TĚŽKÝ ÚDĚL
Mezi včerejškem, jemuž rád bych zulíbal ruce,
poněvadž tak mi voněl říčkou, bořinou, sečemi
do pokojného snění,
a tím zítřkem, jehož nemůžeme se dočkati,
a jejž mnohý spatřil, spatří toliko očima
rozpálenýma smrtí,
tento ohnivý, třeskutý sloup až do nebe čnící,
žhavá, železná opona pomsty a vyrovnání,
u níž hraji svůj výstup,
bezejmenný, titěrný výstup smutného školáka,
jemuž zazdá se časem ze žití předešlého
chvíle zralá jak hrozen –!
Och, jak strašlivě dělí tento ukrutný mezník
minulost a budoucnost, drtě přítomnost na kaši,
jež nám ucpává ústa!
Ale v našich srdcích dosud přečkávajících,
silněji než kdy jindy nevědoucích dne ani hodiny,
pevných v lásce však, v záští,
v našich mozcích žíznivých, zvadlých jak fiala
v horkém kořenáči na plném poledním slunci
příliš krutého léta,
kontinuita života vine se nepřetržitě
jako kabel spojující Starý svět s Novým,
po dně bezpečně běžící, i když orkánem povrch
převaluje se, zuří.
185
Všemi směry z ní line se horoucí elektřina,
až nám nitro časem otřásá se a doutná
touhou po staré práci.
Neodložili jsme snad teprve včera svých nástrojů,
z nejmilejšího díla vyburcováni náhle
trapnou návštěvou mnoha?
Slyším ledová slova, po těle sklouzají mi,
konám kázané věci s rozprášenou myslí,
v ničem, při ničem celý.
Potácím se a klopýtám hořkým, dlouhým snem snad,
nebo kobylek mračnem, do nichž bezbranná vůle má
marně vyráží stony.
Ale trhlina jasná, již někdy postřehnu v dálce
silou reminiscence, silou naděje přes všecko,
jest mi a jest i vám jistě, přátelé, spoludělníci,
cílem, smyslem vší touhy, odměnou za všecka muka.
Pevně levicí držíce poslední článek řetězu,
prostředníci, nosiči, k trhlině, za níž se ková
skvoucí pokračování, pravici natahujeme.
Toho sladkého údělu! Ale jak bolí a tíží
v těchto přeražených hodinách očekávání,
v tomto zazdění pevném, jehož ledové prsty
jdou ti po zkřehlém hrdle!
186