CESTOU Z DRAČE DO KAVAJE

Stanislav Kostka Neumann

CESTOU Z DRAČE DO KAVAJE
Bajonet v koši mám, blůzu na sedle, k soumaru řetěz připjal jsem na řemen, v pobřežní krajině žárem zešedlé s oběma rukama volnýma, v košili jen jdu, celý chůze. Vůbec jsme všickni jen chůze dunící, spuštěný mechanism, aspoň napohled, já, tragtierführer náš, oba koníci, špalír nám dělá celý svět, jsme pěkná chůze. Napravo, docela blízko brouká moře, zelené lemování, bělavě zkropené; nevím, zda šťasten jsem či mám-li hoře, nevím, zda údy svěží mám anebo znavené, jsem pouhá chůze. Včera jsme viděli hroby podle silnice, po jednom, po dvou, po třech, po pěti, za námi leží koráby, z moře trčíce, vše jedno – jsem ještě vůle vzepětí, jsem pěkná chůze! 190