POZDRAV
Jede.
Vyjíždí z tunelu,
a já mu nastavuji prsa,
vidím české praporky, jež obletují mu boky
mezi uvadle zelenými větvemi
připevněnými k vagónům,
vidím lokomotivu,
má kytici na prsou,
vidím v otvorech nákladních vozů
lidské hrozny,
stavím se čelem ke trati,
do řady s těmito stromy zde,
jako by nám bylo tvořiti špalír –
jede,
duní bezpochyby, rachotí, řinčí,
ale neslyším toho,
odhazuje bezpochyby, odfukuje
daleko, na všecky strany
věci, z nichž se tu skládáme, já a domov můj,
ale vidím jen jej,
dávno již nic jiného,
ve tmě jsem a on ve světle
jako kinematografický snímek –
jede,
vidím tváře, samé stejné tváře,
na nich úsměv (nebudou přece plakati)
anebo něhu pro mne (a pro mnoho jiného),
a zatímco stěny vagónů se rozestupují
a já vidím vojsko,
jež leží tu a táhne,
sahám do kapsy,
zdvihám kapesník,
150
ale div ho nepouštím opět polekán,
neboť to, co následuje
teď, vzápětí,
je příliš hrozné a krásné –
zdvihám kapesník
a rázem dávám tím nesmírný povel:
steré ruce činí ihned také to gesto,
kapesníky, praporky, větve, ruce a hlavy
spojují se vagón a vagón v třepotavý řetěz,
a zároveň
steré hlasy kovají tento řetěz ryčným Nazdar!,
jež přeskakuje z otvoru v otvor,
z okna k oknu,
zesiluje se ke konci,
nepřestává na začátku,
důstojníci také mne poslechli,
kývají, volají,
kůň zařehtal,
zbraně se lesknou uvnitř i venku,
a náhle
to nejkrásnější, nejhroznější se děje:
trubač – zde – přede mnou
zdvihá trubku k ústům,
nadýmá tváře,
trhá vše kolem sebe,
rozdrcuje nás,
trárata, trárata, rata, rata, trá –
zavírám oči, bolí to, ale sladce,
mávám,
volám,
ale nevím, kde jsem –
s očima zavřenýma dívám se jeho směrem,
myslím, že už je ticho,
ale jede, jede
nesmírně daleko
151
v jakýsi rudý jícen,
žíhaný žhavými koulemi,
vidím černou siluetu s černými praporky
kytice na prsou lokomotivy je už spálena asi,
jede,
vrhá se stále hlouběji do ohně,
a ten zavřel za ním teď žhavé své dveře.
152