NEDĚLE NA MÍRNÉ FRONTĚ
Neděle se mi dnes prochází nervy,
neděle, dutý den –
tak asi mrtvého lechtají červi,
když ho už jímá tuhý sen –.
Za námi, za zlými horami
křížové stanice těch, kterých už pranic nespasí,
divoká Škumbi, průsmyk Grabbe, Elbasan, Žibraka, Gramši,
před námi širý klid, hned dešť, hned svit,
letadla zaspávají špatné počasí,
francouzské houfnice odešly na mši.
Napsal jsem jedno vyznání lásky,
na polním lístku poslal své ženě.
Maličká Lime blýská plavými vlásky
v dřevěném okénku naproti v kamenné stěně,
paprsek vniká v náš kout.
Kapela z města přišla v dešti,
leč znova slunce z oblačných kleští
rázem se pokouší uniknout.
Menáž je polní, leč pečeme lívance
z běloučké mouky,
o marmeládu se dělíce
s mouchami, brouky.
Pak na verandě na kavalci
chvilinku, chvilku točím palci,
sytost mě těší, neděsí sudba,
nad střechou kousek nebeské modře
sminká se na mne dětinsky bodře –
vtom spustila hudba.
Poslali jsme si pro černou kávu,
do ticha v pauzách dřevokaz tiká, na šat a hlavu
229
pouští nám červotočinu,
polykám pochody, polykám valčíky
jak lačný sousta laciné paštiky,
malarik pastilky chininu –
má krev jak stařenka veselá
drobně si poskakuje,
Prodaná nevěsta zazněla,
z lůžka mne vyhazuje.
Tu chlapecky vesel jsem, osudu z ruky žeru,
übermütig bis zu tollen Streichen – věru:
mon chair est gai et je ne lus que peu de livres,
mám chuť cos navrhnouti podplukovníku,
který se prochází pod loubím stromů –
leč s takovými nápady, můj rudý diblíku,
počkej, až přijdeme domů.
Ach, domů! Oblaka letí
blankytem, jenž by rád svítil,
dívám se jimi v okamžik divoké lásky,
lepím ti polibky na všecka místa, hladím ti vlásky,
oblaka letí,
jsme malé, maličké děti,
jimž domek z karet se zřítil.
Uvařte ještě kávu!
Že nepřišla pošta? Že těžkou máte dnes hlavu?
Hoj, silná srdce patří k vítězům!
Uvařte ještě kávu.
Do lahve nahlédněte, je-li tam ještě rum...
230