SYN ČLOVĚKA
Fragment
I
A stalo se v starém Veleměstě signálů, dýmů a neřestí,
že narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu...
Tam, kde do kraje se sunou cihlová chapadla předměstí,
do žluté a hnědé trávy vysoké v jamách starého lomu
od patnácti let svých chodila Marie v teplých i chladných večerech
svým smíchem i tělem potěšit srdce, rozpálit ruce, hlasy, dech,
do trávy vysoké pod hvězdným nebem,
kde zapomíná se na chvíli,
že chuďas je přibíjen rezavým hřebem
ke křížům, jež po Městě vztyčili.
Však ze všech těch objetí drsných a neplodných jedno přec změnilo Marii,
to jedno z těch, jež bývá buď štěstím, anebo krutě zabíjí.
Tak narodil se syn člověka v podkroví nebetyčného domu,
to z otce, jenž byl snad dělník z fabriky nebo tulák z polí;
tak narodilo se dítě, jež „otče“ říkati nemělo komu,
to z matky, jež dávala rozkoš mužům nevědoucím, jak bolí,
když mládí uprchne a bída zůstane
těm ženám obětavým,
když všechna naděj doplane
se silou, krásou, zdravím.
324
II
Ve dvorech temných, páchnoucích, na písku zaprášených sadů,
ve věčném šeru žilo dítě a mělo mnoho hladu.
Bez lesů, k jejichž stromům by hledělo, vzhůru k tvrdým a vysokým,
bez polí těžkých klasů plavých na stéblech jako svíce,
bez lučin hmyzem opěvaných, jež slunce zdobí zlatem svým,
bez vod, v nichž plaše zrcadlí se tanec motýlice,
ve Městě dýmů a neřestí smutných žilo zbytečné dítě,
nad nímž se černé domy a továrny tyčily pánovitě.
Své paláce na den z bláta si stavělo u pouličních louží,
pro hostinu svou z písku peklo rozmanité koláče,
a nevědouc, čím pohádky jsou, když večery se dlouží,
o prostých věcech podivně snilo bez úsměvů, bez pláče,
smutnýma očima zvědavě zřelo
na práci, na lásku, na zločin,
tesklivý pocit v srdéčku mělo,
že vidí za stínem míjeti stín.
III
Vytáhlý, sivý, s plavými vlasy, s pohledem, který zabolí,
jednoho jitra Emanuel nesměle přišel do školy...
Byl zasmušilý, ke hrám chladný, věděl však více než jiní;
na jeho otázkách chvělo se tiše nedětských myšlenek jíní.
Ten, kdo mu naslouchal, usmál se neb v rozpaky přišel divné:
jako když na tě z dětinských očí záhada země kývne.
325
Sám dlouho chodil – až jednou s kamarádem ho potkali;
nikdo však neviděl jich nikdy, že by se byli zasmáli.
„– Jsem taky jen kluk z chudé rodiny, máma nám často vzdychá,
a táta, když přijde z fabriky domů, na pány, na kněze kýchá.
Tak se ti u nás všichni nadřou, přec máme bídu a hlad;
namoutě, věř mi, kdybych se nebál, v tu chvíli šel bych a krad.
Mám taky sestru, víš, s podivným břichem, od pláče rudé má oči,
ve dne i v noci za strojem sedí, říká, že do vody skočí.
A mužští k nám chodí v sobotu večer, často svírají ruce;
však prý se kdesi už něco rodí, říkají: revoluce.
To je prý svatá a krásná věc, to světem jde Červená paní...
Když se mne ptali, čím chci být, řek jsem jim bez váhání,
že budu dítě revoluce, když taky mívám hlad...
Jenže, víš, ještě nevím dobře, jak to mám asi udělat.
Nu, mohu třeba tesařem býti, sekyry ostré je pán;
ta v ruce mu blýská, lítají třísky, ráz na ráz trám je otesán.
Pro pány veliké malé bych stavěl bílé krovy střech,
na krovech vysoko stával bych a ve větru popadal dech.
Pro sebe stavět bych nemohl, ne každý má vlastní dům.
A komu se to nelíbí, blízko je šibenici, žalářům.
Však slyšel jsem, že kdesi už i mnohý pán byl pověšen –
Och, to pak hbitě bych postavil jistě sto šibenic za jeden den...
326
Anebo hasičem mohu býti, s ohněm a vodou se zabývá,
s trubkou a pochodní běží v noc, když červený kohout zazpívá.
Prý ještě v zámcích a palácích leckde duchové zlí straší:
plameny na ně pustil bych, strašidla červený kohout plaší...“
Tak s vážnou tváří žvatlal kamarád... Emanuel naslouchal,
v hluboké tůni jeho dušičky přízrak světelný zrál.
IV
V továrně s tlamou nemilosrdnou pohlcující nevinné,
jež drzým signálem reguluje bláznivé otroctví svalů,
za okny sotva průsvitnými, v předpeklí, kde pomine
písnička na rtech, zdraví v prsou a vzrostou blíny žalů,
v továrně počal Emanuel učit se choditi v okovech,
hleděti tváří v tvář chiméře černé, před níž se tají dech.
V hukotu strojů a ve blescích kovů
sevře ti srdce podivný bol:
když moudrá práce tu přichází k slovu,
proč drtí člověka v zubech svých kol.
Bystře a oddaně pracují stroje,
slavný a krásný je hřídelů vír.
Přidáváš k pákám ramena svoje.
Proč z těch sil spojených nevzchází mír?
Proč vzduch a slunce nekrášlí práci?
Proč s prací ruku v ruce jde hlad?
Co stroji dal jsi, stroj jinému vrací,
tvým potem si cizinec zalévá sad.
327
Vetřelec krutý, zpupný a žravý...
Což nepřijde nikdy odvety den?
Což v živou skutečnost jásavé slávy
se nepromění staletý sen?
A Emanuel netrpělivý zaplakal nad rodným Městem,
v dálku se zadíval, odešel tiše s krásným a odvážným gestem,
odešel naslouchat lidskému hoři
za hory, za doly, za sedm řek,
zda už je podobno širému moři,
jež vzedme náhle strašlivý vztek...
– – – – – – – – – – – – – – – – – – – – –
328
ZE SBÍRKY BOHYNĚ, SVĚTICE, ŽENY
[329]