ELEGIE

ELEGIE
Otče, otče můj, tak nepravdivý již jako to patero prvních mých let, jsem spokojen se vším, čím v krvi mé dlíš, čím jsi v ní a čím jsi v ní byl, hlavu mám, jak vidíš, vzhůru, soucit mám s protivníky, nevyčítám – leč smutný šeptám otazník jen jak zrazený, tisíckrát zrazený sen: Proč jsi se, otče, počeštil? Otče, maloměšťáku a deklarante, dobrácké srdce demokratické, hat schon recht gehabt, Milada, meine Tante, bylo nám toho třeba? Bylo ti třeba, aby tě obrali dědové dnešních selských lichvářů, abys nám umíral vida již zpovzdálí plížit se bídu k těm, jež měls rád? A mně snad, řekni, mně bylo třeba, bych si jak cizinec dobýval chleba u rodáků tak cizích? Otče, otče můj, již jako chlapec cítil jsem se tak nesmírně sám v národě těch, co lezou za pec před činem, myšlenkou, krásou i světlem a před bojem, kde se s vavříny sklízí i rána či smrt – v zemičce barbarů? ne, v zemi občánků, co chutnají jako vařený kaštan 276 a politizujíce u džbánku ideje melou v bezzubých ústech na nechutnou kaši. A přece, a přece jsem podlehl víře té země, že v těchto skřetech živ ještě Tábor, že stačí svrci habsburské plémě, by ohnivákem vyletěl vzhůru svobodný národ. Ale když přišel ten kýžený den – běda, již tehda jen pouhý kuplet – spár habsburský byl přeražen, nadstavba zřítila se, leč ostatní zůstalo všecko, po starém panstvu vředy dostalo předčasně moudré děcko: básníci zblbli, šejdíři slibovali, národ se schoulil, lichváři čachrovali, na povel Paříže přišli jsme za mříže, a jako láva smrdutá faleš podvodníků z žurnálů, sněmovny, řečnických tribun zprznila republiku, a zbyl jen zmetek. Ó jak ho nenávidím, nevěstku západní buržoazie! Jak jsem ho na hony vzdálen dnes, národa vodnatelného, sám jemu cizí! Nikdy se neshodneme a nedorozumíme. Z jiné krve jsem a z jiného těsta, cítím to, vidím, 277 zklamán jsem v lásce i víře byl, zbloudil jsem, vězněm se cítím v područí panského města, klecí mi shnilá ta země, a všude jsa doma, kde žije zvíře a člověk, ač nechybělo vůle ni vroucnosti, zde jsem se neaklimatizoval. Otče, otče můj, tvou víru jsem ztratil, že by ještě někdy velikosti plamen ten kupčící národ zlatil, že by nový Tábor tu povstal proti světu, necouvl před dračí tlamou, zahořel železným nadšením, ne vlasteneckou slamou. Zas politik bude tu hrabivý hokynář či pimprle z brambor, zas filosof vycedí kalamář pro radost měšťáků a na zlost konkurenta, zas básník dá změknouti mozku, až přijde čtyřicítka, sedlák tě okrade, dělník si zavlastenčí, a III. internacionála se u nich pěkně ztenčí v odznak a rudou pásku: český komunista před válkou občanskou varovný zdvihne hlas, soukromé vlastnictví uctí v otrocké ženě – sper je ďas! Co mně a jim? Loužičko česká, k tobě nepatřím. Otče, otče můj, proč jsi se počeštil? Jinde se přece jen dýše líp. Břemenem vzteků a smutků jsi obtížil synáčka nezdárného. Leč není mi líto, že vlasti už nemám, 278 krkavčích matek nám netřeba, není mi líto, že národ mi cizí: syn lidstva jsem a soudruh proletariátu, syn jeho revoluce, jež věří kulometu, věří dlátu a drzé má ruce. Mně nesobeckou jen louže ta trýzní, smutkem a bědou, že všecko velké tu zbaběle vyzní, zhyzdí se všecko krásné, že neprodajné tu zbožím na krámku, mlhou vše čisté a jasné, že vznešenost kurví se s krutou nízkostí, vrabeček za orla platí, že cíl a smysl zaprodali vyšší a vše, co tu živoří, co se tu děje, jen vojna je žabomyší. A že na této ubohé půdě ničemu nekyne zoře, več věříme a co nám svato, dokud se bouře nad ní nerozšílí rudě a nepřeoře to vlažné bláto. Pročež, pročež přijď, přijď, přijď, ó Moskvo! 279