii ] pro demokracii RZ2, RZ1, K.
Str. 284 Prolog. Rudé právo 2, č. 184 (7. srpna 1921), Dělnická besídka, str. 1 (RP). 10 pudů KV, RP ] pudů, RZ2, RZ1; 15 mlunných ] mlnných KV; 19 slza ] slzy RZ2; 22 meditací, ] meditací KV, RP; 31 v RZ2, RZ1 a KV začíná nová strofa slovy je všecky slýchám znít; v KV a RP odtud až do konce básně sázeno na osu; 40 zní ] zní, RZ2; 45 chud; ] chud: KV; 46 vy smědé statisíce, ] vy, smědé statisíce, RZ2, RZ1, KV, RP.
Str. 287 Pozdrav. Sovětské Rusi čeští spisovatelé a umělci komunističtí, říjen 1921 (SR), kde za titulem poznámka Věnování a kde, stejně jako v KV, sázeno na osu. – Výchozí text NZ2. 1 a 48 Sovětská země, ] Sovětská Rusi, RZ2, RZ1, KV, SR; 3 dusí ] dusí, Sb; tyjící ] týjící SR; 35 socialistická ] Ruská socialistická RZ2, Sb, RZ1, KV, SR. Tvary zájmen ty a tvůj jsou ve všech zněních kromě NZ2 a Sb tištěny s velkou začáteční písmenou.
Str. 289 Socialistickým ženám. Červen 3, č. 39 (9. prosince 1920), str. 457 (Č), kde sázeno na osu a s přípisem Louise Landové-Štychové věnováno. Podepsáno Ivan Červený. Báseň věnovaná významné představitelce ženského dělnického hnutí, která v letech 1918–1920 spolu s Neumannem a Vrbenským patřila k radikálnímu křídlu České strany socialistické a k jejím poslancům v revolučním Národním shromáždění; podílela se na významných akcích koordinujících činnost levice v době vzniku samostatného státu, mj. i jako členka Revolučního výboru žen a Socialistické rady. Neumannova báseň je zaměřena proti pozůstatkům tradičního feminismu v levicovém ženském hnutí – srov. k tomu předcházející Neumannovu polemiku s názory Landové-Štychove Ženy na kolbišti (Dopis téměř soukromý, Červen 2, č. 20, 17. 7. 1919, podeps. Sigma; knižně Stati a projevy V, str. 252). 3 výhrůžky ] vyhrůžky RZ2 Č; 6, 16, 24 učte se ] Učte se RZ2, RZ1, Č; 29 v RZ1 a Č nezačíná nová strofa.
Str. 291 Der rote Max. Červen 4, č. 15 (chybně 14) (14. července 1921), str. 209 (Č), kde sázeno na osu, právě tak jako v KV. Max Hölz (1889–1933), člen spartakovského hnutí a pak německé komunistické strany, aktivně se účastnil revolučních bojů německého proletariátu v prvních poválečných letech. Jako účastník středoněmeckého povstání v březnu 1921, potlačeného policií a vojskem, byl zatčen a odsouzen k doživotnímu žaláři; po amnestii 1928 odešel do Sovětského svazu, kde zůstal až do své smrti. 503 15 roznícené ] rozsvícené Č; 18 pral ] bral Č; 24 znovu ] znova Č; 35 ó pochopíte, ] ó, pochopíte, Č; 39 hoj, rup! ] hej, rup! RZ2 ] hoj, rup. KV.
Str. 293 Róza Luxemburgová. Proletkult 1, sv. 2, č. 21 (47) (20. prosince 1922), str. 327–328 (P). – Výchozí text BSŽ2, kde v obsahu za názvem údaj (1921). Báseň byla věnována památce přední německé revolucionářky (1871–1919). Pocházela z bohaté polské židovské rodiny; od mládí pracovala v dělnickém hnutí jako spoluzakladatelka sociálně demokratické strany Polska a Litvy, později v sociálně demokratické straně Německa, kde stála na levém, protirevizionistickém a internacionalistickém křídle. Za první světové války byla vězněna pro své protiválečné vystupování (její Dopisy z vězení Soně Liebknechtové vyšly v českém překladu roku 1923 – srov. Neumannův Úvod k této knize ve Statích a projevech VI). Spolu s Karlem Liebknechtem byla zakladatelkou Svazu spartakovců a německé komunistické strany; spolu s ním byla v lednu 1919 při krvavém potlačení dělnického povstání v Berlíně zavražděna oddíly „dobrovolných sborů“ nasazených sociálně demokratickou vládou (v jejímž čele stáli F. Ebert a F. Scheidemann) a zorganizovaných jmenovitě G. Noskem, který se ujal funkce jejich vrchního velitele. (Srov. též Neumannovu poznámku k jeho překladu článku Rózy Luxemburgové Odvážná hra z Června 1, č. 21–22 z 6. února 1919, knižně Stati a projevy V, str. 602.) 3 imperialismy, ] imperialismy RZ2; 10 Leč ti ] Ti však RZ2, RZ1; v P nezačíná nový odstavec; 17 v P nezačíná nový odstavec; 29 jest ] je RZ2, RZ1; 35 nezbytný hořký RZ2, RZ1 ] nezbytný, hořký BSŽ2, P; 44 zabíjí ] zabijí RZ2; 58 zapomenout ] zapomenout, RZ2, RZ1; 68 vztýčil ] vztyčil RZ2; 69 Leč ze stínu ] Ze stínu však RZ2; 71 vztýčili ] vztyčili RZ2; v RZ2, RZ1 a P následují za sebou verše v pořadí 81, 83, 84, 82, 85; 98 štíhlá, ] štíhlá RZ2.
Str. 297 Cestou. Proletkult 1, sv. 1, č. 5 (8. února 1922), str. 74 (P). – Výchozí text NZ2. 3 se lehce ] lehce se RZ2, RZ1, P; 5 Ještě však nezavřeš ] Leč nezavřeš ještě RZ1, P; 13 v RZ2 a RZ1 začíná nová strofa; 14 Co tu však ] Leč co tu RZ1, P; 15 polykáš? ] polýkáš? P.
Str. 298 O bitvením poli v nás. Rudé právo 2, č. 107 (8. května 1921), Dělnická besídka str. 1 (RP), kde sázeno na osu; Reflektor 1, č. 8 (15. dubna 1925), str. 13 (Rf), kde s názvem Časový zpěv. 17 vrhla se ] se vrhla Sb; 32 Leč, ] Než, Sb; 38 vrchol, ] zázrak, RP; 41 vzpupni ] vzpupně RP; 48 Tak ] Tak, Rf; 55 zdvihá ] zdvíhá RZ2; 60 vzplála! ] vzplála. Rf.
504 Str. 300 Film. Červen 2, č. 19 (10. července 1919), str. 170–171 (Č). – Výchozí text NZ2. 9 života a já ] života, a já NZ2, RZ2, RZ1, BČ, Č; 10 světy ] světy, NZ2, RZ2, RZ1, BČ, Č; 22 trati ] tratě RZ1, BČ, Č; 25 valí se ] válí se RZ1, BČ, Č; 26 hlomoz, páni a žebráci, ] lomoz, páni i žebráci, BČ, Č; 27 kdo by tu nevěřil, kdo by tu zíval, ] na nebi Otec sotva by asi zíval, RZ2, RZ1, BČ, Č; 28 zločin tak bílý, ] zločin je tak bílý, BČ, Č; 34 film, a hlavně americký Č ] film a hlavně americký NZ2, RZ2, RZ1, BČ; 38 plátna bílý kus! ] holé stěny kus! BČ, Č; 40 ach muži! ] ach, muži! NZ2 ] och, Muži! RZ2, RZ1 BČ, Č; 41 vztyčil, ] vztýčil, RZ1, BČ, Č; 42 Uprostřed toho však jako ] Však vprostřed toho jak RZ2 ] Leč vprostřed toho jak RZ1, BČ, Č; 43/44 ženy, / čemu jsou růže ty všemu vystaveny! ] ženy / v přízemí, větrům, bouřím krutě vystaveny. RZ2, RZ1, BČ, Č; 54 svistí ] svístí BČ; 59 uvije ] uvije, NZ2, RZ2, BČ NZ1, Č; 60 čela, ] čela NZ2, RZ2, RZ1, BČ, Č; 64 mizí, ] zmizí, Č; 70 pluje ] plyne BČ, Č; 73 ach, ] och, RZ2, RZ1, BČ, Č; 76 ruměncem ] růměncem BČ, Č.
Str. 303 Komíny. Červen 1, č. 6 (16. května 1918), str. 85–87 (Č). Dochovaný rukopis básně (R) je psán perem po jedné straně listu (34 x 21 cm) ve dvou sloupcích; v záhlaví kromě názvu básně je uvedeno také jméno autora Stanislav K. Neumann. – Výchozí text NZ2. 7 v R nezačíná nový odstavec; 9 konstrukce ] konstrukce R; 15 se držíce, ] držíce se, RZ2, Č, R ] držící se RZ1, BČ; 21 nad nimi ] nad ním Č, R; 22 práskly ] praskly RZ2, RZ1, BČ, Č, R; 34 jarní ] jarní<,> R; 36 však ] leč RZ2, RZ1, BČ, Č, R; 37 cizopasníků ] cizop<á>asníků R; 39 mne ] mně R; 42 slávou ] slavou R; zrak ] zrak, RZ2, RZ1, BČ, Č; 53 To ] to RZ2, RZ1, BČ; 54 teřich ] těřich RZ1, BČ, Č, R; 56 v nebesa. ] <k>v nebes<ům>a. R; 57 Dole však ] Leč dole RZ1, BČ, Č, R; 61 kolem ] kol RZ2, RZ1, BČ, Č, R; v BČ, Č a R nezačíná nový odstavec; 63 veselým zlatodolem ] veselým zlatodolem, NZ2 ] veselý zlatodol, RZ2, RZ1, BČ, Č ] veselý zl<á>atodol R; 66 vznešenost, ] vznešenost R; 67 rděti, ] rděti R; 76 největší, jun ] největší, <a> jun R; 78 hrdinovi ] mladému bohu RZ2, RZ1, BČ, Č, R; 79 na čele ] kol čela RZ2, RZ1, BČ, Č, R; 80 vavřín ] vavřín<,> R; 84 s hlavou však ] leč s hlavou RZ1, BČ, Č, R; 89 v BČ, Č a R začíná nový odstavec; 90 atleti, ] atléti, BČ, Č ] athléti, R; 98 širém ] šírém BČ, Č, R; 100 v létě ] v létě, R; 102 rodí ] rodí<,> R; 105 náležejíce, ] patříce, RZ2, RZ1, BČ, Č ] patříce R; v R začíná nový odstavec; 106 strmíce, ] strmíce RZ2, RZ1, BČ, Č, R; tu ] ty pak tu R.
Str. 307 Noční práce. Kmen 4, č. 2 (25. března 1920), str. 13 (K), kde s přípisem Památce Josefa Reinera na jeho motiv a kde vysázeno, stejně jako v RZ2, RZ1 a BČ, na osu. – Výchozí text NZ2. Josef Reiner, mladý, předčasně zemřelý básník, jehož překlad Leninova Státu a revoluce (první český překlad, který vyšel souběžně s překladem vydaným nákladem Sociálního demokrata) vydal Neumann jako 9. svazek 505 Edice Června v roce 1920. Srov. též Neumannův nekrolog z Června 2, č. 51 z 26. 2. 1920, knižně Stati a projevy V, str. 339). 1 zvony ] zvony, K; 3 Však zblízka ] Zblízka však RZ2 ] Leč zblízka RZ1, BČ, K; 9 se houpajících ] houpajících se RZ2, RZ1, BČ, K; 10 uprostřed ] prostřed RZ2; 12 se oslňující ] oslňující se RZ2, RZ1, BČ, K; 18 zří práce ] zří v práce K; 21, 60 Hej rup! ] Hoj – rup! RZ2, RZ1, BČ, K; 28 Zblízka však ] Leč zblízka RZ1, BČ, K; 34 zajizvených RZ2, RZ1, BČ, K ] zajízvených NZ2; 36, 44 zdvihají ] zdvíhají RZ2; 42, 45 hej rup! ] hoj – rup! RZ2, RZ1, BČ, K; 51 oslnění ] oslnění, K; 58 jitří: RZ2, RZ1, BČ, K ] jítří: NZ2; mou! ] mou!, BČ, K; 60 v RZ2, BČ a K začíná nový odstavec; 61 v RZ2, RZ1, BČ a K nezačíná nový odstavec; ohni a ryky ] ohni ryky RZ2, RZ1 ] ohni, ryky BČ, K; 64 se děje, se děje ] se děje, se děje, K; 65 znova, ] znova RZ1, BČ, K; 66 zdvihá ] zdvíhá RZ2; 68 slova RZ2, RZ1, BČ, K ] slova, NZ2.
