DUB
Vidím strom a sebe v něm,
jako z podpalubí hledím okny jeho
na proud času;
věcí pevně utkaným snem
po hladině proudu zeleného
uplýváme v jasu.
Vidím dřevo jeho jak ramena sedláků
tvrdé, hnědé:
pěsti vedra a mrazu, větru a lijáků
ukovaly je a lišejníky šedé
ověnčily mu kůru vrásčitou,
rodíce a množíce se pod jeho záštitou.
Země skládala je z nejlepších svých látek
jako veliký venkovský svátek,
když tak z keříku žvatlajícího dětsky
rostlo v košaté stromisko mužně šumící,
rozpřáhlo své paže jako atlet řecký,
na nich vztyčujíc korunu kučeravou a hostící
život ptáků a hmyzu.
Vidím snědé dřevo jeho, ztratilo už mízu,
hoblík stolařův odskakuje od něho jak od zvonoviny,
ale vidím křesla s hradními slečnami,
stoly s trnožem, s číšemi medoviny,
v selských jizbách legátky s dlouhými nohami,
s vyřezávanými srdci,
vidím trámy a fošny, svět možno na ně vrci,
v krbech polena a dobrý jejich plamen,
koly ve vodách se měnící v kámen –
zatímco tu datel do kůry buší, mláďata v hnízdě piští,
bzučí hmyzy, květům dávají savé pocely,
míza vystupuje v nejvyšší ševely,
zatímco tu dětská ručka snad po žaludech se vzpíná,
49
plyne život, strom a já a svět, a každá chvíle příští
táž jest, a přece jiná.
A již dřeva nevidím, vidím děj, jenž vzrůstá,
nahoře a dole se líbají tisícerá ústa,
aby uprostřed dubové tělo
žilo a rostlo a mohutnělo.
Vidím nahoře korunu jeho a každý zvláště lupen
napadený, beroucí a rozdávající pokojně,
čím jest na větvi a čím jest neseskupen,
dění věčného účastný přehojně.
Vánku každému něco dá a vezme od každého,
s dechem světů dech se mísí jeho,
z jihu sladkost má, ze severu tvrdost,
a přec prostý jest jako dětská hračka,
vystříhaná panenka z papíru, zelená značka,
a přece chybí mu hrdost.
Vidím tajemnou chemii v jeho koruně.
A již koruny nevidím, vidím děj, jenž plyne.
U nás na dvoře suší jeho listí, na stlaní, a do vůně
celý stápějí dům, do vůně, z které se line
les a slunce, deště, větry,
u nás dýchají nesmírné kilometry.
Vidím dole kořání jeho, pronikající hlínou,
hledající a horlivé.
Och, jak drží jej! Och, jak jej pojí s domovinou,
koloběhu mízy napomáhajíc žíznivé!
Vidím tajemnou proměnu látek v jeho kořání,
a již kořání nevidím, vidím děj, jenž míjí,
síly křižující se širé ve tkáni,
krajku života, symfonii.
Vidím strom a život, sedě v jejich nitru,
smysly mé se podobají letnímu jitru.
50