RANNÍ SLUNCE V SZEGEDU
Ve čtyři, v půl páté ráno,
než ticho je protrháno
plechovým třeštěním trubky,
než vojáci z front se vysypou,
semena z plodů, jež zralé jsou
a praskají,
tu uprostřed na nádvoří
se zaleskne kalužinka,
na tváři šedé, vystydlé hoří
čerstvá a bláhová šminka,
rybníček slunce
se dětinsky sminká.
Větřík ho nemůže rozčeřiti,
pokojně svítí.
Větřík jen hlavy chladí nám,
kteří se první u hydrantů
myjeme ze šálků v malém kvantu
vlažné a kalné vody;
větřík je laskavá ruka.
Z ostatních věcí jen muka
číhají na nás.
A mimo zlatou sluneční louži
každý se nedůvěřivě plouží,
ze stínu s hrůzou hledí na ni,
na její teplé usmívání,
jež roste a rozpaluje se.
Sám,
poněvadž ještě nejsem zdejší,
poněvadž ještě si vzpomínám
na jaro severnější,
odrážím na zlatou hladinu
člun, zvyklý v slunci se kolébat,
169
člun, jenž by někdy se potopil rád
a jindy tiše se zasní:
Vrby a olše táhnou se po březích,
od splavu zvoní ženský smích
a pěnou skáče pstruh,
napravo, vlevo na stranách lesy
se všemi hlaholy, šumoty, hlesy,
sečemi horce se tetelí
pach rozkošnických postelí,
v plápolu tančí hmyz...
Ale jak hořkou mandli náhle
pokoušu, vyplivnu před fronty zprahlé
naděje, snění:
povelů nože řady krájejí,
biplány v modři se koupají,
ve výhně slib se mění
jezero slunce.
Kol po všem smutku pravoúhlém
zářící stéká proud,
a v srdci zmrazeném a ztuhlém
všecko je troud.
A tu již východ zaúpí,
jdou čtyřstupy, jdou čtyřstupy,
na nebi hledáš mrak.
Nebesa jsou však natažena,
ni záhyb,
doběla skvěle vyleštěna,
ni skvrna,
k zemi se navrací zrak.
Do slabin práská tě polnice
na horké, rozryté silnice,
ve prach a žár:
jsi sousto téměř bezcenné,
170
do kotle k změknutí vržené,
za chvíli vzkypí var.
Červen 1915
171