MILATK
Ostrovy
na vlnách se kolébaly jako plné mísy,
dávno, dávno tomu,
lidé
s vůlí praobrů si zahrávali
v stínu tučných stromů.
Bujnost, vzdor a lehká mysl
vyrůstaly ze šťavnatých dnů
nad představy rozmařilých snů,
lidé zpychli;
staré řády, staré mravy
pohozeny byly, zapomenuty,
jako haldy vyjedených škeblí zasuty,
kázeň zmizela –
kalitové, pramoc obří,
rozhněvali se.
Milatk,
léty, zkušenostmi
obtěžkaná jako banán plody,
moudrostí a ctnostmi
ozdobená jako ryba šupinami,
z lidí jediná
duchům prasíly se kořila,
z minulosti jako z věčné perlorodky
pravá zrna lovila,
lidmi oslyšána,
kality však byla milována
z lidí jediná.
A tak přišla noc,
jako vichr listím střechy
harašila přísná slova,
kalit děl jí:
331
„Za příštího úplňku
trestat počneme,
za příštího úplňku
vody zdvihneme,
za příštího úplňku
vystavíš si vor.
Až pak lidé pohynou,
vody vrátíme,
až pak lidé pohynou,
tebe spasíme,
až pak lidé pohynou,
počneš nový rod.“
Tak se stalo.
Ostrovy
zbity vlnami a s řevem do vod klesly,
zašly pod vodami,
lidé
jako hrsti červů byli rozhozeni
pro žraločí tlamy.
Milatk
vůli praobrů se podrobila.
Připevněna k svému voru,
tu se zahoupala a tu zavířila,
hmyzem na lupenu byla,
dolů letěla a vzhůru byla nesena,
zazoufala, uvěřila,
uvěřila, zazoufala,
vlny uléhaly,
vody stoupaly,
už jen vrcholky se nad ně zdvihaly,
Milatk, jata strachem z vodní dálky,
potopené ostrovy se bojíc opustiti,
vor svůj přivázala k poslednímu stromu,
duch z ní potom prchl.
332
Vody
ještě stoupaly,
a než kalitové
svýma dlaněma je zastavili,
svýma dlaněma je obrátili,
zmizel také strom a žena s vorem,
Milatk utonula.
– – – – – –
Vody
vrátily se,
ostrovy se podobaly vyjedené míse,
nekřičel tu op a nevolal tu pták,
nesvítil tu květný kalich, nevoněl tu med,
Milatk na nejvyšším svahu,
černý, zvadlý, mrtvý květ,
ležela.
Rada kalitů se sešla.
Trest je dokonán, nechť noví lidé žijí.
Usneseno, aby kalit – žena vešla
v utonulou Milatk.
Na nejvyšším svahu,
pod nejvyšším stromem
náhle
tělo bezduché se pozachvělo,
údy napínaly se, tvary kynuly,
proudem krve zardělo se tělo,
prsy poprvé se mocně pohnuly,
ruce zatápaly,
Milatk procitla,
zatímco se kalitové usmívali,
v novém klidu, v novém jasu
Milatk oči otevřela v žasu,
pozdvihla se, vyskočila, stanula,
z vyjedené mísy na ni hrůza vanula,
ale v nitru ženy kypěl život smělý,
333
jako by v něm skrývala roj včelí,
pudem vedena,
Milatk na své tělo zadívala se.
Viděla svá ňadra zahrocená vpřed,
viděla své tuhé, oblé údy,
viděla své břicho vykroužené,
život byl v tom, krev v tom bila,
nevědouc nic pocítila
touhu divokou,
protáhla se, vypjala se, vzlykla,
ruce vzhůru vztýčila a vzkřikla
růjným výkřikem.
Vzápětí však: jaký děs!
Jako kdyby ostrov celý odpovídal
ozvěnou jí ze všech stran,
smích se rozetřásl kolem ní
jako prudký harašivý van,
duchů hlasy naplnily prostor nadzemní.
A pak naráz
Milatkin zrak vytřeštěný
spatřil kality.
Byli tu a seběhli se
kolem ženy udivené,
do svého ji středu vzali,
dolů ze svahu se hnali
s povykem.
Uvadlé a zpustošené
bylo místo ono,
kde se kdysi tančívaly bujné tance kmene,
uvadlé a zpustošené
lesy kolem byly,
do nichž z kola mizívaly páry roztoužené.
334
Na to místo kalitové
Milatk zavedli si,
na tom místě zatančila
snubní tanec praobrům.
– – – – – – – – – –
Ostrovy
již se zase zelenaly,
již se zase kolébaly,
na vlnách se kolébaly jako plné mísy,
silná Milatk
patero tu synů porodila,
patero tu rodů založila:
Aremolungi, Eimeliik, Korrjor, Ngabiul, Molegojok.
(Pověst palavská)
335