LETNÍ KRAJINA
Nad Pogradcem kvetly jedlé kaštany,
jako silné pluky stály na vrších,
stráže postavily vpřed a na strany,
měly chocholy jak pozlacený sníh.
V jejich šerosvitu sestupoval jsem,
zapomenuv doma uzlík starostí;
saranče a křísi zapáleným dnem
vysílali zpěv své letní radosti.
Neúhledným hmyzem jsem si připadal
uprostřed těch sladkých obrů na svahu,
rozkoš, kterou jsem však z království jich sál,
vracela mi opět klidnou odvahu.
Kroky veselými, skoky křepkými
urazil jsem stezku dolů do polí,
před pšeničním lánem náhle nohy mi
samy zarazily v horkém údolí.
Zelený kov nazrálé pšenice
chvěl se, jiskřil, třpytil všecek rozpálen,
ze sršící plochy jako kytice
čněl tu a tam vzkvetlý kaštanový kmen.
Mezerami v tomto mocném sloupoví
dlouho zíral jsem jak okny v krajinu:
z rudé výhně střech minaret cukrový
vzadu na jezerní shlížel hladinu.
Matná, ocelová prahla po mraku
omdlévajíc žárem v širém poklidu;
pod zdí na obzoru v žhavém soumraku
poznával jsem v bledé skvrně Ochridu.
227
Jako spravedlivý fronta spala tu
a kol vyvedená hnízda pískala,
želvy, ještěrky si vedly bez chvatu,
hmyzů drobná vojska rekvírovala.
Rozestřel jsem smysly jako páví chvost,
vše tu mysl měla, by se opila –
ale zachovala suchou střízlivost:
také zlobu spící v kraji větřila.
228