ZDE, V TÉTO ULIČCE ÚZKÉ...
Zde, v této uličce úzké, nejstarší z dědiny,
kde ploty se rozpadávají, domky i rodiny,
kde silné záclony brání jen, abychom nezřeli si
navzájem do postelí, v skříně a mísy
a sobě tváří v tvář neujídali ze skývy vezdejší,
kde cosi každého z nás se všemi druhými chodí,
zvuk hlasu, spád kroků, pach oběda i věci nepatrnější,
ve vzduchu hustém jak lepidlo, v němž všecko ke všemu lne –
jak cizímu vystěhovalci v podpalubí lodi
zde, v této uličce úzké mi nemine dne,
abych se neviditelnými prsty, mnoha, necítil připoutáván
cizinec k cizincům jak bratr k bratřím, jichž dlouho nespatřil,
abych se necítil, ode všech dostávaje, všem dáván
a docela malým, jedním z mnoha,
jako bych lupenem v kroužícím listí byl,
jako by proti vůli mi vedena byla noha
a ruka, ústa, srdce, myšlenky,
i rachotem fůry vezoucí jedle, i blekotem stařenky –
zde, v této uličce úzké, kterou miluji,
poněvadž se tak houpá jako bárka mezi vlnami vrchů,
k čupřinám jejich měňavým nahoru pohlížejíc,
poněvadž na světlo každého rána i já s ní vypluji,
ať zimou umlká, ať hlaholí v slunci se hřejíc,
hltaje se vším, c†††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††† náhle, potmě a sám.
53
Za nocí, jejichž poklop nesmírně vydut se klene
a krásně vybroušený na fasetách svých hoří,
zatímco ulička dole již spí jako nemluvně,
cos promluví náhle šeptem, hlas, který se koří,
aniž vím, ve mně-li jest anebo vně,
aniž vím, která slova ve které praví řeči,
tu, stoje kdes venku, ano, má ulička je to přece,
ale teď všecky věci tu na kolenou klečí,
docela jiné, neznámé, vor zbožný na širé řece,
já na něm uzel z houžve, ale myslím, a plyneme, plyneme,
a nechápali bychom, kdybys řek: zhyneme!,
krev hroznu sladkého z ústních koutků mi vytéká
a krev mou vlastní zatlačuje a zpíjí,
zní mezi zemí a poklopem hudba odvěká,
mé tělo odpočívá jak po vášnivé říji,
nesmírně vděčen jsem za všechno, mokvavou půdu líbám
pod svými koleny,
pro bílý květ se shýbám
v proud zelený...
A teď zde opět je úzká ulička naše,
nikoli, fantóm jen, jenž se jí podobá,
tajemnou končinou plížím se plaše,
cizinec, podivná osoba:
kolem je všecko z temného sametu,
a já jsem jak naplněn tajemstvím záletů.
A teď jsem jak plavčík, jenž na lodi, nahoře v koši,
uprostřed moře, v noci, si myslí, jak je to divné,
že zde jest, a nikoli na pevnině, v krčmě, kde hoši
s holkami sedí, popíjejí a v karty hrají –
ale já nejsem plavčík, básník jsem – a jak je to divné! –
zbloudil jsem, vrchy mne přikryly, lesy mne uspávají,
aniž z nich cesty hledám, spokojen
54
a trochu zmaten jen,
že zde jsem, zde právě –
(jako by mandelince nebo kovaříku
napadla směšná věc, proč žije v trávě,
a nikoli v muzeu za sklem a na špendlíku) –
Chodím po takové noci se světélkem v líci
a každému zvláště ze všech těch lidí,
jež potkávám, jež okna má míjeti vidí,
chce se mi na potkání cosi hezkého říci,
i krvi otrávené, míšencům bez ctnosti a vnady –
dokud si nevzpomenu, že mně to jen náleží, mně zcela a bez výhrady.
55