Str. 310 RSFSR. Proletkult 1, sv. 2, č. 13 (39) (25. října 1922), str. 193 (P). 4 pérem ] perem RZ2; 22 týčí se ] tyčí se RZ2, P; 30 bez rozdílů ] bez rozdílu P; 32 v P nezačíná nový odstavec; 38 Hle, zde ] Hle zde P; 40 už ] již P; 50 Leč dnes, ] Dnes však RZ2; 53 lžící, ] lžicí, RZ2; 55 hliněnou ] hlíněnou P; 64 oddělen mezerou.
Str. 312 Kázání Spartakovo. Rudé právo 2, č. 254 (30. října 1921), Dělnická besídka, str. 1 (RP). 6 vztýčený ] vztyčený RZ2.
Str. 314 Zpěv zástupů. Kmen 4, č. 45 (3. února 1921), str. 529 (K), kde vysázeno, stejně jako v KV, na osu. 8 vysáti ] vysátí K; 9 zkrušeni ] zkrušení RZ2, RZ1, KV, K; lopatou ] lopotou K; mezi 10 a 11 vložen v K ještě verš: padáme padáme padáme.
Str. 316 Kameny. Rudé právo 2, č. 260 (6. listopadu 1921), Dělnická besídka, str. 1 (RP). 14 kroku: ] kroku; RP; 19 smutni my z pohoří ] smutni, my z pohoří RP.
Str. 318 Zpěv jistoty. Proletkult 2, sv. 3, č. 11 (11. dubna 1923), str. 171–172 (P). 1/2 v RZ2 a RZ1 obsahuje druhý verš pouze slovo královský; 25 ohně ] oheň P; 26 zalomen v RZ2, RZ1 a P do dvou řádků, z nichž druhý obsahuje jen slovo stolu; 30 v P nezačíná nový odstavec; 31 zalomen v P do dvou řádků, z nichž druhý obsahuje pouze slovo místech; 45 a jedno ] a v jedno RZ2.
Str. 320 Vy a my. Proletkult 2, sv. 3, č. 14 (2. května 1923), str. 211 (P), kde za textem básně údaj „Rudé zpěvy“. 11/12 rozdvojuje, / ta ] rozdvojuje. / Ta RZ1; 30 třídního: P ] 506 třídního RZ2, RZ1; 34 v seč ] v seč, P; 42 jí užíváte ] ji užíváte RZ2, RZ1.
Str. 322 Nedřímej dlouho, dave! Proletkult 1, sv. 1, č. 10 (15. března 1922), str. 152–154 (P). 1, 9, 19, 32 Ó dave, ] Ó, dave, RZ2, RZ1, P; 12 střikne, ] stříkne, P; 17 neústupná ] neustupná P; 26 pohozená suchá kytice ] pohozená, suchá kytice P; 39 v RZ2 a RZ1 začíná nový odstavec.
Str. 324 Syn člověka. Lumír 36, č. 7 (15. dubna 1908), str. 304–306 (L), kde s podtitulem Fragment básně. V RZ2 a RZ1 titul i podtitul tištěny na patitulu. 3 kde do kraje ] kde už jen v kraj L; 14 nebo ] anebo L; 30 koláče, ] koláče L; 39 v RZ2 nezačíná nová strofa; 47 nadřou, RZ2 ] nadrou RZ1, L; 54 mne ] mě L; 55 v RZ1 nezačíná nová sloka, aby se text vešel na stránku, v RZ2 je toto členění mechanicky přejato; 65 s ohněm ] ohněm RZ2.
Str. 329 ZE SBÍRKY BOHYNĚ, SVĚTICE, ŽENY
Druhé, rozšířené vydání sbírky Bohyně, světice, ženy, původně vydané roku 1915 u Borového v edici Zlatokvět (v naší edici v Básních II,1965), vyšlo u téhož nakladatele roku 1925 jako 4. svazek Neumannových Spisů. Původní počet dvanácti básní (Amateras‘-o-mikami, Judita, Salome, Lubuša, Mechtilda z Magdeburku, Vdova z Efesu, Jane Seymourová, Saskia van Uylenburgh, Ženský portrét Gainsboroughův, Markýza de Pompadour, Kane, Svatá Luisa Michelová), z nichž dvě začlenil básník do tohoto cyklu ze svých starších sbírek (Salome ze Snu o zástupu zoufajících a Svatou Luisu Michalovou z Hrsti květů z různých sezón), rozšířil nyní o dalších šest, jež vesměs vznikly v první polovině dvacátých let. časopisecky byly publikovány jen dvě z nich, a to Róza Luxemburgová (1922) a Měšťačka (1923), obě v Proletkultu, jejž Neumann redigoval; ostatní čtyři (Milatk, Černoška z Bismarckova souostroví, Mabruka, Mici) vyšly poprvé až knižně, všechny s datem 1924, takže lze soudit, že jejich vznik souvisí bezprostředně s přípravou druhého vydání sbírky, jejíž původní podobu sám básník označil za „torzo“ a které se nyní zřejmě snažil dát ucelenější ráz. Do tohoto svazku zařazujeme jen oněch šest básní, které vznikly v jeho časovém kontextu, kromě Rózy Luxemburgové; ta vyšla původně v Rudých zpěvech, kde ji také v souladu s edičními zásadami Spisů ponecháváme. Výchozím textem naší edice je tedy druhé vydání Bohyň, světic, žen z roku 1925 (BSŽ2), s přihlédnutím k časopiseckým otiskům uvedených básní v Proletkultu (P).
Str. 331 Milatk. V BSŽ2 v obsahu za názvem s datací (1924).
507 Str. 336 Černoška z Bismarckova souostroví. V BSŽ2 v obsahu za názvem s datací (1924).
Str. 337 Mabruka. V BSŽ2 v obsahu za názvem s datací (1924).
Str. 339 Měšťačka. Proletkult 2, sv. 3, č. 25 (18. července 1923), str. 396 (P), kde podepsáno Jindřich Bedrna. V BSŽ2 v obsahu za názvem s datací (1922). 13 smědá ] snědá P; 21 svalu, ] svalu: P; 23 v P chybí; 33 vysáté ] vysáté, BSŽ2, P.
Str. 341 Mici. V BSŽ2 v obsahu za názvem s datací (1924).
Str. 343 BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
V tomto oddílu otiskujeme verše, které Neumann publikoval v rozmezí let 1913–1925. Uvádíme jej básní Básník zpívá si mimochodem z října 1913, která patří do našeho svazku především proto, že její historie je spojena s Almanachem na rok 1914, kam byla původně určena, a že náš svazek obsahuje také všechny ostatní verše, které Neumann potom v Almanachu uvedl. Závěrečná báseň Sláva pěsti z března 1925, přimykající se myšlenkově i grafickou úpravou (kterou jsme alespoň v tomto případě zachovali) k první polovině dvacátých let, tvoří přirozený předěl mezi svazkem naším a následujícím (Básně IV); další svou novou báseň Píseň z listopadu 1925 zařadil totiž básník už do sbírky Písně o jediné věci (1927). Na rozdíl od předcházejících básnických svazků naší edice nebylo možno vzhledem k nevelkému počtu veršů i vzhledem k různorodé povaze básnického materiálu pokusit se v tomto oddílu o vytvoření žánrových celků. Otiskujeme proto básně v chronologickém pořadí, které naznačuje sled Neumannových sbírek z tohoto období, na jejichž okraji vznikaly. Básník je publikoval před válkou ve svých kmenových časopisech, tj. ve Večerech (V) a v Lidových novinách (LN), po válce pak v časopisech, které sám řídil, v Červnu (Č), Kmeni (K), Proletkultu (P) a Reflektoru (Rf), ojediněle v jiných publikacích, jako Národní shromáždění československé v prvním roce republiky a Komunistické kalendáře, redigované Josefem Horou a vycházející v Komunistickém nakladatelství a knihkupectví Josefa Rejmana. Verše Hoch a Mašírovali jsme... přetiskujeme z rukopisů (R); rukopis se zachoval také k básni Básník zpívá si mimochodem (s původním titulem Když básník jde...); všechny jsou uloženy v literárním archívu Památníku národního písemnictví, první dvě ve fondu Hanuše Jelínka, třetí v pozůstalosti Otokara Fischera. Text další básně dochované pouze v rukopise, My zbudovali jsme..., otiskujeme na závěr této poznámky. Lze předpokládat, že vznikl ve stejném období a za stejných okolností 508 jako básně Hoch a Mašírovali jsme...; okolnost, že do literárního archívu jej uložila Božena Neumannová, básníkova žena, svědčí o tom, že jej Neumann patrně – na rozdíl od obou jmenovaných básní – nepokládal za definitivní, a nezaslal jej proto nikam k otištění.
MY ZBUDOVALI JSME...
My zbudovali jsme říši svou rukama svýma, svou myšlenkou, sázeli v zahradách, na poli, plnili domy, stodoly, ve všem je krev naše a náš um, společná stavba je společný dům. Píď každá zrcadlí naši tvář, vari, kdos nepřítel, lupič, žhář!
Tak domobranec jde v boj a ví, že vlast jest víc než vítězství, za sebou vleče krok za krokem milený domov a vše, co v něm. Leč i když srdce nás zabolí, vstříc smrti půjdem jak kdokoli, a proto, kdos mlád, jen s úctou hleď, když na nás uvidíš polní šeď!
Nám nesluší čapka vojáka a dobrodružství nás neláká. Nás dávno života denní tíž vřadila v bataillon práce již a tolik dala nám ve tlumok, že obtížný je nám pevný krok. Kdo pot a mozoly za chléb dal, ten se již s životem dosti rval.
Tu jste vy mladí, tam nepřítel, uprostřed sláva jde v bouři děl, však mezi námi a smrti lstí dlí naše ženy, hle, s úzkostí, tvářinky dítek, kruh celičký – kde otce naleznou dětičky? Proto nás neslyšíš zpívati, proto náš pochod jak v závrati.
S temným a ledovým pohledem vstříc svému osudu mlčky jdem. 509 Temný a ledový kámen jsme, když ve své pozici staneme. Temná a ledová naše ctnost dnes jako včera: vždy povinnost. Pěst svírá studených zbraní kov – hněv bouří, žal však nemá slov.
Leč pozor, více než přísaha nám k síle nadlidské pomáhá náš vroucí a zadržený vztek, k nebesům syčící plam a jek, práva a odplaty věčný zdroj: tu svatou modlitbou je nám boj. O všechno jde, tož: ty nebo já! Jen počkej, pse, kdo tě udolá!
Rukopis básně (R) je psán na třech osmerkových listech po jedné straně tužkou, bez nadpisu a bez udání místa i data. 1/2 My zbudovali jsme říši svou / rukama svýma, svou myšlenkou, ] My tuto vlast svou jsme stvořili / duchem a svaly, jež pak My zbudovali jsme říši svou / rukama svýma, svou myšlenkou, R; 7 Píď každá zrcadlí naši tvář, ] Tvář naši zrcadlí každá píď pak Píď každá zrcadlí naši tvář, R; 10 že vlast jest víc než ] že o vlast jde, ne o pak že vlast jest víc než R; 11 za sebou vleče ] a vleče za sebou pak za sebou vleče R; 14 vstříc smrti ] <umíme m> vstříc smrti R; 22 že obtížný je nám ] že <těžký je nám> <každý namahá> obtížný je nám R; 24 již s životem ] již <dost> s životem R; 31 Proto ] <Nuž,> Proto R; 38 dnes jako včera ] dnes jako <zítra> včera R; 41 Leč pozor, ] Pozor však pak Leč pozor, R; 42 nadlidské ] obří pak nadlidské R; 43 náš vroucí a zadržený ] vroucí a zadržený náš pak náš vroucí a zadržený R; 44 plam ] plam<en> R; 46 tu svatou modlitbou je nám ] tu <je nám svat> svatou modlitbou je nám R.
