VOTES FOR WOMEN

VOTES FOR WOMEN
Bohatá třída vzplanula tisícerými světly, vysoko jakési lekníny žhnoucí na kandelábrech vzkvetly, a pod zářícími okny a mimo výklady skvělé vzhůru a dolů v proudech, jež velebné jsou a smělé, jak slavnost sune se horká krev metropolitní tepnou. Uprostřed automobily, kočáry po asfaltu míjí, ztlumený cval a rachot spájí se v melodii, z níž vítězné jeky časem až nad paláce se vzepnou. Večerní hudba lomozu, vášnivě přidušená, jak žena vilně objatá vlní se a sténá. Ponoř se v lázeň tu, občane! Až k srdci tě přitiskne a dechem tě ovane ten nádherný, krotký a veselý dav, tvé nervy se ztiší, jako by pro tě jen rozkvétal úsměv každé z těch nesčetných hlav, jako by pro tě jen toalety žily, voňavky voněly a obloukové lampy se vznášely v modravě hořící výši. Přes všechny vzpoury a rozpory, přes hněv, jenž nadýmá se, pocítíš obdiv k životu tomu a lásku k moderní kráse, chod stroje sociálního jak báseň uchvátí tě, a životem večera toho oddaně půjdeš jak dítě. Jen srdce nutno k tomu v pořádku míti a pro jednu vlnu neztrácet rozhledu po celém vlnobití... Toho však nemůže právě malá, nešťastná Ada, která teď pro muže jednoho sladkého smutné psaníčko skládá za jedním z oken těch světlých, jež dokořán otevřeno šum svůdné hudby marně dnes v budoár dívčí vpouští. 349 Tu srdce umírá strachem, smrtelně poraněno, srdce, jež letělo, letělo a náhle kleslo v poušti. A malá, nešťastná Ada píše horečnou rukou: – Miláčku, pozítří tak neb onak ukončím se svou mukou. Dnes naposled otce jsem prosila, a otec nepovolil, a lord se tváří, jako by neviděl nic. Nutno se rozhodnout. Kdybys ho v souboji skolil, otec se zatvrdí ještě víc. A proti tomu, co Maud mi stále radí: jej vzíti si a klamati, má hrdost praví: nelhati! Tož pozítří po osmé čekám tvůj automobil. A kdybys vše si rozmyslil a nepřijel snad, tu leží – zdá se mi, že se usmívá – browning, – aby mne dobil. Tož pozítří po osmé, miláčku, bez něhož svět nemá vnad pro Adu. A líček útlou vnadu si zahalivši hustým závojem, jak netrpělivá loďka cestu si razí davu příbojem, nevidouc jeho úsměvu, neslyšíc jeho zpěvu, srdce má ve větru jako drobounkou plevu. Na nejbližší poštovní úřad bez dechu letí nějakou nesmyslně vířící změtí... Zatím však jinde, v sále naplněném a jasném vřískají veliká slova jako polnice v bitvě. Žen schůze usnáší se o všeléku spásném a říši mužů podrobuje divoké pitvě. – Odvěká poroba ženy je dílo zpupného muže, který si pro svou rozkoš pěstil vonné a hedvábné růže a přitom pošlapal práva jejich, lidství jejich a svobodu; k otroctví, k nevědomosti lidstva ved polovinu a s chytrostí starého lišáka pak setřásl ze sebe vinu, 350 obviniv z nespravedlnosti slepou přírodu – Votes for Women! – Již dosti dlouho však trpěly jsme, v zločinných okovech byly, brutálně odstrkovány, když přicházel neopilý, brutálně znásilňovány, když zpit byl chlípností. Génius ženy procitl i přes všechno ponížení, svá práva si uvědomil a připraven k velkému dění teď spravedlnost a svobodu hlásá s odhodlaností: Votes for Women! – Muž zpupnou pýchou svou přivedl svět náš na pokraj zhouby, kamkoli pohlédnete, neřest se zbabělostí se snoubí, a veškeren život náš pouhý je taneček na sopce. Všechno je nutno obrodit, všude počíti znovu, hrdinné činy ukázat po ohnivém slovu, génia ženy pustit na skety, tyrany, na sobce: Votes for Women! – Žena jest na pochodu a nic ji nezadrží, odčinit křivdy mužem spáchané přichází