ZPĚV NÁDRAŽNÍCH SVĚTEL
Jsme zelená, červená, žlutá světla
luceren, semaforů,
noc nad řečištěm trati vzkvetla
čtverylkou našeho sboru,
jsme stráže poslušné, jsme oči, které sní,
světla jsme nádražní.
Za ruce křížem krážem se držíce,
navzájem v kázni se posilujíce
svou službu konáme věrně,
ale ač jsme jen souhvězdí technické,
lomcují námi vášně mystické
jak hráči v hazardní herně.
A v klidu stejně jako v pohybu
jsme zřídly žáru;
noc horkou činíme až do všech záhybů
a plnou varu.
V ní horké také jsou kovové skřeky,
nádražní rachoty, rány a jeky,
supění lokomotiv a rázy nárazníků;
jsme jako ženy smyslné, pro které vše se děje,
pro které řičí touha, i strach, i beznaděje
v signálech trubek, pískotů a křiků.
Dny jsme až dosud všecky prospaly,
se šerem k životu jsme se vždy probraly,
noc pro nás pravé má hodiny:
tu sníme v tichu stejně jak v lomozu
o vášních, nikoli o věcech provozu,
žhavé jsou naše vidiny.
35
Jak drama z biografu a román detektivní
jdou scény mimo nás a lidé srdceryvní,
má erotika ve všem velkou úlohu;
v zavřeném kupé zříme krutá znásilnění,
zločiny kolem se dějí v každém provedení,
vášnivé ve slohu.
Po krvi nejvíce v snách svých však lačníme
a na katastrofu tajně se těšíme
jak na cíl tužeb svých:
do tváří hrůzou a bolestí ztrhaných,
do nahot, do ran krvavých
paprsků zuby zatnouti chce se nám
zelené, červené, žluté,
neznámým lidem a neznámým končinám
dát pozdravení kruté...
Tak sníme a na to čekáme,
zatímco přesně konáme
svou službu v každou noc,
zatímco píšťaly zblízka i zdáli
jako by časem vydávaly
volání o pomoc.
36