SRDCE
Tato má rozbitá sklenice od vína,
ještě se na ní několik rubínů třpytí,
zde přece, na cestě, nesmí ležeti takto:
lakové střevíčky může si rozříznout slečna,
děťátko bosé může se poraniti.
Je tedy nutno, abych sebral ty střepy,
jeden kus, dvé, tré, čtvero, patero kusů.
Jak tu tak klečím, sbírám: Ubohá sklenice!
Kolikrát pil jsem z tebe trpké i sladké víno!
Kolikrát přes okraj plna byla jsi hnusu!
Je mi tě líto pro všecka dlouhá ta léta,
v nichž jsi mi konala, jaks nejlíp dovedla, služby.
Pro všecko víno, potoky vína, jež z tebe jsem pil.
Pro všecku bolest ukrutných vystřízlivění.
Pro všecky rozběhy. Hodiny varu. Tužby.
Kdo mi tě vlastně vyrazil, sklenice, z ruky,
že tu jak děcko ležíš, přejeté koni?
A což ty tvé střepy sbírám opravdu pouze
ze strachu o dívčí střevíc a bosé dítě?
Na koho myslím, aby se nezranil o ně?
Ale i pro tě něco učinit musím.
Slepím je, na památku postavím na skříň.
Či že bych... Opravdu, nemožno z tebe již píti?
Slováčku, pojď sem! Toto zde mosazným drátem!
A dobře! A zpívej mi! Poslyš, tuhletu umíš:
o Janoškovi, jenž se na vojnu bral?
Ještě se na ní několik rubínů třpytí!
149