Str. 345 Básník zpívá si mimochodem. Večery, č. 42 (11. října 1913), str. 345–346 (V). Báseň Neumann původně poslal Fischerovi pro Almanach na rok 1914 s titulem Když básník jde... (R). Později ji přetiskl ve Večerech s novým titulem, když do Almanachu zařadil místo ní Cirkus (zde na str. 93). Rukopis je psán perem na rubové straně dvou lístků vzniklých podélným rozdělením dopisního papíru formátu A4 s tištěným záhlavím Červen – sbírka krásných tisků, Stanislav K. Neumann, Bílovice n. Svit. u Brna. – Výchozí text V. 5 razí si cestu ] <cestu si> razí si cestu R; 11 bílý ] bílý, R; 13 v R začíná nový odstavec; 15 pampeliščino ] <pa> pampeliščino R; 16 žene ] žene, R; 21 žití ] žítí R; 24/25/26 zastavení, / ta trocha včerejších květů a plodů, / zapomenutých zítra novou pro úrodu, ] zastavení / – ta <trocha> trocha včerejších květů a plodů, / zapome- 510 nutých novou pro úrodu – R; 33 sklizeň ] sklízeň R; 34 sklidiv, opovrhnu sklizní tou ] sklídiv, opovrhnu sklízní svou R; 40 ponechám ] <přenechám> ponechám R; 41 cukrlátka, ] cukrlata, R; 45/46 že svět se kdesi utváří / a žití, nedostupné ] že světy se někde utváří, / och, nedostupné R; 63 v R verš na samostatném řádku odděleném mezerou.
Str. 347 Talíř hub. Scéna 1, 2. půlročník, č. 1 (19. října 1913), str. 17. Srov. Neumannův fejeton Ke chvále hub (Lidové noviny 21, č. 195, 19. 7. 1913, knižně S městem za zády, 1969, str. 237).
Str. 349 Votes for Women. Večery, č. 45 (1. listopadu 1913), str. 369–372 (V). 84 do dálky ] od dálky V.
Str. 355 Pohádka. Lidové noviny 22, č. 38 (8. února 1914), str. 1 (LN). 14 slovo mesiáše doplňujeme podle smyslu textu v LN, kde prvních šest písmen vypadlo.
Str. 356 Cihelna. Lidové noviny 22, č. 73 (15. března 1914), str. 1.
Str. 357 O věčné touze. Lidové noviny 22, č. 73 (15. března 1914), str. 1.
Str. 358 Hoch. Rukopis této básně je psán tužkou po jedné straně na třech listech osmerky, paginovaných arabskými číslicemi (R). Báseň vznikla za Neumannova pobytu v Kiškundorožmě na podzim 1915. Ve Válčení civilistově (kap. 21) o ní Neumann píše: „Téměř nic jsem nenapsal v té době, zdroj tvůrčího lyrismu zdál se skoro zasypán. Mnoho jsem přijímal, nic nevydával, zkřehlý cizí existencí. A z dvou tří básní těchto dnů, jednu nejmilejší mi, potkal ke všemu ještě zlý osud. Popud k ní dalo mi krásné poledne, když setnina vrátila se ze cvičení. Vojáčkové činili si pohodlí na svých slamnících ve velké cimře, jejíž otevřená okna vedla do farské zahrady, kde zrály mišpule, hrozny a jiné ovoce hojně. Můj soused, mladičký hoch vlídný a hezký, s myslí a tělem ještě velmi panenským, svlékl se do pasu a ulehl na slamník, vystaviv neúmyslně na odiv sličnost svého čistého trupu. Nevím již, co vše ještě bylo obsahem mé básně vedle tohoto svěžího těla, jehož prsa podobala se milostným dopisům zapečetěným. Nic mi není cizejší citově než homosexuelní pohlavnost. Z pouhého krasocitu vyprýštěly moje verše. Poslal jsem je Viktoru Dykovi pro Lumír. Mohli jsme tehdy býti ještě dobří přátelé literární. Podle tehdejší nutnosti poslal je V. Dyk k cenzuře, a cenzor rozhodl, že jsou proti mravopočestnickým paragrafům. Nevyšly. A po dlouhé době, když jsem si na ně opět vzpomněl, jsa již v Praze, oznámil mi V. Dyk, že jich nemůže již najíti... Nevím proč, ale právě po té básni 511 se mi stýská a myslím, že ještě dnes byla by dobrá.“ Báseň byla nalezena mnohem později, až po Neumannově smrti, v pozůstalosti Hanuše Jelínka, tehdejšího spoluredaktora Dykova v Lumíru, společně s další básní Mašírovali jsme... (viz dále na str. 360); obě vydal pod titulem Dvě neznámé básně Čs. spisovatel a Památník národního písemnictví v Praze jako soukromý neprodejný tisk k slavnostnímu otevření Síně St. K. Neumanna v Památníku národního písemnictví dne 3. června 1955 a k 80. výročí básníkových narozenin. 18 z nich ] <z> s nich R; 30 tiše svítil panenstvím: ] tiše <se> svítil panenstvím: <skvěl:> R; 31 ležel přes pás ] ležel <až> přes pás R; 33 aniž slamník rděl se nad zločinem svým ] aniž slamník <se nad svou vinou rděl> rděl se nad zločinem svým R; 38 Těch prsou zapečetěných ] <Té hrudi> Těch prsou zapečetěn<é>ých R; 41 na víčko na <líčko> víčko R.
Str. 360 Mašírovali jsme... Rukopis básně, uložený ve fondu Hanuše Jelínka, je zapsán tužkou na první straně listu zásilky bez označení místa a data, na jejímž druhém a třetím listu osmerky je rukopis básně M. kir. állami szemkórház I a II, zde na str. 177. – Srov. poznámku k básni Hoch.
Str. 361 M. kir. állami szemkórház. Ranní Lidové noviny 24, č. 21 (22. ledna 1916), str. 1, kde v podtitulu s označením 6; ve stejnojmenném cyklu, zařazeném do knihy 1914–1918, pod tímto číslem jiný text.
Str. 362 Vojenský hřbitov v Elbasanu. Lumír 45, č. 10 (26. září 1917), str. 433–434 (L), kde částečně konfiskováno; Budoucno 1, č. 6–7 (chybně 5–6), únor–březen 1919, str. 421–422 (B), kde otištěno plné znění spolu s básní Francouzi stříleli pod společným titulem Z básní konfiskovaných. – Výchozí text B. 3 pod cypřiši ] pod cypřiši – L; 4 uprostřed křovin a vysokých květin: ] uprostřed křoví a vysokých květin, L; 9 plachty, ] plachty – L; 13 sražených ] seřazených L; 16 vrata ] vrata, L; 17 čtyřstupů ] čtyrstupů L; 21–24 v L konfiskovány; 26 kdy, ] času L; 27 jizvu ] jízvu L; 29 v L začíná nový odstavec; Lépe ] lépe L; 32 splynouti zakrátko beze stop s divokým krajem, ] splynouti zakrátko s rozdivočelým krajem, L; 36 a nedovedl ] A nedovedl L; v L začíná nový odstavec; 38–52 v L konfiskovány.
Str. 364 Francouzi stříleli. Ranní Lidové noviny 25, č. 356 (30. prosince 1917), str. 1, kde sloky v pořadí 1, 3, 2; poslední sloka zde konfiskována; Budoucno 1, č. 6–7 (chybně 5–6) (únor–březen 1919), str. 421 (B), kde s básní Vojenský hřbitov v Elbasanu pod společným titulem Z básní konfiskovaných. Srov. k tomu válečnou prózu Ústup (Bragožda a jiné válečné vzpomínky, 1928), v níž Neumann líčí 512 francouzskou ofenzívu u Ochridského jezera v září 1917 i svou cestu se zvláštním posláním horským terénem, kde ho ostřelovali francouzští vojáci. – Výchozí text B.
Str. 365 Červenobílý prapore! Májový list českých socialistů, 1918, str. 1 (ML). 10 našimi ] našemi ML; 26 dílnami ] dílnami, ML.
Str. 366 Moje vlastenectví. Maják 1, č. 1 (20. června 1918), str. 1 (M). – Výchozí text BČ. 4 žalu ] bolu M.
Str. 367 Albánie. Šibeničky 1, č. 5 (27. června 1918), str. 38 (Š). 43 Bude ] bude Š.
Str. 370 Branka šibeniční moudrosti. Šibeničky 1, č. 6 (11. července 1918), str. 44–45; č. 7 (25. července 1918), str. 54; č. 8 (8. srpna 1918), str. 60–61; č. 9 (22. srpna 1918), str. 68; č. 10 (5. září 1918), str. 78; č. 11 (19. září 1918), str. 85–86; č. 12 (3. října 1918), str. 92–93; č. 13 (17. října 1918), str. 100; č. 14 (31. října 1918), str. 109; č. 15 (14. listopadu 1918), str. 116; č. 16 (28. listopadu 1918), str. 124; č. 17 (12. prosince 1918), str. 131; č. 18 (23. prosince 1918), str. 142; č. 19 (9. ledna 1919), str. 150; č. 20 (23. ledna 1919), str. 157; č. 21 (6. února 1919), str. 166; č. 23 (6. března 1919), str. 183; č. 24 (20. března 1919), str. 188; č. 25 (3. dubna 1919), str. 196; č. 26 (17. dubna 1919), str. 205.
Str. 399 Píseň. Červen 1, č. 17 (7. listopadu 1918), str. 240.
Str. 401 Povzdech. Červen 1, č. 17 (7. listopadu 1918), str. 240.
Str. 402 1918–1919. Národní shromáždění československé v prvním roce republiky, 1919, str. 48–49. Báseň vyšla v ročence bilancující práci Národního shromáždění za první rok jeho existence, tedy koncem roku 1919. Druhou sloku (Na přeražených okovech vztýčili jsme hlavu...) přetisklo České slovo (roč. 12, č. 89 z 15. 4. 1920) jako moto k článku s názvem Z revoluce do evoluce (podepsáno -ek); pod stejným titulem byl tento přetisk nedopatřením uveden v Soupisu díla St. K. Neumanna (1959) jako samostatná báseň (záznam č. 442).
Str. 404 Dolní Tuzla. Červen 1, Zimní číslo 1919 (prosinec), str. 8. Západní tábor v Dolní Tuzle v Bosně představoval nejdelší zastávku na cestě Neumannovy pochodové setniny z maďarského Szegedu do Elbasanu. Odtud vyšla 2. května horskými pochody na jih přes Černou horu do Albánie. Srov. úvodní kapitolu z knihy Elbasan (1922).
513 Str. 406 Na jarním slunci. Kmen 4, č. 14 (17. června 1920), str. 157.
Str. 408 Polemické sloky. Červen 4, č. 25 (24. listopadu 1921), str. 341–342. Básnická polemika s Verši Josefa Hory, otištěnými v témže čísle Června:
JOSEF HORA: VERŠE
Po verši abstraktním, jenž myšlenkou se leskne a temným obrazem promítá vnitřní děj, zatoužila má duše v chvíli teskné, kdy příliš hlasitě vír ulice jí kroužil a v zraků studánku jak drzý norec hroužil své ruce nečisté dní obžíravý rej.
Což nic se neděje, než divá špína spěchu, překotné supění stroje, v nějž vkládáme útrapu vůle své a bílý zázrak dechu? Nad hrůzu časnosti se klene věčna hrůza: ji poplít nemůže vlastníků ryčná luza, v ní, bratře, jenom v ní tvá skrytá krása je.
Nad prapor červený výš prapor věčna vlaje. Nad skutečnosti zmar sen promítnutý v hloub. Přítomnost železná, budoucnost duchová je, čistotě živlů věř, věř sněhu, v nějž jsi stoup, věř hvězdám nad sebou, věř hvězdě v nitru svém. Já nejen oběť jsem. Já také člověk jsem...
Str. 410 Píseň rudých borců. Komunistický kalendář na rok 1922, str. 87. Federace dělnických tělocvičných jednot (FDTJ) vznikla současně se založením KSČ v květnu 1921, ustavující sjezd se konal v prosinci téhož roku. Neumannova báseň vznikla zřejmě při této příležitosti.
Str. 411 ? Proletkult 2, sv. 3. č. 27 (1. srpna 1923), str. 431–432 (P). Podepsáno Jindřich Bedrna. 5 králové ] Králové (P).
Str. 413 Temná jízda. Proletkult 2, sv. 3, č. 35 (26. září 1923), str. 483–484. Podepsáno Jindřich Bedrna.
Str. 415 Filatelie. Proletkult 2, sv. 3, č. 35 (21. listopadu 1923), str. 556–558. Podepsáno Jindřich Bedrna. K tomuto tématu srov. také 514 Neumannův článek Svět a doba v zrcadle filatelie z Rudého práva (roč. 2, č. 269 ze 17. listopadu 1921), knižně Stati a projevy V, str. 446.
Str. 423 Dělníci jdou na vlak. Komunistický kalendář na rok 1925, str. 40, kde spolu s básní Ve vlaku na jaře pod společným titulem Dvě básně.
Str. 424 Ve vlaku na jaře. Komunistický kalendář na rok 1925, str. 4, kde spolu s básní Dělníci jdou na vlak pod společným titulem Dvě básně.
