NA ČERVNOVÉ ZEMI
Sterými prsty tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
červnová země ukrutně napadla mne,
jak polyp sousto, jak vojsko ves, jak osiku větru van
a ze všech stran.
Rukama, †††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††† horkými údy,
dáti si všechno líbiti,
zavříti oči, zapomenouti svět,
rozkoší krutou se chvět.
Ještě však chvilku nechte mne státi zpříma!
Ještě se chce mi jazykem stírati si
krev z rukou a rukama z tváří.
Ještě se chce mi brániti mozek a maso,
lámati marně vřezávající se pilku.
Ještě jen chvilku!
A klesám.
Jen se mne chopte, červnové prsty země!
Na mne se vrhněte, bytosti, věci tohoto místa!
Bodejte, škrabte, sajte mne, ovinujte,
zaplavte životem, který se vylíhl právě
z vajec a pupenů, z larev a břich
nesčetných!
63
Bylo to ze zvyku, ze studu falešného,
ze strachu naivního, nectností člověčství,
že jsem hned nezašeptal „Ano, och ano!“
Ale již vzdávám se na slunci, na tomto místě,
kde se již nejedna asi vzdávala žena.
Netřeba, byste mne šetřily, prsty země.
Pod chrupem rozkoše krev má může téci.
Pojďte jen, bytosti! Pojďte jen, věci!
Lesky a barvy, hleděl jsem na vás se zalíbením,
oslepte oči mi však, vámi nalité přes okraj,
vyloupni mi je, chceš-li, ty, zeleni, především.
Ševely, bzukoty, křiky, hukoty stáda,
které se žene, balvan nebalvan, řečištěm,
protrhněte mi bubínky opilých uší.
Pachy a vůně, ze všech stran postupující,
napěchujte se mi až k prasknutí pod chřípí.
Zalehněte mne, věci; doteky, omamte mne.
Chci býti vámi přibit k zemi jak rudochů luky.
A chci se dusiti pod vámi jak pod těly černošek.
Jen proměňte mi tento červnový den
v tropický sen!
Jen přibližte se, shrňte se na mne ještě více!
Zde ležím, šaty můžete strhnouti ze mne.
Chci, byste všickni a všecky našli cos chutného na mně.
Vezměte, jezte, pijte toto mé tělo.
Nejsem již vetřelec, nepřátelský hlas,
jsem z vás...
S věcmi a bytostmi všemi tohoto slunného místa
na břehu prostovlasé a rozcuchané vody
jest u mne červnová země.
Liány ostružiní, chmelu a svlačce
povalily mne, svázaly, zakously se do mne;
nebráníc žhavým lukům, které vysílá slunce,
listoví zahrnulo mne, obstouplo, stisklo ke dnu,
větve se přese mne položily jak pruty mříže.
64
Po marném zápasu horký, nadmut a zpocen
dokola kolem vysílám hostiny vlažný pach,
zdaleka svolávající dopolední chtivost.
Mšice a mouchy, pavouci, mravenci, brouci
obletují mne, padají na mne, dobývají mne útokem,
sosáky, kusadly napadajíce mou kůži.
Jak pevnost jsem obležen, střelami zahrnut, hořím.
Ještěrky vrátily se, hadi se plazí tiše mimo,
plži mne ztékají, stříbříce šaty.
U břehu na balvanu na rybu číhá vrána,
úkosem pátrajíc však, zda ještě se hýbám,
vážky a motýlice chřestí nade mnou křídly.
A ptáci jsou zde: mláďata všude piští,
růžová hrdla jim zejí, když se přiblíží staří,
život se hrne na mne, země mne drží,
zalknu se v této strži.
Zalknu se rozkoší v objetí krutém.
Ach, byla by to smrt!
Celý jsem tvůj byl za svého života, země,
mne odcizit tvým ňadrům nemohla záhrobní lež.
Po lidsku bloudě jsem se k tobě vždy vrátil.
Nemůže rozloučiti nás planá naděje již.
Proč tedy jednou mám v hrobě uvězněn býti,
v studené, temné, hubeně žijící kobce,
či kouře oblakem vyletět komínem pece,
nad lány kvetoucí rozptýlen býti větrem?
Proč připraviti mám steré a steré sosáky,
sterá a sterá ústa o sousto, o živnou půdu?
Proč býti nakonec přece odtržen od tvých prsů
jako květ z trsu?
V červnové ráno na slunném jako zde místě
u zpěvné, prostovlasé a rozcuchané vody,
zaškrcen tvými prsty, zemříti chtěl bych, země.
65
A nenalezen, nepohřben zůstati ležet,
jablko spadlé ze stromu do vysoké trávy,
živočich na mechu zdechlý v houštině lesní,
zůstati ležet v zeleni, v slunci i pod hvězdami,
napaden býti ihned vojskem tvých bytostí,
rozpadnouti se v sousta, v života pařeniště,
skutečnou hostinou býti všemu, co zde již čeká,
zvolna být pohlcován, roznášen na všecky strany,
zmizeti až na těch několik neděsících kostí –
zpočátku bílých, pak zšedlých a omšených
a všemi živly společně
zhlazených konečně...
Jaký to život objímá zde mé žití!
Jaký to život objal by zde mou smrt!
66