RYBOLOV
Dívám se do světa jak otvorem tunelu,
jenž z něho vykrojil malé zelené místo.
Z tohoto balvanu vidím věci, jež jsou.
Je-li cos jiného kdesi, není rozhodně jisto††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
Jen vodou zde u svých nohou jsem si docela jist,
k ní připojen šňůrou, po jejímž cukání slídím.
Tep vody touto cestou zde mezi prsty držím.
Jak ukolébavka přechází mi v celičké tělo.
Ale já bdím a číhám a zhola nic nechci,
než aby šňůrou to trhlo a do hlubin jelo.
Rozhodně: neexistuje zhola nic jiného
než toto místo, jež z prostoru mi zbylo,
semknutých věcí místo, můj rybolov,
v němž se vše k jednomu mžiku společně soustředilo.
K jednomu mžiku, k výbuchu, k prasknutí napjatých věcí.
Pomine náhle kontakt můj s vodou, jež dřímá.
Uprostřed tohoto světa vytryskne stříbrný plamen.
Budu jen sevřená ruka, která rybu třímá.
72