PROLOG
Znám také čistý lesk těch nití stříbrných,
z nichž jarní jitro tká svůj rosný pažit ranní,
když ptáků zpěv a křik jak vzduchu jarý smích
zve den i člověka na koráb milování –
znám radost blaženou: ta vdechne na čelo
bližnímu polibek za jedno krásné gesto,
a jak by nebylo nic nikdy bolelo,
v ní láska chápavá jak vzácné kyne těsto.
Znám také vůni trav a slunce na stráni,
když letní hodina den spájí z horkých pudů
a není nikoho, kdo vášním zabrání,
by překypovaly a jiskřily z všech údů –
znám vášeň smyslnou: ta líbá krvavě,
za svými výkřiky dá drze tvrdé tečky,
a v mlunných výbojích když bouří jásavě,
jak mezi žernovy vám drtí předsudečky.
Znám také barevný tvůj šátek, jeseni,
v němž skrýváš hoře své a hoříš panychidou:
list padá za listem jak slza loučení
a ulicemi měst se plíží starost s bídou –
znám něhu vzpomínky i smutek marnosti,
na strunách hlubokých hru teskných meditací,
i hoře iluze, jež od skutečnosti
se s hlavou rozbitou jak od zdi pevné vrací.
A znám i jiskření, když zimní úplněk
na plochách sněhových svou hudbu vyluzuje,
i temných nocí žal, když hvízdá větru vztek,
po cestách, na mostech zlý smutek světa duje –
284
znám krásu smíření i filosofa klid,
když rukou laskavou se zdá i ruka smrti,
a znám i zoufalství...
je všecky slýchám znít,
ty city blaživé i city, které drtí,
svým nitrem přelidským, tu hudbu bláhovou,
hou, hou, hou,
dnes ukolébavku a zítra běsů rej:
krev nám dej a mozek dej –
ne!
Ty radosti a žaly intimní,
ta hudba soukromá,
nechť v buržoazní poezii zní
pro starý svět, jenž toho tolik má,
a přece zahyne.
Ty však, můj soudruhu, jenž děláš ve fabrice,
jenž děláš na poli a dřepíš v kasárnách,
ty ještě jsi tak chud;
ty třídní bližní můj, vy smědé statisíce,
jež stále ještě držány jste v tmách,
ač k světlu chce váš pud:
chci s vámi
šachtami, dvorci, továrnami,
vzbouřenou ulicí;
mé třídní zpěvy nechť teď pro vás znějí
o práci, vzpouře, o naději
a jasnou polnicí,
ať dnes nás pojí jako rudou páskou
soudružskou láskou
a zítra nechť jak důtky sviští
tou svatou naší třídní nenávistí.
Potlačím
slabošských citů denní dým,
285
vám, jen vám
železným hlasem,
strojů a kulometů tvrdým hlasem
poslední zpěvy své vyzpívám.
286