RÁNO
V červnové ráno, ve tři hodiny ráno
snem dosud všechno je stkáno
v křehký a bledý tvar.
Kraj, stisknut mléčným poklopem k zemi,
je zalklý dosud soustem noci,
jež s rozepjatými perutěmi
již pouze jako zřidlý stín
hrouží se v západ.
Dědina ještě má zavřené oči,
až k ústům staženu peřinu ticha.
Vychladlý, vlhký vane vzduch
po jejím čele.
Nehybně leží s roztaženými údy,
s pokojným dechem, se spícími pudy
nevinná, sličná.
Vycházím tiše na ranní lov,
nemohu jinak než po špičkách.
I tak však o zrnka písku mé podešve
dělají nesmírný hluk.
A přece ze všech stran v celém kraji
již všickni ptáci cvrlikají,
hvízdají, zvoní.
Jen ještě větším ticho však činí
a lidský krok můj tak nevhodným.
Plížím se k řece nemístný zcela,
ruměncem tvář se mi uzarděla,
ač slunce ještě v lesích.
71