JARNÍ NEDĚLE
Pod kaštany
prosívajícími veliké hrachy slunce,
které nemohou dopadnouti, poskakujíce z předmětu na předmět,
míče odrážené nejrůznějšími věcmi,
pod kaštany,
hustý, visutý ostrov tvořícími v hostinské zahradě,
kypí jarní neděle v letní restauraci.
S tebou budu dnes, krásný povyku barev a zvuků,
po dnech večerů dlouhých, samoty, ledového ticha!
S tebou budu dnes, dave, kaleidoskope, hluku,
s celým trupem svým, se všemi smysly, s funkcemi srdce i břicha!
Vlají
bílé ubrusy a světlé toalety,
dmou se tenké látky, zelené, červené, modré, žluté,
jedna šeříková,
proplétají se, vaří se, stříkají
v parodistickém turnaji,
hoří na šedi, žehnou na hnědi šatů mužských.
Květen společenský rozkvétá tu jak záhon,
tváře, zardělé skvrny, telefonují na všecky strany.
Pudy, energie, jež si vesele vyšly na hon,
táboří tu jak vojsko pod zelenými stany.
Vřískají
hlásky dětí a koketních slečinek,
volají
basy, tenory mužů, alty, soprány žen,
zvoní, piští, klokotají dívčí smíchy,
jako lesní potoky zurčí hovor a štěbot.
118
Všecky schopnosti sterých hrdel, co dovedou, ukazují,
ale – prožíhanou výkřiky, které ulétají,
na protější stráni usedajíce v hnízdech –
ryčnou symfonii jako řeku snují
se skleněným doprovodem naspodu,
s porculánovými hlasy talířů,
s kovovými cinkoty nožů a vidliček,
se šustotem podšvů, jež, docela dole, trou se o písek.
Jarní radost, jež stáhla se sem, do této vzdušné klece,
jako hříbě řičí a mladá jest jako jitro:
v kraji z nebe se sesula na hlavy naše a plece,
s vanem alejí lesních vnikla nám až v nitro.
Steré hlavy
tančí jakýsi kvapík, dotýkajíce se jedny druhých,
steré paže
houpají se, veslují dole i nahoře,
potkávají se, křižuj†††††††††††††††
†††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††e, rozdává rozmáchle,
nebo bílá, vlající slečna běží se sklenicí vody –
tanec, tanec je všechno,
tančí nejvýše kytice, klobouky, ruce,
tanec, tanec je všechno –
až tu znenadání a prudce
tančí pro všecky pohledy jen jedna věc: ňadra,
v prolamované halence hopkují zahradou
jedna mladá, špičatá ňadra –
Tanec barev, zvuků, pohybů, všechno je tanec všech se vším,
jarní, prchavé semknutí lidí, mnoha, dychtivých všeho.
119
Se zelenými plachtami, jako vzducholoď, celá zahrada se vším
tančí, kdesi vysoko myslím, tanec opilého.
S tebou, tanci a dave!
S tebou, hode, svátku, královský dne!
S vámi budu dnes v této zahradě veliké jako svět,
neboť nestojím právě o klid k práci
ani o samotu, z které se dobývá zlato.
Nechci nic dneska dobývati, věděti, že jsem „někdo“.
S vámi budu až do šera, do posledního vlaku,
a pak hleděti budu laskavě za páry mizejícími v houští.
S tebou, demokracie krotká a radující se,
kteréž věru dnes nenapadá sežrati mne,
s tebou odpočinouti si chci od sebe samého.
Máme slunce, svobodu, vzduch zde,
upomínku na vonný kraj, kterým jsme prošli,
prostou radost, nemající vedlejších úmyslů.
Chceme býti veselí, sytí, přirození jako květnový den.
Pročež také pečeně sem a uzeniny! Piva, vína, limonády!
Saláty sem, sýry, dorty a likéry!
Naše čelisti se již nemohou dočkati zdravé práce,
jazyk laskominy má a hrdlo prahne.
Číšníku! Občane! Bratře!
Na tvé zdraví piji, dave, kaleidoskope, hluku!
Ztotožňuji se s vámi a nechci nic věděti o domýšlivosti básníků.
Na tvé zdraví piji, krásný povyku barev a zvuků,
na tvé zdraví, květnový dne, zahrado hostinská,
na tvé zdraví, světe, jenž tančíš!
120