LÉTO V ELBASANU
Den za dnem letí, týden za týdnem,
pokojným zdá se tu všecko snem,
denně můj den je širý pecen
vlažného těsta,
bez vůně však a bez chuti pecen
uprostřed horkého města.
Hrdličky nás tu oblétají,
zvědavě straky se dívají k nám,
střechy a zdiva symfonii hrají
v zeleni, která je všude,
a já jsem sám, ba, skoro sám,
který tu pobožně naslouchám,
jak, jak to bude:
smutek v mých prsou vyhlíží jarně,
leč v srdci buší to marně.
A také kašně naslouchám,
z níž trojí pramen tryská;
ve dne tu malé hnědé ženy stavějí džbány,
večer se v platany vracejí vrány,
a za noci velikých hvězd
v prsou mi cosi výská:
leč k světlu to nemá cest.
A sejdu-li do ulic, klouzaje po hladkých kamenech
v dav mezi osly, soumary, vojáky, domorodce,
jimž pohyby láme zuřivý sluneční dech,
a mimo dílny, krámy, kde volají chodce
truhlice pestré, opánky, látky samé kvítí,
měděné mísy, spony i laciný západní brak,
kde zdálky zlaté placky svítí
a zvolna řežou nože na tabák –
těch hromad ovoce veselých
187
pak ještě mezi vším,
mnoho-li zažili jsme jich
pohledem dychtivým!
Denně je den můj ovocem obstoupen,
slívami, broskvemi, hrozny a fíky,
paletou živou pro bujný sen,
melouny krájíme, loupáme jablka granátová,
a v tichých uličkách s tvrdými vrátky,
jimiž se nesou zahaleny
temnými plášti a bílými šátky
břichaté ženy,
pobožný nápěv na kluzká slova
či hymna z harmoniky –
zeď břečtanovou korunují pomerančovníky:
jsou plody obsypány.
Jen já tu zůstávám planý.
188