POHÁDKA Z BRAGOŽDY
Dubnová noc,
hvězdnatá noc
po špičkách přišla k nám přes kopce,
převysoká
přišla si ruce umýt do potoka,
po špičkách přišla k nám do obce
jaru na pomoc.
Sotvaže pastevcova píšťala usnula,
tiše se nahnula
v úžlabinu,
polibkem zazvonila,
stříbrně zazvonila
o hladinu,
do vody prsty ponořila,
jako by hltavě pila,
a ševel táhl strmou strání
kapradím suchým, doubím v lán,
jako by tajný povel byl dán
k milování.
Napravo stráně strmě splývají,
vlevo jsou zavřená vrata k obzoru,
tu na dlouhém hřebenu sněhy se modrají
s hvězdami v tichém hovoru,
svítí sněhy,
veliká sýpka sedlého světla, navršené něhy.
Ramena světlá a protáhlá
sem noc pak zvlhlá natáhla
a zabořila v sníh,
nabrala si ho vrchovatě
a dolů nesla k tvrdé chatě,
od rukou jiskřivý prach se jí zdvih.
207
A hned se práce ujala,
za stromkem stromek obalovala
sněžnou bělostí;
vzňaly se koruny v úžlabině,
potok je zrcadlil na hladině
s chvějnou něžností.
A zdálky sněžný hřeben se usmíval dolů
na rozkvetlé snítky,
jak dobrý otec od pokojného stolu
na své dítky.
Dvé bělostí tiše se usmívalo
jedna na druhou přes kopce,
zatímco jaro ve stráni spalo,
zatímco jaru se zdálo,
kterak hned časně ráno,
až bude odkukáno,
vtrhne do obce.
Duben 1917
208