VII
Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
Kvetoucí stonky svých tyčí, sloupů a zvonkových her
jak piloty nesoucí střediska nadějí, vůlí a věr
jsme bezpočtu vsadily v zkaženou půdu, v střechy a báně
světových metropolí,
soudržnost jejich utužujíce, sítě své kladouce na ně,
jednu a druhou a třetí a každou jinak, aby nic nepropadlo,
zatímco v dýmu kralují, ostrovy, na kterých zvadlo
dědictví po starých bozích lesů, lučin a polí.
V cihly a maltu, v kámen a beton, také v sádru
vrazily jsme svých opor bíle kvetoucí ramena,
a přívětivě se usmívajíce, ač velmi jsme lhostejny v jádru,
na hroty železné, šupinaté hřbety a čela kamenná,
ba docela dolů až na asfalt a dlažební kámen,
dnem nocí drcený kopyty a hlazený koly a podšvy,
a pevně se držíce za ruce sbíráme každý pramen,
jenž tryská tu ze srdcí, dlaní a mozků, aniž často proč ví,
a všechny je řadíme k sobě jak věže v chorál své zvony,
že od modliteb se neliší kletby, od jásotů stony,
v jediné dílo, myšlenku, touhu splývajíce,
v kužel, jenž hrotem nebe se dotýká, kde komínů čadivé svíce
společně mračno tvoří,
třísněné krví západů a zlatem prchavých zoří.
Nahoře, nad zčernalými vodami, jež zkameněly,
mezi jich věžemi, hřebeny, hroty, báněmi,
a dole, nad hlavami chodců a nad korunami ubohých platanů, akátů a lip
oblohu linkujeme křížem krážem, a kdybychom zazvučely,
jako to v polích někdy činíme, a rázem, všecky se všemi,
jak ohromný z ohromného luku vyslaný šíp
projelo by to vším a otřáslo by to vším
26
a v mrtvého boha idylického sesuté čelo
mířilo by to vzhůru nad puchy, plyny a dým.
Uprostřed metropole, v ní, skrze ni, nad ní jsme drátěné tělo
nezdolné souvislosti a nového lidského řádu.
Jak stará mrtvola, obsazená armádou červů,
rozpadla by se kosmopolis v hromadu nesouladu,
nebýti nás, tuhého života našeho, železných nervů
v horečce její!
Uprostřed zběsilosti kalkulů, úskoků, her a slastí
přes propasti mezi lidmi se klademe jak ulic přes propasti,
jež pod námi zejí.
Těch ulic bláhových! Hrozných a nevinných!
Těch pláství ověšených horečným rojem!
Těch stružek stříbrných v pobřežním písku!
Jsme s nimi se všemi. Učinily jsme z nich
jedinou bytost ohromnou, jež zde řve vášní a bojem,
chtivostí slávy, požitku, zisku,
a tam opět pokojná jest, zamyšlená, tak tichá a tklivá,
že z parku slyšeti kosa, jenž zpívá –
jedinou bytost ohromnou, matku kontrastů a paradoxů,
jež hltá hory masa jako hory koksu,
jež chlubí se démanty na šíji žen i hladem před azyly,
jež věci nejúžasnější vystavuje za skly –
a přec by zemřela hrůzou, kdybychom večer se zpily
a všecky – rázem – praskly...
27