ŽALM Z ROKU 1919

Stanislav Kostka Neumann

ŽALM Z ROKU 1919
Já, národ český, a příliš brzy jsem vystřízlivěl z krásného snu o kvetoucí zahradě, kde svoboda, bratrství, mír tančily jako dívčin veselý vír a kde se spravedlnosti dostalo mně a každému z mých. Den ze dne mrskán a bičován podlými žurnalisty a hrabivými politiky, krmen a napájen podvody, lžemi a triky, nemaje jediného přítele na vyjedeném ostrově sedím, do zmatků hledím, nemoha se nadchnouti pro nic, věřiti nemohu, milovati nemohu a naděje jako kocábka z korku kalnou pěnou a po vlnách beze směru se zoufale potácí. Jako kobylky drancují mě hltaví ziskuchtivci, sedlák mě okrádá, měšťák mě vydává napospas bankám a povalovači všeho druhu poslední berou mi od úst. Ti, kteří denně mě zrazovali, jak na psa karabáč na mě brali, tyli z mé práce a nadouvali se, 271 amnestovaní i neamnestovaní v komisích, ústřednách, ministerstvech pikle své kují, znova mě ohrožují, vymýšlejíce si nové řetězy, otroctví červenobílé. Demokratický pán světa, za oceánem číhá dolar, aby i z krve mé, z mého potu se rozmnožoval. Cizí diplomat se pokrytecky zajímá o můj osud, poklepává mi na rameno, abych byl hodný, že darem dostanu, co po právu mi patří. Oslavujeme, interviewujeme, jezdíme v automobilech, vojáčky, hodně vojáčků chceme a papežského nuncia... Nevím, čí jsem, jen steré zřím ruce, domácí, cizí, jež by mě rády roztrhaly jako hladové šelmy. Nevím, čí jsem, ledaže náležím parazitům, zbujelým ve všech mých třídách a stavech, mračnům kobylek, kokotici. V očích mám písek frází, nervy mám ztrhány štvanicemi, a vstanu-li, tož se potácím napravo nalevo, neznaje cesty k sobě. Svobodu jsem si představoval, v bratrství doufal jsem, po míru toužil, 272 ale jen slova byla zaseta, nikoli zrní. Krev mi teče z cév a láska vyprchává, o nekonečných mukách se mi někdy zdává, o nesmírné cestě kamením: hledívám v cizí plameny bezradný a zmámený, táži se: Je to počátek, porodní bolest, jarní bouře, horlivý nástup v nový věk, který mě opravdu osvobodí – anebo pouze křeč, křeč staré, zlotřilé bestie, lidstva, jež v sobě, v každém zabije vždy znova čistý vznět? Ach, kde je svět, kde malost nebyla by vinou a člověk otrokem člověka?! 273