Str. 426 Vzhůru, barevní proletáři! Reflektor 1, č. 1 (1. ledna 1925), str. 2, kde s poznámkou K titulnímu obrázku, na němž se černoch s nožem v zubech kryje za skalním balvanem na mořském břehu. Srov. též Neumannův Dopis z Prahy z Reflektoru č. 4 z 15. 2. 1925; je to odpověď Ferdinandu Peroutkovi, který v Přítomnosti napadl myšlenku této Neumannovy básně.
Str. 428 Sláva pěsti! Reflektor 1, č. 5 (1. března 1925), str. 15.
[515] VYSVĚTLIVKY
24, 2 mluno – (z rus. molnija, blesk) elektřina, knižní výraz zavedený Preslem. 39, 1 Pomona – římská bohyně ovoce; 20 dryáda – lesní nymfa z antické mytologie; kozonoh – faun, v antické mytologii syn boha lesů a ochránce pastýřů Pana, člen jeho družiny; byl zobrazován s kozlíma nohama, rohy a vousy. 49, 24 legátky – (nář.) židle s vyřezávaným opěradlem. 51, 9 Lopař – Lopar, Laponec, obyvatel severní Skandinávie; 11 do Rudolfské jdeme – v Rudolfské (dnešní České) ulici byla redakce Lidových novin. 57, 2 pačuli – voňavka z indické aromatické rostliny s pižmovou vůní; 8 métier – (fr.) řemeslo. 74, 31 table d’hôte – (fr.) jídlo za jednotnou cenu, zde ve smyslu společného stolování. 76, 92 saké – japonské rýžové víno. 127, 41 jako Jupiter Evropu k lásce unese – příběh z římské mytologie, podle něhož Jupiter v podobě býka unesl dceru sídónského krále Evropu z Asie na Krétu; Evropa se stala jeho milenkou a matkou jeho tří synů, mezi nimi i pozdějšího krétského krále Minóa. 167, 48 retraite – (fr.) večerka, návrat do kasáren. 170, 47 biplány – dvojplošníky. 175, 49 Petöfi – Sándor P. (1823–1849), maďarský revoluční básník. 177, 8 sana mens – (lat.) zdravý rozum. 189, 1 hodža – islámský kněz; 4 Škipetar – (zast.) Albánec. 190, 8 tragtierführer – (z něm.) vodič soumara. 212, 9 k...štaflu – (z něm.) k...oddílu; 17 Zna samo, šta gospodin lajtnant kazal – Ví jen to, co říkal pan lajtnant. 215, 1 Makedonsko kafene – (bulh.) makedonská kavárna; 11 vojnici – (bulh.) vojáci. 217, 8 brotsak – (z něm.) chlebník. 219, 1 selo – (bulh.) vesnice; 12 monastýr – pravoslavný klášter. 225, 28 arkadický – blažený, pokojný, upomínající na venkovskou idylu (podle starověké Arkádie). 227, 7 křísi – cikády. 230, 40 übermütig bis zu tollen Streichen – (něm.) bujný, rozpustilý až k bláznivostem; 41 mon chair est gai et je ne lus que peu de livres – (fr.) je mi dobře po těle a přečetl jsem jen málo knih. 248, 8 Raxalpa – Rax Alpe, hora v Dolnorakouských Alpách (2009 m) 516 nad průsmykem Semmering; 18 Zum goldnen Hirschen, Zur Sonne – (něm.) U zlatého jelena, U slunce. 254, 11 Waldemar Psilander a Asta Nielsenová, Mia May a Henny Portenová – populární herci éry němého filmu; 21 circenses – z lat. panem et circenses, chléb a hry; heslo z období císařského Říma, naznačující politiku vládnoucí aristokracie vůči lidu. 257, 12 Hohenzollern – německý šlechtický rod, z něhož pocházeli pruští králové a později němečtí císaři, včetně posledního z nich, Viléma II., který vedl Německo do první světové války. 259, 1 Chemin des Dames – historická horská silnice v severní Francii, proslulá úpornými boji mezi německými a spojeneckými vojsky za první světové války. 276, 15 hat schon recht gehabt, Milada, meine Tante – měla přece jen pravdu má teta Milada. 287, 16 mordýři Kolčak, Denikin, Judenič, Wrangel – bělogvardějští generálové, hlavní představitelé kontrarevoluce v letech 1918–1920. 289, 11 manlicherovka – druh vojenské pušky (podle něm. inženýra F. Mannlichera). 302, 72 Kamakura – japonské město a lázně. 304, 46 pět Ringhofferových komínů – Ringhofferovy závody v Praze na Smíchově, později Ringhoffer-Tatra, jeden z nejstarších a největších podniků těžkého strojírenství v českých zemích, dnes závod Tatra Smíchov. 306, 112 Laudate genus hominum! – (lat.) Chvalte lidský rod! 310, 1 Podoben německému básníku – připomínka Heinricha Heina a jeho básně Vyznání z lyrického cyklu Severní moře z Knihy písní. 335 Pověst palavská – Palauské ostrovy, součást záp. Karolín v Mikronésii. 339, 9 tout le monde – (fr.) každý, všichni; 10 dreadnought – (angl.) obrněná válečná loď. 349 Votes for Women – (angl.) volební právo ženám. 360, 2 rechts um, links um a gradaus, kehrt euch a knie – (něm.) vojenské povely (vpravo v bok, vlevo v bok a přímo, čelem vzad a kleknout); 6 nieder – auf – (něm.) vojenské povely (k zemi – vztyk). 362, 24 Vergatterung – (něm.) vojenský povel (nástup, seřadit). 369, 76 Wied – Wilhelm W., německý princ, r. 1912 po porážce Turecka v balkánské válce a po vyhlášení nezávislosti Albánie dosazený velmocemi v r. 1916 za vládce země, ale po šesti měsících opět svržený. 415, 15 Poincaré – Raymond P., francouzský president v letech 1913–1920, představitel republikánsko-demokratické strany a vlády „národního bloku“, která uskutečňovala politiku intervence proti sovětskému Rusku; 17 Horthy, Mussolini, Cankov, Ludendorff, Kramář – vesměs představitelé krajní pravice v různých evropských zemích; Miklós Horthy, admirál, po porážce revoluce a obnovení monarchie říšský správce, představitel vojenského diktátorského režimu v Maďarsku; Alexander Cankov, předseda bulharské pravicové vlády, usta- 517 vené r. 1923 po vojenském fašistickém převratu; Erich von Ludendorff, generál německé armády v první světové válce, který se v r. 1923 spolu s A. Hitlerem pokusil o nacistický puč v Mnichově; Karel Kramář, vůdce buržoazní národně demokratické strany a předseda první předválečné československé vlády. 416,36 Stinnes – Hugo S., německý průmyslový magnát, představitel jednoho z největších porúrských koncernů.
518 DOSLOV
Tento osmý již svazek Spisů zahrnuje Neumannovu básnickou tvorbu za období zhruba desíti – dvanácti let. Jeho základ tvoří tři sbírky, v jejichž titulech je týž podmět – zpěvy, který není shodou vnější, ale přímo příjmením jejich rodového příbuzenství: Nové zpěvy (1911–1914), Třicet zpěvů z rozvratu (1914–1918) a Rudé zpěvy (1919–1922). Desítiletí není samo o sobě lhůta příliš velká. Ale uvědomíme-li si, že v něm proběhla poslední básníkova léta moravská, pak první světová válka, Říjnová revoluce a vznik prvního socialistického státu, ustavení samostatné československé republiky a renesance mezinárodního revolučního hnutí, jehož součástí byly boje uvnitř domácího socialistického hnutí, vyústivší v založení československé strany komunistické, pochopíme prudkou proměnlivost a nesmírnou obsažnost doby, v níž Neumann vytvořil tuto část svého básnického díla. Při sestavování souborného vydání spisů se ovšem nikdy zcela nevyhneme jisté mechaničnosti. Chtě nechtě vedeme někdy řez živou tkání básníkova díla poněkud prosektorsky; zajíždíme příliš chladným ostřím periodizačních úvah do jeho vaziva, porušujíce jeho organickou celistvost a oddělujíce centra jeho nervového systému od periférií. Tak se tomuto osmému svazku stalo, že první vrstva jeho základu – Nové zpěvy – je od Knihy lesů, vod a strání, která je zařazena do svazku třetího – oddělena celými čtyřmi svazky. A přece mezi těmito dvěma básnickými sbírkami je více souvislosti než jen jedna životní epizoda, z níž obě vyrostly, tj. ona druhá, bílovická kapitola básníkova moravského renouveau. Sám básník, když čtrnáct let po vydání Knihy lesů, vod a strání bilancoval svůj básnický vývoj a zamýšlel se nad jeho proměnami*, píše o této své sbírce z adamovských
* V Glose k dílu, napsané v roce 1928 u příležitosti vydání básnického výboru Básně v Družstevní práci.
519 lesů a údolí řeky Svitavy s troškou sebeironie jako o knížce, která se „četla trochu“, slečny ji dostávaly darem, kterou pochválil i Arne Novák, a jiný jakýsi kritik (Adolf Veselý) pasoval jejího autora na „důstojného následovníka“ Hálkova: „...takové lesy, vody a stráně, to je příroda, nevyčerpatelný zdroj motivů ležících na dlani, dvacet silných svazků mohlo býti ještě z té jediné knížky, a členství Akademie mne neminulo! Škoda, že jsem nikdy nepovažoval poezii za věc tak snadnou!“ Literární kritika nemeškala z básníka Nových zpěvů sejmout etiketu „vitalismu“ a nalepit novou – „civilismus“, oddělujíc obě knihy od sebe výrokem o Neumannově přerodu. Jak uvidíme, nešlo však o přerod, nýbrž jen o jednu z proměn a jedno z četných obrození, o etapu nalézání sama sebe; nešlo o opuštění jedné zážitkové (motivické) sféry a nahrazení jí jinou sférou, nýbrž jen o mocné rozšíření zorného úhlu, pod nímž básník obzírá skutečnost, život. V Neumannově celoživotním díle jsou knihy prózy, která je jakýmsi průběžným komentářem k básnické tvorbě a někdy, dalo by se říci, i obráceně: poezie opět „komentuje“, dopovídá ten či onen lyrický fejeton nebo některou z úvah teoreticko-estetických, jež vznikaly současně s polovinou čísel knihy S městem za zády a byly shrnuty v knihu Ať žije život! Dvoudílný svazek S městem za zády měl Neumann rád, přes veškerou kritičnost k některým jeho stránkám, jako „vzpomínky na život, z něhož rostla Kniha lesů, vod a strání“ a ve kterém „se rodil básník materialismu“. Na jednom místě Pamětí nazývá tento soubor fejetonů „impresionistickými kapitolami“, které věrně zachycují jeho „zevní i vnitřní život v letech 1910–1915“. Což tedy znamená, že soubor S městem za zády není komentářem jenom ke Knize lesů, vod a strání, ale i k Novým zpěvům, ba dokonce – jak je patrno ze dvou posledních fejetonů svazku druhého a z novelky Jelec, jež k nim nesporně patří – i k prvnímu oddílu Třiceti zpěvů z rozvratu. Už srovnáme-li datování cyklů z Knihy lesů, vod a strání 520 a Nových zpěvů, uvidíme, že období uzavření první sbírky nekončí tam, kde začínají Nové zpěvy, že cykly na sebe nenavazují, ale překrývají se; tak třeba báseň Černoch z Nových zpěvů je autorem datována rokem 1911 a Panychida za Jaroslava Vrchlického rokem 1912. Souvislosti jsou však ještě hlubší. Vždyť všimněme si: Je-li v tak „vitalisticko-naturalistické“ sbírce, jakou je Kniha lesů, vod a strání, už nejeden náznak příštího Neumannova civilizačního obrození, jehož zářivým tvůrčím projevem jsou Nové zpěvy, pak v Nových zpěvech jsou opět motivy téhož básníkova okouzlení přírodou, jaké nalézáme v předchozí sbírce. Táž hluboká vroucnost k divům přírody, jejíž zázračnou krásu básník svou Knihou lesů, vod a strání vysvobodil z pout všednosti a lhostejnosti zvyku, zní plně z celého oddílu Nových zpěvů, nazvaného Zpěvy z ticha a představujícího téměř polovinu sbírky. A srovnejme si třeba dvě básně, blízké si silným citem odporu k žravosti bezhlavě podnikajícího kapitalistického města: báseň Tam, kde město počíná (z Knihy lesů) se Stavbou vodovodu (z Nových zpěvů), kde chvála vítězné plodnosti přírody se mísí už s obdivem k práci „ohromné, urputné, drsné a dravé“ jako k bitvě „velebné, inženýrské a plodné“. Všimněme si obrazné i stavebné už spřízněnosti takových básní z Knihy lesů, vod a strání, jako je Továrna, Lamači anebo strofa o vezdejším chlebu (ze Vstupní modlitby), který si „dobudeme sami, když máme času dost na paláce a básně, na lesklé sítě drah, sny, věže, kabely“, s nejtypičtějšími čísly všech tří prvních oddílů Nových zpěvů. Vždyť vyznívají dokonce už i jako jakási preludia k Rudým zpěvům. V druhém svazku knihy S městem za zády