JMÉNEM DĚLNÍKŮ
Jménem dělníků,
jménem železným,
jménem horníků, kováků, stavebníků a lučebníků,
jménem železničářů, typografů, zřízenců a nádeníků,
ale nikoli jménem toho neb onoho, nýbrž jménem davu,
když vztyčen má jedinou pěst a jedinou hlavu,
nechť ze základu kamenného slohy železobetonové
vyrostou čistými liniemi, slohy nové,
a jejich krása budiž svatá pravda třídní,
stejná v Kantonu, Tangeru, Sydney, v Chicagu, Londýně, Vídni,
k pateru vzbouřených kontinentů nechť doprovod zpívají
a do budoucnosti se dívají
přítomnost milujíce
pro její strašlivé oči a rozbrázděné líce,
pro její mohutný osud.
Jménem dělníků,
jménem železným,
jménem vynálezců, inženýrů, lékařů a biologů,
jménem antropologů, etnologů a sociologů,
ale nikoli jménem těch, kteří ve starých pověrách žijí
a proti skutečnosti bojují dětinskou ideologií,
nýbrž jménem tichých i bojovných materialistů,
kteří jsou nejvíce podobni dnes legendárnímu Kristu,
nechť slohy, pozorné k době jak anténové dráty,
sbírají, zpívají, hrají a rozdávají
naděje, cíle, úspěchy, obavy a ztráty,
jež plamennými anděly z hlubin práce a myšlenky povstávají,
z nejposvátnějšího děje, z dělnické revoluce,
a nechť jsou jako štědré a ohnivé ruce,
nesouce pecny hladovým,
mrznoucím †††††††
††††††
††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
†††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††
††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††††vými,
k radosti vedlo a k hněvu mělo, nás činilo nesobeckými,
než tuto revoluci černých a rudých dlaní,
to strašlivé tornádo, toho rozumného inženýra, to jarní usmívání,
jež jako Jupiter býkem Evropu k lásce unese,
vysokým proudem elektrickým celý svět roztřese,
krvácejíc a hřímajíc temně, ale i rozlišujíc jemně,
plemena spojí, neřkuli národy, kontinenty, neřkuli země,
ale nikoli krále a presidenty, generály a diplomaty, bankéře, velkostatkáře, průmyslníky,
nýbrž hrdiny, tvůrce a dělníky, hrdiny, tvůrce a dělníky,
a do zobáků odzbrojeným aeroplánům, brázdícím vzdušné vody,
dá ratolest práce a shody.
Kde tedy,
kde tedy něco vyššího jest,
co by nás v šíleném zmatku rozmarů, směrů a cest
rozohňovati mohlo ke zpěvům lásky a nenávisti,
co by těm našim stromům dávalo květ a listí
a co by z poetů, snížených k ornamentu pro vládnoucí třídu,
činilo zase básníky, první občany z lidu,
a co by samo opravdu hodno bylo,
aby se básníkům zalíbilo,
z nich loudilo úsměv a slzy?!
Mrtev je bůh a umírá vlastníků vlast,
měšťanská třída kráčí hlavu na špalek klást –:
stoupání jarní mízy, myšlenky bezbožné reformace,
polnice hesel, dynamika občanské války, patos krve a práce,
dělnických pluků pochod, rudých praporů vlání,
126
úsilí o nové formy, bouřlivý růst a zrání
nechť v rytmech našich šumí, hudou, jásají, vládnou
a funkcí sociální jsou, ne pouze ozdobou ladnou –
i s ševelem slzí ženských nad padlými hrdiny,
i s drobnou hudbou úst a ruček dětských za vítězné hodiny,
když tleskají vítězným praporům.
128