CESTOU Z DOVOLENÉ
Po celé odpoledne pomalu, labužnicky
těch našich vagónů několik požírá dráhu.
Zalkly se hovory. V klubka se svinula těla,
vypadlá z hnízda, odtržená z prahu.
Na dlani, na prstech cítím ještě tvou ruku,
jak jsem ji ve své držel oknem vagónu.
Kéž by mi čas toho pocitu nesmazal krutou svou houbou!
Nevíme, čeho nám bude potřeba ve skonu.
Medovým proudem protéká mi nemocné srdce.
Proč v prázdno s časem však uniká, proč Makedonii
tu kolem, všude, jím nemožno zaplaviti
a přes její hory svět, kde lidé se bijí.
V jediné jezero něhy svět by se proměnil,
a smutek, nesmírný smutek z rukou by vyrazil záští.
Nesmírný smutek potáhl mi povlakem nervy.
Sedí se tvrdě mi na komisním plášti.
Bulharský vojnik usnul mi na rameni.
Únavy olej ztišil vlnobití hluku.
Mám soucit se všemi, všickni jsme nesmírně sami.
Na dlani, na prstech cítím ještě tvou ruku.
216