najdeme fejeton Zdroje víry, kde je jedinečně přesně formulováno Neumannovo cítění jednoty tří věd „velmi lahodných, krásných a stačících k spokojenosti západního člověka neobalamuceného východním dualismem“, tří zdrojů lidského nadšení, jež „je třeba však neustále zbavovati závojů, které na ně navěsily náboženské a filosofické pověry“; tří skutečných 521 mocností života, jimiž je slunce jako představitel všehomíra, příroda jako představitelka země, z níž máme své příjemné živočišné pudy, a „civilizace jako představitelka úsilí lidského“. Soudobý člověk podle Neumanna k pocitům z obdivuhodnosti vesmíru a přírody přiřadil pocity, které má z lidského úsilí a civilizace, a „tu jest pak tré zdrojů jeho víry, která se obejde bez tradičních bohů a božstev, ohnivé víry v život“. Tímto trvalým a stále se prohlubujícím cítěním jednoty skutečností života je prostoupena Kniha lesů, vod a strání a ještě výrazněji pak cykly zpěvů tvořících základ tohoto svazku, včetně veršů, jež ač nepojaty do oněch cyklů, vznikaly s nimi a mají jejich hlas a dech. Byl-li rodící se materialismus v Knize lesů, vod a strání ještě čistě pudově smyslový, lze v Nových zpěvech již pozorovat, jak prospívá, mužní a svalnatí, rozšiřuje své obzory o materiálno lidské práce a činu. Tuší-li již básník v nejlepších číslech lyrických průbojů svých Nových zpěvů objektivní zákonitost chodu civilizačního vývoje, tj. procesu sociálně ekonomického a nutného pohybu materiálního života vpřed, čili že „pomalu, těžce, ale zřetelně organizuje se lidstvo mezinárodně k vědomé a harmonické součinnosti na díle pokroku“ a že „sebekrutější divošské recidivy nemohou na tom nic změniti“ (ve fejetonu Propasti), pak pouze tehdejší stav socialistického hnutí, jehož domácí podoba byla odrazem jeho všeobecného stavu mezinárodního, a odumírající už, ale stále ještě tehdy trvající iluze anarchistické bránily básníkovi postihnout úlohu subjektivního činitele v tomto objektivním procesu. Neumann v těch letech čestně plnil krásnou úlohu odlišovat a povzbuzovat ve své době „zítřejšího ducha“, jak píše ve své eseji O poměru umění k lidu, v níž se – už na jaře roku 1914! – takto zamýšlel nad soudobou úvahou francouzského sociologa Charlese Alberta: „Vzrůstá třída, která chce jednak odstraniti třídní antagonism a jednak pro všechny upotřebiti ohromná bohatství, dobytá pouze z dobývačnosti a egoismu.” Umění takto osvobozených lidí, na rozdíl od romantic- 522 kého umění měšťáckého, v němž se obráží sice mocně a neobyčejně živě osobnost, ale i rozkouskované, antagonistické prostředí buržoazního světa a jemuž chybí objektivní šíře syntetická, inspirovaná kolektivním souhlasem, „bude... utišením, proporcí, rytmem. Individuum spatří se v něm méně. Skupiny a davy budou míti přednost. Skutečnost, které budou moci lidé užívati úplněji a solidárněji,... bude oslavována s neznámou vroucností.“ Každé silné umění bylo Neumannovi vývojem kolektivního tlaku vítězícího anebo blízkého vítězství: „...bylo by jistě nespravedlivo vytýkati umělci jeho nezdar v tomto smyslu, kdyžtě možná dílo nezdařilo se mu jen proto, že nebylo dosti vroucně žito kolem něho. Vytknouti můžeme umělcům jen jejich případnou lhostejnost občanskou.“ Tato slova opravdu umění nemoralizují a ponechávají mu pouze jeho prostředky, a je to vskutku civilní řeč, jež je bližší nové poezii, „než se uzdá těm, kteří nejsou zvyklí mysliti o umění z hlediska sociálního.“ Nejde tu tedy o směnu témat, o nahrazení přírodního motivu snad motivem jiným. Aniž zavřel oči před obdivuhodnou prostotou přírody, aniž přeskočil ze zeleného břehu přírody na železobetonový břeh technických zázraků civilizačních lidských činů, Neumann vystavil své smysly i kráse soudobého života, „mocné často až k velebnosti“, ač složené ze zcela neposvátných, prostých součástek. Proniknout k ní, zmocnit se jí, pochopit ji znamenalo Neumannovi pevněji se připoutat k životu a dnešku, „vložit do nich sebe celé a tím pomáhati růstu života“. Krásný je mu proto ruch velkých nádraží, hřmot a ruch dílen a strojoven, krásná jsou přístavní města a velké demonstrace: „Pokud jde o vnější ráz naší doby, prchá krása ze všech chtěných okázalostí... Zato přichází neočekávaně a skoro sama se zástupy a ruchem“ (esej Soudobá krása). Tato nová jevová krása, útočící na všech pět smyslů, vyžadovala však na básníkovi, usilujícím o její adekvátní uchopení a ztvárnění, – nových prostředků, nové výraznosti. A zde – v tvárné proměně, vyvolané rozšířením pohledu na soudobý život civilizační a civilní – je třeba 523 hledat ono Neumannovo obrození umělecké, básnické. „A hlavně ty pravidelné verše a sloky akademické, ty krásné alexandríny!“ píše Neumann až příliš ironicky o tvárné stránce Knihy lesů, vod a strání v citované již Glose k dílu z roku 1928: „Jakmile se tomu naučíš, samy jdou z péra, tak snadno, stále snadněji, nakonec nemyslíš ani na to, co píšeš...“ A přece, pomineme-li ten posměvačný tón, který nás mrzí, známe-li a milujeme-li tuto sbírku plnou prosté, ale zákonné krásy šťavnatých slov, šedých a hnědých barev, drsné a vážné vláhy, čili oněch znaků, jimiž Neumann ve fejetonu Ke chvále hub charakterizoval tak přiléhavě výraznost nového umění, pochopíme, o co Neumannovi šlo, chtěl-li zdůvodnit nutnost a zákonitost tvárných proměn, jež dělí Nové zpěvy od Knihy lesů, vod a strání. Přímo školním příkladem by mohlo posloužit srovnání dvou básní, které v obou sbírkách nesou týž název – Dub. V Knize lesů, vod a strání je to sonet, dokonce nejpřísnější italský sonet s klasickým dvojím rýmovým čtyřspřežím v kvartech, a v Nových zpěvech volný verš přesně ulitý na způsob železné trati pro závratné cestovatelství rozvichřené obraznosti. Ačkoli inspirační zdroj je týž, – látkově jsou obě básně naprosto odlišné. Neumann sám na jednom místě statě Ať žije život! (ve stejnojmenné knize esejistické) krásně vykládá tuto látkovou různost, podmiňující dvojí tvárný přístup k témuž zdroji různé básnické obraznosti. Jako by zrovna tam analyzoval odlišnost dvou básní na téma Dub: „Že strom roste, zelená se, kvete a dává plody a že tato fakta působí nám eventuelně pohanskou radost, to lze vyjádřiti prostou a konvenční řečí. Ale úžasný pocit souvislosti děje, jehož jméno jest strom, s plynoucím životem, závratný pocit překrásného víru, jejž máme, vnikneme-li jaksi do jeho nitra a vidíme souhrn sil a vůlí, jímž jest příroda, to vysloviti nedá se řečí naturalistů, k tomu třeba řeči přetvořené, složené intuitivně z otisků mnohotvárného životního rytmu. ...po provedené a do šířky pracující analýze naturalistické počíná se nahlížeti do nitra dějů a věcí a chápe se 524 jejich symfonická souvislost, cítí se rytmus jednotného života jako nikdy předtím. Vidouce věci v jejich souvislosti s plynoucím životem, vidíme je zcela jiné než ti, kdož je analyzovali jako izolovaná, rozlišená, mrtvá čísla... Věci zcela obyčejné vzbuzují v nás pocity, o nichž se lidem před námi ani nezdálo, vidíme je nově, vnikajíce do jejich nitra...“ Tolik už bylo popsáno papíru o verslibrismu Neumannova období Nových zpěvů, ale pozornosti většinou unikala podstata: totiž to, že si volný verš vynutilo nutné uvolnění obraznosti, podnícené vnímanou skutečností, čili odlišnou výstavbu přirovnání, architekturu celé básně, simultaneitu zachycované mnohotvárnosti a proměnlivosti života. Ostatně i ten volný verš období Nových zpěvů není sám o sobě pražádným příznakem nějakého příkrého obratu v básnické práci Neumannově. Prolistujeme-li si Sen o zástupu zoufajících, tuto „pouhou sbírku různé lyriky“ z přelomu století (jež se původně – příznačně! – měla prý jmenovat Trochu života), a najdeme-li na jejím konci Stráň chudých lásek, užasneme, jak tato báseň je svým periferijním velkoměstským urbanismem, svou intonací a rytmy volných veršů, do kterých je obraz zarámován, už tak souzvučná mnohým číslům Nových zpěvů, ačkoli je od ní dělí více než desetiletí. V Nových zpěvech se však Neumann cílevědomě, jako dělník-občan, jenž si je vědom, že i poezie je těžké métier, dopracoval k nové svérázné výraznosti. Básně, jako třeba Jarní neděle, Zde, v této uličce úzké, Radost, Touhy a jiné, jsou pak doklady pro to, jak tato výraznost použitá i na motivy ryze přírodní dala básně nabité jiskřivou a rozvířenou imaginací. Jakou fantastickou světélkující krásu vyzařuje taková Křídlovka, báseň, v jejíž simultánní stavbě je proveden velký zázrak básnické přeměny zvuku v rozeznělé předměty, celé krajiny v jediný zvučící nástroj, v zhudebněný venkovský večer, přecházející v noc. Neumann se podívá na tak všední detail krajinné scenérie, jakým jsou dráty elektrického a telefonního vedení, a rozehraje na těchto kovových strunách soudobé civilizace 525 hotové concerto grosso, moderní symfonii složenou z disonancí a harmonií světa, ze „smíchu i stonu, řevu glóbu“. Ty dráty, toť „pavouka civilizace necitelné... sítě“, zároveň však „kovové ruce moderní souvislosti“, toť „vegetace geometrická“ i kvetoucí stonky sloupů a zvonková hra. Neumann stane před rotačkou – a už je tu chvalozpěv na královský stroj a prostředníka dodávajícího zároveň pravdy a lži širého světa, na složitou bytost, jež je Neumannovi hned důstojným slonem v pralese zdiva zamontovaným, kterému děvčátko v slaměném kloboučku s červenou stuhou nepodá kostku cukru, hned moudrou a krásnou obludou, zrozenou z nového věku a lidského mozku, hned horoucím mechanickým slavíkem, jenž k zemi je přimontován, a přece tak vášnivě tluče ve velkoměstských nocích, hned bušícím srdcem, shrnujícím v svém rytmu tlukoty tisíců srdcí, hned pilným a demokratickým pekařem, rozdávajícím tisícům stejné krajíce levného chleba, hned mlýnem na umělé hnojivo, hned zase líhní bělavých ptáků atd. Na této kontradikci, která už ve fejetonu Propasti je formulována jako „tragičnost našeho osudu“, v němž to, co vzniká, aby „spojovalo okraje propasti, napomáhá zároveň k jejich rozšíření“, jako třeba rotačka, „toto dítě světla, zrozené, aby hrst paprsků vrhalo denně i do dědiny nejzapadlejší, vrhá do ní zároveň i jedy temnot“ – na této obrazné básnické kontradikci jsou vybudovány všechny motivicky civilizační básně Nových zpěvů. Báseň Cirkus. Jaká kavalkáda obraznosti se vyřítí z onoho počátečního vyznání obdivu k cirkusovým plakátům, jež vybuchují jako granáty a usmívají se jako holky našminkované a jež „zdi, vrata a ploty zapálily náhle“! Jaký to velezpěv na onu „profesionální harlekynádu půl zvířecí, půl lidskou“, na cirkus, jehož zářící portál „na šňůry navléká lidské korálky“, ten velezpěv, který končí jímavým pianissimem o touze „v stín kalné lucerny do stáje vplížíti se“ a „ku plavé šíji velblouda přivinouti hruď... a sníti, sníti...“ 526 Začtěte se do takové Stavby vodovodu s verši jako například „očadlá bohyně s ovětralou tváří“ nebo „železa kobrtavá rapsodie“, všimněte si plasticky výtvarného obrazu, ve kterém „vrchům se z boků řinula hlína čerstvých ran“, anebo vychutnejte zvukovou krásu řádek:
...cval koní okutých s jiskrami pod kopyty, kovy a kameny kovovou kaskádou tepaly... ... Však lesů ševely širé šelestily šerem...
