PROMĚNA
Toto mé údolí i provrtané vrchy, rozbitá úpatí
po léta smiřovaly se pokojně s kouři a rachoty vlaků,
z prava i leva poslušně míjejících svou cestou
a ve dne v noci systematicky odměřujících čas;
zarostly náspy a na vyvážkách z ukrytých tunelů
narostlo smrčí, rozkvetly zlatě vysoké divizny:
kraj tento s vlaky uzavřel jednoho dne
přátelství tiché.
A podobně také já, uprchlý z měst a vřavy,
všechny jich jedy maje v neklidné krvi,
všecko jsem učinil, abych zde vetřelcem nezdál se:
po léta sál jsem nový vzduch a setřásal návyky ulic,
až synovsky přilnul jsem k této venkovské půdě,
ana mne naučila zákony země ctíti
v klín svůj mne kladouc...
Dnes je vše jiné. A nejsou-li přetrhány tyto pokojné vztahy,
jsou aspoň mdlé jako struny, jež povolil houslista.
Tak zvyklý míti vždy znovu a den ze dne takměř pocit,
že zvolna mne prostupuje tato příroda zde
složitým útokem, lahodným, ale nezdolným,
překážky boříc (zatvrzelosti, hněvy, myšlenky mstivé),
které si přináším z těžkého obcování s lidmi –
tak zvyklý pocítit nakonec vyrovnání
a splynutí křehkého synáčka s přepevnou zemí –
dnes tu jsem zmaten.
Sám v krajině, uzavřen do údolí, zajat vrchy a lesy,
oddělen jasnou říčkou od železničního náspu,
ač vše se ve své kůži zdá býti a na místě svém,
dnes pochopiti se namáhám včerejší samozřejmosti
145
a nejvíce ze všeho slunný pokoj a mír všech věcí
kolkolem sebe.
Snažím se pochopiti klid stromů a úsměv řeky,
jež se mi dívají v zhroucené staveniště nitra,
snažím se pochopiti široký úsměv slunce,
které se tváří, jako by při starém vidělo vše,
pohodu červencovou a národů souzvučnou soutěž –
ale cos cizího mezi námi dnes a marná snaha má:
nechápu klidu, úsměvu, pohody, divit se nepřestávám,
že slunce svítí tak jako loni a údolí moje
že nenaslouchá s rozšířenými zraky v hrozivé ticho,
kdy se zas do něho vsune z tmavozelené hlubiny
pomalé, závažné, těžké, tragické supění
s chocholem dýmu.
Laskavá, hebká ruka širé pohody letní
dnes neklade se mi na hlavu jak otcovské požehnání,
jas její, zdá se mi, studí jak na mrtvé svatební šaty.
Jakousi lhostejnost nesmírnou vidím v pohledech kraje,
klid sobecký ve všech těch pohledech usměvavých.
Jako by byla včerejší noc vyrvala srdce mé půdě.
Anebo mně někdo vstříkl do žil krutý a neznámý jed,
aby mne nejbezpečnějšímu odcizil útočišti,
vyrval mne z řádu.
Jist nejsem si tím ni oním, jen cítím, jak mi dnes cizí
ten mír dne slunečného v zeleni zdejší
a že bych byl pokojnější v bouři spíše než v tichu,
které tu pluje nade vším s oslnivými plachtami
a pohodlně.
Neklid jak nestravitelné sousto tlačí mne v nitru,
myšlenky nakousnu, odhodím, červivé slívy.
Peň s kořeny venku, na břehu stojím a viklám se
uprostřed věcí, lahodných včera, ale ztrativších náhle
smysl a zítřek.
146
Jen jediná určitost a docela jistá věc,
před jejíž nepochybností nic, zdá se, neobstojí,
a která přece jak přízrak lomozný mezi nás vpadá,
urputně zírajíc v zeleň, ticho a jas, jež se k ní nehlásí,
ano, ta vpadá sem, vpadá a mizí, a já ji čekám vždy znova,
potřetí, podesáté... vleče se, potí se, heká
jak soumar s břemenem nesmírně těžkým a hrozným,
také však jako prostinký z předměstí pohřeb obestřená
šedivou svatozáří, a ta ji tak cizí činí živočišnému klidu
tohoto sytého kraje, který se vyhřívá,
a ta mé srdce lidské sbližuje opět s lidmi,
s hazardním kročejem dějin, s osudem miliónů –
jediná určitost, kterou nic není s to vrátiti již,
válečný vlak,
vlak a vlak...
Bílovice n. Sv., červenec 1914
147