ZPĚV Z NABITÝCH LET
Jak mračna zlověstná nad naší hlavou,
jak řinčící armáda ulicemi napjatě naslouchajícími,
jak zhnědlá řeka stoupající a stoupající
valí se, valí čas
vymletým evropským řečištěm,
a nikdo neví, nezazdá-li se náhle
jak zastaven,
jak povalen břemenem těhotenství
a nevyvrhne-li děje,
p†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††
† cítí jej osetá pole,
jako by jižjiž podešve těžké, kopyta, kola je drásala,
cítí jej střechy dědin a báně a věže měst,
jako by jižjiž kule je vrtaly a požáry hlodaly na nich,
a cítíme také my jej neviditelně se valiti
nám po stranách, mezi nohama, skrze prsty.
Nárazy nepravidelnými
dnem nocí buší nám v spánky,
podivně mokvá na našich dlaních,
vstřebává se nám v krev.
Dáví a požírá teorie jak jehňata vlk,
láskám a hněvům našim předhazuje měnlivá sousta,
opěrná místa přesunuje a ruší.
Jak písková zrnka vše lehké uplývá s ním,
bezvládně slabí se kotálejí v něm,
a dravci loví v zkaleném proudu...
105
Občane, bratře,
k čemu se připojiti máme na této strži,
na který vyšplhati se pevný a jistý koráb,
kde bychom, připjati k stožáru uprostřed vlnobití,
hleděti mohli pěnou a vodním prachem
v dál cíle, k příští stanici pokojné,
k novému řádu života?
Občane, bratře,
naslouchej v hukot a vřavu,
naslouchej pod lomoz událostí a hrozeb!
Nechť řinčí přípitky králů a vojevůdců,
nechť praskají řídké kosti mezi tesáky dravců,
nechť nesčetných, protivných zájmů zbraně se kříží
a burzy, sněmovny, ulice v horečce stálé
se potácejí a řičí –
pode vším uslyšíš podstaty tlumené hlasy,
dvé hlasů lidských a země hlas,
a tma se ti promění v jas.
Jak pila se vžírající hluboko v dubové dřevo
zde tento chraplavý hlas náleží pánovi dneška
a cinkot zlata jej provází,
v němž hrabou se lačné prsty,
a skřípot zběsilých per jej provází,
jež kalkuly zanášejí:
jediná je to slabika, opakovaná stále,
jediné čtvero liter, stále týž chameleón,
modlitba, sten a hrdla stisk,
jediné slovo: zisk.
Hlas ten tu šepce, tam vzpíná se, blyští,
chňapá a cení zuby,
na jeho povel se utahují šrouby a železa
anebo děla se hrnou a třaskají pušky.
Hlas ten se svíjí jak nabodený had,
plemena, kasty se svíjejí s ním,
106
chvěje se jako postrašené děcko,
davy a zástupy se chvějí s ním.
Nesčetných poplachů hlas ten je zvon,
za ním se plazí nářek a ston,
svou hrůzou naplnil čas.
Půjdeš s ním, občane, bratře?
Jak ševel vanu ve vlahém větvoví červnovém,
jak před venkovskou madonou za lásku modlitba dívčí,
jak úměrná práce, při níž si dělník zpívá,
hlas druhý zaznívá ze zátok času,
života chvála,
života radost,
života pokojné přijímání.
Že tisíc je věcí sladkých jak jablka,
jichž koupiti nelze, však dosíci čistotou srdce,
že poli a městy průvodcem jistějším
nad zákon zisku je svědomí,
zpívá si tento hlas.
A země jej doprovází
zurčením tichým a spodním,
zurčením růstu, zrání, věčné cirkulace,
mateřskou řečí věrnou i trestající,
jediným pravdivým hlasem, který je mimo nás:
Slyšíte, synáčkové?
Zde sedím a klín svůj mám připraven
s poduškou měkkou pro váš sen,
s ovocem pro váš hlad.
Rozešli jste se a zapřeli jste mě,
nejsem však vidina, pevná jsem země
a neúnavný řád.
Sedím a čekám, až se mi vrátíte,
do mého klína pokojně skloníte
znavenou hlavu.
107
Udeří hodina: zardělí studem,
zemdlení vřavou, bojem a trudem,
přijdete z cest a válek domů
a za všechno zlato, co ho má svět,
nedáte jedinou klidnou noc,
jediný vonný květ...
Občane, bratře, slyšíš?
Občane, bratře, vol!
Ale já vím, že slyšels a volil již,
bratře můj,
ty, kterýs vyrostl, kvetl a uzrál
pod širým stropem nezištných snů,
v nichž necinká zlato a k lupu se neřadí cifry:
svobodný člověk tu kráčí za čestnou prací
po půdě zkypřené pro setbu budoucnosti,
pro nové občanské ctnosti.
108