A projděte se jako nějakým světlým prostorným domem básní Budoucí lidé a zaposlouchejte se do velmi lahodné písně o věcech, jež básník miluje proto, že jejich vztahy jsou prosté, a o lidech, kteří „chutnají jak zralé bukvice“ a jejichž „dobrý skutek je hrozen“, a nepřeběhněte lhostejně po řádcích, které jsou nádhernou básnickou definicí budoucnosti lidí:
Přestanou hromaditi a počnou skutečně žíti, pro zlatou minci nezradí lučního kvítí...
V poezii Nových zpěvů je čtenářova pozornost ustavičně burcována a zjitřována metaforičností překvapující předmětnosti, obrazy majícími objem, váhu, hmotnost a chuť vnímatelnou přímo všemi smysly. Neumann dal touto knihou české poezii básně dosud svítící novostí jako nerezavějící ocel mohutných konstrukcí, básně podobající se opravdu „úchvatným viaduktům, které se klenou nesmírně vysoko nad údolími, neseny ohromnými pilíři“ (esej Oltář umění a nový patos). Vytvořil silnou knihu a dal české novodobé poezii nesmírně mnoho podnětů a odrazných můstků pro český básnický jazyk a verš. Whitman a Neumann. Neumann kdesi napsal, že si tohoto básníka zamiloval, hned jakmile ho poznal, ač si uvědomoval zároveň, že pro nás Evropany byl jeho příklad předčasný, příliš americký: „Toliko pomalu chápali jsme velebnost moderního života a toliko pomalu dospějeme 527 k nové výraznosti jemu adekvátní.“ Jenže Neumann ve Whitmanově „nové výraznosti“ neviděl jen radikální uvolnění verše, ale sám postoj Whitmanův k životu a skutečnosti. Jak to řekl o významu poznání Whitmana a Verhaerena? Řekl, že je to potřebné „jak pro ocenění těchto velikých lidí, tak i proto, abychom se přiblížili k osvobozenému a souzvučnému lidství“. Všimněme si takové básně Černoch, napsané již roku 1911, této velepísně lidskosti o misteru Johnu, andělsky krásném, velikém hnědém dítěti, vyrvaném z horké půdy tropů, a pochopíme, proč si Neumann ihned zamiloval tohoto dobrého šedého básníka, bojovníka proti otrokářství a rasové nenávisti. Poezie Nových zpěvů má v sobě také proto tolik nevychladlé soudobosti, protože je tak pozemšťanská, tak milující život, protože je pravým opakem poezie umrlčí a hřbitovní, proměňující teplotu a krásu lidské tváře v obludné relikvie barokní kostnice. Třeba taková Panychida za Jaroslava Vrchlického. Vždyť je to jedna z básní na smrt básníka, báseň o smrti, jaké jsou nejen v naší, ale snad ve světové poezii neobyčejně vzácné. V těch verších smrt člověkova není ani oplakávána, ani vzývána, ale proměněna přímo v rujnou oslavu života. Nikoli tryzna a žalmické zpívání, ale vskutku „panychida ohnivá“, kde smrt básníkova je spjata s hýřivým kankánem plodivých sil přírodních. Neumannova Panychida, tato pohanská píseň, drsná „jako... ržání jelenovo a něžná jako lidská báseň na ňadra milenky“, se musela a musí dodnes zdát všem milovníkům barokového harampádí – přímo blasfémií a rouhačstvím! V třicátých letech napsal Neumann báseň Staří dělníci, kterou dedikoval Františku Halasovi s poznámkou, že mu nešlo o lyrickou soutěž (se Starými ženami), „nýbrž o něco mnohem závažnějšího“. Zdá se mi, že šlo-li tehdy o záměr postavit proti melancholickému privatissimu trpký, vyvlastňovaný a odcizovaný, ale vítězný úděl dělníků, dnes, s odstupem času, se jeví ta báseň jako jakási bezděčná konfrontace dvou básnických subjektů, dvou pojetí lidského života, nejen dělníkova, jehož prostý a vznešený hrdinský 528 osud je ovšem historicky nejprůkaznější a byl u nás právě v době, kdy Neumann tuto báseň psal, i lidsky nejdojímavější. Ale tuto báseň o pozemšťanství nesmrtelnosti, tuto „optimistickou tragédii“, jak dobře ji charakterizoval Bedřich Václavek, byl s to napsat jen básník, který svou konfrontaci provedl už dobrých dvacet let předtím, a to básní Chvála selky, básní celým svým pojetím nádherně mužného kultu ženy tak souzvučnou vroucné Saskii van Uylenburgh z fragmentární epopeje sub specie ženy – o Bohyních, světicích a ženách. Chvála selky je oslava života, oslava krásy ženy ode dnů „studánkového veselí” mladého děvčete až po dny stařenky: „Ještě jsi krásná, třebaže stříbrné vlasy zpod šátku ti svítí... Očka máš jasná a památkami voníš...“ V tom vidím podstatu polemiky, jež je polemikou bytostné podstaty Neumannovy s bytostnou podstatou jinou. Neumann jako by v této básni prováděl zásadu Benvenuta Celliniho, pohlížeje na život ženy jako na sochu z nesčíslných bodů a shledávaje jeho krásu z každého jednotlivého – vždy obdivuhodnou: „Hle, žena!... Gratia plena!“ V doslovu k druhému vydání Nových zpěvů (rok 1935), rozšířenému o několik básní*, Neumann napsal, že Nové zpěvy jsou jeho „snad nejmilejší knížkou, knížkou chlapství, které ještě nezestárlo“, a že byly pro něj „nejbližší tomu, co v nové poezii může komunistovi poskytnout něco kladného“. Třicet zpěvů z rozvratu, jež tvoří druhou vrstvu základu tohoto svazku, znamená jakési intermezzo lidské a básnické. V Nových zpěvech je navozuje Zpěv z nabitých let, kterému odpovídá úvodní báseň z Třiceti zpěvů Proměna, ale i Pozdrav, V bouřlivé noci, Zpěv nad mapou a Hostem v Praze, – a v knize S městem za zády poslední fejetony. Toť prolog k tomuto básnickému záznamu z let civilistova válčení, těch několik básní, v nichž doznívá tón civilní vyrovnanosti
* O tři básně Zpěvů světel, které v třetím vydání sbírky (z roku 1947) básník ponechal, a o cyklus básní Zpěvy poválečné, z nichž devět z konfiskovaného prvního vydání Rudých zpěvů, kam byly později (1948) znovu začleněny.
529 a hlásí se již nové mučivé otázky o věcech „ztrativších náhle smysl a zítřek“ a tušení nových, neurčitých ještě nadějí, zaznívajících v „hazardním kročeji dějin“. V Třiceti zpěvech z rozvratu tedy doznívá mohutný hlas předválečné Neumannovy poezie, který byl, žel, – jak praví Neumann – válkou přerušen. Ale přece už tehdy básník vstupoval do psoty války s odhodláním vyjít z ní „jako dub... plný mízy, byť holý“ (Vzpoura). Jsou to stále ty rytmy, ta obraznost Nových zpěvů, jenže jaksi přitlumené a vyslovované jakoby přes „krvavý mrak“. Třicet zpěvů z rozvratu je kniha velikého smutku přirozeného lidství, které cítí bolestně „zhroucené staveniště nitra“ a tuší, že i pro ně z maličké doby velikých událostí „snad nová pohoda z krve se zrodí“. Ta válečná sbírka je mohutná skica, načrtaná barvami z ohnivé palety impresionistovy, do které dějiny přimíchaly krev a špínu válečných jatek. Teprve další básníkovy knihy ji dešifrují v úplný zápis o dějinném rozcestí, na kterém stanul básník, aby se rozhodoval, aby volil. Válka přinutila básníka, až dosud nadšeně přitakávajícího civilizačnímu pokroku jako krásnému lidskému činu, uvidět v technických zázracích, zneužitých ve válce proti lidstvu, rozporný sociální jev, za nímž bouří historický třídní zápas. Neboť správně mohou ocenit význam světové války jen ti, „kdož se dovedou povznést nad ni, zachovat si vzdálenost soudce, který myslí v dějinných balvanech“. Takto usuzovat mohl jen člověk, který přes počáteční soud o válce jako „trestu za dosavadní neuvědomělost“ a zároveň ceně za závažný krok lidstva kupředu, jako o dramatu, jehož smyslem „je vysvobození z minulosti a překonání aspoň kusu zla“, dospěl k poznání, že krev prolitá ve světové válce netekla nadarmo, bylo-li „prolití její nutné, aby se zrodila Ruská revoluce“. Jistě, neobešlo se to bez iluzí a tápání, jež nebyly jen iluzemi a tápáním osobním, než Neumann dospěl k poznání, že po válce jsme se stali „znovu psanci ve vlasti“, ale odškodnění za to posilou a poučením, „jež nám poskytla Říjnová revoluce ruská a pevná existence sovětů, i obro- 530 zením socialismu duchem Vladimíra Iljiče a Třetí internacionálou“. Přečteme-li si však v tomto svazku básně z tohoto období iluzí, básně, jež nebyly zařazeny do sbírek, zjistíme, že mezi všemi Neumannovými tehdejšími iluzemi byly iluze básníkovy nesrovnatelně menší než iluze praktického politika, jež jsou zvláště v dobách zlomů a zvratů výsledkem působení setrvačnosti jistých dobíhajících mechanismů a nevyčerpaných ještě tradic. Smysl a duch takové básně jako Červenobílý prapore! (z roku 1918) je podstatně jiný než všechna soudobá jí lyrika vlastenecká a republikánská z převratových dní:
...jsi červený kohout nového jitra, a proto červená tvá tak se rozpálila, že ruměncem vzplála tvá bílá.
Anebo:
Sviť, rudni... bychom té spatřili jednou... nade vším zkrátka, co všemu připadne lidu...
Duch této básně stupňuje ještě Moje vlastenectví (napsané téhož roku), kde Neumann mluví jako „občan světský“, jemuž češství je „samozřejmost pouze“, a kde je již taková sloka:
Mysl mi vede, že myslí a doufá mužně a svobodně; v mé krvi, v mých nervech je tím, co si troufá cítiti mezinárodně.
