CHVÁLA SELKY

CHVÁLA SELKY
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně kyne, v mámivé roucho svatební stroje se o překot, na čelo věnce si z písní i květů vine, ve smaragdový závoj si halí ňader svod, skulinou každou vůni syrovou dýše a šeptem sám si stříbrný šelestí doprovod. Tak zřím jej zvlněný, světlý z vyhřáté výše na kraji lesa; smyslný, jistý, nevinný jak nápoj zelený kypí z obrovské číše. Vlnami kučeravými skrývá hlubiny, plochami pravoúhlými vesele svítí a jako koráby na vlnách kolébá dědiny. Smysly mi probouzí, na tváři ruměnec nítí. Zrakem a chřípím jej chválím. Písní venkova se opájím a navěky chtěl bych se zpíti. Tu jasné iluze rostou vonného domova a lidí ztepilých, sladkých, vidiny silné se náhle rodí z úsměvu, pohybu, ze slova, jež cestou potkávám, shůry v lučiny sdílné, v uličky tiché kráčeje... Zeleň mám v oku, med v ústech a srdci, v uchu včely pilné, představa má se podobá říčnímu toku. *
Jsi krásná? Nevím. Jsi mladá, silná a ztepilá. 42 Pohledem děvím, rci, kolik srdcí jsi ranila, pohledem orlice, pohledem holubice, blesků je v něm a sladkostí na tisíce, a otvíráš jej široce, ať modrý je, černý, nebo hnědý, zrá sladkohořké v něm ovoce, do dálek plují v něm ledy. Máš ňadra malá, pevná, vzdorná a celičká jsi nepokorná jak z oceli. Tvá chůze, lodice plachetní, tvé tělo, březová haluz, jež sní o ději v pupenech. Tvé studánkové veselí jde královsky a prostince; sníš jistě v černé hodince o darovaných ti úsměvech. Nejvíce však se ti obdivuji, když horké chleby neseš od pekaře, zatímco bílá oblaka blankytem plují a tobě mákem žhnou tváře. A zastavíš se odpočívajíc planoucí, vzpřímena, pod šátek odsuneš pramen kštic a zvrátíš ramena. Nějaká slova tvá zvoní. A pecen voní. *
Jsi krásná? Zdá se mi, věru; snědého hospodáře jsi žena, v kolébce plavou máš dceru. Jak broskev pevná jsi a ojíněna a chutnáš také tak, když muže ††††††††††††††††††† ††††† †††††††††††††††††††††††††††††††† †††††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††††††††††††† ††††††††††††††††††† †††††††††††††††jsou lásky plny, ty páky budoucnosti, a ňader tvých pružné vlny v milostné souvislosti jim hudou doprovod. Od svítání až po večerní muže objetí, kdy v důlek na lokti snad pocel zaletí, jaký to den a vznešený chod! A jaké v něm sladké myšlenky, když dítě balíš do plenky! A nad polem staneš-li, nad lučinou s nástrojem prostým v ruce, jak hroudy jsi nejkrásnější květ a svítíš tu prudce. Slunce tě jalo zlatou pavučinou, a oči rukou si cloníc, do dálky hledíš na ten váš svět přes kříže starých zvonic. Tvá modrá sukně, pestrý šátek, košile režná, tvrdá tvá lýtka nahá: dne všedního jsi veliká kněžna, po níž i vítr žádostivě sahá. Ale dni jsou, kdy zpíváš a za děvčátko se míváš. V zahradě jak malá pěnice den zpíváš celý uprostřed zeleniny, u hlavy včely, veselá světice. 43 A dni jsou, kdy tančíš se štíhlými muži a horkou rosu máš na brunátné kůži. Tak slunce před západem vdechuje květina, tak světlo před večerem stravuje hodina jak ty teď své mládí. Však lichocení žhavá tě nezmatou, jsi dítěte šťastnou zajatou a jeho otce pohledem líbáš kradí. *
Jsi krásná? Ano. Jsi stále silná, pevná, ztepilá. Všechno ti bylo dáno, vše v sobě jsi spojila. A muž tvůj, čeleď, dobytek váš v stáji i půda veškera šepce, když mimo kráčíš křepce: Hle, žena! A oblaka se na tě usmívají: Gratia plena! Och, píseň klíčů tvých slyším jak vyzvánění, když se svátostí jde kněz, jdu do komory za tebou v snění, kde vonívá ovoce, byliny sušené, koření, sýr a uzené a na jaře pod okny bez. V tvých rukou veliká bílá vejce jak šperky jsou, a všechna jsi podobna čarodějce, když s jitřní fanfárou drůbeži, která vděčně krákoře, své hnědé zrní sypeš na dvoře. V tvých rukou každá věc má zvláštní jas, a hřeben nejkrásnější, když dětem češeš plavý vlas 45 a pro nejmenší, nejmilejší mazlivá slova máš a jako Madona se na ně usmíváš. A když jdeš na slovo boží tak naškrobená, šustící, vážná, a přece tančící, a hrdě ruce tvé na modlitby se složí, jdeš po návsi jak královna. V kostele modlíš se po zvyku, však někdo jsi, kdo s bohem se porovná bez velkých cavyků. Víš, kdyby teď Spasitel před tebou stál, že na děti by se pozeptal a na muže a na polnosti a pak by jen prostě požehnal ty vaše prosté ctnosti. *
Ještě jsi krásná, třebaže k zemi již trochu se kloníš. Očka máš jasná a památkami voníš. Ještě i malé růže rdí se ti v obličeji svrasklém. Obrázky vnoučat máš za sklem. Ještě jsi krásná, třebaže stříbrné vlasy zpod šátku ti svítí. Ještě si znalecky prohlížíš úrodu, klasy. Ti nejmenší nosí ti kytice kvítí. Pro každého něco máš z dubové truhlice, pro vnoučata nejvíce; vždy jablek posledních u tebe najdou vděk, pod svatým obrázkem věneček. A krok máš pevný dosud. Jsi křepká a čilá, tak veselá, bys ještě písničku prostou si zapěla dojemným hlasem. 46 Tvůj za obzor odchází osud jak na moři bárka zcela malá, když pohoda stálá a vzduch je naplněn jasem. Tvé dni jak bílá plachta mizejí s malinkou nadějí – tak tedy sbohem! Květ země jsi šťastný a líbezný byla, méně jsi snila než moudře žila pokojným slohem. Ze země vykvetlas, se zemí rostlas a v ni se vrátíš, větříkem skosena jednoho dne tiše se ztratíš. Sbohem, můj sne! *
V květnovém slunci kraj, hle, horoucně plane, jak nápoj stálý a ohnivý. Z jeho hlubiny výtečných věcí vůně vášnivá vane. Ji piji dlouhými doušky po celé hodiny, po celé dny své tiché. A prosycený tím pachem jejím složitým sním své vidiny. Sním přímé a hrdé muže, věrné ženy, sním život požehnaný, práci radostnou pod rozložitými lipami, kaštany, kleny. Je země příliš krásná krásou prostou, ctnou v zátokách klidných, kde Města nerostou dýmy a všude nad střechami zeleně se pnou, než abych iluzemi ji neplnil svými, tou slávou čistých gest a ctností prastarých, jež hasne zatlačovaná mocnostmi zlými, 47 otrokům zlata bývá pro frivolní smích a ještě daleko kdesi zneuznána snad vzkvétá, rody nesouc na ramenech svých. Tak také tebe sním, ženo venkovana, silného rodu matko, květe pohody, sílo, jež nejsi, jak v Městě ta, toliko předstírána. Tu kolem, zdá se mi, vonějí předčasné jahody. 48