Po kalné Tise ledy od severu jdou
a po železničním mostě vlaky s municí...
Za trochu klidu platím bolestnou chorobou,
napolo slepý bloudě po nemocnici.
A přece, pojďte sem rychle, něco vám pošeptám:
Jsem opět cosi jako homo sapiens.
V šero a mlčení hroužím se jak v říční večer prám,
u kormidla mi sedí tesknící sana mens.
Po kalné Tise stříbrné louže se rozlily.
To slunce není však pro mne, není teď můj čas.
Byť zcela slep i hluch a něm, kukla motýlí,
tu v koutku kdesi rád bych vyčkával jarní jas.
Pak bych se proklubal z kukly jednoho poledne,
bych nah a svoboden stanul před čistou oblohou,
rovnýma nohama skočil do proudu svého dne,
ni vírů bych se nebál, v něž jiní nemohou.
Leč to by bylo vám dáti mi nejen vody smích,
šum lesů, lučin květ a zvířat snubní rej,
to by se musil vrátit i lidský živočich
k souzvuku s kvetoucí zemí, s ní splynout v jeden děj –
Mlha nad korytem Tisy
všecko vyvatovala.
V mléku řídkém potopeny
nákladní spí lodice.
Touha přitiskla mi čelo
k oknu nemocničnímu
v pozdní večer, jenž mne minul,
vymetaje jídelnu.
Sterem hlasů volává mne
zvenku zbytek života –
Teď chtěl bych jen v bílé tmě té
slyšet rozvodněný proud
a na lodi, hnědý plavec,
u kamínek v kajutě
dnešní porci zelí s chlebem
zapíjeti pálenkou.
Polozastíněné okno,
nestačí-li, jde-li o svět,
dost je velké k oslazení
nemocniční idyly.
Z trochy zdí a holých stromů
z mostu nad rozmáchlou Tisou,
nu, a z obecného ždibce
malých lidských zvířátek
skládá se mé denní sousto
polykané labužnicky.
Denně jinak upraveno
dostávám je na talíř.
V době, která všecko béře,
za to sousto bývám vděčen.
Křečovitě držím stéblo
nad závratnou propastí.
Dni mé, jeden za druhým,
chudý, chudší za chudým,
jako popel, jako prach
sedají mi v týl:
v šedi šeď a v dýmu dým
bytí mé se nebytí
podobá jak stínu stín,
nad propastí stín.
Hledím dolů: šum a jek,
dravý život, horký svět
rozhazují s lomozem
cizí hlubinu:
je to totentanz i ples,
tma i světlo, pláč i zpěv,
úzkostí a nadějí
živá kytice.
A že jsem tak hrozně chud,
touhou zachvěla se hruď,
a že nebyl jsem vždy stín,
lačně dolů zřím.
Jako míč však od stěny
odskakují zraky mi,
mezi mnou a divou hrou
studí cos jak sklo.
Pokud dosahuje zrak,
z cizoty je zvuk i tvar,
z ostnatého drátu jsou
barvy, pohyby:
nepřátelská vzdálenost
vstříc mi čiší z propasti,
kdybych sklem se propadl,
sežeh by mne mráz.
A tak nad propastí dlím,
šeď a popel, dým a stín,
touha se mi zalknula
v prsou vyprahlých –
Ale kdybych spatřil květ,
jediný svůj, rodný květ,
pro ten květ a za ten květ
vrhl bych se dolů.
Mimo mne kymácejí se všelicí lidé,
Maďaři, Srbové, Němci, Rumuni, Židé.
Smutní i veselí muži, tiché i hlučné ženy,
jsou mezi námi steré styky nataženy,
smutná a veselá pouta, tiché i hlučné styky,
melancholická čtverylka při zvucích harmoniky,
předivo z babího léta, leč rovno tvrdému poutu,
železná pavučina až do tmavých koutů,
proměnlivá a lehká, že průvan jí smýkne,
leč po celém domě nikdo z ní neunikne.
A přesto nesmírně sám jsem v tomto soužití s mnoha,
jako v zástupu věřících ten, jenž nevěří v boha,
poslední vlčí mák v chřestícím ovesném poli,
mezi oblázky škeble, vržená na břeh holý,
ano, jak škeble uzavřen tu ležím a lidsky se dusím,
zatímco nějaké hrozné dni jdou dlouhým pochodem husím
rovnou do monografií a příruček historických,
okutou obuví řádíce v nejlepších květech lidských.
Nemám tu pohledu, jenž by mne pronikal ke dnu,
kdy a proč hořím, kdy a proč blednu,
nemám tu dlaně, která by dnes úzkost mou zachytila
a zítra z nadějí mých pevný koráb sbila,
v němž bychom dali se na cestu do nejvlastnějšího kraje,
jejž horizont nám vrací, zvolna se otvíraje.