STARÁ PAZOVA

Stanislav Kostka Neumann

STARÁ PAZOVA
Na kukuřičné poušti oáza jsme napolo vyprahlá, karavana jsme opelichaných velbloudů vysílených a hladových, smutné místo jsme, kde nás bije kruté veliké slunce. V prvním soumraku, odtrhnuv se od svého stáda, velbloud melancholický, mezi dvěma bílými baráky na zežloutlé, ubohé trávě zastavil jsem se. Nevypečený pecen měsíce plove, nerovně načat, v bledé modři, která na blízkém obzoru houstne v hnědavou mlhu, a v té mizí náhle jako ukrojena žlutá, rozcuchaná kukuřice; vše je kaleno jako ocel. A jen štíhlá kostelní věž, šedý přízrak, zdaleka vystrčený, rozdělující rovnou čáru obzoru na dvé nestejných dílů, vnucuje ti přesvědčení, že tam vzadu nekončí ještě svět. Chtivě ždímám vyprázdněná ložiska svého tuku, marně hledám 233 roznícení v studených, mízu ve vyschlých, zpustlých komorách nitra. Září 1917
234

Kniha Básně 3 (in Spisy Stanislava K. Neumanna, svazek 8) (1974)
Autor Stanislav Kostka Neumann