RÓZA LUXEMBURGOVÁ

RÓZA LUXEMBURGOVÁ
Ozbrojenými čely jako ohromní železní býci narážely na sebe imperialismy, kulomety, bombami a děly oheň chrlíce, mezi ocelovými čelistmi hromady drtíce námezdných otroků. Jménem sebeurčení, demokracie, pokroku! Leč ti, kdož pochopili – vzácní – a šalbou hesel k smyslu sestoupili vraždění, pozdvihnuvše hlas a pěst proti zločinu, proti buržoazii a jejím králům a presidentům, červení – plnili žaláře a vězení, a na prsa jim jako lupič klekla vlast, jež se vzteklá. Ať, žalář, to není trest ni místo pokání a z bab jen dělá oportunisty. Žalář ticho jest, v němž roste k dozrání láska i nenávist. 293 Žalář jest laskavé přístřeší, když venku tančí svět, jak píská generál; jsi svoboden jak tulák v ořeší a krásné máš myšlenky. Ty, Rózo, krvavý pokrm tisíců za pozadí majíc a denně z něho dostávajíc nezbytný, hořký krajíc, nad ptákem, stromem vroucně jsi snila, abys lásku svou zachránila, ze čtverečního sáhu zahrádky dovedlas vyčísti nejlepší pohádky země. Jak sladko bylo by žíti, nebýti nenasytných lidských bestií, jež nemohouce letící myšlenky zabít, těla zotročují, těla zabíjí. Jak sladko bylo by žíti, kdyby byl dobojován ten zápas o zralé lidství, o lidství bez bohů, bez pánů, bez tříd, a s novou rozkoší se život mohl pestřit na troskách zpátečnictví. Jak sladko bylo by žíti, kdyby tvá práce, oddanost, láska, zápal tak často nedívaly se choře, do krve denně práskány tam venku, jako ten tichý bůvol na vězeňském dvoře, na nějž se soldát sápal. Jen kniha přírody ti dává zapomenout a tu a tam i kniha básníka: ta slova slunečná a tvoje slzy něhy 294 dovedou nad vším krátkou duhu sklenout – posílit odhodlání... Umlkla děla. S rozbitými čely ustoupili býci. Revoluce se rozehřměla. Prchali králové. Měšťáctvo se chvělo. Z bran žalářů se rudé hejno rozletělo, Spartakus vztýčil prapor. Leč ze stínu se k moci drali zrádci, záškodníci. Ebert a Noske a Scheidemann vztýčili zrady hlavní stan, o záda otroků voděných za nos opřeli lží svých a podvodů nános, hráz proti revoluci; buržuj si oddechl, postavil poznovu prolhaných zákonů svalené desky – Liebknechta, Luxemburgovu zničil vztek opilé soldatesky... Ty, Rózo, kterás bývala doma u ptáků, květin spíše než u lidí, tisíckrát uražena v snu svém o člověku, tisíckrát zraněna v rudém srdci svém sobeckou zbabělostí, planým hlomozem, zvířátkem bez myšlenky, citu, vděku, tys věděla dobře, že ti pomoci není, že pro toho člověka umřeš na dláždění, že opustíš ptáky, louky a sad, protože musíš bojovat. Protože lidé jsou tupí a zlí, k přírodě před nimi prcháme; ale protože jsou i oběť a kořist, život svůj za ně dáváme. 295 Tak dalas, nehezká židovko malá, zdolána vlastí vlastníků, tak jsi se krasavicí stala všech revolučních dělníků. Nebyvši zrozena štíhlá, pro jednoho milence štíhlého, stala ses věčnou milenkou zástupu nekonečného, světice, Rózo! 296