To jsou kořeny, ze kterých vyrůstá pozdější polemika s Viktorem Dykem o smyslu Rudé barvy a běločervené barvy (1919), básně 1914–1918 a Polemické sloky (1921) a odtud až po poválečné verše, oslavující „avantgardní znamení“ rudé vlajky. Rudé zpěvy jsou zákonným rozvinutím Třiceti zpěvů 531 z rozvratu a především dovršením vývoje civilizační poezie Nových zpěvů, násilně přerušeného válkou. Sám Neumann o tom píše s ryze neumannovskou upřímností: „Namítnete: Autor Nových zpěvů mohl pokračovat. Ach, nikoli. Autor Nových zpěvů dovršil v jednom směru její (rozuměj – civilizační poezie – J. T.) vývoj Rudými zpěvy – soudruh J. Hora, autor Socialistické naděje, může říci třeba: přivedl ad absurdum. Ale básník levý – ‚praví‘ básníci jsou toliko příživníci poezie, poněvadž žijí z minulosti a z hotového – může jíti toliko se svou dobou nebo před svou dobou, nikdy s minulostí.“ V tom smyslu jsou Rudé zpěvy básnickou realizací mnohokrát zdůrazňované předválečné myšlenky Neumannovy, že civilní umění se vyhraní v umění sociální, čili že jeho vývoj půjde zákonitě od civilního vědomí k sociálnímu svědomí. Estétská kritika, jež ostatně obvinila už i Nové zpěvy z rétoričnosti, označila Rudé zpěvy dosti pokrytecky za úplný ústup básníka Nových zpěvů od tvorby ryze básnických hodnot a zahovořila o služebnosti politickému heslu a boji. Tento soud o Rudých zpěvech, vyjadřovaný někdy s neutralistickou rozpačitostí, se vyskytuje s jistými obměnami vlastně dodnes. A přece tu nejde o nic jiného než o prostou věc, že v Neumannově poezii z let 1919–1922 je básnickými prostředky odražena intenzita Neumannovy nejosobnější účasti na zostřených třídních zápasech oné doby, na srážkách a porážkách dělnické třídy i na jejích vítězstvích, k nimž patří čestný podíl na mezinárodní obraně dějinné vymoženosti Říjnové revoluce a ovšem – vybojování si vlastní komunistické strany. Ano, v Rudých zpěvech je cílevědomá revoluční agitační poezie, a to nejlepší známky. Je však v ní i silná revoluční lyrika tak velké vroucnosti a teplého zvnitřnění, že i po půl století si uchovala moc uchvacovat a strhovat. V soudružské polemice s Josefem Horou z roku 1923 psal Neumann, že to, co nazývá agitačním uměním, považuje za „nezbytný stupeň k proletářskému umění, za nástroj, jímž jednak zhostíme se měšťácké estetiky a maloměšťácké citovosti a jednak proklestíme umění cestu k proletariátu, 532 třebaže si byl vědom hrozícího nebezpečí, že postulát agitačního umění by mohli „provádět nepovolaní, a ještě více, než dosud se to děje, fingovati svou lásku k proletariátu a revoluci, která ve skutečnosti je nejvzácnější“. Uvědomoval si, že po stránce ideové a citové, „především citové“, je příliš mnoho věcí, jež bude třeba změnit, a že se naskýtá „nekonečná řada krásných možností, která by měla lákati nové básníky proletářské,... jako lákaly v předchozí době možnosti umění civilního, nevyčerpané dosud ostatně a úzce spojené s proletářským uměním“. Těmito slovy – a ovšem prakticky cyklem Rudých zpěvů – jako by po desíti letech dopovídal myšlenku své úvahy z let bojů o novou výraznost poezie civilní jako předchůdkyně poezie sociální v eseji K nové poezii sociální, psané už na podzim roku 1913: „Jsou-li dosud mladá díla nové poezie příliš programová a osobní, je to jen přirozený důsledek mládí básníků. Ale cesta vzhůru jest uvolněna a básníci jsou zde. A jsou zde všechny předpoklady i pro nového básníka občana. Kde básníci milují zemi a život na ní ve všech jeho mocných projevech, kde básníci nechtějí zavírati oči před hrůzami katastrof a konflikty ras a tříd, jako jich nezavírají před velikolepostmi civilizace a harmoniemi vycházejícími z lomozů práce, tam zrození básníka občana jest jen otázkou času. A zrození básníka občana bude znamenati konečné uzrání moderny, vrchol, z něhož západní svět sestoupí jen, aby se vydal na cestu k nové společnosti...“ (podtrhl J. T.). Ve srovnání s Novými zpěvy je v Rudých zpěvech méně smyslového opojení pouhou jevovou skutečností, tj. méně hýřivé rozkochanosti předmětnou krásou světa, i když předmětnost Neumannovy básně zůstává nadále její složkou nejpodstatnější. Barevnost vystřídala tu barvitost, připomínající svítivou šeď leštěné oceli, odrážející střízlivé lomené barvy, jak je skýtá zvláštní světelná hra průmyslových čtvrtí velkoměstských. Nikoli barevnost, ale barvitost dřevorytů Masereelových a tuší Maškových. Ne již plavný, vyrovnaný hymnický patos, ale vzrušená, přerývaná řeč pronášená k zástupům. Ne melodie, ale spíše břesknost a ryčnost. Kubizující hranatost Nových zpěvů je zde, 533 v Rudých zpěvech, domyšlena i v adekvátní formě jejich nejvlastnějšího účelu. Průkazným dokladem pro to mohou, mimo jiné, posloužit Touhy z Nových zpěvů, báseň, ve které mladý Karel Čapek, jedna z té „dvojí hlavy“ ve verších Hostem v Praze, spatřoval kazy* především v tom „svolávání dělníků po každém odstavci“. Čapek píše dále: “Tím se dostává do toho snu něco násilného... Jak vidíte, mé námitky týkají se spíše tendence a obsahu, ale ne formy.“ V tomto svazku však čteme báseň Filatelie (z roku 1923), jež je vlastně jakousi „druhou kapitolou“ básně Touhy, a verše Vzhůru, barevní proletáři! (z roku 1925), jež jsou jen důsledným vystupňováním tendence a obsahu téhož tvaru civilizačního zpěvu Touhy.
Zbývá mi ještě aspoň krátce se zmínit o několika básních tohoto svazku, které vznikaly s většinou čísel tří základních sbírek, ale byly autokriticky potlačeny, když básník budoval definitivní architektoniku cyklů tří etap svého lidského a básnického růstu. Velice typická pro období vzniku Nových zpěvů je báseň Básník zpívá si mimochodem (z roku 1913), báseň jarní a vzpurné mladosti, kde verše o Neumannově spoléhání
na krásný osud básníka, jenž do budoucnosti proniká... k budoucím lesům a k příštímu městu...
a vyznání, že
...pro sklizeň jen se zastavím, a sklidiv, opovrhnu sklizní svou a půjdu dál za svou úrodou...
* Viz dopis Karla Čapka St. K. Neumannovi ze 14. ledna 1915 v publikaci Viktor Dyk-St. K. Neumann-bratři Čapkové, Korespondence z let 1905–1918.
534 jsou přímo programovým vyslovením životního a tvůrčího postoje Neumannova. Ta báseň má lehounký krok a chvějivou životnost, jakou se vyznačují vždy náčrtky posvěcené šťastným okamžikem. Je tu báseň Talíř hub (z téhož roku), jakási miniaturní lyrická paralela k eseji Ke chvále hub (S městem za zády). Tato jediná báseň ze sbírky, jež nebyla napsána („Chtěl bych napsati sbírku takových básní, aby se mohla jmenovati Mísa hřibů,“ praví se v tomto fejetonu), je udělána z materiálu velmi prosté krásy a napsána slovy, jež evokují šťavnatou, trochu zastíněnou barevnost corotovských zelenohnědých plenérů, a patří do pomezí Knihy lesů, vod a strání a Nových zpěvů. Pozoruhodná je dlouhá báseň Votes for Women, pozoruhodná jako pokus o spojení lyriky se satirou na feministické hnutí (feminismus, sufražetství ostře odsoudil Neumann v článku z roku 1912 Komedie a zločin). Pozadím básně je historka, která je záměrně zveličeným soudobým filmovým kýčem. Ostré satirické šlehnutí, které je ovšem tím účinnější, čím je kratší a prudší (viz např. verše Pohádka), je však v dlouhé skladbě roztříštěno na mnoho ozvěn a jeho lyrická paralela – drobounký milostný příběh – se v něm nadobro ztrácí. Neumann si toho byl vědom a v polemickém otevřeném dopise Antonínu Sovovi sám nazval tuto báseň „nepodařeným experimentem“, z něhož se ovšem „Sova radoval“. Jsou tam však místa, která jako zlomky mají nesporně samostatnou hodnotu a krásnou plnost neumannovského verše. Tak hned počáteční řádky:
Přes všechny vzpoury a rozpory, přes hněv, jenž nadýmá se, pocítíš obdiv k životu tomu a lásku k moderní kráse, chod stroje sociálního jak báseň uchvátí tě... Jen srdce nutno k tomu v pořádku míti a pro jednu vlnu neztrácet rozhledu po celém vlnobití...
Cihelna má analogickou tendenci i stavebný řád jako Stavba vodovodu a verše O věčné touze by mohly být zařa- 535 zeny do Knihy lesů, vod a strání hned někam za Villegiaturu, jako zase poválečné již básně (např. Na jarním slunci) do Zpěvů z ticha. Zajímavým dokumentem je torzo Branka šibeniční moudrosti, jímž zůstal nápad na jakýsi satirický slovníček, nápad vzniklý před první světovou válkou, k němuž se Neumann vracel i po válce, aniž jej dovedl do konce, neboť některá slovníková hesla ztratila zatím odstupem původní aktuálnost. Několik jiných básní patří zcela zřetelně do okruhu Rudých zpěvů (včetně básně Dělníci jdou na vlak) a vůbec do atmosféry let Června, Kmene a přímé účasti Neumannovy na obnově československého revolučního hnutí a založení KSČ. Do Třiceti zpěvů z rozvratu nebylo pojato několik básní z válečných let, které tento svazek po letech konečně a po zásluze vynáší na světlo. Patří mezi ně i báseň Hoch, která vznikla s několika básněmi szegedského etapního meziaktí, kdy Neumann velmi málo psal, mnoho přijímaje a nic ze sebe nevydávaje, „zkřehlý cizí existencí“. Na konci XXI. kapitoly Válčení civilistova se Neumann zmiňuje o těchto verších a zvláštní náladě, z níž vyplynuly, i o jejich osudech a o svém poměru k nim. Poslal je, jak dnes již víme, Viktoru Dykovi pro Lumír, kde ovšem nevyšly, protože prý narazily na „mravopočestnické paragrafy“ cenzurní a – zdá se – snad ještě více na Dykovu bázeň před filistrovskou podezřívavostí čtenářské obce jeho revue. Tato báseň svým bezelstným a renesančně smělým obdivem ke „květu lidskému“ obnaženého mužského těla je totiž tak blízká četným básním, jimiž Whitman vzdal chválu „zdravým tělům ať mužů, ať žen“ s otevřeností, jež kolem neženatého k tomu Whitmana rozvířila tolik špinavých pomluv, že americký básník, aby se jich zbavil, byl nucen sám šířit smyšlenky o početných svých nemanželských dětech. Po válce se Neumann pídil po rukopisu básně, a když mu Dyk oznámil, že jej nemůže najít, pokládal verše za ztracené: „Nevím proč, ale právě po té básni se mi stýská, a myslím, že ještě dnes byla by dobrá,“ psal ve Válčení civilistově. Teprve v polovině padesátých let byl rukopis 536 mezi jinými texty Neumannových veršů nalezen v pozůstalosti Hanuše Jelínka.
Je tedy tento svazek Spisů jedním z nejobsažnějších a nejzávažnějších pro postižení zákonitosti Neumannova vývoje v období básníkovy mužné zralosti. Toto období dovršuje a v mnohém směru zužitkovává všechny vývojové etapy dřívější, majíc zároveň už všechny podstatné rysy Neumannova vývoje dalšího.