podobna strži, na světě širém nikoho žena se nebojí! Zbraň každá dobrá byla, když měla být zotročena, zbraň každá dobrá jest, když povstává žena, však rány, které zasazuje, sama již zahojí. Votes for Women! Tak volá své fanfáry krásná miss a potlesk ji omamuje, před jejím nadšením štuková stěna do dálky ustupuje a nový se otvírá svět, nějaký milý, hodný svět, o němž zbytečno přemýšlet, jakmile jista v něm jedna je věc: že takový nevděčný milenec, jako byl její Harry, zákonů ženských pocítil by nemilosrdné spáry. 351 Pak tribunu jiná řečnice útokem béře prudce, vysoká, hubená, snědá, s krátkými vlasy, s ňadry plochými a s prsty jako pavouci nohy pitvorně dlouhými; ve vzduchu neustále jí třepotají se ruce překotně, bláznivě, že chvílemi zdá se oku, jako by s tělem již nebyly a ze setrvačnosti jen kroužily kol hlavy a boků. – Do boje, ženy, do boje! A jako kladiva v železárně černá a rudá slova teď bijí a bijí s divokou rozkoší ukoje. To není již ješitná herečka, ani skuhravá sova, to plamen je žhářské pomsty za život, jenž oklamal, a současně život je to, jenž našel se a vzplál. Vášnivý rytmus buší destruktivními rázy do civilizace muže a do srdcí přítomných žen, zdá se, že zoufalství všechno na jednu kartu sází, zatím však žena jen noří se v rozkoš sladkou jak milostný sen, v jedinou rozkoš života, jenž jí nedal nic lepšího a kromě děcka nebyl by mohl dáti nic většího. Teď nikdo netleská, prudkým výkřikem sveden, neboť teď vše jest výkřik jeden. Jen hedváby dam a kretóny dělnic podivně šumí v sluch, který požár tuší, jejž něco dosud tlumí, jenž náhle však vyrazí divoce. Pak – jako by někdo zatřásl stromem a zralé se řítilo ovoce. Sál ječí, burácí, praská, otřásá se a šílí, skučící láva mezi stěnami nemá již dosti místa a východy všemi do ulic večerních se valí. Toliko nahoře, na galérii cizinec, anarchista, o sloup se opírá ještě a usmívá se chvíli, do vousů tiše se usmívá úsměvem, jenž pálí. 352 A ženy táhnou třídami řvouce své válečné heslo, za jejich davem, jako by hejno ptáků rudých se sneslo, letáky leží rozhozené, a s praporem v jejich čele hubená řečnice k útokům vede je směle, kdesi již okna řinčí a vítězně vzpíná se hněv. A ženy táhnou třídami zastavujíce proudy, do automobilů, kočárů vrhají papír a řev, tu vítány skeptickým úsměvem, tam ironickými soudy, a jinde, kde dotkl se odvážlivec jedné z jich hezkých děv, panika vzniká, boj deštníků, holí a pěstí. Večerní promenáda rozestupuje se tiše před těmi, které přicházejí disharmonii vnésti v půvabný souzvuk její, jenž něhou barkaroly dýše: jedni se baví a druzí se mrzutě dívají, pak proudy opět rychle splývají a lomozu večerní hudba znova se nítí z jich harmonického vlnobití. A ženy táhnou dál, a hubenou pannu, jež prapor nese a láhev s petrolejem v šatech má uschovánu, myšlenka na útok vrcholný pobádá nyní. Teď zástup před poštovním úřadem kupí se za vůdkyní. Votes for Women! Hubená panna žerdí praporu přízemní okno rozbije, prudkými gesty po kanceláři petrolej svůj rozlije a hořící papír vrhá tam, jejž družky jí podaly: Votes for Women! Dál táhne vítězný zástup a divoké halali... Na poštovním úřadě oheň byl uhašen bez váhání, nicméně shořelo mnoho rekomandovaných psaní. 353 Pozítří pro malou Adu nepřijel automobil. Ten usmívající se browning raněné srdce jí dobil. Vzrušena, večerní promenáda o ní jen hovořila. Zůstaly nepovšimnuty letáky, jež kterás tu rozhodila: Votes for Women! 354