V Praze, září 1973 Jiří Taufer
[537] SEZNAM BÁSNÍ podle prvního verše
A stalo se v starém Veleměstě signálů, dýmů a neřestí 324 A stesk se zvolna stává hostem pouze 224 Abalda. Och, libý sne ty rajský 370 Aby si všichni lidé mohli podati ruce 355 Ach ty má umíněná prostoto svatá! 406 Albánie, Albánie 367 Až zesladnou ty pomoranče 399
Ba-ba-dan run-dum, ba-ba-dan run-dum 413 Bajonet v koši mám, blůzu na sedle 190 Bílým šátkem dnes máváme 261 Bohatá třída vzplanula tisícerými světly 349 Bože 100 Boží mlýny jsou větrné mlýny 256 Bragožda je zaplavena 223 Bylo to v dubnu, táhlo poledne 303
Co je s vámi? Sám, tak hezkej? 341
Červenobílý prapore 365
Demire Nezire, chudáku z Dibry 212 Den lásky rozestřel svůj zlatý chvost 125 Den za dnem letí, týden za týdnem 187 Dívám se do světa jak otvorem tunelu 72 Dívčino 67 Dlážděný trotoár tovární čtvrti 281 Dni mé, jeden za druhým 181 Dubnová noc 207 Dubové babky praskají 206 Důstojný slone 97 Duté a temné ticho ze spící dědiny 158 Dvacátého osmého října devatenáct set osmnáct 257
Ha ho hi hú! 426 Hlava tě bolí a sám si připadáš 274 Hnědá, to je hřib 347 Hoj, zazvoň krokem železným 410 Houpáme se, kolébáme 31 Hrdličky v starých platanech 191 Hřbitůvek řecký, terasovitý 362
Chléb nás rozdvojuje 320
Já, národ český 271 Jak je to krásné 161 Jak mléko čerstvě nadojené 61 Jak mračna zlověstná nad naší hlavou 105 Jak svítí 192 Jak v linkách nota vysoká 28 Jaro zpívá v parku obklíčeném křiky 280 Jdou hodiny husím pochodem 121 Jdu opět podle vody – jak jsem chodíval 404 Je nemocniční postel / tak čista, tak přísna 241 Je nemocniční postel / tak smutna, tak chuda 243 539 Jede 150 Jede se, fičí z nádraží na nádraží 245 Jménem dělníků 126 Jsem Čech! Toť samozřejmost pouze 366 Jsme 298 Jsme zelená, červená, žlutá světla 35
Kardinálové, arcibiskupové, kanovníci 411 Každý sesazený vladař 312 Když první kulky ti hvízdají 231 Když vtrhnou do lesa dělníci 236 Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her 26
Letí dni mé 165
Má víro v prostý život, mé věrné pozemšťanství 240 Mabruka je velbloudice 337 Makedonsko kafene 215 Makedonští slavíci 218 Mám nejasnou představu 157 Mašírovali jsme na pláni za Dorožmou 360 Měkký smutek 204 Měsíc 198 Mezi dvěma frontami z lomozu a smrti 164 Mezi nebem a zemí, mezi nebem a zemí 60 Mezi včerejškem, jemuž rád bych zulíbal ruce 185 Miluji jeho plakáty 93 Miluji také film, když bláznivě letí 300 Miluji všecky věci, jejichž vztahy jsou prosté 109 Mimo mne kymácejí se všelicí lidé 183 Mlha nad korytem Tisy 179 Modrý večer zhoustl 196 My, dráty elektrické...! 24 My, dráty telegrafní, telefonní a elektrické 11 My, dráty telegrafní, věčně nenasycené 22 My, dráty vyslané do kolonií a tropů 19 My zbudovali jsme říši svou 509 My žili a se lopotili 267 Myslím, že létám 83
Na jitro čekám. Na vlak. V putyce u nádraží 91 Na kukuřičné poušti 233 Na lacinou pohlednici 361 Na znaku pod širým nebem 217 Nad Podgradcem kvetly jedlé kaštany 227 Naše zamčená ústa jsou kaštanové pupence 163 Nazí lidé na břehu a bílá plachta na jezeře 357 Neděle se mi dnes prochází nervy 229 Nechte si chrámy své, pagody, věžičky ze sloni 57 Nevím, kam jdu, jdu, aniž vím kam 345 Nezveme občana, který mimo se plíží 33
Ó dave 322 Očadlá bohyně s ovětralou tváří 112 Od Bílé hory až po Chemin des Dames 259 Od Staré Pazové táhne babí léto 237 Ostrovy 331 Otče 276 Otroci 314 Ozbrojenými čely 293
Po celé odpoledne pomalu, labužnicky 216 540 Po jezeře táhly chladné vlny 210 Po kalné Tise ledy od severu jdou 177 Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily 178 Po malé štýrské silnici 248 Po verši železném, jenž se jak špičák leskne 408 Pod kaštany 118 Podaná ruka mimojdoucímu 111 Podoben německému básníku 310 Podobno jsouc slavné slunečnici 423 Pole, louky, lesy, pole, louky, lesy 424 Polozastíněné okno 180 Pomona, bohyně s ňadry brunátnými 39 Poslední letní bouřka 153 Protože mám ráda banán 336 Před okny vinice tlela v polední peci 358 Před naši díru syslí 209
Rychlíkem jedeš, znavený vojáček rudý 297
Řiň se, světe, mimo naše zraky 140
S myškami tu žiji celkem v míru 235 Sedíš v ranním vlaku 138 Sníh šuměl, bílé plochy rozestřené 133 Soše se podobá. Nic křehkého tu není 339 Soudruzi od ponku, mašiny, pluhu 428 Soudruzi, soudruzi 316 Soudružky 289 Sovětská země 287 Sterými prsty tohoto slunného místa 63
Šel s obuškem na ně 291 Široké prostěradlo dne 155
Tam, na protějším břehu 131 Tam, u nás, byl by to jarní den 201 Tato má rozbitá sklenice od vína 149 Té hebké uherské noci 174 Ticho domova je bílá vazelína 253 To bylo, když jsem se vrátil 254 Toto mé údolí i provrtané vrchy, rozbitá úpatí 145 Ty ploty, několik chalup a holých stromků 51 Tyto své slabé a hubené ruce 79
U trati na cestě 148
V červnové ráno, ve tři hodiny ráno 71 V dálku se zavrtáváme bzučíce / po boku dobyvatelských tratí 17 V dálku se zavrtáváme bzučíce / po boku sestry své silnice 14 V květnovém slunci kraj, hle, horoucně kyne 42 V slunečním obdélníku dveří 220 V stráni jsem uvíz přilepen 364 V szegedských kasárnách 166 V szegedských kasárnech 172 V šerý, zimomřivý den 238 V úžlabině 225 V zeleni zanechav procitlé hnědé selo 219 Ve čtyři, v půl páté ráno 169 Ve žlebech, ve zmolinách, kam slunce vejíti může 56 Venku je ziskuchtivý shon 415 Vidím strom a sebe v něm 49 Vlhké, vonné mlhy táhnou z lesů a lad 85 541 Vsáváme vás jako dychtiví čtenáři řádky liter 62 Všechno své myšlení z modře a nachu 250 Vydědili nás 318
Z bouřlivých mračen jsme se narodili 402 Z minaretu hodža zpívá platanům 189 Z ranní silnice hodiny mohl jsem bráti 211 Za horami 135 Za jasné zimní noci, za třeskutého mrazu 200 Zatímco skrčen, vtisknut zdám se do této samoty zde 73 Zčernalá mračna jdou a jdou 129 Zdálky ta kladiva zvoní jak zvony 307 Zde, v této uličce úzké, nejstarší z dědiny 53 Zelený samet, jímž se tu půda opásala 356 Znám také čistý lesk těch nití stříbrných 284
Životem krutým, cizinou tvrdou 401
[542] SEZNAM OBRAZOVÝCH PŘÍLOH
Frontispis: Stanislav K. Neumann z počátku dvacátých let 1. Hugo Boetinger: St. K. Neumann v roce 1919 2.–3. Neumannovy akvarely z Elbasanu, které posílal domů jako pohlednice 4. Kresba Václava Špály ke sbírce básní Nové zpěvy 5. Kresba Josefa Čapka ke sbírce básní Nové zpěvy 6.–8. Rukopisy Neumannovy básně Hoch
[543] OBSAH
NOVÉ ZPĚVY
Zpěvy drátů
I (My, dráty telegrafní...)11 II (V dálku se zavrtáváme bzučíce po boku sestry své silnice...)14 III (V dálku se zavrtáváme bzučíce po boku dobyvatelských tratí...)17 IV (My, dráty vyslané do kolonií...)19 V (My, dráty telegrafní, věčně nenasycené...)22 VI (My, dráty elektrické...!)24 VII (Kvetoucí stonky...)26 VIII (Jak v linkách nota vysoká...)28
Zpěvy světel
Zpěv obloukových lamp v hostinské zahradě31 Zpěv světel z nevěstinců33 Zpěv nádražních světel35
Zpěvy z ticha
Panychida39 Chvála selky42 Dub49 Zpěv zimní51 Zde, v této uličce úzké...53 Ledy v dubnu56 Slohy mých dnů57 Skřivan60 Den61 Deště v květnu62 Na červnové zemi63 Říčka v létě67 Ráno71 Rybolov72 Touhy73 Když cestu mi vroubila šalvěj79 Radost83 Křídlovka85
[545] Zpěvy z lomozu
Černoch91 Cirkus93 Chvála rotačky97 Modlitba k mocnostem života100 Zpěv z nabitých let105 Budoucí lidé109 Podaná ruka111 Stavba vodovodu112 Jarní neděle118 Jdou hodiny121
Zpěvy poválečné
Den lásky125 Jménem dělníků126 Zpěv z dvacátých let129 O lásce a nenávisti131 Leden 1924133 Polemika135 Domácí zpěv didaktický138 Jarní jízda jitřní140
1914–1918
Proměna145 Okamžik148 Srdce149 Pozdrav150 V bouřivé noci153 In memoriam Ervína Taussiga155 Jiný okamžik157 Zpěv nad mapou158 Hostem v Praze161 Zamčená ústa163 In memoriam L. P.164 Vzpoura165 V szegedské kantýně166 Ranní slunce v Szegedu169 Píseň z 1915172 Noc v Kiškundorožmě174 Magyar kir. állami szemkórház I (Po kalné Tise ledy od severu jdou...)177 [546] II (Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily...)178 III (Mlha nad korytem Tisy...)179 IV (Polozastíněné okno...)180 V (Dni mé...)181 VI (Mimo mne...)183 Těžký úděl185 Léto v Elbasanu187 Motiv z Elbasanu189 Cestou z Drače do Kavaje190 Vedro191 Kukuřičné chleby192 Zimní večer v Elbasanu196 Zlá noc198 V srdci mi zpívá stesk...200 Z Elbasanu do Žibraky201 Bragožda204 U ohniště206 Pohádka z Bragoždy207 Domů209 Na Ochridském jezeře210 Cestou z Ochridy211 Demire Nezire, chudáku z Dibry...212 Gostivar215 Cestou z dovolené216 Na znaku pod širým nebem...217 Makedonští slavíci218 Drugovo219 Ochrida220 Tesknice223 Návrat k veselosti224 Chvíle světla a vzduchu225 Letní krajina227 Neděle na mírné frontě229 Když kulky hvízdají231 Stará Pazova233 V nouzi srdce235 Povzdech236 Rezignace237 Okno238 Jitřní240 Nemocniční postel I (Je nemocniční postel tak čista...)241 II (Je nemocniční postel tak smutna...)243 Elektrickou tramvají245 Podzimní procházka248 Zpěv věřícího250 [547] Ticho domova253 Plakáty biografů254 Boží mlýny256 28. říjen 1918257 Národ259 Pozdrav Tomáši G. Masarykovi261
Z KNIHY EROTIKY
Epilog z 1922267
RUDÉ ZPĚVY
Žalm z roku 1919271 V předvečer vzpoury274 Elegie276 Jaro v městě280 Zlatohlávek na chodníku281 Prolog284 Pozdrav287 Socialistickým ženám289 Der rote Max291 Róza Luxemburgová293 Cestou297 O bitevním poli v nás298 Film300 Komíny303 Noční práce307 RSFSR310 Kázání Spartakovo312 Zpěv zástupů314 Kameny316 Zpěv jistoty318 Vy a my320 Nedřímej dlouho, dave!322 Syn člověka324
ZE SBÍRKY BOHYNĚ, SVĚTICE, ŽENY
Milatk331 Černoška z Bismarckova souostroví336 Mabruka337 Měšťačka339 Mici341
[548] BÁSNĚ KNIŽNĚ NEVYDANÉ
Básník zpívá si mimochodem345 Talíř hub347 Votes for Women349 Pohádka355 Cihelna356 O věčné touze357 Hoch358 Mašírovali jsme...360 M. kir. állami szemkórház361 Vojenský hřbitov v Elbasanu362 Francouzi stříleli364 Červenobílý prapore!365 Moje vlastenectví366 Albánie367 Branka šibeniční moudrosti370 Píseň399 Povzdech401 1918–1919402 Dolní Tuzla404 Na jarním slunci406 Polemické sloky408 Píseň rudých borců410 ?411 Temná jízda413 Filatelie415 Dělníci jdou na vlak423 Ve vlaku na jaře424 Vzhůru, barevní proletáři!426 Sláva pěsti!428
Ediční poznámky431 Nové zpěvy434 1914–1918472 Z Knihy erotiky489 Rudé zpěvy489 Ze sbírky Bohyně, světice, ženy507 Básně knižně nevydané508 Vysvětlivky516 Jiří Taufer: Doslov519 Seznam básní podle prvního verše539 Seznam obrazových příloh543
[549] KNIHOVNA KLASIKŮ SPISY STANISLAVA K. NEUMANNA Svazek osmý
BÁSNĚ III
K vydání připravila a edičními poznámkami opatřila Milada Chlíbcová, doslov napsal Jiří Taufer. Graficky upravil František Muzika. Spisy Stanislava K. Neumanna řídí Ústav pro českou a světovou literaturu Československé akademie věd. Redakční rada: Ladislav Štoll, Jaromír Dvořák, Hana Hrzalová, Jaromír Lang, Stanislava Mazáčová, Lída Špačková, Jiří Taufer, Štěpán Vlašín. Výkonní redaktoři Milada Chlíbcová a Jarmila Víšková. Vydal Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, n. p., jako svou 3164. publikaci v redakci krásné literatury. Praha, 1974. Odpovědná redaktorka Jaroslava Myslivečková. Vytisklo Rudé právo, tiskařské závody, Praha. 24,56 autorských archů, (z toho text 24,03 aa, ilustrace 0,53 aa), 25,19 vydavatelských archů. 601 22 856. Vydání první. Náklad 1000 výtisků.
01 - 090 - 74 13/13 – Vázané 28,50 Kčs
E: jf; 2004 [551]